Dan Drápal: Otcovské požehnání

Před třemi lety jsme si s Benem udělali výlet do Alp. Na jednom výletu, na krásném místě u vodopádu, mě Ben požádal, abych mu udělil otcovské požehnání.

O rok později odletěl na rok „za velkou louži“. Většinou jsme spolu hovořili v sobotu po Skype. Jednou mě požádal, abych mu pokaždé řekl nějakou životní moudrost. Zpravidla jsem se za to v pondělí modlil a v sobotu jsem mu ji řekl. Ben měl připravený notýsek a zapsal si ji.

Ještě o něco později jsme začali ve sboru na biblických hodinách společně číst knihu Přísloví. V ní se vícekrát opakují výzvy typu „Můj synu, poslouchej otcova naučení“.

Když jsem o těchto věcech přemýšlel, uvědomil jsem si, že Ben se vlastně dostal dál než já. Měl jsem to být já, kdo by přišel s nápadem udělit otcovské požehnání. Měl jsem to být já, kdo by ho z vlastní iniciativy vybavoval životní moudrostí. Na jednu stranu jsem se tedy hanbil, na druhou stranu jsem se radoval, protože naše děti to skutečně mohou dotáhnout dál než my.

Náš vztah byl alespoň takový, že k těmto věcem vůbec mohlo dojít. Se staršími dětmi, jakkoli je miluji a záleží mi na nich, jsem něco podobného neprožil. A vůbec si nedovedu přestavit, že bych něco takového prožil s vlastním otcem, byť jsme si ho vždy vážil a měl jsem ho rád. A vím, že podobný vztah mezi otcem a synem, případně dcerou, je dnes vzácností.

Nedávno jsem při překladu jedné moudré knihy o krizi mužství narazil na anglické přísloví: „Chlapec se nestane mužem, dokud mu otec neřekne, že je muž.“ A vícekrát jsem ve svých článcích psal, že má-li vyrůst zdravý člověk, jenž si je jist svou identitou, potřebuje, aby byl nějakých osmnáct let sycen matčinou i otcovou láskou.

Bůh nás nestvořil jako izolované ostrovy, a nestvořil nás ani pro věčný boj. V Božím království nebojují muži proti ženám ani ženy proti mužům, nebojují mezi sebou ani generace, tedy děti proti rodičům a naopak, nebojují proti sobě ani různé národy.

Není-li člověk potvrzen ve své identitě, nedokáže v ní potvrdit ani své děti. Nemůže jim předat, co sám nikdy nedostal. A jelikož takto potvrzených lidí je stále méně, nelze se divit, že společnost zakouší stále hlubší rozvrat. Lidé jsou stále izolovanější a přibývá duševních poruch. Před týdnem jsem slyšel výsledky jakéhosi průzkumu, který zjistil, že máme stále více „domácností“ tvořených jedinou osobou, a že zatímco před deseti lety se se svými příbuznými pravidelně stýkala jedna třetina obyvatel, dnes je to už jen jedna čtvrtina. A protože se někdy mezi sebou nedokáží dohodnout ani blízcí příbuzní, odkud brát naději, že se mezi sebou domluví třeba politici, ať už na místní nebo na celostátní úrovni? Ekonomové, komentátoři a politici někdy diskutují o tom, kdy doženeme „západ“. Skutečnou příčinou našeho zaostávání není nedostatek vzdělání nebo nedostatek kapitálu, jakkoli jsou tyto věci důležité. Hlavní příčinou je chybějící sociální kapitál, tedy důvěra mezi lidmi. Pokud se něco podstatného nezmění, těžko západ doženeme, a pokud ano, pak spíše proto, že i tam sociální kapitál rychle ubývá.

Nedávno jsem v rozhlasové diskusi o uzákonění homosexuálních sňatků slyšel argument, že klasická rodina už dávno není normou, a že je tedy možno uzavírat i manželství osob stejného pohlaví. Nebudu nyní tento názor karikovat poukazováním na to, že by bylo možno pojem manželství „rozšířit“ i jiným způsobem, třeba na manželství tří a více osob, nebo na manželství člověka a domácího mazlíčka. Spíše chci poukázat na to, že pokud nějaké normě odpovídá málokdo nebo máloco, ještě to neznamená, že norma je špatná nebo že neplatí. I když se již v našich školách ustupuje od hodnocení známkou od jedničky do pětky, všichni ještě stále rozumějí tomu, že jednička je nejlepší a pětka nejhorší. Zrušit známkování jen z toho důvodu, že jedničkářů je jen menšina, by bylo jistě zpozdilé. Kdybychom šli tímto směrem, pak by třeba závody v lukostřelbě mohly probíhat tak, že by účastníci zamířili na slepý terč, vystřelili, pak šli k terči a udělali černé kolo kolem svého šípu. Všichni by pak mohli zvítězit, a všichni by si mohli odnést zlatou medaili. Bylo by to přece demokratické a nikoho by to nevylučovalo. (Otázkou ovšem je, kdo by o takové soutěže stál, že.)

To, že je málo otců, věrných svým ženám a dětem, to, že je málo matek, které považují výchovu vlastních dětí za mnohem významnější seberealizaci než nástup do zaměstnání, neznamená, že rodina přestala být důležitá. Stále je jediným místem, kde mohou vyrůstat zdravé a vyrovnané děti, jisté si svou identitou, a tak to také zůstane až do konce věků, bez ohledu na to, zda těch „intaktních“ rodin (rodin tvořených jedním mužem a jednou ženou, z nichž se ani jeden nerozvedl) bude jedno procento nebo osmdesát procent. Pokud jich ubývá, potřebují povzbudit, nikoli popřít jejich normativnost.

Nejsem odborník na homosexualitu, ale u všech lidí s homosexuální neurózou, kteří se na mě obrátili, jsem shledal, že jim chybělo právě ono otcovské potvrzení, o kterém jsem psal na začátku. Otcové jim nepomohli oddělit jejich identitu od identity matky a nepotvrdili je v jejich mužství. K tomu přičtěme úplné zrušení jakýchkoli přechodových rituálů (snad posledním z nich, byť ve velmi upadlé podobě, byla povinná vojenská služba). Pokud nenastane nějaká podstatná změna, můžeme počítat s tím, že lidí s homosexuální neurózou, lidí nejistých si tím, kým vlastně jsou, bude přibývat, a to i přes masivní propagandu, že je tomu vlastně tak správně.

Škoda, že církve v této oblasti nesehrály pozitivnější roli. Místo „odvysvětlování“ biblických míst o homosexualitě mohly přinést zdravou biblickou antropologii, která ví o tom, že každý muž má i ženské rysy a každá žena rysy mužské, a že tyto rysy jsou v samotném Bohu, jakkoli Bůh je natolik „mužský“, že ve vztahu k Němu jsme všichni, muži i ženy, „ženští“. Bůh iniciuje, my odpovídáme. Mužství a ženství jsou transcendentní kategorie, a jakmile jako křesťané toto porozumění ztratíme, nelze se divit, že pro světské lidi sex není svátostí, ale hračkou.

Pozitivní zprávou je, že lze vytvářet „ostrůvky pozitivní deviace“. Lze budovat manželství, které není válkou pohlaví. Lze se posilovat ve vědomí, že žijeme přesně naopak, než svět: Zatímco svět se chce „realizovat“, my víme, že ten, kdo ztratí svou duši pro Ježíše a pro evangelium, ji nalezne. Jinými slovy, žijeme paradox: Nejsilnějšími osobnostmi se stávají nikoli ti, kteří „se realizují“, nýbrž ti, kteří se obětují. Ale tady už není místo pro teoretizování. Pojďme následovat Beránka – pak budeme skutečnými osobnostmi, aniž bychom o to usilovali, a naše děti budou zdravé a vyrovnané.

Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Creative Common Search