Každá mimořádná událost něco zjevuje. Může zjevovat něco o nás nebo o našich blízkých. Může zjevovat něco o našich sousedech či o našich politicích. Nebo také o našich bratrech a sestrách ze sboru. A nemusí jít zrovna o tak dalekosáhlé události, jako jsou povodně, z nichž se nyní tisíce lidí vzpamatovávají.
Normálně se na televizi nedívám, ale tentokrát jsem se díval – než přestala jít elektřina a brzy po tom, co byla její dodávka obnovena.
Z televize jsem se dověděl, že velice zle byla postižena ulice Žižkova, kde má domek rodina bývalého jesenického pastora, který teď již slouží v jiném městě. Rozhodl jsem se, že se podívám, jak to tam vypadá. Netušil jsem, že se tak setkám přímo s pastorem a jeho manželkou. Ještě než dorazili ze svého působiště, pustili se do úklidu lidé z místního sboru. Domek stojí, ale byl zaplaven do výšky 170 centimetrů, což znamená, že veškeré vybavení bylo zničeno.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Babičky a dědečkové
„Tak jsme si říkali, že už bychom si měli pořídit novou kuchyňskou linku,“ říkal pastor, když jsme procházeli kuchyní. „Myslím, že teď to asi urychlíme,“ říkal s úsměvem. Jeho manželka, která se tužila před domem s lopatou, se smíchem říkala: „Tohle, to všechno je nic… Hlavně že tu nikdo nezemřel.“
Ale také jsem ji slyšel plakat. O den či dva dříve po telefonu. Vyprávěla mi o oněch třech mladých lidech, kteří se utopili, když jejich auto spadlo do rozbouřené řeky. „Byli to spolužáci mého syna, s jejich rodiči jsem se vídala na třídních schůzkách…“ Na autě či domku nezáleží. Na lidských životech ano.
Do onoho telefonického rozhovoru byli pro mne ti tři jen jakousi statistikou. Až když se mně tak trochu přiblížili, zasáhlo mne, že šlo o živé lidi, které měl někdo rád, které někdo vychoval a kteří měli život před sebou. Byl jsem necita, že pro mě byli jen onou statistikou, dokud jsem se o nich nedověděl – zcela neplánovaně – něco konkrétního? Doufám, že nikoli. O tom, co nás emocionálně zasáhne, rozhodujeme jen do určité míry. A jsem také dalek od jakéhokoli pohrdání lidmi plačícími nad zničeným domem – lidí, kteří nejsou schopni brát to s takovým nadhledem jako onen pastor a jeho manželka.
Byl jsem vlastně – a dosud jsem – silně dojat. Ano, někde se pokusili o nějaké rabování, ale těch případů bylo minimum a šlo například o jízdní kolo nebo elektroniku. Co je to proti obětavé pomoci, která začala okamžitě, jak to bylo možné! Nejrůznější křesťanské organizace jako je Charita, Diakonie, Armáda spásy, ADRA a další se opět projevily jako připravené a pustily se do díla. Ale křesťané neměli monopol na obětavou pomoc. Největší finanční obnos dostala od svých podporovatelů organizace Člověk v tísni. Dohromady všechny tyto organizace dostaly na dobrovolných sbírkách stamiliony korun. Když slyším takové zprávy, pozoruji ve svém nitru určitou hrdost na to, že jsem Čech. (Ano, vím, že si musím dávat pozor na zvrácenou pýchu. Nemusíte mě napomínat, stačí, když se za mne pomodlíte.) Jsem si ale jist, že ve skutečnosti byla finanční i jiná pomoc ještě mnohem vyšší. Minulou středu (14. září) jsem měl několik telefonátů a e-mailů, v nichž se lidé ptali, koho konkrétního by měli podpořit. (Ano, je zatím určitá nedůvěra k institucím, ale s tím se v daném okamžiku nedá nic dělat.) Jeden známý evangelík z Prahy, který vlastní v sousedním jesenickém paneláku byt, tento byt nabídl zdarma a na dlouhou dobu. Myslím, že vše, co si hledalo cestičku od obětavých k potřebným tímto způsobem, se v žádných statistikách neobjevilo. To jistě nevadí – Pán Ježíš říká: „Ať neví tvá levice co činí pravice.“
Každá událost něco zjevuje. A já si myslím, že Boží nepřítel, který krade a ničí (lidské osudy i domy při povodních) musí zuřit, když vidí tuto obětavost a nejrůznější projevy nezištné lásky. Každým vlídným slovem, každou obětavou pomocí sabotujeme jeho vládu nad tímto světem. Je radost na to pohledět. To, co se nám může jevit jako ztráta, může být příležitostí k tomu, aby se zjevila Ježíšova povaha. Ano, nezáleží na okolnostech, ale na naší reakci na ně.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 25. září 2024 Foto: Wikipedie
24 Komentáře
Karel Krejčí
Ne pane Drápale, pokud se domníváte, že důvodem k zuřivosti Božího nepřítele byla neočekávaná empatie, soucit a pomoc postiženým přírodní katastrofou, tak to by byla opravdu jen „slabá náplast“ na celkov,ý dopad a škody. S čím Ďábel „vyrukuje“ příště – jestliže tentokrát neuspěl?
Ne pane Drápale, člověk vůbec není takovým „beránkem“, za kterého se považuje a cena lidského života ztrácí na hodnotě.
Realtoltek
Ano každá mimořádná událost něco zjevuje. Je také proroctví, které ukazuje v jaké fázi se asi +- nacházíme. Tedy z pohledu proroctví to není mimořádná událost ale naplňování proroctví a božího záměru/vůle.
Tento svět je nemocný, stávající systém je nemocný a lidé jsou nemocní. Ano lidi jsou nemocní působením tohoto světa a jeho systému. Dočasný vládce tohoto světa je také nemocný a zcela bez lásky a touží po zničení lidstva.
Většina lidí a tedy božích synů spí v čase a to je odděluje od jediného Boha. Komu je dáno ten pochopí co znamená ..spát v čase..
Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.
1. Tesalonickým 5:6
Malachiáš 3:16 (Český ekumenický překlad):
„Ti, kdo se báli Hospodina, mluvili mezi sebou; a Hospodin to slyšel a vzpomněl si na ně. A byl před ním zapsán pamětní svitek pro ty, kdo se báli Hospodina a ctili jeho jméno. 17 A budou mými, praví Hospodin zástupů, v den, který připravím, a já je budu mít za svůj poklad, jako když má člověk smilování nad svým synem, který mu slouží. 18 Potom se navrátíte a rozlišíte mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo mu neslouží.“
Konečný Fr.
Člověk nedokáže poručit vodě, aby zaplavovala a ničila domy. Obrovské materiální škody a číselně malé škody na živé síle, které lze těžko vyjádřit v penězích.
Člověk někdy dokáže překonat i přírodu mocí zla, které vyvěrá z lidských srdcí. Zničená města a tisícovky zmařených životů, tisícovky hrobů. S tím by se dalo něco dělat. Stačilo by, když nás půjdou miliony proti proudu, proti těm, kteří vyvolávají války, podporují je a na nich bohatnou.
P. Ašer
Něco k těm reakcím na okolnosti:
Nebo těch zhruba 13 lidí, kteří zahynuli při letošních povodních; myslíte, že oni byli větší viníci než všichni ostatní lidé, kteří žijí v České republice? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.
Povodně lze přičítat vis major, stejně tak jako ten pád věže kdysi v Siloe (L 13:4-5). Je proto s podivem, že ve veřejném prostoru můžeme od křesťanských vůdců v důsledku této aktuální katastrofy slyšet podobná hořekování a výzvy k solidaritě jako od vůdců světských, nezaznívají však od nich žádné podobné výzvy k pokání jako od Ježíše v důsledku lokální katastrofy v jeho dnech. Čím příkladem se tedy více řídí?
Karel Krejčí
Čím dál častěji pochybuji o skutečném smyslu takovýchto komentářů, zvláště z „pera“ křesťana. Zdá se mi, že právě křesťanství přebírá podobu náboženství a stává se slepým vůči dění kolem sebe. Na jedné straně vnímá a uvědomuje si zkázu doslova na vlastní kůži a na druhé straně zkázu přímo vedomě a účelově podporuje a před jejími následky strká hlavu do písku. Ne, nenamlouvejme si, že máme blízko do „nebe“. Koho chce svět oklamat? Boha? No to snad ne …
Realtoltek
Dobrý postřech pane Ashere… chtěl jsem to taky zmínit :).
Olga Nedbalová
„Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?“ Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Matouš 22:36-40 B21
Chci poděkovat všem, kdo na slova našeho Pána nezapomínají. Pomáhají i tam, kde to někdy nedává smysl. Nepřemýšlí, zda si to dotyčný člověk zaslouží, nechlubí se svými zásluhami – ani před lidmi ani před Bohem. Nepomáhají, protože si chtějí udělat „čárku“ pro vstup do nebe. Pomáhají, protože jim to řekl jejich Pán a Spasitel Ježíš Kristus. A obdobně jako apoštol Pavel (1. Korintským 13) vědí:
1Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
2Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
3A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
4Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
5Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
6Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
7Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
8Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.
9Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
10až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
11Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
12Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
13A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
I katastrofy a lidské osobní neštěstí v podobě úmrtí blízkých lidí se mohou obrátit díky Evangeliu Ježíše Krista v naději. Ano, někteří křesťané jistě mohou tak jako Jan Křtitel volat k pokání, proč ne. Ale jiní mohou i ve zmaru ukazovat na praktickém příkladu, co vlastně znamenají ona dvě nejvyšší přikázání v praxi. Myslím, že se oba přístupy nevylučují, ba naopak, skvěle se doplňují.
Olga Nedbalová
Ano, dá se říci, že katastrofy, tragédie nás mají vyburcovat ze spánku a doslova nás mají donutit obrátit svůj pohled k Hospodinovi. Ale ne vždy je to takto jednoduché a přímočaré. Například ve SZ kniha Jób. V NZ pak například apoštol Pavel připomíná, že i jemu byl zanechán „osten – trn“, ač vícekráte prosil Hospodina, aby ho odstranil. Z obou příběhů ale můžeme čerpat to, že Bůh dal jak Jóbovi tak Pavlovi sílu, aby výše uvedené trápení snášeli. Osobně bych byla velmi opatrná u druhých lidí dávat do přímé souvislosti jejich trápení s jejich hříchem. Někdy ten největší hříšník může vést bezstarostný život, zato spravedlivý se může trápit. To ostatně připomíná Ježíš i ve svém Blahoslavenství. Na druhou stranu – u sebe často vidím, jak se mi nevyplatilo sejít z Boží cesty a jít si po své vlastní cestě. A ještě poznámka k výše zmiňovanému podobenství z Lukáše 13, které pokračuje těmito veršy (6-9): Potom jim vyprávěl toto podobenství: „Jeden člověk vysadil na své vinici fíkovník. Přišel a hledal na něm ovoce, ale marně. Řekl tedy vinaři: ‚Podívej se, už tři roky přicházím a hledám na tom fíkovníku ovoce, ale marně. Poraz ho. Proč tu má zabírat místo?‘ Vinař mu odpověděl: ‚Nech ho tu ještě rok, pane. Okopám ho a pohnojím, snad začne nést ovoce. Pokud ne, porazíš ho pak.“ Přímo navazuje na předchozí výzvu k činění pokání. Neměli bychom tedy jen skončit u 5. verše a od hříšníka odejít. Máme se snažit hříšníka obrátit zpět k Hospodinu. A upřímně – neumím si představit, že bych v případě, když umře mému synovi spolužák, zarecitovala verše z Lukáše 13:4-5 a s pocitem dobře vykonané práce od něho odešla 🙁
Pavla Klingerová
Zdá se, že pod každým článkem Dana Drápala je mnoho kritických komentářů,ale tentokrát asi většina kritiků nepochopila o čem článek byl.
Pád věže v Siloe? Volání k pokání? Kázání evangelia? Ano. Předpokládám tedy že tak prakticky činíte a chodíte a kážete Evangelium a voláte k pokání,aby lidé nezahynuli, ale uvěřili v Krista a měli věčný život. Volání k pokání? Kázání evangelia ? Ano. Tak snadno se vynáši soudy z tepla a pohodlí. Tedy jděte k těm postiženým povodněmi a kažte a přiložte ruku k dílu a buďte lidem nablízku tak jako je Pan Ježíš. Podívejte se jim do očí a dejte jim naději Evangelia. A tište plačící a buďte milosrdní jako je náš Otec. Jinak je všechna teoreticka teologie k ničemu.
Karel Krejčí
Ne paní Klingerová,
ono to zase není tak jasné a černobílé, jak to patrně vnímáte Vy. Neštěstí, utrpení a zkáza se dějí všude ve světě a někde dokonce plánovitě a úmyslně, nehledě na cenu lidského života. Zde také není pro pomoc nebo řešení podmínka kázání evangelia, ale obyčejná lidskost, soucit a nezaměňovat pokoru k vládcům za pokoru vůči Bohu. Dost možná, že i Váš pohled osciluje mezi realitou a teorií.
Realtoltek
No to že někteří lidé pomáhají postiženým je pěkné a křestanské. Ovšem globálně žádné pokání nevidím… vše se hází na oteplování a podobně. Z toho je tedy jasné jakým směrem to půjdu a absolutně nechápu, že se tomu někdo diví :))). Podívejme se na blízký východ atd… je jen otázkou času kdy přijde to nejhorší. Proto beru tyto povodně a vývoj ve světě jako jasný …signál… k bdělosti. Jen doufám, že to nebude během zimy … jsem už dost zlenivněl na to abych putoval v zimě 🙂 ale tak uvidíme jak to jediný Bůh má připraveno :).
Realtoltek
A ano, paní Olga to vystihla naprosto přesně :
„Ano, někteří křesťané jistě mohou tak jako Jan Křtitel volat k pokání, proč ne. Ale jiní mohou i ve zmaru ukazovat na praktickém příkladu, co vlastně znamenají ona dvě nejvyšší přikázání v praxi. Myslím, že se oba přístupy nevylučují, ba naopak, skvěle se doplňují“
Palec nahoru 🙂
P. Ašer
Ad Olga Nedbalová
Pomáháním s odstraňováním škod po povodních se křesťané nijak neodlišují od tohoto světa, který s tím z běžné solidarity pomáhá. Avšak voláním k pokání by se od něho odlišili. A to velmi výrazně. Nečteme nikde o tom, že by Ježíš se svými učedníky šli pomáhat odklízet trosky spadlé věže v Siloe ani o tom, že by Ježíš organizoval sbírky na pozůstalé po obětech pádu té věže nebo na pozůstalé po Pilátově masakru. A to tehdy neexistovalo žádné sociální zabezpečení těchto pozůstalých, takže mohli zůstat bez svých živitelů o hladu. Ježíšův příklad nám však ukazuje, co je třeba dělat primárně, čím se mají jeho učedníci odlišovat od běžné solidarity (Mt 5:46-47) tohoto světa. A já jsem v médiích nezaznamenal ani jediného křesťanského představitele, který by veřejně v důsledku povodní vyzýval lidi k pokání Podle Ježíšova příkladu.
Dnešní křesťanští představitelé se tak v reakcích na okolnosti (povodně apod.) nijak neodlišují od reakcí tohoto světa. Mají strach, aby je svět náhodou neoznačil za nějakou sektu, kdyby se zachovali jinak než svět a místo vyhlašování sbírek by nějakou katastrofu využili k výzvě ku pokání po vzoru Ježíšově (L 13:4-5). Chtějí se tedy více líbit světu než Bohu.
Realtoltek
Ano pane Asere….v tomto svete pozemske cirkve nevyzivaji k pokani….je jim totiz hanba a boji se tohoto sveta a jeho reakce…zvlast pak satanovych medii. A proto bude hure…tak jak je psano.
Lída A.R.
Tak to bylo vždycky – jedni přiloží ruku k dílu a druzí přiloží citáty. A pokud někdo byl prakticky na povodních pomáhat, v jakémkoliv roce, v jakémkoliv místě, jistě už zjistil, že s lidmi lze na duchovní otázky hovořit. Kdyby ke mně někdo přišel do zaplaveného domu s řečmi o pokání (kterýžto termín je nutné sekularizovanému člověku vysvětlit), dostane ode mne motyku a krumpáč a pobídku, že jestli chce pomoct, aby makal. Bude mi jedno, jestli mi pomáhá křesťan, ateista, hledající nebo stoupenec Hare Krišna. Bude mi však jasné, že jejich (ne)víra se projevuje v životě k užitku druhým. A až budu mít v čem prát, spát a na čem vařit, můžeme se bavit o světonázorech a motivacích, proč kdo pomáhá. Co myslíte, s kým si sednu na kafe – s tím, kdo mi pomohl, nebo s teoretickým kazatelem citátů? Katastrofy nelze v prvé řadě využívat k náboženské agitaci. Mnoho lidí se po prožité situaci zamýšlí nad smyslem života.
Olga Nedbalová
Pro pana Ašera: Pomoc, tak jak ji známe dnes, má značnou část svého původu právě v počátcích křesťanství. V dobách římských nebylo až tak obvyklé pomáhat „cizím“ lidem, pomoc se vztahovala spíše k rodinným příslušníkům popřípadě k členům společenské kasty. Tudíž svět si spíše přebral myšlenku pomoci lidem v nouzi, bez ohledu na jejich vztah k nám, od křesťanů ne křesťané od světa. Proč Ježíš nešel zachraňovat do Siloe? Pravděpodobně už nebylo koho. Věž se zřítila a zabila osmnáct lidí. Zřejmě se tedy nejednalo až o tak velkou věž, jinak by následky byly daleko rozsáhlejší. V podobenství spíše spatřuji varování, že nikdy nevíme, kdy můžeme umřít. Věž se zřítila a zabila lidi. Přitom nebyli větší hříšníci než ostatní. Ostatně, věž se může zřítit i na křesťana. Ano, i křesťana může zaskočit nenadále smrt. Pokud to bude skutečný následovník Krista, bude mít oproti jiným jednu velkou výhodu. A každý z nás si osobně musí vyjasnit se svým Pánem, jak na tom vlastně je. A také záleží, za jakým pánem onen křesťan vůbec jde 🙁
Olga Nedbalová
V Písmu je mimo zřícení věže v Siloe třeba také podobenství O milosrdném Samařanu (Lukáš 10:25-37). Zajímavý rozhovor Ježíše se zákoníkem. Zákoník, zřejmě velmi vzdělaný v Písmu, správně odpovídá Ježíši, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě. Ale pak se chce ospravedlnit. A tak se ptá: „Pane, kdo je můj bližní?“ A tak mu Ježíš vypráví podobenství. Kněz i levita míjí zraněného. Možná se nechtějí ušpinit špínou tohoto světa, chtějí si ponechat svou „čistotu.“ Až Samařan, ano, dá se říci „špinavý“ Samařan, pomáhá zraněnému. A Ježíš se opět ptá zákoníka, kdo z těch tří byl zraněnému bližní. A zákoník správně říká, že to byl Samařan. Ano, ten „špinavý“ Samařan byl ve skutečnosti z těch tří jediný čistý. Nelze přeci říci, že teď už svět dost pomáhá i bez křesťanů a tedy křesťané už nemusejí pomáhat. Alespoň já v Písmu nevidím žádné zrušení platnosti výše uvedeného podobenství O milosrdném Samařanu.
P. Ašer
Ad Lída A.R.
Napsala jste:
„Tak to bylo vždycky – jedni přiloží ruku k dílu a druzí přiloží citáty… Co myslíte, s kým si sednu na kafe – s tím, kdo mi pomohl, nebo s teoretickým kazatelem citátů?“
Vy jste na ty citáty ale nějak alergická. Pohoršuje Vás snad Boží slovo? Chci-li následovat Ježíše, pak se musím řídit jeho příkladem (1 J 2:6). A chci-li lidem ukázat, co Ježíš říkal a jak se v různých situacích choval, pak nezbývá než citovat jeho slova a zprávy o něm z Nového zákona. A to zvlášť tehdy, pokud někdo tvrdí něco, co v Novém zákoně nenalezneme. Nebo si snad myslíte, že by bylo lepší, kdybych tady psal svoje představy o tom, jak by se Ježíš v té které situaci zachoval namísto toho, co už máme zapsáno v Písmu, že Ježíš udělal nebo neudělal? Ježíš není nějaké projekční plátno, na něž si může kdokoli libovolně promítat své svévolné představy. Proto je třeba konfrontovat naše postoje a naše jednání s tím, co čteme v Novém zákoně. A právě tomu slouží ony citáty.
Napsala jste:
„A pokud někdo byl prakticky na povodních pomáhat, v jakémkoliv roce, v jakémkoliv místě, jistě už zjistil, že s lidmi lze na duchovní otázky hovořit. Kdyby ke mně někdo přišel do zaplaveného domu s řečmi o pokání (kterýžto termín je nutné sekularizovanému člověku vysvětlit), dostane ode mne motyku a krumpáč a pobídku, že jestli chce pomoct, aby makal. Bude mi jedno, jestli mi pomáhá křesťan, ateista, hledající nebo stoupenec Hare Krišna.“
Čtete někde o tom, že by si Ježíš a jeho učedníci vyhrnuli rukávy, plivli si do dlaní a šli „makat“ na odklízení trosek té spadlé věže, aby to nebyly dle Vás jen prázdné řeči o pokání?
Napsala jste:
„… s řečmi o pokání (kterýžto termín je nutné sekularizovanému člověku vysvětlit)…“
To je snad samozřejmé, že je třeba nevěřícím lidem napřed vysvětlit, co to pokání je, když už je k němu budeme vyzývat. Problémem však je, že nikdo z křesťanských představitelů k pokání v souvislosti s povodněmi či tornády ap. veřejně nevyzývá, tudíž pak ani nemusí nevěřícím vysvětlovat, co to pokání je. Namísto toho dělají jen to, co dělá tento svět. Čili organizují nějaké pomocné práce a sbírky, někdy dokonce vůbec skrývají to, že jsou křesťany, aby je někdo náhodou nepodezíral z postranních úmyslů, že tímto způsobem jen chtějí „lovit duše“.
Napsala jste:
“Katastrofy nelze v prvé řadě využívat k náboženské agitaci.“
Nelze? Proč je tedy v prvé řadě takto využíval Ježíš (L 13:1-5)? Pokud tedy považujete výzvu k pokání za náboženskou agitaci.
P. Ašer
Ad Olga Nedbalová
Napsala jste:
„Pomoc, tak jak ji známe dnes, má značnou část svého původu právě v počátcích křesťanství. V dobách římských nebylo až tak obvyklé pomáhat „cizím“ lidem, pomoc se vztahovala spíše k rodinným příslušníkům popřípadě k členům společenské kasty.“
Já jsem přece nenapsal, že je špatné pomáhat nebo že není třeba pomáhat. Já pouze tvrdím, že výzva k pokání je tváří v tvář takovým katastrofám důležitější než pomoc, kterou už dnes zprostředkovává i tento svět, že je tudíž špatné, že od křesťanských představitelů nikde ve veřejném prostoru nezaznívá výzva k pokání pro postižené těmi katastrofami a pro ty, kteří to díky podrobnému zpravodajství mohou na dálku detailně sledovat, jako by se to dálo přímo v jejich sousedství. Protože výzva k pokání je priorita. Záchrana pro věčný život je přece více než záchrana pro časný život (Mk 8:36).
Napsala jste:
„Tudíž svět si spíše přebral myšlenku pomoci lidem v nouzi, bez ohledu na jejich vztah k nám, od křesťanů ne křesťané od světa.“
Je možné, že svět okopíroval myšlenku pomoci lidem v nouzi od křesťanů. Vždyť i ďábel se vydává za anděla světla (2 K 11:14). A právě proto je o to nutnější, aby se Ježíšovi následovníci od světa odlišili a dělali víc, než co dělá tento svět („Co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané?” Mt 5:47). Běžnou lidskou solidaritou se od světa křesťané dnes nijak neodliší. Proto je zapotřebí připojit k oné pomoci lidem v nouzi, která zachraňuje jejich časný život, také výzvu k pokání, aby mohli být zachráněni pro život věčný.
Napsala jste:
„Proč Ježíš nešel zachraňovat do Siloe? Pravděpodobně už nebylo koho. Věž se zřítila a zabila osmnáct lidí. Zřejmě se tedy nejednalo až o tak velkou věž, jinak by následky byly daleko rozsáhlejší.“
Ano, nevíme, jak to s tou věží konkrétně bylo, nevíme, jak dlouhá doba uplynula od pádu té věže po Ježíšovu zmínku o ní. Avšak dá se předpokládat, že za Ježíšova veřejného působení na zemi (cca tři roky) došlo v jeho vlasti k víceru různých katastrof. Ale nečteme, že by se Ježíš se svými učedníky zapojil do odstraňování jejich případných následků. Přitom Ježíš i učedníci byli mladí muži v plné síle, takže kdyby to považovali za prioritu, tak by to asi dělali a my bychom se o tom dočetli. Každopádně, ať už to bylo s tou věží v Siloe jakkoli, patrně šlo o ještě aktuální událost, o níž se ve veřejnosti mluvilo, když ji Ježíš zmiňuje. I kdyby už tedy trosky byly odklizeny, takže by už nebyla zapotřebí praktická pomoc Ježíše a jeho učedníků, tak po těch mrtvých určitě zůstali nějací pozůstalí (manželky, děti), kteří ztratili živitele. Nikde však nečteme o tom, že by Ježíš organizoval nějakou sbírku na pomoc těm pozůstalým, ačkoliv se jinak sbírky určitě již v Ježíšově době dělaly (J 13:29; Sk 11:30; Ř 15:25-27).
P. Ašer
Ad Olga Nedbalová
Napsala jste:
„Nelze přeci říci, že teď už svět dost pomáhá i bez křesťanů a tedy křesťané už nemusejí pomáhat. Alespoň já v Písmu nevidím žádné zrušení platnosti výše uvedeného podobenství O milosrdném Samařanu.“
Já přece netvrdím, že křesťané nemají pomáhat. Já tvrdím, že mají především vyzývat k pokání, protože život věčný, je důležitější než život časný. A to jaksi během těch katastrof u nás nepozoruji, že by křesťanští vůdcové dělali. Bojí se zřejmě, že by od světa dostali nálepku sektářů.
Lída A. R.
Pan Ašer
Vám bych nabídla ty krumpáče dva 🙂.
P. Ašer
Ad Lída A. R.
Napsala jste:
„Vám bych nabídla ty krumpáče dva.“
Nabídla byste je i Ježíši, kdybyste žila době jeho pozemského působení?
Olga Nedbalová
Pane Ašera, samozřejmě chápu, jak to myslíte. Fyzická pomoc zachrání člověka pro dočasný život, duchovní pomoc, jejíž součástí je pokání, zachrání člověka pro život věčný. Myslím, že s tímto tématem také úzce souvisí jedna křesťanská dovednost, kterou je napomínat v lásce. Ano, máme bližní varovat, máme je upozorňovat na nebezpečí. Ale nikdy nesmíme zapomenout na lásku. Pokud vyzýváme bližní k pokání, tak jedině v Lásce Ježíše Krista. Jinak se naše volání změní jen na prázdné dunění bubnů. A svět bude oprávněně namítat falešnost křesťanů. Kážou o lásce, o milosrdenství, ale sami tak nečiní.
P. Ašer
Ad Olga Nedbalová
Souhlasím. Já jsem jen kritizoval absenci volání k pokání od křesťanských představitelů a tudíž neodlišitelnost jejich pomoci od pomoci, které se postiženým katastrofami dostává od světa.