Můj článek „Přijde to i k nám?“, komentující určité jevy z akademického prostředí v USA vyvolal jak na Neviditelném psu, tak na Křesťanu dnes řadu souhlasných i nesouhlasných reakcí. To by samo o sobě nebylo nic divného. Při psaní článků většinou odhadnu, s čím v určitých kruzích narazím a co bude naopak v jiných kruzích vděčně přijato. Snažím se ale psát tak, abych nikoho zbytečně nenaštval, ale abych taky neotupil ostří, tam kde záleží na tom, aby se věci nazvaly pravými jmény. A snažím se potlačit jak autocenzuru, tak touhu někomu se zalíbit.
Myslím, že v tom nejsem zcela neúspěšný, protože to schytávám z obou stran. Pro některé jsem sluníčkář, pro jiné jsem xenofob. To je ale teď vedlejší. Rozhodl jsem se zareagovat na některé reakce, které mě opravdu překvapily.
Zejména na respondenta, který považuje – podobně jako řada amerických levicových studentů – leták s prostými slovy „Je O. K. být muž“ a „Je O. K. být bílý“ za provokaci. Kritik tento leták přirovnal k heslu českých skinheadů „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“.
Jsem přesvědčen, že to není korektní. A jsem přesvědčen, že společnost, v níž vyvolají poprask slova „Je O. K. být bílý“, je nemocná, a to dost vážně. Ve zdravé společnosti by slova onoho letáku nemohla vyvolat jinou reakci než „No a co má být?“, případně – pokud by někdo potřeboval projevit větší míru soucitu s člověkem, kdo považuje za nutné hlásat takovou samozřejmou banalitu – „Ano, stejně jako je O. K. být černý, hnědý, žlutý…“ a v případě druhého hesla „No samozřejmě, je to stejně O. K. jako být ženou.“
Naproti tomu heslo „Nic než národ“ mi připadá naprosto nesmyslné. (Co má být to „nic“?) Co se týče hesla „Čechy Čechům“, pak tam alespoň tuším, že hlasatelé tohoto hesla mají obavy, že by Čechy mohly připadnout někomu jinému než Čechům. Kdybych měl příležitost s nimi mluvit – a pokud by oni byli ochotni mluvit se mnou – zeptal bych se, co tím myslí. A jak definují Čechy. Podle jazyka? Nebo podle genů? To by bylo docela zábavné – geneticky jsme podle všeho mnohem spřízněnější s Němci než s jinými Slovany. V Čechách Češi vládnou, heslo je naplněno. A proto těmto heslům prakticky nikdo nevěnuje pozornost a strana, která tato hesla hlásá, nedostala snad ani procento hlasů ve volbách (jestli jim křivdím a dostali dvě procenta, tak se omluvám, ale přiznám se, že mi to ani nestojí za těch pár kliknutí zjistit, jak přesně málo to vlastně bylo).
Co se týče Spojených států, dokázat se to nedá, ale možná lidé, kteří cítili potřebu vytvořit leták se slovy „Je O. K. být mužem“, volili Trumpa. Ten ovšem dostal mnohem více hlasů než ona česká pidistranička. A co mám zprávy od známých, mnozí volili Trumpa se skřípěním zubů. Mnohem raději by volili někoho jiného, leč báli se, že už nyní vítězí – zřejmě podobně jako u mého kritika – názor, že není O. K. být mužem nebo být bílým. A že kdyby byla zvolena prezidentkou paní Clintonová, která měla pro chudnoucí bílé muže jen slova pohrdání, ona nemoc americké společnosti by se ještě prohloubila. Což se patrně stane, pokud Trump nevyhraje znovu.
Když jsem zmínil fakt, že „menšiny“ mají mnohem větší právní ochranu než „normální“ lidé, a citoval jsem svého přítele, podnikajícího v realitách, onen kritik ho nazval „neandertálcem“ bez sociálního cítění. Ve skutečnosti můj přítel realiťák má sociální cítění dosti rozvinuté; nebojoval za sociální necitlivost, ale za rovnost před zákonem. Ano, zde se s mým kritikem rozcházím: Jsem přesvědčen, že rovnost před zákonem je velice důležitá, a že „affirmative action“, která má pomáhat slabším, nezřídka vede jen k dalším nespravedlnostem. Mnohdy má nepředvídané a nechtěné vedlejší účinky. Domnívám se, že právě snaha pomoc černošským matkám samoživitelkám, vedená nesporně šlechetnými úmysly, dokázala během dvou generací rozvrátit rodinný život černých Američanů. (Pokud by někdo chtěl základní informace o této záležitosti, nechť si přečte Velký rozvrat Francise Fukuyamy.) A tam, kde jsou rozvrácené rodiny, je i vyšší kriminalita. Proto je procento mužů černé pleti v amerických věznicích mnohem vyšší než v běžné populaci. To, co mělo pomoci, nakonec uškodilo. Je ovšem snazší svádět vše na rasismus bílých, než se pokusit problém správně diagnostikovat a přijít se smysluplným řešením. (Přičemž nepopírám, že rasismus bílých k tomuto problému přispívá. Není ovšem ani zdaleka hlavním faktorem.)
To samozřejmě neznamená, že jakákoli snaha o pomoc je špatná. Ač jsem ve svém článku nepsal o Romech, romská otázka se objevila v diskusích. Od roku 1969, kdy jsem nějakou dobu mezi Romy pobýval a kdy jsem se zajímal o jejich historii, jsem přesvědčen, že se bez naší pomoci neobejdou a že je především na nás „bílých“, abychom jim pomohli. Jenže ta pomoc nemůže být ideologická – ta se naprosto míjí účinkem. Podobně ani problémy Spojených států nelze řešit ideologicky. O to se – mimo jiné – pokoušel i Barrack Obama. A můžete si položit otázku, zda byly vztahy mezi „rasami“ (ano, tento termín se ve Spojených státech stále používá) lepší na začátku jeho osmileté vlády nebo na jejím konci.
Soustředil jsem se pouze na jeden kritický hlas. Jako obvykle jsem byl v diskusích upozorňován, že už u nás svoboda dávno není a že nám ji vzala EU. K tomu mohu jen prohlásit, že já se stále svobodný cítím, že mi zatím nic nebrání v psaní článků s „nekorektními“ názory, a doporučuji nám všem jednoduchý test svobody: Dokud můžete svobodně hlásat, že jste nesvobodní, a nikdo vás za to nezavře, pak jste stále ještě svobodní.
Autor je teolog a publicista Datum: 14. srpna 2019 Foto: coe.int – ilustrační
13 Komentáře
Eva Hájková
Já s vámi v podstatě souhlasím. A myslím, že by s vámi souhlasil i můj kamarád, který zemřel před rokem a půl a byl snad posledním opravdovým marxistou. Ne neomarxistou. Souhlasil by, včetně názoru na romské obyvatelstvo. Ludvík Vaculík (i když jinak ho jako spisovatele nemám příliš v oblibě), prý kdysi řekl: Komunismus zanikl a máme tu zpátky problémy, ze kterých vznikl.
Dávat zdarma dávky zdravým lidem a ještě přitom podporovat individualismus opravdu není úplně nejlepší věc. Jenže faktem je i to, že stát není schopen zajistit těm lidem práci. Oni často nejsou soustavné práce ani schopni. Ani té obyčejné fyzické. Chybí jím k tomu základní předpoklady, které se „v apatyce nekoupí“. Natož aby mohli vykonávat kvalifikovanější práci.
Na druhé straně si myslím, že stát nemůže zakládat donucovací pracovny. A ani sebrat jim všechno a nechat je na holičkách. Tak jak to tedy udělat? Myslím si, že stát to nevyřeší. A vidím zde prostor pro občanskou angažovanost a dobrovolnou práci s lidmi. Nadávat na dobrovolníky, jak se to děje i ve zdejších diskusích, je snadné. Ale stát se dobrovolníkem, který by byl opravdu co platný, je těžké.
Jiří Kouba
Je to vedlejší, ale s těmi geny autor trochu přestřeluje, není nic jako německý, slovanský gen atd., ale různé haplogrupy ve větší či menší míře obsažené v genomu národů, takže jsou spíš genetické profily a mapy. určitý gen tak může být v jistém procentu v Německu, v jiném v Česku, V jiném na Ukrajině… Specifickou roli hrají Kelti ve střední Evropě, kteří zaseli do Němců, Rakušanů, Švýcarů i Čechů. – Proto „specifické“ je jen to, co ostatní národní skupiny nemají. Určitá spřízněnost s Němci je dána tím, že mají hodně genů společných se Slovany, kteří dosahovali až do středního Německa. Takže jsme-li příbuzní s Němci v tom, co mají i jiní Slované, jsme zároveň příbuzní i s těmi jinými Slovany. Jsme-li příbuzní s Němci v tom, co nemají i jiní Slované, jde o 4-5 % Čechů.
Profily pokládané za specificky „germánské“ jsou spíše ve Skandinávii.
( a to když se přidá „jazyková genetika“ a hledá se korelace s opravdovými geny – tak třeba HG M173, předindoevropského původu, převládající u Basků, hojná v Anglii, u nás ji má asi třetina obyvatel, tak tu mají některé indiánské kmeny, třeba Navajové. No a ti patří do jazykové skupiny Na-Diné, u níž byl poprvé identifikována příbuzná skupina jazyků asijských – jenisejské jazyky Ket, Pumpokol,… – a nepřekvapí. že někteří vědci tuhle skupinu pokládají za spojku sinotibetských a indoevropských jazyků. Co potom znamená „Evropan“, když se jde v čase trochu více do minulosti ? před příchod Germánů a Slovanů ? )
Prostě lidé vůbec jsou příbuznější , než si na první pohled myslí. Větší blízkost k někomu než k jinému je spíš politicky indukované přání.
Pokud vím, Dan je poloviční Aglosas, své antipatii k Rusku dává zaznívat častěji, a trochu se to tady ozvalo.
Eva Hájková
Kulturní vlivy hrají jistě významnější úlohu než genetika.
David Broz
To asi záleží na zdrojích (a jejich metodice), odkud čerpáte. Faktem je, že před nedávnem se objevila řada článků, která se odvolávala na data České národní genografické databáze, podle které mají Češi „germánské geny“ ze 35% a slovanské ze 30% (podobný údaj je i na Wikipedii pod heslem „Češi“).
Např podle archeologa docenta Jaromíra Beneše je masový příchod Slovanů na naše území pouhý mýtus. Za pravděpodobnou považuje tzv. „teorii elit“ – tedy, že toto území dobyla a ovládla relativně nepočetná elita slovanských válečníků – pobili muže, vzali si jejich ženy a dominantně prosadili svou kulturu a jazyk. Podobný názor zastává i polská genetička Anna Jurasová. Ta r. 2014 publikovala závěry srovnání DNA kosterních pozůstatků lidí, kteří žili ve středním Polsku v době železné a ve vrcholném středověku – u obou skupin zjistila silnou biologickou podobnost.
Konečný Fr.
Jak je to s tou svobodou. Po normalizaci někteří Češi, když přijeli na západ a dostali otázku po náboženské svobodě u nás , odpovídali : V ČSSR náboženská svoboda je, každý občan může svobodně navštěvovat bohoslužby a nikdo mu v tom nebrání. A měli pravdu, tak to bylo.
V 80.-tých letech jsem byl volit. Tyto volby byla fraška a normální by bylo tyto volby ignorovat. To si ovšem dovolilo málo lidí. Soudruzi měli všechno pod dohledem a kdo nešel k volbám, okamžitě byl černou ovcí a měl skvrnu v kádrovém profilu. S komunisty prostě legrace nebyla a v těch nejhorších případech šlo i o život – viz případ Wonka. Takže s tou svobodou je to trochu složitější.
Otakar Vožeh
Svoboda je určitě „složitá“, resp. nebezpečná v tom smyslu, že bez osobní odpovědnosti se dříve či později zdeformuje, a to především v národě, kde není alespoň všeobecné povědomí svrchovaného Boha.
Ovšem s tou svobodou náboženství za komunistické totality s Vámi souhlasit nemohu. Vyrůstal jsem v ní v té době jako mladý věřící, tak o tom něco vím. Jednak ani návštěva bohoslužeb nebyla vždyky bez následků, a hlavně obsah bohoslužeb, kázání, shromažďování a akce mládeže, evangelizace, vedení církví a jejich hospodaření, přiznání se k osobní víře, atd., atd – to všechno bylo pod kontrolou státu, který musel dát pvolení a souhlas se vším co se v církvi dělo – náboženská svoboda prostě nebyla.
Metodista
Téměř kdykoliv se nějaká skupina – která je programově vnitřně homogenní, ale diferencovaná od okolí – sama explicitně vymezí a pozitivně označí, způsobí to u určitého typu lidí odpor. Pokud někdo touží po multikulturní společnosti, kde bude etnický, rasový a náboženský mix bez jakékoliv diferenciace, budou ho určitá slovní spojení iritovat. Zvláště tehdy, bude-li se třeba cítit povolán tuto společnost směřovat a představitelé těchto skupin nebudou jeho autoritu respektovat. Tato slovní spojení ale povedou k tomu, že mít vlastní identitu, lišící se od ostatních, může být správné, nikoliv zavrženíhodné. Lidé, kterým tato slovní spojení budou vadit, mohou přitom prožívat vynikající motivy, cítit se nesobečtí , a považovat se za apoštoly multikulturalismu.
Je to podobné jako v církvi. Jeden křesťanský vedoucí kdysi prohlásil, že budovat denominaci je jako budovat království tohoto světa. Někteří vedoucí se totiž cítili povoláni vést druhé, toužili zbořit denominační hranice a bariéry a vytvořit biblicky věrnou novodobou církev pod vedením současných apoštolů a proroků, mezi které se počítali. Denominace tomu bránily, a proto bylo toto slovo v kruzích těchto vedoucích pejorativem. Zlobili se stejně, jako Vaši oponenti při prohlášení „být bílým je OK“.
Proto přihlásit se ke své vlastní identitě, i když při respektování druhých, může vyvolat podrážděnou reakci. Zkuste se třeba zamyslet nad tímto: Jsem metodistou, mám rád svoji denominaci, kterou považuji za Bohem chtěnou a respektuji její vedení. Když navíc příslušníci konkrétních denominací preferují především obecenství mezi sebou, nazval to jeden křesťanský vedoucí „duchovní homosexualitou“.
Stejně tak je to i v rodině. Budovat vztah se sousedkou není špatné, ale manželka musí být na prvním místě. Konzervatismus tedy upřednostňuje svoji rodinu, svojí denominaci, svojí vlast apod. Je zde i logická návaznost. Neznamená to ale, že pohrdá jinými rodinami, denominacemi i národy a už vůbec je nepovažuje za podřadné. Ale má svoji hierarchii priorit a vlastní identitu, kterou nechce měnit a to je dnes pro mnohé kamenem úrazu. Doporučuji knihu Václava Klause „Stěhování národů“.
Proto Vám za Váš článek děkuji a souhlasím s Vámi. Snažil jsem se Vám ale pomoct pochopit Vaše oponenty.
Adam Hladky
„Od roku 1969, kdy jsem nějakou dobu mezi Romy pobýval a kdy jsem se zajímal o jejich historii, jsem přesvědčen, že se bez naší pomoci neobejdou a že je především na nás „bílých“, abychom jim pomohli. Jenže ta pomoc nemůže být ideologická – ta se naprosto míjí účinkem“
. . docela by mne zajímalo, co autor myslí tou „ideologickou pomocí“.
Eva Hájková
V současné době také mívám občas potřebu zastat se mužů. Nejen bílých, ale obecně. Muži jsou totiž psychicky slabší, méně odolní. Neunesou toho tolik, co ženy.
Jiří Aron
Žijeme ve zženštilé době. Musíme se pořádně vzmužit, včetně mnohých žen! 🙂
Pavel
Pohodlná doba vytváří slabé muže. Ženy tolik ne, zodpovědnost za děti jde proti tomu. Ale taky tam posun je.
Slabí muži VŽDY dovedou svoji zemi do maléru. A těžké časy vytváří silné muže, kteří pozvednou svoji zemi do pohodlných poměrů…
Nenašel jsem situaci kde by to lidé sami zvládli. Občas se Bůh slituje a dá správce/vládce/soudce a ten pevnou rukou (často i za cenu krve svých odpůrců) situaci zachrání. Ale tam se v drtivé většině jedná o celkem krátký odklad. Je to na modlitby…
Eva Hájková
Ale není ten předpoklad, že doba utváří člověka – tedy že člověk a jeho myšlení je produktem konkrétní doby, konkrétního prostředí, zkrátka existujících poměrů – poněkud marxistické?
Eva Hájková
Ad David Brož. Vím, že my, obyvatelé českých zemí jsme etnicky velmi různorodí. I když myslím, že Moravané a Slezané budou mít v sobě možná víc slovanské krve (a taky třeba maďarské nebo ještě jiné) než obyvatelé Čech.
Dobyvatelé dost často přejímají kulturní prvky podmaněných. Zvlášť když si přivlastní jejich ženy.
Mimochodem, etnická různost je prý jednou z příčin, proč se u nás neustavila fungující občanská společnost. Jsme si prý navzájem cizí.
Nevím, zda je to pravda.