Nečekal jsem, že krátké zamyšlení nad „církevní statistikou“ vyvolá rozsáhlou diskusi o samotné podstatě služby církve. Dostal jsem řadu ohlasů, s nimiž se chci vyrovnat.
Zajímavé byly reakce na slovo „laťka“, které jsem použil. Podle jednoho mínění „za Ježíšem táhly zástupy, protože laťku nesnižoval ani nezvyšoval, ale zahodil. Totéž pak se učili dělat apoštolové“. Pozoruhodné. Nemohl se mi nevybavit refrén z kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… Já vám však pravím…“ To se mi nejeví jako nějaké „zahození laťky“. Ostatně Pán Ježíš je ještě explicitnější: „Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5,20). Ani to mi nepřipadá jako nějaké „zahazování laťky“.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Zamyšlení nad statistikou
Mám značné obavy, že představa Ježíše zahazujícího laťku je výsledkem vlivu tohoto světa, který považuje za správné „bořit různá tabu“ a zpochybňovat či rovnou rušit různé normy. Ano, přiznám se, že v tom nejedu, nebo se aspoň snažím.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Odmítání „laťky“ koresponduje s názorem jiného komentátora, podle kterého „pastoři zasahují lidem do života a to je smutné a tragické. Přitom v takovém případě stačí otevřít náruč a říci: jste v naší církvi vítáni, ať už se rozhodnete jak chcete. Bůh je milosrdný a vaše vztahy nemohou být překážkou pro Váš vztah s ním. To, že já mám předsudky, jak by měl správný křesťan vypadat, mi nedává právo chtít toto po ostatních.“ Škoda, že to diskutující nemohl poradit Janu Křtiteli. Ten chtěl po ostatních, konkrétně po Herodovi, aby nežil v cizoložství. Přitom mohl Herodovi a jeho konkubíně říci: „U mě jste vítáni, ať se rozhodnete, jak chcete.“ A on ve své úzkoprsosti chtěl, aby necizoložili. Zkrátka kecal Herodovi do života. Kdyby byl osvícenější, nemusel přijít o hlavu.
Diskutující se zřejmě domnívá, že láska spočívá v tom, že si „nekecáme do života“. Hlavně na sebe buďme hodní a nevnucujme nikomu své názory. Pokud někdo hřeší, usmívejme se na něj, aby náhodou nenabyl dojmu, že nám to nějak vadí.
Ba ne, lidé chodili za Janem Křtitelem a později za Pánem Ježíšem nikoli proto, že by zahazovali laťku, ale protože z nich vycítili, že jsou opravdoví. Ježíš uměl dokonale skloubit jak lásku k hříšníkovi, tak distancování se od hříchu. My s tím míváme problém – buď z nás hříšníci cítí odsouzení, nebo jsme vůči hříchu lhostejní, možná aby z nás odsouzení necítili. Ježíš zkrátka dokázal být přítelem hříšníků, aniž by byl hříšník. Podobně Pavel byl Židům Žid a Řekům Řek, ale nebyl cizoložníkům cizoložník nebo zbabělcům zbabělec.
Dále jsem byl diskutujícími varován, že si zřejmě nějaké lidi přivlastňujeme: „Tak pojem, že ztratili někoho je obraz toho, že k nim ti oni přestali chodit. Že ztratili nad nimi kontrolu, vliv. Jinak je to samozřejmě vyjádřeno špatně. Protože mohu ztratit jen to, co mi patřilo. Co mi nikdy nepatřilo, to nemohu ztratit. A ti lidé nejsou otroci, aby nějakému sboru patřili.“ Nu, že si nemáme lidi přivlastňovat, učím už dobrých čtyřicet let. (Naposledy třeba v knížečce „Být pastýřem“.) I naše tělesné děti jsou nám pouze na nějakou dobu „propůjčeny“, a rozhodně to platí o dětech duchovních. Můj kritik předpokládá, že naší motivací je udržet si nad těmi lidmi kontrolu.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč dávám přednost demokracii
Jistě, každý dobrý otec a každá dobrá matka touží po tom, aby jejich děti byly samostatné a zodpovědné. Svým způsobem platí, že nám „nikdy nepatřily“. Stejně tak to platí o dětech duchovních. Každý dobrý pastor touží tom, aby jeho duchovní děti byly samostatné a zodpovědné, a ne aby byly doživotně závislé na svém pastýři. Nicméně ta vazba může být i pozitivní, což můj kritik zřejmě neví. Apoštol Pavel píše Korintským: „Otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši já jsem vás zplodil skrze evangelium. Prosím vás tedy: Napodobujte mě!“ (1Ko 4,15-16). Vadilo mu, že se mu Korintští odcizují, a nestyděl se za to. Podobně mě vadí, když vidím, jak někdo po přijetí Pána Ježíše duchovně rostl, ale pak se to kvůli nějakému hříchu zaseklo. A nestydím se za to. Pavel podle Skutků říkal Efeským starším: Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu…“ (Sk 20,19-20). Nad čím či spíše nad kým asi Pavel plakal? Domnívám se, že nad těmi, které ztrácel.
Jsem rád, že mi na počátku mého křesťanského života lidé „kecali do života“. Říkali mi, co dělám ve svém životě špatně a co bych měl změnit. Nicméně člověk, který mi kecal do života nejvíc, Pavel Kábrt, mně později, v okamžiku krize, nejvíc podržel. Láska totiž nespočívá v tom, že se na sebe usmíváme, nijak se nekritizujeme a „nekecáme si do života“. Když vidíte, že se někdo řítí do záhuby, tak se ho snažíte varovat. Tedy pokud ho máte opravdu rádi. Dnes je to možná těžší než jindy, protože od mnohých slyšíš za prvé, že ti do toho nic není, a za druhé, že to děláš špatně.
Pastoři to dnes nemají jednoduché. A tak chci povzbudit vás, pastoři, kteří někdy nad svými ovečkami pláčete, kteří obětavě sloužíte, přestože jsou vám podsouvány nečisté motivy. Potřebujeme si připomínat, že sloužíme Bohu a ne lidem.
A za domácí úkol si přečtěte Ezechiele 3. kapitolu od 18. verše do konce.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 25. května 2022 Foto:
