Dan Drápal: Jak nezblbnout v postfaktické době

Institut pro křesťansko-demokratickou politiku pořádá každé druhé pondělí zajímavou besedu v Malostranské besedě. Moderátorkou bývá Veronika Sedláčková, což je zárukou kvalitně vedené diskuse. I volba řečníků bývá šťastná a besedy jsou kultivované. Možná by jen neškodilo postavit proti sobě trochu vyhraněnější panelisty.

Beseda, která se konala 9. ledna, byla věnována tématu „Jak nezblbnout v post-faktické době“. Panelisty byli psycholog Dalibor Špok, sociolog Jan Hartl a politický geograf Michael Romancov.

Nebudu tajit, že obavy z „post-faktické doby“ sdílím. Tradiční média jsou na ústupu a lidé stále více čerpají své informace z různých obskurních webů na internetu. Odhlédněme nyní od politických názorů, tedy od hodnocení faktů, která máme k dispozici. S převažujícími názory, vyjadřovanými v mainstreamových médiích, nemusíme souhlasit. Nicméně mainstreamová média přinášejí zpravidla fakta ověřená, což rozhodně nelze říci o tom, co se šíří po internetu a co formuje názory značné části společnosti.

Jak vyšlo najevo na uvedené besedě, obavy ze situace, v níž jsme se ocitli, prožívají velmi podobně všichni zúčastnění. Mezi panelisty nebylo v této věci zásadních rozdílů, a zdá se, že stejným způsobem uvažuje i většina přítomných, pokud tak můžeme soudit z těch, kdo se nějak projevili v půlhodině, kdy bylo možno klást dotazy.

Nicméně určité otazníky ve mně zůstávají, a pokusím se vysvětlit, proč.

Na lidech, kteří nechávají své názory formovat různými extrémními a zavilými dokumenty a komentáři, čerpanými z internetu, mi vadí jednak šíření neověřených informací, jednak nenávistný tón, a dále implikovaná jistota, že vše je přece jasné, a toho, kdo s námi nesouhlasí, můžeme hned nějak onálepkovat. Věcná argumentace s těmito lidmi je opravdu velice těžká, ne-li nemožná.

Problém vidím v tom, že i ti „osvícení“, kteří se bojí zblbnutí v post-faktické době, mohou mít své před-sudky. Pokusil jsem se jeden zmínit: Když před několika měsíci vystoupila v Poslanecké sněmovně poslankyně Pavlína Nytrová a vyslovila se proti možnosti adopce dětí homosexuálními páry, strhla se vlna odsudků a poslankyně byla „roznesena na kopytech“. Nechám teď stranou meritum věci samotné – tedy otázku, zda adopci dětí homosexuálními páry povolit či nepovolit. Poslankyně Nytrová byla vyzývána, aby svá tvrzení nějak doložila, což vesměs nebyla schopná. Různí sexuologové se k věci vyjadřovali v různých médiích a někteří z nich tvrdili, že „studie dávno prokázaly“, že děti vychované homosexuálními páry jsou na tom stejně jako děti vyrůstající s heterosexuálními rodiči. Možná mi něco uniklo, ale snažil jsem se tuto otázku sledovat poměrně pečlivě, a pokud vím, jediný z nich žádnou konkrétní studii nejmenoval.

Začal jsem se tedy touto otázkou zabývat a zjistil jsem, že existují poměrně dobře doložené studie, dokazující, že mezi dětmi vychovanými v klasické rodině a dětmi vychovanými homosexuálními páry přece jenom rozdíly jsou, a to dosti podstatné. Renomované časopisy, které tyto studie přinesly, se ovšem dostaly do vážných potíží, přestože studie byly dobře doloženy.

Dospěl jsem k názoru, že po zjištění, jak jsou věci doopravdy, prostě není poptávka. Veronika Sedláčková v rozhovoru poznamenala, že paní poslankyni Nytrovou zpovídala a že paní poslankyně nebyla schopna svá tvrzení doložit. Docela tomu věřím; problém ale vidím v tom, že po oněch sexuolozích, kteří tvrdili, že „studie dávno prokázaly…“ nikdo ani nechtěl, aby nějakou konkrétní studii jmenovali a své tvrzení tak doložili. To bylo žádáno pouze po paní poslankyni Nytrové. Ano, uznávám, že se měla na svůj projev lépe připravit. Lituji, že svá tvrzení nedoložila. Jsem totiž přesvědčen, že velkou část jejích tvrzení totiž doložit lze. Situace je ovšem taková, že pokud sdílíte názor, jenž je v akademickém a politickém establishmentu uznáván, nic dokládat nemusíte („každý přece ví, že…“), kdežto zastáváte názor, který je v rozporu s uznávaným kánonem establishmentu, musíte si dát dobrý pozor, abyste dokázali doložit každý detail.

Otázku adopce dětí homosexuálními páry zde uvádím pouze jako ilustraci. Mohl bych uvést třeba nějakou jinou. K přijímanému kánonu přijatelných názorů patří třeba tvrzení, že lze bez negativních následků skloubit profesní kariéru matky s výchovou malých dětí. I v této věci establishment ví, který je ten „správný“ názor, jejž netřeba dokazovat, kdežto nesouhlasící musí mít svá tvrzení dobře doložená.

Je pravda, že odpůrci establishmentu často přicházejí s argumenty nesmyslnými nebo nepravdivými a fakta ignorují. Bylo by ale chybou myslet si, že ti, kde se hlásí k levicově-liberálnímu mainstreamu, mají své názory vždy opřené o jednoznačně hovořící fakta. Domnívám se, že bychom ve vlastním zájmu měli být přístupní i faktům, která se nám „nehodí do krámu“, a měli bychom se s nimi poctivě vyrovnávat. A neměli bychom si pomáhat nic neříkajícími nálepkami typu „xenofobní“, „populistický“ nebo „protievropský“. To, že si někdo představuje fungování Evropské unie jinak, než jak funguje současně, ještě neznamená, že je „protievropský“. Tyto a podobné nálepky jsou vlastně upozorněními: „Pozor! Tento člověk vyslovuje názory, které establishment neschvaluje!“ Zpravidla takto označeného člověka vylučují z veřejné debaty. To nemůže nevést k polarizaci společnosti, které jsme svědky.

Ano, uznávám, že vést polemiku s „jinověrci“, je obtížné a mnohdy frustrující. A když dojde na podpásovou argumentaci, pak polemika opravdu končí. Pokud ale nechceme, aby se ve společnosti vytvořily dvě uzavřené a navzájem neprostupné bubliny, budeme se asi muset pokusit takovou polemiku vést.

Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Institut pro křesťanskou-demokratickou politiku