Někdy v polovině osmdesátých let – tedy ještě v dobách komunismu – jsem četl knihu Tři generace. Jméno autora jsem zapomněl. Kniha pojednávala o lidech, kteří zakusili velkou hospodářskou krizi 30. let minulého století, dále o generaci, která zakusila druhou světovou válku, a konečně o lidech, který se narodili v dobách hojnosti, jež nastala zejména v 60. letech.
Co mě na knize velice překvapilo, bylo, že to, co autor psal o Američanech, platilo do velké míry i o Češích, přestože že politické osudy těchto zemí byly výrazně odlišné. Tak například generace mých rodičů (narodili se ve 20. letech) zásadně nic nevyhazovala. Lidé se vše snažili opravit, a i věci dlouho nepoužívané se někam uložily, protože „by se jednou mohly k něčemu hodit“. Američtí rodiče téhož věku se zřejmě chovali úplně stejně.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Nechuť k závaznosti
Nevím, zda to platí i dnes. Jsou na tom české děti a americké děti podobně? Nechám odpověď na laskavém čtenáři. Počítejme ovšem s tím, že různé americké fenomény k nám zpravidla dorazí s několikaletým odstupem.
Sociální psycholog Jonathan Haidt (čtení jeho knížek vřele doporučuji) udělal na jednom velkém shromáždění následující pokus. Nejprve vyzval všechny narozené před rokem 1995, aby zvedli ruku. A pak vyzval ty, kdo zvedli ruku, aby zakřičeli číslo – konkrétně v kolika letech je rodiče pustili samotné z domu ven, třeba aby navštívili kamaráda, který bydlel o tři ulice dále. Odpověď byla téměř unisono: ŠEST! Pak vyzval, aby zavolali číslo ti, kdo se narodili po roce 1995. Opověděla mu kakofonie; vesměs šlo o číslo osm a více, nejčastěji patrně jedenáct.
Jonathan Haidt říká, že únosy dětí a jiná dětská kriminalita byla mnohem vyšší v padesátých a šedesátých letech; později poměrně dramaticky klesala. Nicméně strach o děti nejenže neklesal, ale naopak se výrazně zvyšoval. Tehdy se zřejmě zrodil výraz „helicopter parenting“, který označuje obavy o děti vedoucí k tomu, že děti jsou pod neustálým dozorem.
Co se změnilo v roce 1995? Proč takový rozdíl „předtím a potom“?
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Úvahy nad Jordanem B. Petersonem
Generace narozená po roce 1995 je první generace, která od dětství vyrůstala s chytrým telefonem. Ten mimochodem umožňuje neustálé monitorování potomka, nicméně neslouží tomu, aby rodiče věděli, co se na tomto telefonu odehrává. A tak na jedné straně je dítě pečlivě střeženo, na druhé straně se může dívat na ty nejhorší obscénnosti a krutosti.
Svět byl přizpůsoben tomu, aby se dítě nemohlo zranit, aby nebylo vystaveno žádnému riziku. Tak jsou budována např. dětská hřiště.
K čemu to vede? K pravému opaku toho, oč rodiče vlastně usilují. Rodiče chtějí, aby děti byly v bezpečí, ale znemožní dětem podstupovat zdravá rizika a naučit se „na vlastní kůži“ rozpoznávat, co je nebezpečné a co ne.
Výsledek je podobný jako s alergiemi. Pokud je v jedné generaci dejme tomu pět procent lidí alergických na buráky, budou se tito lidé burákům vyhýbat, ale u jejich dětí bude alergie na buráky třeba pětkrát častější. Nějak to souvisí s imunitním systémem, ale už jsem zapomněl, jak.
Jaký důsledek to má pro vysoké školy? Děti jsou nepřipravené na to, že se mohou střetávat s lidmi značně odlišných názorů. Proto téměř naráz vznikla poptávka po „safe places“, tedy „místech bezpečí“, kde se mladí lidé nepotkají s názory, které se jim nelíbí. Proto vznikl termín „trigger warning“ (nevím, zda to má nějaký český ekvivalent), kdy přednášející je vyzván, aby předem upozornil na to, že možná zmíní něco, co už dnes není považováno za košer. Abych uvedl analogický příklad z našich dějin: Jan Neruda, slavný český spisovatel, napsal řadu ostrých článků proti Židům. Profesor literatury by měl před přednáškou upozornit, že bude popisovat i různé nehezké, v tomto konkrétním případě antisemitské, názory. Ovšem řada profesorů si řekne „why bother“ (něco jako „mám já to zapotřebí“) a o Nerudovi nebude přednášet vůbec.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Kde dneska stojím
Lidé jako Jonathan Haidt nebo Jordan Peterson upozorňují, že tím se značně zužuje prostor pro setkávání s různými myšlenkami a možnost porozumění době Jan Neruda nic netušil o holocaustu a jeho protižidovské články byly namířeny do značné míry proti Němcům (pražští Židé mluvili převážně německy); kromě toho tam tyl silný sociální osten. Samozřejmě můžeme právem poukazovat na to, že s Nerudou nelze v této věci souhlasit, ale není to důvod, proč třeba pálit jeho knihy.
Současní mladí lidé v Americe žijí v mnoha ohledech zdravěji (a my křesťané bychom možná řekli i čistěji) než předchozí generace. Pijí méně alkoholu, konzumují méně drog, nezáleží jim tolik na penězích, nepěstují sexuální promiskuitu (ba mnohdy sex neprovozují vůbec). V Americe mohou mít lidé řidičák od patnácti let (možná se pletu a je to až od šestnácti) a dříve se naprostá většina mladých lidí nemohla dočkat, až budou moci sami řídit. Současná mladá generace prý na řidičák tolik nespěchá. A nespěchá ani vypadnout z domu. Nenastane-li změna trendu, mnozí patrně neopustí „mama hotel“ nikdy. Prostě nikdy nedospějí. Výhybky byly ovšem špatně nastaveny už v dětství.
Titíž mladí lidé se cítí ohroženi, setkají-li se s někým, kdo má odlišné názory. A kvalita vysokých škol upadá, protože místo aby se universitní campusy stalo agorou, tedy náměstím, kde se setkávají akademici, vycházejí vstříc emocím mladých lidí a schvalují jim, když se cítí nedobře v konfrontaci s jinak smýšlejícími. Odtud už je to jen krůček ke „cancel culture“, tedy umlčování lidí s jinými než „oficiálními“ názory. Svoboda slova úpí, pokud ještě o sobě vůbec dává znát.
Řekněme to jasně a naplno: Potřebujeme místa, kde se mohou setkávat lidé různých názorů, aniž by si vyhrožovali. Samozřejmě se budeme věčně potýkat s lidmi, kteří jsou opravdu hnusní a sadističtí. Debatu skutečně nelze vést s kýmkoliv. Domnívám se však, že není tak těžké rozpoznat, kdo má zájem na smysluplné diskusi a kdo jenom ruší nadávkami a nálepkami.
Asi budeme brzy řešit stejné – nebo podobné – problémy jako Američané. Nicméně nehlásám žádný determinismus. Píšu tyto články pro to, abychom se připravili. Nikde není psáno, že to musí špatně dopadnout.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 14. června 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
80 Komentáře
Eva Hájková
Možná by bylo lepší mluvit o negativních emocích než negativních myšlenkách.
Eva Hájková
Podporovat chudé bližní (kteří jsou skutečně blízko) by se dalo, na rozdíl od těch, co jsou někde za mořem, přímým kontaktem s nimi – třeba pozváním do společenství. Nejen finanční pomocí na dálku.
P. Ašer
Ad Jiří Aron
Když i pohané (Sókratés, Charmidés aj.) pochopili, že dobrovolná chudoba je osvobozující, oč více by to měli chápat křesťané. Zvláště když je Ježíš vyzývá, aby prodali to, co mají a dali almužnu (L 12:33). Čili, aby se sami stali chudými, pokud chudými ještě nejsou – a tak se stali blahoslavenými (L 6:20-21). Proč by tedy nějaký křesťan měl trpět mindráky, byť z nedobrovolné chudoby, když je jeho království Boží (L 6:20)? Pokud ještě k dobrovolné chudobě nedorostl, pak i nedobrovolnou relativní chudobu by měl snášet s radostí a ne úkorně se závistí vůči těm těm, kdo se na tomto světě zdánlivě mají lépe.
Jak píše apoštol Pavel:
„Neříkám to proto, že bych měl nedostatek; vždyť jsem se naučil být spokojen s tím, co mám.
Umím se uskromnit a umím mít i nadbytek. Do všeho jsem zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek.“ (Fp 4:11-12)
Jestliže se tedy nějaký křesťan trápí tím, že si nemůže materiálně dovolit to, co jeho okolí, pak zřejmě ještě stále smýšlí přízemně a měl by se z toho kát (Fp 3:19)…
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Vy prohlašujete o někom, koho mrzí, že svým dětem nemůže dopřát to, co má většina jejich vrstevníků a zároveň poukazuje na to, že je u nás i spousta ještě chudších lidí, že smýšlí přízemně a měl by se z toho kát? A odkážete ho přitom na citát Fp 3:19, ve kterém apoštol Pavel píše „jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět“? To není zrovna bratrské, pane Ašere. Zvlášť když o jeho hmotné situaci nic nevíte. Pro dobrovolnou chudobu se opravdu musí každý rozhodnout sám, ať je to filosof nebo křesťan. Nelze to brát jako křesťanskou povinnost.
Apoštol Pavel někdy mluví o utrpení, které je nedílnou součástí našeho života, ale nikomu neříká „trp!“, zvlášť když to není nutné. Raději trpí sám za druhé.
pavel v
Je milé, že se mě ve sporu, zda je relativní chudoba chudobou skutečnou, zastal můj věčný oponent, pan Ašer. On také píše, že pokud pošleme finanční prostředky na podporu v extrémně chudé části světa, mohou být tyto peníze zneužity právě těmito charitativními organizacemi. I s tím souhlasím. Na druhé straně toto zneužití nemusí být pravidlem a tak tomu lze předejít tak, že přispěji různým organizacím. Další námitkou, a pravdivou, je, že charitativní podpora může extrémně chudým ublížit – ztratí schopnost sami se o sebe postarat a až podpora vyschne, umřou hladem. Proto dnes drtivá většina charitativních organizací cílí na vzdělání podle notoricky známé zásady: Je lépe, než dát hladovějícímu člověku rybu, naučit ho lovit ryby.
Je pravdou, co píše paní Eva, že život v chudobě nelze považovat za Boží přikázání. Obecně vzato, žádná ctnost by neměla být Božím přikázáním. V historii církve se objevují mučedníci pro Krista. Apoštol Petr Krista zapřel, ale Ježíš ho přesto nezatratil. Je ctnostné zemřít pro Krista, ale každý takovou odvahu nemáme.
Někteří lidé říkají: Já platím daně a stát z nich financuje chudé – tím je můj závazek vůči chudým splněný. Není. Ti chudí často nemají nedostatek, ale jinde umírají lidé hladem. Tak je podpora „relativně chudých“ vyhazováním peněz. Už z toho důvodu, že ti chudí za ni nepociťují vděčnost. Myslí si, že na podporu mají nárok, že je to povinnost státu.
Satan, věčný žalobce, pomlouvá Boha, že stvořil svět špatně. Dobří lidé často trpí a ničemové se naopak mají dobře. To vše má ovšem přechodný charakter. Ježíš říká, že za utrpení máme být vděčni – o to větší bude jednou naše odměna.
Eva Hájková
Myslím, že sem stejně přestanu psát. Píšou sem většinou lidé pravicoví, kteří mají strach, aby někdo něco nedostal zadarmo (protože potom by nebyl vděčný).
Přála bych si jednou společnost, ve které by lidé pracovali dobrovolně, protože to chtějí, ne protože musí. Ale asi se ničeho takového nedožiju.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Já jsem ovšem z verše Fp 3:19 neakcentoval to, že jejich bohem je břicho (může to být totiž cokoli jiného), nýbrž ono pozemské (přízemní) smýšlení. V předchozím verši (Fp 3:18) Pavel píše, že někteří žijí jako nepřátele kříže Kristova a ve verši 19. píše, že toto nepřátelství spočívá v pozemském smýšlení. A co jiného než pozemské smýšlení asi může být trápení se nad tím, že někdo nemůže “svým dětem dopřát to, co má většina jejich vrstevníků“? Křesťan se má snad přizpůsobovat tomuto věku, má se přizpůsobovat svým vrstevníkům? V Písmu čteme pravý opak (Ř 12:2). Proč se potom trápit nad banalitami relativní chudoby? Když tedy mají všichni vrstevníci mobily, tablety a nevím co ještě, ale on si to nemůže dovolit svým dětem koupit, neboť na to nemá, má se užírat hořkou závistí, která pramení právě z oné pozemské, duševní, démonické moudrosti (Jk 3:14-15)? Nepřátelství vůči Kristovu kříži znamená odmítat zapřít sám sebe a upřednostnit před utrpením pro Krista pozemské zájmy (Mk 8:34), jimiž jsou ovšem i obavy z toho, aby mé děti neměly nějaký mindrák z toho, že nemají všechno to, co mají jejich vrstevníci. Přirozené sobectví člověka se brání cestě kříže. Ježíš však jasně říká, že ten, kdo nenese jeho kříž, nemůže být jeho učedníkem (L 14:27). Ježíš se pro nás stal chudým (2 K 8:9), ale někteří křesťané by se měli trápit nad tím, že nejsou bohatí v tomto věku (1 Tm 6:17)? Chtějí se snad dostat pod Ježíšovo běda (L 6:24-25)?
A že upozornění na toto nebezpečí dostat se do nepřátelství vůči Kristovu kříži není „zrovna bratrské“? Co je asi bratrštější, než snažit se zachraňovat své po světě pokukující bratry z hořícího ohně (Ju 22-23)?
Považuje-li nějaký křesťan svou nedobrovolnou relativní chudobu za utrpení, přesto se může radovat, že má podíl (1 Pt 4:12-13) na utrpeních Kristových, neboť i Ježíš trpěl mimo jiné chudobou (Mt 8:20; 2 K 8:9).
pavel v
Levicově zaměření lidé (mezi ně patří argentinský papež František) jsou přesvědčeni, že boháči jsou (morálně) povinni podporovat chudé, že jim tu pomoc dluží. A někteří chudí z toho vyvozují, že na tu pomoc mají nárok, protože jde jen o splacení dluhu. Jestli mi někdo splatí dluh, proč bych mu měl být vděčný? Myslím, že takové uvažování je chorobné. Mnoho chudých jsou chudí vlastní vinou. Například poskytnout finanční podporu alkoholikovi znamená ublížit mu. Jiný člověk se cítí být chudým a očekává sociální podporu. Vůbec si nepřipouští, že někde jinde je člověk 10x chudší a že by mu on sám mohl poskytnout výpomoc. Má smysl být solidární k člověku, který sám být solidární odmítá? Například vůči válečným uprchlíkům?
Ve společnosti jsou lidé, kteří pracují dobrovolně, protože to chtějí, ne protože musí. Takovým člověkem byl například Tomáš Baťa. On neustále usiloval o zvelebení své firmy. Proč? Protože byl hladový po penězích? Kdyby tomu tak bylo, snažil by se odřít své zaměstnance. Lidé se však k němu hrnuli, protože tam měli dobré výdělky a Baťa pro své zaměstnance stavěl i domy včetně městské infrastruktury (školy, nemocnice, obchody, kino…). Baťa se také staral o vzdělávání svých zaměstnanců. Proč to všechno? Domnívám se, že mu přinášelo uspokojení být užitečný svému městu. Proto své zisky nerozházel, ale reinvestoval.
I dnes existují podnikatelé, kteří cítí odpovědnost za své zaměstnance. Proto se snaží udržet svoji firmu finančně zdravou, což není vůbec jednoduché, když uvážíme, že v USA neušla bankrotu ani proslulá firma Kodak.
Eva Hájková
Doufám, pane Ašere, že vy ten kříž chudoby nesete, když ho tak přejete jiným.
Na příspěvku pana Arona se mi líbilo, že přiznal nějakou svoji lidskou slabost. To se vám nestává. Proto jsem se ho tak trochu zastala.
Eva Hájková
Jsem přesvědčena, že není Boží vůlí, aby lidé byli bohatí a chudí. Ač už nevěřím, že to jde snadno odstranit revolucí, jako jsem věřila kdysi. Podobně jako třeba Bůh nechtěl, aby izraelci měli krále. A tím, že ho chtěli, odmítli Boha, aby nad nimi nekraloval. (1Sam 8, 7)
Napsal jste: „Obecně vzato, žádná ctnost by neměla být Božím přikázáním.“ Myslím si, že zrovna třeba spravedlnost je Božím přikázáním. Ale jenom dodržovat přikázání nestačí k tomu, aby všechno bylo, jak má být.
Pomáhat chudým neznamená jenom dávat jim peníze. Ano, někteří z nich mohou být nevděční, mohou je i rozházet nebo propít.
Ve Starém zákoně se třeba píše: Když tvůj bratr zchudne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou. (Leviticus 25, 35)
Odedávna byla od Boha stanovena povinnost ujímat se chudých. „Bude žít s tebou“ neznamenalo „dáš mu peníze, ať si dělá co chce“. Dnešní chudí jsou chudí i protože v tomto systému nemohou obstát. A nemusí to být jejich vina. V jiném světě by třeba obstáli.
Eva Hájková
Panu Ašerovi se jinak omlouvám, že jsem napsala, že přeje druhým chudobu. Trochu mi to ujelo. Neumím argumentovat tak věcně jako on, občas podlehnu vášním.
pavel v
Jeden můj kamarád měl v oblibě následující vtip: „Je lépe být zdravý a bohatý než chudý a nemocný“. Kdo můžeš pochopit jeho černý humor, pochop.
Ve skutečnosti je otázkou, zda je bohatství pro člověka výhodou, zda tomu není přesně naopak. V 6. kapitole Lukášova evangelia se dočteme:
„Ježíš pohlédl na učedníky a řekl: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. … Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.“
To znamená, že bohatství je výhodné jen krátkodobě. Z hlediska věčnosti je lepší být v tomto životě chudý. Češi v průměru patří mezi 10% nejbohatších obyvatel zeměkoule. Máme smůlu, že jsme se nenarodili v Africe. 🙂 Bůh nám buď milostiv.
Myslím, že drtivá většina chudých lidí je chudá ne vlastní vinou. Sem počítám i lidi, kteří nedostali výchovu k odpovědnému životu – neumí se chovat hospodárně – nemyslí na zadní kolečka. Nedívám se na takové lidi s opovržením (to ani omylem).
Co je ctnost? Je ctností dodržovat přikázání (pravidla, zákony) – být spravedlivý? Myslím, že to vše by mělo být samozřejmostí. Cností je podle mého to, co člověk obětuje nad rámec toho, co se považuje za samozřejmost. Například když někdo nelže a nekrade, není to ctnost. Ctností je upozornit na to, že císař je nahý! To je totiž spojeno s rizikem.
Jiří Aron
Líbí se mi a oceňuji Vaši vytrvalost v zastávání se chudých, paní Hájková. Uznávám, že je těžká diskuse na téma relativní chudoba v rozvinutých zemích a to jak s p. Ašerem, tak s p. Pavlem V.
Co se týče nedostatku soucitu, jsou oba dva na společné lodi. Pokud bych rozvinul podobenství o milosrdném Smaritánovi, pan Ašer by postiženému možná citoval své verše Ř 12,2 a Fp 3,18-19. To aby se přestal srovnávat s ostatními a šel cestou kříže. Nebo jej poučil Sókratem, aby mu pomohl pochopit, jak osvobozující je dobrovolná chudoba.
Pan Pavel V. by možná ležícího nejprve pořádně prošetřil, testy na alkohol, drogy atd.. Pak by se ujistil, jestli před cestou podnikl všechna náležitá opatření, jako je bezpečná trasa a denní doba, plus pojištění na cesty. Mohl by mu přece ublížit, kdyby pak zjistil, že se tento do této situace dostal vlastní vinou.
Píšu schválně s nadsázkou s cílem ukázat, jak je náš Bůh je jiný, je totiž dobrý. Ani dobrý Kristus neřešil, jestli někteří, kteří potřebovali uzdravit, si za to můžou, třeba i částečně sami či ne.
Eva Hájková
Pane Arone, oční lékařka mi předepsala dvoje brýle. Jen za nová skla a jejich vsazení do starších obrouček jsem zaplatila sedm a půl tisíce. Pojišťovna už na ně nepřispívá. Kdybych si chtěla pořídit i dvoje nové obroučky, zaplatila bych možná ještě tak o deset tisíc víc, čili sedmnáct a půl tisíce za dvoje brýle. Jestli se nemýlím, právě tolik korun obnáší minimální mzda. Měl by si snad někdo, kdo je chudý, brát na brýle půjčku?
Samozřejmě, že je mi líto lidí, kteří za tolik musejí vyžít, zatímco jiní si třeba kupují kabelky za sto tisíc.
Jiří Aron
To byl dobrý příklad, ty brýle. Nebo když někdo na minimální mzdě žije na vesnici a porouchá se mu auto a oprava převyšuje jeho mzdu. Spoje mu do vesnice už dříve drasticky omezili. Co má dělat?
Žijeme v postkřesťanské době a to se projevuje právě tím nedostatkem soucitu s chudými a to tak, že se jim naznačuje, že si za to mohou sami. Oni pak jsou nejen vyčlenění ze společenských kontaktů od nich ven, ale navíc se o své chudobě stydí mluvit, aby nedostali posměch (populární slovo dezoláti) či nevyžádané rady. Takže uzávěra je pak i zvenku dovnitř. Netočí se o nich filmy, nedělají se o nich pořady v televizi, nepíše se o nich ve společenských rubrikách, bohatší střední vrstva v církvích žije ve svých bublinách a proto se s nimi nestýká.
Přitom chudí už tvoří asi třetinu a pořád ten poměr roste. Jedna vzácná a stručná zmínka je zde https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-firmy-kazda-treti-domacnost-nema-zadne-penize-stranou-situace-se-od-covidu-zhorsila-233016. Časté tvrdé, necitlivé, odsuzující a pohrdavé komentáře ilustrují tuto současnou dobu.
pavel v
České domácnosti utratí ročně 200 miliard za alkohol a tabák. Podle Eurostatu české domácnosti navíc utrácí za alkohol druhou největší část svých výdajů z celé EU. Dají za něj více peněz než za zdraví a vzdělání dohromady. České domácnosti utratí necelých 8 % svých výdajů za alkohol, tabák a narkotika. Průměr v EU je 3,9 %. Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ceske-domacnosti-utrati-rocne-200-miliard-za-alkohol-a-tabak-89227
Eva Hájková a Jiří Aron nás přesvědčují, že relativní chudoba je z křesťanského hlediska horší než extrémní chudoba v cizích zemích, že zabývat se extrémní chudobou a podceňovat chudobu relativní je bezcitné. Pozor! Může se stát, že k nám pan Putin pošle několik raket s termonukleární náloží. Pak pocítíme extrémní chudobu na vlastní kůži, ale nikdo nám nepomůže. Proč by to dělal? Vždyť my sami ve většině odmítáme být solidární – například s válečnými uprchlíky.
P. Ašer
Ad Jiří Aron
Napsal jste:
„Uznávám, že je těžká diskuse na téma relativní chudoba v rozvinutých zemích a to jak s p. Ašerem, tak s p. Pavlem V.
Co se týče nedostatku soucitu, jsou oba dva na společné lodi.“
Přičítáte mi nedostatek soucitu kvůli tomu, že odkazuji na novozákonní pohled na chudobu? To dost dobře nechápu. Přisoudil byste stejně tak nedostatek soucitu Ježíšovi kvůli tomu, že blahoslaví chudé (L 6:20-21), že nepovažuje zaobírání se materiálně chudými za prioritu své činnosti (Mt 26:9-12) a že vyzývá ty ze svých následovníků, kteří něco mají, aby se toho zbavili a stali se chudými v tomto světě, ale bohatými v nebi (L 12:33)?
Eva Hájková
Podle stejné logiky by se tedy člověk mohl ptát, proč vlastně Zacheus (Lk 19,8) říká, že polovinu jmění rozdá chudým. Vždyť chudí jsou blahoslavení a boháči jako Lazar přijdou do pekla. Mají se tedy radovat, že jsou chudí. Vždyť Zacheus tím těm chudým vlastně uškodí, protože dostanou něco zadarmo a nebudou mít „poklad v nebi“. Vždyť i apoštol Pavel říká: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“ Proč potom dávat?
Je vidět, že to není tak jednoduché. Ono nestačí opevnit si své (nesvaté) politické názory citáty z Písma svatého.
Jiří Aron
Panu Ašerovi.
NZ pohled na chudobu není omezen tak, jak píšete. Berte v úvahu Kristův příklad. Ježíš se stal pro nás chudým, abychom jeho chudobou zbohatli 2 Kor 8,8-10.
Ve srovnání s Kristovým životem jsou Vaše rady výše bez soucitu.
I chudí mohou dávat chudým namísto toho, aby jim třeba četli Sokrata či jim poradili ještě hlubší cestu kříže. 2K 8:2: „Ve veliké zkoušce soužením se rozhojnila jejich překypující radost a jejich hluboká chudoba do bohatství štědrosti.“
Ježíš měl na mysli chudé.
L 14:13-14: „Ale když pořádáš hostinu, zvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé, a budeš blahoslavený, protože nemají, čím ti odplatit; bude ti odplaceno při zmrtvých vstání spravedlivých.““
Jiří Aron
Pan Pavel V. opět manipuluje a překrucuje.
Pak nemá smysl ani na to odpovídat. Ani paní Hájková ani já nepíšeme, že „relativní chudoba je z křesťanského hlediska horší než extrémní chudoba v cizích zemích, že zabývat se extrémní chudobou a podceňovat chudobu relativní je bezcitné.“
O dalších faulech jako zevšeobecnění statistik o alkoholu tabáku a narkotikách na chudé obecně jen krátce.
Je to obecně kruté a bez soucitu, takhle to o nich psát. Mnozí z nich jsou stále ještě ve své špatně placené práci často i ve druhém zaměstnání a třeba ve stejném čase, který p. Pavel V., zabíjí čas takovým psaním.
Eva Hájková
Oprava: Boháč se nejmenoval Lazar, Lazar byl naopak ten chudák plný vředů, který lehával na jeho prahu.
Eva Hájková
Pan Aron má pravdu, že komentáře v diskusích pod různými články o chudobě nebo o starých lidech bývají často bezcitné. Kdyby drtivá většina lidí byla soucitná, kdyby přáli druhým to, co přejí sami sobě, a starým lidem pokojné stáří, byl by jistě soucitnější i stát, protože by nemohl jednat proti vůli většiny.
Někdy člověk čte články plné ageismu. Potom se nedivím, když jedu plným autobusem z města, že musím (čtyřiašedesátiletá) celou cestu viset za jednu ruku a dávat pozor, abych v zatáčkách neupadla, zatímco sedadla jsou vesměs obsazena školními dětmi a mládeží, kteří sedí jako pecky a nenapadne je někoho pustit sednout.
Vlastně musím říct, že jim to ani moc nezazlívám. Asi je to totiž už dnes nikdo neučí, aby dávali přednost starším lidem. Ani doma ani ve škole.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Podle stejné logiky by se tedy člověk mohl ptát, proč vlastně Zacheus (Lk 19,8) říká, že polovinu jmění rozdá chudým…“
Proč? Protože ho po setkání s Ježíšem zřejmě hryzlo svědomí, že zbohatnul jakožto kolaborant s římskou mocí na neštěstí druhých a chtěl to alespoň nějakým způsobem napravit. Chudých v Ježíšově době bylo v Galileji a v Judeji nepochybně tolik, že ani polovina Zacheova majetku je nemohla nijak výrazně obohatit a tím jim uškodit. Spíše jen vytrhla část z nich z okamžité nouze, kdy třeba neměli vůbec co jíst a museli jít po žebrotě jako ten Vámi zmíněný chudák Lazar (L 16:21). Takže tím, že jim Zacheova almužna pomohla se párkrát najíst, jim sotva mohla nějak duchovně uškodit tím, že by z nich učinila boháče…
Napsala jste:
„Ono nestačí opevnit si své (nesvaté) politické názory citáty z Písma svatého.“
Který můj politický názor je nesvatý, když zde vždy odkazuji autory článků i přispěvatele pod články na pro křesťana jedinou přijatelnou „politiku“ Božího království (Fp 3:20)? Odkazování na novozákonní texty v jejich souvztažnosti považujete za opevňování vlastních (jakých?) politických názorů? Pozoruhodné!
Není spíše nesvatým názorem akcentováním relativní chudoby jako něčeho úkorného podněcovat v lidech závist, která je skutkem těla a zabraňuje těm, kteří se jí užírají, mít podíl na Božím království (Ga 5:21)?
Mimochodem, nějak jsem nezaregistroval (možná jsem něco přehlédnul), že byste vytýkala nesvaté politické názory autorům některých článků, kteří zde např. s vyslovenými sympatiemi pozitivně oceňují bratrovražedné boje ukrajinských zélótů, kteří svrhli v rozporu s Pavlovými slovy (Ř 13:1-2) legitimního prezidenta, rozpoutali občanskou válku – a proto nyní musí strpět soud (Ř 13:2). Nebo snad považujete vzpírání se vládní moci za svatý politický postoj? Signifikantní je, že tito, nominálně křesťanští, obdivovatelé ukrajinských zélótů se ani nepokoušejí opevňovat své veskrze světské politické názory citáty z Nového zákona. Byla by to totiž marná snaha, poněvadž citáty, kterými by mohli takovéto politické názory opevnit, se zkrátka v Novém zákoně nevyskytují…
P. Ašer
Ad Jiří Aron
Napsal jste:
„Berte v úvahu Kristův příklad. Ježíš se stal pro nás chudým, abychom jeho chudobou zbohatli 2 Kor 8,8-10.“
Ano, ale abychom zbohatli duchovně, jak je zřejmé už z verše 2 K 8:7. Nebo snad naše zbohatnutí Kristovou chudobou chcete vykládat tak, jako to dělají hlasatelé „theologie prosperity“? Tedy tělesně?
Nepíše snad apoštol, že ti, kdo CHTĚJÍ zbohatnout (tj. tělesně zbohatnout), volí cestu zkázy a záhuby?
„Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zlého je láska k penězům; a někteří, kdo se po nich pachtili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí. Ale ty, Boží člověče, před tím utíkej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.“ (1 Tm 6:9-11)
A co jiného než touha tělesně zbohatnout je žehrání na svou relativní chudobu? Před touhou po zbohatnutí máme dle apoštolových slov přímo utíkat! Stejně jako před modlářstvím (1 K 10:14).
Napsal jste:
„Ve srovnání s Kristovým životem jsou Vaše rady výše bez soucitu. I chudí mohou dávat chudým namísto toho, aby jim třeba četli Sokrata či jim poradili ještě hlubší cestu kříže.“
Souhlasím s Vámi, že i chudí mohou pomáhat chudým. Ale proč by měly být mé rady bez soucitu? Právě proto, že mám soucit s tělesně smýšlejícími křesťany, kteří touží majetkově zbohatnout, tak je varuji před touto zrádnou cestou, která vede do záhuby (1 Tm 6:9-11). Vy snad s nimi nemáte soucit, že jejich žehrání na relativní chudobu svým způsobem ospravedlňujete?
Nedostatek soucitu s chudými přece nepřímo vytýkali i Ježíšovi, když obvinili ženu, která jej pomazala drahocennou mastí, že mast se mohla prodat a peníze rozdat chudým. Ježíš byl však jiného názoru a ženy se zastal (Mk 14:3-9 a paralely).
A jestliže jsem zmínil Sókrata, Charmida či Antisthéna ohledně postoje k chudobě, pak jen proto, abych demonstroval, že i synové tohoto světa jsou v některých ohledech rozumnější než synové světla (L 16:8). Tak jako se učedníci mohli poučit z Ježíšova podobenství o nepoctivém ekonomovi, tak se mohou i dnešní křesťané poučit z některých výroků řeckých filosofů.
Já rozhodně nejsem proti pomoci chudým bratřím nebo i nevěřícím. Utvrzovat ovšem relativně chudé v jejich mindrácích a tím v nich vzbuzovat touhu po zbohatnutí vedoucí do záhuby považuji za medvědí službu.
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Slova o opevňování se v nesvatých politických názorech byla míněna tak nějak obecně (nebo na některé křesťany), ne pouze na vás. Politické názory mi vždycky připadají tak nějak nesvaté. A přílišná jistota jako opevnění. Já mám pochopitelně také politické názory (protože žiju v toto světě), ale říkám: toto je můj politický názor, za ten si já odpovídám. Já to takhle vidím. A moc biblicky opevněné je nemám. Jestli mé názory jsou nebo nejsou v souladu s celkovým smyslem evangelia, to mohou posoudit jiní. Ale co názory! K čemu vůbec jsou názory, když nevedou ke konkrétnímu jednání? Pro mě je důležitější, jak člověk celkově žije, ne jaké má názory.
Eva Hájková
Ještě by mě zajímalo, kdo a čím zde utvrzoval relativně chudé v jejich mindrácích. Já nebo pan Aron? Nebo podle vás má mindráky on sám?
pavel v
paní Hájkové
Evangelium nedává a ani nemůže dát jednoznačný názor, jak by se měl člověk chovat, aby splňoval Boží vůli. Nedává ho ani Desatero. V něm je například přikázání „nezabiješ“ a přece mohou v životě nastat situace, kdy je vysoce morální zabít. Je jen jediné, univerzálně platné přikázání: „Miluj bližního jako sám sebe.“ V něm je obsažena i láska k Bohu (cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili). Různá Ježíšova podobenství nebo příběhy nejsou „kuchařkou“ pro správné jednání, ale návodem ke způsobu myšlení. Ježíš často nechává konec příběhu otevřený a žádá posluchače, aby sami rozhodli, co považují za správné. Jakoby říkal: „Člověče, řiď se vlastním rozumem a citem“ – ne prefabrikovanými poučkami. Ježíš tyto poučky rád ignoroval (léčil ve sváteční den, odmítl kamenování cizoložnice…). Chtěl ukázat, že my se nemáme slepě řídit literou. To platí i pro společenské vztahy, tedy pro politiku. Je nesmírně důležité vytvářet si svůj vlastní názor na dění ve společnosti. Je to jediná cesta, jak se nenechat zotročit demagogy (manipulátory veřejným míněním). Demagog je člověk, který říká věci, o nichž ví, že nejsou pravda, a to lidem, o nichž ví, že jsou hlupáci.
Naše politické rozhodnutí (při volbách) může bližním (to jest trpícímu) pomoci nebo uškodit. Například volba pětikoalice pomohla trpícím ukrajinským válečným uprchlíkům. Babiš by se choval jako Orbán (populisticky = sobecky).
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Politické názory mi vždycky připadají tak nějak nesvaté.“
V tom s Vámi souhlasím. Proto se také snažím konfrontovat na tomto webu často předkládané „tak nějak nesvaté“ světské politické názory s „politikou“ Božího království (Fp 3:20) předkládanou v Novém zákoně.
Napsala jste:
„Pro mě je důležitější, jak člověk celkově žije, ne jaké má názory.“
To zajisté, avšak názory daného člověka nelze odpárat od jeho celkového života, od jeho srdce. Jsou to spojené nádoby, názory člověka jsou indikátorem toho, co je v jeho srdci:
„Čím srdce přetéká, to ústa mluví.“ (Mt 12:34)
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Ještě by mě zajímalo, kdo a čím zde utvrzoval relativně chudé v jejich mindrácích. Já nebo pan Aron?“
Na to si musíte odpovědět sami ve světle toho, co jsem k tomuto tématu uvedl…
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Evangelium nedává a ani nemůže dát jednoznačný názor, jak by se měl člověk chovat, aby splňoval Boží vůli. Nedává ho ani Desatero. V něm je například přikázání „nezabiješ“ a přece mohou v životě nastat situace, kdy je vysoce morální zabít.“
Mohl byste uvést alespoň jeden jediný příklad z Nového zákona, kdy Ježíš nebo někdo z jeho následovníků někoho „vysoce morálně zabil“? Příležitostí k takovému „vysoce morálnímu zabíjení“ měli v tehdejší neklidné, válkami zmítané a humanismem nepolíbené době nepochybně habaděj. Zvláště když byli sami pro svou víru zabíjeni jak Židy, tak pohany…