Někdy v polovině osmdesátých let – tedy ještě v dobách komunismu – jsem četl knihu Tři generace. Jméno autora jsem zapomněl. Kniha pojednávala o lidech, kteří zakusili velkou hospodářskou krizi 30. let minulého století, dále o generaci, která zakusila druhou světovou válku, a konečně o lidech, který se narodili v dobách hojnosti, jež nastala zejména v 60. letech.
Co mě na knize velice překvapilo, bylo, že to, co autor psal o Američanech, platilo do velké míry i o Češích, přestože že politické osudy těchto zemí byly výrazně odlišné. Tak například generace mých rodičů (narodili se ve 20. letech) zásadně nic nevyhazovala. Lidé se vše snažili opravit, a i věci dlouho nepoužívané se někam uložily, protože „by se jednou mohly k něčemu hodit“. Američtí rodiče téhož věku se zřejmě chovali úplně stejně.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Nechuť k závaznosti
Nevím, zda to platí i dnes. Jsou na tom české děti a americké děti podobně? Nechám odpověď na laskavém čtenáři. Počítejme ovšem s tím, že různé americké fenomény k nám zpravidla dorazí s několikaletým odstupem.
Sociální psycholog Jonathan Haidt (čtení jeho knížek vřele doporučuji) udělal na jednom velkém shromáždění následující pokus. Nejprve vyzval všechny narozené před rokem 1995, aby zvedli ruku. A pak vyzval ty, kdo zvedli ruku, aby zakřičeli číslo – konkrétně v kolika letech je rodiče pustili samotné z domu ven, třeba aby navštívili kamaráda, který bydlel o tři ulice dále. Odpověď byla téměř unisono: ŠEST! Pak vyzval, aby zavolali číslo ti, kdo se narodili po roce 1995. Opověděla mu kakofonie; vesměs šlo o číslo osm a více, nejčastěji patrně jedenáct.
Jonathan Haidt říká, že únosy dětí a jiná dětská kriminalita byla mnohem vyšší v padesátých a šedesátých letech; později poměrně dramaticky klesala. Nicméně strach o děti nejenže neklesal, ale naopak se výrazně zvyšoval. Tehdy se zřejmě zrodil výraz „helicopter parenting“, který označuje obavy o děti vedoucí k tomu, že děti jsou pod neustálým dozorem.
Co se změnilo v roce 1995? Proč takový rozdíl „předtím a potom“?
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Úvahy nad Jordanem B. Petersonem
Generace narozená po roce 1995 je první generace, která od dětství vyrůstala s chytrým telefonem. Ten mimochodem umožňuje neustálé monitorování potomka, nicméně neslouží tomu, aby rodiče věděli, co se na tomto telefonu odehrává. A tak na jedné straně je dítě pečlivě střeženo, na druhé straně se může dívat na ty nejhorší obscénnosti a krutosti.
Svět byl přizpůsoben tomu, aby se dítě nemohlo zranit, aby nebylo vystaveno žádnému riziku. Tak jsou budována např. dětská hřiště.
K čemu to vede? K pravému opaku toho, oč rodiče vlastně usilují. Rodiče chtějí, aby děti byly v bezpečí, ale znemožní dětem podstupovat zdravá rizika a naučit se „na vlastní kůži“ rozpoznávat, co je nebezpečné a co ne.
Výsledek je podobný jako s alergiemi. Pokud je v jedné generaci dejme tomu pět procent lidí alergických na buráky, budou se tito lidé burákům vyhýbat, ale u jejich dětí bude alergie na buráky třeba pětkrát častější. Nějak to souvisí s imunitním systémem, ale už jsem zapomněl, jak.
Jaký důsledek to má pro vysoké školy? Děti jsou nepřipravené na to, že se mohou střetávat s lidmi značně odlišných názorů. Proto téměř naráz vznikla poptávka po „safe places“, tedy „místech bezpečí“, kde se mladí lidé nepotkají s názory, které se jim nelíbí. Proto vznikl termín „trigger warning“ (nevím, zda to má nějaký český ekvivalent), kdy přednášející je vyzván, aby předem upozornil na to, že možná zmíní něco, co už dnes není považováno za košer. Abych uvedl analogický příklad z našich dějin: Jan Neruda, slavný český spisovatel, napsal řadu ostrých článků proti Židům. Profesor literatury by měl před přednáškou upozornit, že bude popisovat i různé nehezké, v tomto konkrétním případě antisemitské, názory. Ovšem řada profesorů si řekne „why bother“ (něco jako „mám já to zapotřebí“) a o Nerudovi nebude přednášet vůbec.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Kde dneska stojím
Lidé jako Jonathan Haidt nebo Jordan Peterson upozorňují, že tím se značně zužuje prostor pro setkávání s různými myšlenkami a možnost porozumění době Jan Neruda nic netušil o holocaustu a jeho protižidovské články byly namířeny do značné míry proti Němcům (pražští Židé mluvili převážně německy); kromě toho tam tyl silný sociální osten. Samozřejmě můžeme právem poukazovat na to, že s Nerudou nelze v této věci souhlasit, ale není to důvod, proč třeba pálit jeho knihy.
Současní mladí lidé v Americe žijí v mnoha ohledech zdravěji (a my křesťané bychom možná řekli i čistěji) než předchozí generace. Pijí méně alkoholu, konzumují méně drog, nezáleží jim tolik na penězích, nepěstují sexuální promiskuitu (ba mnohdy sex neprovozují vůbec). V Americe mohou mít lidé řidičák od patnácti let (možná se pletu a je to až od šestnácti) a dříve se naprostá většina mladých lidí nemohla dočkat, až budou moci sami řídit. Současná mladá generace prý na řidičák tolik nespěchá. A nespěchá ani vypadnout z domu. Nenastane-li změna trendu, mnozí patrně neopustí „mama hotel“ nikdy. Prostě nikdy nedospějí. Výhybky byly ovšem špatně nastaveny už v dětství.
Titíž mladí lidé se cítí ohroženi, setkají-li se s někým, kdo má odlišné názory. A kvalita vysokých škol upadá, protože místo aby se universitní campusy stalo agorou, tedy náměstím, kde se setkávají akademici, vycházejí vstříc emocím mladých lidí a schvalují jim, když se cítí nedobře v konfrontaci s jinak smýšlejícími. Odtud už je to jen krůček ke „cancel culture“, tedy umlčování lidí s jinými než „oficiálními“ názory. Svoboda slova úpí, pokud ještě o sobě vůbec dává znát.
Řekněme to jasně a naplno: Potřebujeme místa, kde se mohou setkávat lidé různých názorů, aniž by si vyhrožovali. Samozřejmě se budeme věčně potýkat s lidmi, kteří jsou opravdu hnusní a sadističtí. Debatu skutečně nelze vést s kýmkoliv. Domnívám se však, že není tak těžké rozpoznat, kdo má zájem na smysluplné diskusi a kdo jenom ruší nadávkami a nálepkami.
Asi budeme brzy řešit stejné – nebo podobné – problémy jako Američané. Nicméně nehlásám žádný determinismus. Píšu tyto články pro to, abychom se připravili. Nikde není psáno, že to musí špatně dopadnout.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 14. června 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
80 Komentáře
pavel v
Myslím, že stejné problémy jako Američané řešíme už dnes. Některá témata jsou ve „slušné“ společnosti tabu. Patří mezi ně politika. Prý že politika dělá z kamarádů nepřátele, zní vysvětlení odpůrců diskuzí o politice. Jenže pod pojem politika zahrnují tito lidé cokoliv, co jim nevoní. Tedy i světonázorové (filozofické) otázky. Ona totiž filozofie a politika spolu úzce souvisí. V obou případech jsou hlavním tématem vztahy mezi lidmi – zejména spravedlnost. O spravedlnosti někteří lidé uvažují velmi, velmi neradi. Cítí, že mají máslo na hlavě. To jsou například bývalí komunisté, lidé kteří sloužili zločinu, ale nemají v sobě dost odvahy si to přiznat – převzít odpovědnost. Jindy jsou to lidé podvádějící svého partnera. V obou případech je to pýcha, která jim nedovolí reflektovat pravý stav věcí. Tak se uchylují k filozofii, že špatní jsou všichni, celý svět. To uklidňuje jejich svědomí, že oni sami vlastně nejsou o nic horší než ti druzí. Avšak v okamžiku, kdy se začne o společenských vztazích, jejich svědomí se začne ozývat. Psychoterapeuti říkají, že mnoho psychických potíží je způsobeno právě obelháváním sama sebe.
Konečný Fr.
Ty žide – to je nadávka. Ty čechu – nedává smysl. Nemůže platit dvojí metr, proviní-li se Žid nebo Čech, musí se to hodnotit stejně. V katolických kostelích kdysi zněly modtlitby – modleme se za nevěřící Židy. Dnes se od toho ustoupilo. Ta modlitba je ovšem správná – platí nejen pro Židy, ale kohokoliv, s cílem, aby došli pravé víry.
Petr Adamec
Není v Americe generace středního věku podobná? Vysoké procento voličů Trumpa věří ve spiknutí a ve vraždění dětí spičkami demokratů. Politici a církve vyhrocují rozdíly ve společnosti a brání věcným a společným řešením.
Někde požadují gendrově neutrální záchody, jinde zase vyhazují učitele, kteří ukážou studentům fotografie Michelangelova Davida… Doufám, že podobné kulturní války nás minou… naštěstí u nás má církev menší politickou moc.
pavel v
to Petr Adamec
Nevěřím příliš, že v USA rezonuje problematika kulturní války. Myslím si, že podobně jako u nás, většina lidí to považuje za okrajové téma. To jen proruští trolové tuto otázku nastolují – za účelem rozštěpit společnost. Jestli něco americkou společnost opravdu rozděluje, je snaha části politického spektra o demontáž demokracie ve směru jakési despocie, jejímž předobrazem je například Berlusconi či Orbán. Je to prosazování jakéhosi nového machiavellismu, tedy systému „účel světí prostředky“. Roman Joch píše, že Trumpovi evangelikální příznivci jsou si dobře vědomi jeho otřeného morálního profilu, ale přesto za ním stojí, protože v politice dokáže „rozdávat rány“. Proto se Trumpovi příznivci nepozastavují nad jeho fatální lží i „ukradených volbách“.
Adam Hladky
to Konečný Fr.:
Ta modlitba byla „za zrádné židy (perfidia iudaica)“
Adam Hladky
„jeho protižidovské články byly namířeny do značné míry proti Němcům (pražští Židé mluvili převážně německy)“
.. krásný úhybný manévr. Akorát že Němci nebývali judaisté, ale křesťané. Drobný detail.
Ale ta konstrukce mi připomněla jinou událost: po WW2 Češi vyhnali mnoho Židů s odůvodněním, že se hlásili k německé národnosti. Tohle ale mělo racionální důvod: Češi se chtěli zmocnit židovského majetku .. ať po přeživších nebo po navrátilcích z KZ.
Jiří Aron
Pro křesťany je důležitější vyšší měřítko dospělosti, než jestli se někdo včas odstěhuje z domu. Jestli má/ nemá prostor vyzkoušet si od dětství různá rizika.
Jestli umí/neumí vést smysluplnou diskusi. Může to záviset na tom,co si pod tou smyslupností osoba nebo skupina co takové diskusi volá a chce ji iniciovat představuje. Může být potíž v tom, že pokud ta opačná strana má jiný názor nebo jiný cíl, je pak iniciátorem oné smysluplné diskuse onálepkována v krajních případech třeba jako hnusní či sadističtí. A je konec diskuse.
Dospělost v Kristu na tom záleží společně dorůstat do Krista. Podle Efezským 4, 11-16.
Eva Hájková
Protižidovský (a také protičeský, respektive protipražský) osten se občas ozval i v Bezručových básních.
PETR BEZRUČ: ŠKAREDÝ ZJEV
F.., to je škaredý fantóm!
Tak řeknou konšelé zlatého města,
tak řekne věhlasný národa vůdce,
zatřepou hlavičkou národní dámy,
tak řekne Rothschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček,
i jasný Sir-markýz Géro –
když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců
do výše zdvihl. Tak bili mne bičem!
Jak vítkovské pece zrak jediný plál,
krvavý chalát mi z ramenou vlál,
na jednom nesl jsem německou školu,
na druhém nesl jsem polský chrám,
v pravici těžké jsem kladivo nesl
(levou mi urazil uhelný balvan,
oko mi vyžehl vyšlehlý plamen)
a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a zášť.
Bůh ví, že jsem škaredý!
Puch mrtvoly ode mne táhne,
na rukou, na nohou puká mi maso,
znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje,
krvavý chalát mi z ramenou vlaje,
v pravici hornické kladivo nesu,
levou mi urazil uhelný balvan,
oko mi vyžehl vyšlehlý plamen –
na zádech sedí mi sto vrahů z Modré
(jak divoké krysy mne do šíje hryžou),
na kyčlích sedí mi sto židů z Polské –
Smějte se, bože můj, smějte! Tak vypadám já,
já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
porobeného národa bard.
Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež?
Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce?
Tak budu já stát – dávno můj zahyne národ –
sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen,
ubitou šíjí se azuru dotknu,
já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů,
škaredý fantóm a zašlého národa bard.
Konečný Fr.
Působivá Bezručova báseň. Pokud je někdo protižidovský, nemusí to znamenat, že je proti všem Židům. Podobně, když bych řekl, že jsem protiamerický, neznamená to, že jsem proti všem Američanům. Soroš je Žid a jeho působení ve světě podle mne není pozitivní.
pavel v
pro paní Evu
Báseň obsahuje vzdor, ba vztek na v bohatství se topící uhlobarony. Takové básně jsou živnou půdou levicového pohledu na svět. Diskutoval jsem s lidmi, jejichž mantrou byla solidarita mezi bohatými a chudými. Řekl jsem jim, že na internetu je portál givingwhatwecan.org obsahující kalkulačku, kde si mohou vypočítat, jak jsou bohatí ve srovnání se světem. Dosadil jsem do kakulačky manžele, kteří mají dvě děti a berou oba minimální mzdu (v Česku). Takoví lidé patří mezi 20% nejbohatších lidí na světě. Řekl jsem těm zastáncům solidarity, kteří měli lepší příjem, že by se i oni měli dělit o své bohatství s těmi minimálně 80% lidmi světa, kteří jsou chudší. Solidarita těch agitátorů se rozplynula jako dým.
Levicová propaganda říká, že propast mezi bohatými a chudými se stále zvyšuje. Opak je pravdou. Před 200 lety žilo v extrémní chudobě (méně než 2 dolary na osobu a den) cca 80% obyvatel země. Před 100 lety to bylo 36%. V roce 2020 je to cca 1 promile. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Extr%C3%A9mn%C3%AD_chudoba
Eva Hájková
Já se svým manželem jsme platili dvanáct let školné jedné africké dívce. Nemyslím si, že je to zvláštní zásluha. Dělali jsme to protože jsme nebyli chudí, a nemyslím si, že to v naší společnosti musí dělat každý. Někteří lidé mají opravdu hluboko do kapsy.
Někdo si myslí, že se dá vypočítat, co je chudoba. Ale třeba takový Seneka si myslel, že chudoba je jen pocit. („Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý, pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý.“) Nezáleží jen na tom, jak je kdo „objektivně“ chudý. Pokud se někdo cítí chudý, vyvolává to u něj pocit křivdy. Můžete od každého žádat filosofické myšlení stoika Seneky? Ve vyspělé společnosti bývají lidské potřeby vyšší než ve společnosti jednoduché. A je celkem normální, že člověk se více srovnává s někým, kdo bydlí poblíž něj než s někým, kdo žije za oceánem. Je pravda, že se nám všeobecně daří lépe než lidem v chudých zemích. Ale ta chudoba (ba bída) u nás, ta byla v Bezručových časech velmi citelná. On si to z prstu nevycucal. Myslím si, že pocity křivdy (ať za chudobu nebo za něco jiného) jen tak někam nezmizí, ale přenášejí se i na další generace. Hromadí se a jednou možná pohár přeteče…
Už ze Starého zákona můžeme vyčíst, jak Židé věřili, že základem sociálního úspěchu je sociální spravedlnost a že zajistit ji mezi sebou (v národě nebo v komunitě, která žije společně) je jejich úkolem, a pokud ji neudrží, Bůh jim nebude nakloněn. Příčina každého nezdaru byla proto hledána mimo jiné i v porušování sociální spravedlnosti. Proto se každý padesátý rok měly bližním odpouštět dluhy a měla se vracet půda těm, kdo o ni kvůli zadlužení přišli.
Konečný Fr.
Možná, že je rozdíl mezi třeba takovým Larischem a Baťou. U Bati se neuchytil žádný flink, ale zaměstnanci byli se svojí situaci spokojeni. Když před válkou stávkovali v USA dělníci z automobilek, tak je Roosvelt podpořil a oni si polepšili. Mocní průmyslníci se pokoušeli Roosvelta odstranit pučem, který se nezdařil.
Mirek P.
Pane Pavle V.
věřím, že neúmyslně, ale udělal jste chybu. Podle Vašeho odkazu byla míra extrémní chudoby v r. 2020 8% a ne jedno promile. Navíc poukazuji na úskalí čistě matematického srovnávání. Mám teď před sebou zpravodaj globální Feed the Hungry, na nasycení jednoho člověka na severu Ugandy ( je tam nyní neúroda ) stačí 10,- Kč na den. A jak říkala matka Tereza, psychologicky je těžší snášet chudobu v zemích bohatých. Vemte si u nás rodiče budoucích středoškoláků. Aby byly děti přijaty, doporučuje se zaplatit si speciální přípravu na přijímací testy – čeština 7000,- a matematika taky 7000,- Kč. Adaptační kurs přes 3000,-. Navíc musí mít celá rodina internet a mobily s daty – žákovské knížky jsou pouze elektronické, náhlé změny rozvrhu ( třeba jenom přesun z jedné budovy do druhé ) se taky dítě dozví jen z mobilu. I to může být důvod, proč se rodiče o své děti více bojí. Pořídili si je v pozdějším věku, jednoho nebo dva, další už z ekonomických důvodů raději ne.
Každý národ, každá generace má své problémy. Navíc nelze vměstnat všechny lidi do jedné škatulky ( třeba studentů a doktorandů humanitních věd 🙁 . ) Jen evangelium je věčné a pro každého.
Jiří Aron
Je očividné že pan Pavel V. se nedokáže pochopit či vcítit se do svých bližních chudých. „Řekl jsem jim, že na internetu je portál givingwhatwecan.org obsahující kalkulačku, kde si mohou vypočítat, jak jsou bohatí ve srovnání se světem.“ To je dost drsný až krutý způsob argumentace.
Je kruté žít uprostřed komunity, kde průměrný člověk má nějaké průměrné auto, obydlí, průměrnou kvalitu stravování, dovolených nákladů na tzv. kulturu atd. Nebo na průměrnou kvalitu vzdělání dětí, jak dnes napsal pan Mirek a ano, hůř se snáší chudoba v zemích bohatých.
Kdo nezažil, nepochopí. U mne jen málo a kousek, je to už několik let. Společná cesta mým plným osobním autem na hory do Rakouska. Většinu cesty se lidé podrobně bavili o svých častých a drahých dovolených v bohatých zemích. Jednoho toho kolegu jsem nechal chvíli řídit své poněkud jeté auto. Brzy se ozval, jak je slabý motor do kopce a že řízení táhne na stranu. Musel jsem v duchu uznat, že jeho auto bylo podstatně lepší. Mlčel jsem, jak jsem neměl čím přispět do debaty o dovolených a připadal jsem si jaksi trapně a nedostatečně, že sem jaksi nepatřím. Přitom vím. že v celé té skupině cestovali mnohem chudší, než v našem autě a ve srovnání s nimi jsem měl dovolené i auto nadstandardní. Jak by se asi cítili oni v našem autě?
Říká se tomu relativní chudoba.
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Chudoba
„Relativní chudoba není objektivním měřítkem, ale je definována společenským kontextem. Úroveň relativní chudoby se nesrovnává celosvětově, ale v dané komunitě jedince. V bohatých zemích je proto relativní chudoba označována za nejpřesnější metriku určování úrovně chudoby ve společnosti.“
Ano ještě že máme evangelium. Jedna moje oblíbená píseň říká
Ať slabý směle řekne že je silný
a chudý zas že bohatství má
jen díky tomu co Pán Ježíš učinil. Děkuj mu.
Eva Hájková
Já jsem ještě nebyla ani v Chorvatsku, pane Arone. A to ne proto, že bychom na to neměli. Nijak nás to tam netáhne. Navštívili jsme za celý život jen pár evropských zemí, do Německa jezdíme pravidelně (ale vlastně jen protože tam máme syna). Oproti našim rodičům, kteří už nežijí, jsme však docela zcestovalí. Oni nejezdili na dovolenou vůbec nikam. Většinu času trávili doma.
Ano, záleží na tom, s kým se člověk srovnává.
pavel v
Podle pana Arona jsem člověk, který se nedokáže vcítit do svých bližních chudých. Legrační. Neumím pochopit pocity lidí, kteří jsou najezení, oblečení a bydlí. Místo toho se hloupě vciťuji do lidí, kteří občas hladoví a nebo nemají pitnou vodu nebo je ohrožují teroristé. Jsem nelida.
Paní Eva píše, že nezáleží na tom, jak je kdo „objektivně“ chudý. Že záleží na tom, jak se cítí. Já si myslím, že například matka, jejíž děti umírají hlady, zcela objektivně chudá je, že to není jen její pocit. Potřeba se najíst je stejná v primitivní i vyspělé společnosti.
Je chudoba křivdou bohatých vůči chudým? Není, protože někteří chudí jako alkoholici, gambleři či narkomani si za chudobu mohou sami. Pro některé chudé je tedy nejlepší, když jsou vystaveni bídě, aby byli donuceni pracovat.
V úplně jiné situaci jsou lidé, kteří se narodili v chudé části světa. Ti jsou determinováni svým prostředím a nevíme, zda bychom se v jejich situaci dokázali povznést. Jejich bída je výsledkem výchovy v rodině a tu si nikdo sám nevybírá. Zde je úkol pro nás, kteří jsme se narodili do přepychu (přejídáme se). To, že jsme se narodili v bohatství, se jednou ukáže být naší obrovskou nevýhodou.
Chtěl bych všechny ujistit, že Bůh pojem „relativní chudoba“ považuje za blbost – hloupou výmluvu, aby se člověk vyhnul pomoci. Vzpomeňme na vdovu, která dala do chrámové pokladnice dva haléře.
Jiří Aron
Paní Hájkové. Myslím že můj příklad nebyl pochopen tak, jak byl míněný. Nešlo mi to řešit, jestli mít či nemít drahé dovolené v zahraničí. Ani o srovnávání se s ostatními.
Šlo mi zobrazit jen slabý odvar či nástin toho, jak se mezi bohatou většinou na Západě cítí chudí. U mne to byl v podstatě jen okamžik.
Chudí mezi námi to mají celý život. Nejedou do ciziny jako my proto, že je to taky netáhne někam jet. Nemají na to. A jedním z důsledků je jejich další pokračování sociálního vyloučení. Jako když se někdy dostanou mezi nás, bohatší většinu, tak zase nemají čím přispět k diskusi na společná témata.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
“V obou případech je to pýcha, která jim nedovolí reflektovat pravý stav věcí. Tak se uchylují k filozofii, že špatní jsou všichni, celý svět.“
Ale tak to učí přece Písmo:
„Víme, že jsme z Boha a celý svět leží v tom Zlém.“ (1 J 5:19)
Doufám, že nebudete Janovi podsouvat pýchu za jeho slova, že celý svět leží v tom Zlém, tj. v ďáblovi.
Mimo Boží království určené pro ty, kdo jsou z Boha, tj. kdo se narodili z Ducha (J 3:3.5), je jen království satanovo, neboť on je vládcem tohoto světa (L 4:6; J 14:30). Není nic mezi tím:
„Což nevíte, že komu se propůjčujete jako otroci k poslušnosti, koho posloucháte, toho jste otroky: buď hříchu, který vede ke smrti, nebo poslušnosti, která vede ke spravedlnosti? Díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemuž jste byli svěřeni.“ (Ř 6:16-17)
Eva Hájková
Chápu, že váš příklad nebyl pochopen tak, jak byl míněný, pane Arone. Chápu to, protože ani nic z toho, co jsem napsala já, ještě nebylo pochopeno.
Už jsem jednou usoudila, že tyto diskuse nemají smysl. Tak nevím, proč jsem se do nich zase vkládala.
pavel v
Pane Ašere,
ne všechno, co je napsáno v Písmu, lze zobecnit. Například, když Ježíš vybídl bohatého mladíka, aby prodal vše, co má, rozdal to chudým a následoval ho, neznamená to, že bychom my měli také prodat celý svůj majetek a stát se kazateli žijícími z milodarů. Tak i prohlášení apoštola Jana, že „celý svět ve zlém leží“ bylo podmíněné dobou, v níž apoštol žil. Za největší zlo (hřích) lze asi považovat skutečnost, že vyvolený národ zavraždil Božího Syna. Na vraždě se podíleli i pohané. Tak se nelze Janovi divit, že v době, kdy byli u moci zlovolní farizeové a znalci Zákona kolaborující s okupanty, měl Jan pocit, že proti zatím nepatrné křesťanské církvi stojí celý svět.
Ježíš přišel na svět, aby ho vyrval ze satanových rukou, jak o tom mluví v Janově evangeliu (16,33): „Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.“ Díky Ježíši už celý svět ve zlém neleží. Jsou v něm lidé, které satan ve své moci nemá. Ve světě jsou více než dvě miliardy křesťanů, kteří také přemáhají svět
pavel v
pro paní Evu
Mohl bych, stejně jako vy, žehrat na to, že jste mě nepochopila. Nepochopila jste, že ten, kdo trpí hladem, je neoddiskutovatelně chudý, zatímco člověk, který si nemůže dovolit dovolenou u moře, ale jinak mu nic neschází, v pravém slova smyslu chudý není (nestrádá). Těšil jsem se, že vy jako vzdělaná paní mě podpoříte, ale přidala jste se k panu Aronovi. To je zklamání. Přesto pořád doufám, že prohlédnete falešný pohled na svět u takových lidí.
Jiří Aron
Vidíte to poněkud černě, paní Hájková. Toto jedno nepochopení neznamená, že to ostatní nebylo pochopeno ani že diskuse nemají smysl.
Jiří Aron
Pane Pavle V. souhlasím s Vaším názorem, že to, že jste narodil v bohatství, se jednou ukáže být Vaší obrovskou nevýhodou, že jste se narodil do přepychu a přejídáte se. Z toho, co píšete, že Vám není skutečný soucit vlastní. Chudí mezi námi jsou i takoví, kteří pracují denně i 10 hodin, ale mají špatně placenou práci. Nepijí. Nejsou gambleři. Neberou drogy.
Někdo má soucit s lidmi v chudé části světa, což je dobře. (Jiná otázka je, jak se ten soucit projevuje konkrétně.)
Ale naši bližní jsou chudí mezi námi, tito v první řadě.
Mirek P.
Paní Hájková, pište prosím dál, ať tu zůstane alespoň „ostatek“ normálně uvažujících ( spolu s pány Aronem, Adamcem, Koubou, paní Evou, Olgou a pár dalšími ). Vaši dlouholetou adopci na dálku se sluší ocenit. ( U nás ji platila máma ze svého důchodu, sestra s rodinou, já vlastně přes církev také – i když osobně podpořím spíše jednorázově Feed the Hungry, Nehemii, loni i tu Ukrajinu ). Pan Pavel nic takového neocení – buď mu chybí slušnost nebo schopnost plynně číst. Co si pamatuji, jediná finanční podpora, kterou přiznal, byl Milion chvilek pro demokracii. Jestli jen toto, tak zde nemá právo nikoho kárat.
A když Vy o hornících z Ostravska, tak já třeba o těch z Kentucky, s dobovými fotografiemi https://www.youtube.com/watch?v=yqDVObM1kxc
M. Pinkas
Eva Hájková
Panu Pavlovi
Já přece souhlasím s tím, že ten, kdo trpí hladem, je neoddiskutovatelně chudý. Ale kupodivu to mohou být nejen Afričané, ale třeba i české děti, kterým jejich rodiče nemohou zaplatit nebo nezaplatí školní obědy.
Chudý ovšem není jen ten, kdo má hlad, ale také ten, komu se nedostává lékařské péče nebo kdo nemá střechu nad hlavou.
Ano, v tomhle jsem skutečně na straně pana Arona, protože se mi zdá sociálnější než vy, ne tolik pravicový. Soucítění s lidmi, které známe nebo aspoň vidíme na vlastní oči je víc uvěřitelné než to zprostředkované na dálku. Ačkoliv ani to druhé nepopírám, že existuje a že je správné i vzdálené potřebné podporovat.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Tak i prohlášení apoštola Jana, že „celý svět ve zlém leží“ bylo podmíněné dobou, v níž apoštol žil.“
Dobovou podmíněností ovšem můžete zneplatnit v bibli prakticky cokoli, např. zázraky, včetně zázraku největšího – tj. Ježíšova vzkříšení. K popření Ježíšova vzkříšení vskutku někteří liberální theologové dospěli. Např. Rudolf Bultmann počítal už někdy ve 20. či 30. letech 20. stol. s tím, že by mohly být objeveny Ježíšovy kosti. No a jako na objednávku podle Simchy Jakoboviciho už údajně Ježíšovo ossuárium nalezeno bylo v hrobce ve východním Talpiotu v Jeruzalémě v roce 1980. To ossuárium bylo, a možná ještě je, vystaveno v Izraelském muzeu v Jeruzalémě, kde jsem ho před několika lety na vlastní oči viděl… S takovým přístupem však můžete bibli rovnou zahodit, poněvadž po derogaci „dobově podmíněných“ pasáží Vám nakonec nezůstane nic než jalový atheistický humanismus.
Napsal jste:
„Díky Ježíši už celý svět ve zlém neleží. Jsou v něm lidé, které satan ve své moci nemá. Ve světě jsou více než dvě miliardy křesťanů, kteří také přemáhají svět.“
Jistě, že Jan mínil svět vyjma těch, kteří jsou Ježíšovi. Ti pochopitelně ve Zlém neleží. To přece obsahuje již onen verš: „Víme, že jsme z Boha…“ (1 J 5:19)
Otázkou však je, zda je vskutku z Boha tolik lidí, kolik uvádíte. Že je někdo zapsán v nějaké církevní matrice či v seznamu členů, ještě neznamená, že je zapsán i v knize života (Zj 20:15 aj.). Pokud by měl v současnosti Ježíš skutečně tolik následovníků, asi by to zde vypadalo podstatně jinak.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Antisemitismus na Ostravsku, který se projevil i u Bezruče, byl zhusta podmíněn tím, že to byli právě Židé, kteří tam tvrdě prosazovali germanizaci, takže např. Vítkovice (dnes čtvrť Ostravy) se za rothschildovského a gutmannovského vlastnictví Vítkovického horního a hutního těžířstva staly nevíce germanizovanou obcí v Předlitavsku. Klíčovou roli Židů v tomto germanizačním úsilí výstižně popsal už v roce 1913 např. spisovatel Fr. Sokol-Tůma, který na Ostravsku působil:
“Strašidlem ostravského němectví byl příliv českých horních inženýrů – jelikož německých nebylo – jakož i masy dělného lidu, rovněž polského původu. Polského dělnictva bylo tu velice málo. To chápali zdejší Němci, vlastně sem přišedší Němci, mezi nimiž prvý německý advokát tu se asi kolem r. 1864 usadivší Richter. nejvýbornější organisátor a vlastní tvůrce ostravského němectví.
Tento advokát a stejně smýšlející Němci chápali nutnost paralysovati rozšiřující se češství posílením němectví buď indiferentními živly nebo rozhodně německými A tak voláno sem dělnictvo polské, z devadesáti procent negramotné, které bylo možno zpracovat a proti Čechům a českým snahám stavěti; zřízen tu židovský kolonisační odbor, mající za účel usazovati v městě hlavně židy z Haliče. Byl jím vysvětlován kraj i poměry, ba byla jim i udílena podpora cestovní a mnohdy i zápůjčka, aby se tu mohli osamostatnit.
Tím počíná nová perioda němectví ostravského, jeho postup až k zenithu moci, síly a odvahy…
Nejsilnější příliv do Ostravy počal v letech osmdesátých a devadesátých. Židovstvu jako elementu poddanému, silnému a výbojně pro němectvo pracujícímu, dostávalo se tu jistých koncesí a bonifikací, z nichž nejcennější byly koncese k otvírání nových hospod a kořalen, které v krátké době těšily se nejhroznější pověsti, ale majitelům se zlato hrnulo. Kořalny renomované, takové, jež těšily se náhodně dobrému místu a jejichž majitel dovede si získat přízeň v dělnictvu – vynášely víc než velké panství.
Tyto kořalny byly prvými sloupy, o něž se opíralo němectví ostravské tehdejší doby a majitelé těchto kořalen byli prvými podporovateli tohoto, kdy odvažovali se k smělejším podnikům. Podpořili němectví Ostravy a mají také k němu jistá práva. Bez nich bylo by zůstalo pouhým nátěrem přes německý kapitál a průmysl.“ (František Sokol-Tůma: V záři milionů, Praha 1928, díl I., předmluva ze srpna 1913, s. 15)
“Vraťme se však zpět. Židé jsou nejorganisovanější stranou ve všem: V politice, ve víře i v obchodě. Dovedou využitkovati situaci, postřehli, jak jsou tu potřební a proto žádali – odměnu, náhradu, žádali koncese a dostávali je.
Kořalny, výčepy, hostince napořád se udělovaly židům. Němci věděli, že za tyto služby jim židovstvo pomůže k plné moci a nadvládě a udržeti jejich moc.“ (František Sokol-Tůma: V záři milionů, Praha 1928, díl I., předmluva s. 16)
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Sokol-Tůma v předmluvě popisuje skutečnou událost z obecních voleb v Ostravě roku 1896:
„ Viděl jsem tehdy zápas českého práva s německým bezprávím, které přese všechnu námahu a nemyslitelné zločinné vraždění spravedlnosti a ubíjení českých voličů a kandidátů, nebylo by zvítězilo, kdyby právě tito malí židé nepřeskočili na pomoc a svým vypadnutím nám do zad, ve prospěch Němců rozhodli.
Právě tito malí židé, obchodníci, kteří z obavy, aby nebyli boykotováni českým odběratelstvem, před volbou utekli. ale v poslední rozhodující den po rozkazu majitelů uhelných závodů – vídeňských židů – volili jako jeden muž s Němci. Viděl jsem, jak český hněv po urážce českých voličů vystoupil proti provokatéru židu, který byl na místě ztrestán a z volební místnosti vyhozen – a jak vládní zástupce zavolal připravených již šest četníků, postavil je před volební komisi, a takto ve stínu bodáků jsme odvolili.
Viděl jsem tehdejší vysilující boj českého lidu s německou bezohledností, ale viděl jsem také, když po jedné hodině v noci za obrovského rozčilení českého lidu byl prohlášen výsledek skrutinia, že po všem tom, co podnikly spojené strany něm.-židovské, dosáhly sice většiny, ale pouze 30-90 hlasy – uvítána byla česká porážka těmito židy nadšeným „Heil“, „Bravo“ a „Hoch“.
Uvažoval jsem: kde béřou tito lidé smělosti a odvahy, jíž se řídí při podobném konání; kde kotví u nich ona síla dodávajícím vůle, udeřiti nás, trpící, do tváře, plivnouti po nás, kopnouti nás, úderem povaliti a šlápnouti nám na hrdlo? Kde? Kde se rodí? Odkud ji čerpají? Co je posiluje? Vždyť kdyby šlapaní nedali jim zítra výdělku, nemohou existovati.
Ale viděl jsem scénu ještě tragičtější… Když jsme přišli v noci do „Nár. domu“, po prohlášení výsledků voleb obrovské množství čekajícího lidu zesinalo. Všichni čekali, že tentokrát zvítězíme. Byli zdrceni.
Viděl jsem, jak paní i dívky české všech stavů, žena dělnice, jako paní doktorová, se objímaly v pláči nad ztracenou bitvou; muži si ruce podávali jako ku přísaze. Nikdo nepromluvil slova. Nikdo neporušil klidu. Bylo slyšeti pouze pláč žen. Byl to okamžik, který se neopakuje a jehož nelze zapomenouti.
A tu znovu mi na mysl přišly chvíle z volební síně. To jejich přičiněním jsme prohráli! Co jsme jim učinili. Čím jsme se na nich prohřešili? Proč vystupují tak proti nám? Vždyť my nestojíme nepřátelsky proti nim. Vždyť se jim hůře nepovede, když i my budeme v obecní správě. Proč? – Proč? – Proč? Z choutky jen? Z lásky k němectví? To přece není možno. Vždyť je to odvážná hra. Čí nemají strach z ubití existenčního, že se toho odvažují?
A kdosi tehdy do žalu a bolesti českého lidu zvolal: „Přátelé my jsme živili židy, my jim neubližovali, ale když oni takto nás ubíjejí, postavíme se proti nim na poli hospodářském a slibme sobě, zřídíti zde společný konsum, jemuž dáme jméno „Vzájemnost“. Slibme sobě, že tam budeme všichni činiti nákupy, že od židů za krejcar nekoupíme.“
(František Sokol-Tůma: V záři milionů, Praha 1928, díl I., předmluva s. 9-10)
Při zpětném pohledu to vypadá vskutku hrozivě, že v roce 1896 Židé na Ostravsku vítali porážku Čechů nadšeným „Heil“, které se jim o 43 let později stalo prokletím, neboť mezitím se Němci provolávající „Heil Hitler“ stali jejich smrtelnými nepřáteli a právě z Ostravy byl 18. 10. 1939 vypraven vůbec první transport evropských Židů (do polského Niska nad Sanem). Právě zde získával Eichmann první zkušenosti s deportacemi, které pak uplatnil při organizaci dalších a dalších transportů…
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Na Wikipedii o Fr. Sokolu-Tůmovi píší, že v jeho díle jsou prvky antisemitismu. Ovšem jde prý o zvláštní antisemitismus český, který není rasový, ale plyne z pocitu útlaku místních obyvatel ze strany bohatších Židů. Žádný Žid kupříkladu nikdy nedělal ve fabrice nebo na šachtě. Většinou se živili buď obchodem nebo nějakým podobným zaměstnáním. S tím se asi lidé, kteří dřeli za pár šupů u strojů a nechali si kvůli živobytí všechno líbit, těžko smiřovali.
Mohu i z osobní zkušenosti potvrdit, že averze vůči Židům u nás existovala, ač věřím, že jim téměř určitě nikdo nepřál to, co se jim pak v koncentrácích dělo. Můj tatínek, kterému bylo deset let, když začala první světová válka (a který měl výbornou paměť) ve svých vzpomínkových záznamech popsal, co se dělo té noci, když byla vyhlášena válka (císařským manifestem Mým národům). Otevřely se hospody, muži, kteří byli povolaní jako první se loučili a zapíjeli svůj žal, že musejí na frontu. A ženy plakaly. O Židech napsal:
„Židé v městečku byli jako posedlí. Ihned se shromažďovali v dolní židovské čtvrti, tam kde měli svůj kostel, a pak s lampionama a rakousko-uherskými černožlutými vlajkami pochodovali přes celé náměstí a zpívali Wacht am Rhein a řvali: Nieder mit Serbien. Nikdo je neměl rád, protože to byli takoví příživníci, kteří žili bez práce na úkor nás všech a dařilo se jim dobře.“
Že tatínek nebyl skutečným antisemitou potvrzuje už to, že se hned v mládí nadchnul pro Žida Marxe 🙂
Všechno se musí chápat v kontextu, ne izolovaně. Kdybych měla hledat nějaký biblický příměr pro tehdejší vztah českého obyvatelstva k Židům, přirovnala bych ho ke vztahu někdejšího židovského obyvatelstva k celníkům (kteří pracovali pro Římany, čili pro okupanty). To nebyl rasismus jen proto, že celníci byli vlastně lidé téže rasy jako Židé. Ale neznamená to, že to byl správný postoj. Vůbec ne, jak potvrdil i Ježíš, když „stoloval s celníky“.
U toho Bezruče se ale kromě této formy antisemitismu objevuje také motiv jistého soucítění s jedním konkrétním Židem, a sice v básni Papírový Mojšl. Ta je o Židovi, který špatně skončil, protože zabil svou ženu, kterou miloval a která mu byla nevěrná. Pro něho měl Bezruč jakési pochopení. Vždyť i jeho samého zradila nějaká žena, jak je patrno z jiných básní.
http://basne.webzdarma.cz/bezruc_papirovy_mojsl.html
pavel v
to Jiří Aron a Eva Hájková
Pan Jiří ve shodě s paní Evou napsal: „Ale naši bližní jsou chudí mezi námi, tito v první řadě.“
——————————-
Myslím, že tato věta je v hlubokém rozporu s podobenstvím o milosrdném Samaritánovi: … „miluj svého bližního jako sám sebe.” Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.” Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?” Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince…“
Zde je podstatné, že ti, co si tak zakládali na své zbožnosti, porušili nejvyšší přikázání a to přikázání lásky. Naopak Samařan, kterým pohrdali jako heretikem, se zachoval dle Boží vůle. Příběh byl smyšlený: Ježíš tam schválně dosadil postavy kněze a levitu, aby pokořil jejich pýchu a dal ji do kontrastu s jednáním jimi opovrhovaného Samařana.
Ještě další věc je tam podstatná: Samařana nezajímalo, jestli postižený člověk patří mezi „naše lidi“. Pomohl mu, protože jeho soucit nebyl omezen jen na jeho národ, tedy na jeho potenciální přátele, kteří by mu to mohli někdy eventuálně oplatit. Nebyl tam ani náznak zištného motivu.
Země je dnes díky internetu „velká vesnice“. Jestli před 200 lety prostý člověk za celý život neopustil své město či vesnici, dnes víme o všem, co se ve světě šustne. Tím se obrovsky rošířil okruh našich bližních. Komu z těch trpících máme pomoci? Podle mého je bližním člověk v nouzi (nejen materiální), takže bychom měli na prvém místě pomáhat těm, kdo jsou na tom nejhůře. Takoví lidé vyjma bezdomovců v Česku nejsou.
Eva Hájková
Nevím, zda má smysl diskutovat, když si někdo nepamatuje, co už jsme řekli dřív a přisuzuje nám, co jsme neřekli. Nikdo nic nepsal o „našich lidech“, kterým jedině lze pomáhat, ale byla řeč o chudých mezi námi (což nutně nemusí být Češi) Já jsem psala o těch, které známe nebo aspoň vidíme na vlastní oči.
Píšete, že „dnes víme o všem, co se ve světě šustne“. Ano, víme všechno možné, ale z druhé ruky, kterou můžeme pokládat za důvěryhodnou nebo nedůvěryhodnou. My jsme dnes přispívali na dobročinnost koupí bižuterie z chráněných dílen. Momentálně jsem přestala přijímat telefonáty, které příspěvek na chráněné dílny požadují. Jednak tolik bižuterie nepotřebujeme, jednak žádají příliš často, protože si nevedou evidenci o tom, kdo kdy něco koupil, takže vás budou žádat o nemalý příspěvek třeba i dvakrát za týden. Je to vyloženě obtěžující. A nedávno jsem si přečetla na internetu následující názor na chráněné dílny: „Majitel bere dotace na zaměstnávání lidí s OZP a často od nich požaduje výkony jako u zdravých. A kdo se ozve, je potížista a je brzo vyhozen.“ Nevím, zda je tohle pravda, ale opravdu nemohu prověřovat, jak to v chráněných dílnách doopravdy chodí.
Slyšela jsem, že i pomoc Afričanům se někdy zneužívá. Že si z ní třeba někdo udělá obchod. Ale to už člověk musí nechat na těch zprostředkovatelích. Takže člověk občas přispěje i na to, co se děje někde daleko v naději, že to snad přece jenom někomu pomůže.
Pokud nebudeme bazírovat jenom na odstraňování fyzického hladu (který v některých končinách existuje třeba i proto, že humanitární pomoc někdo blokuje), tak lidí, kteří trpí nějak duševně je kolem nás ažaž. Těm je také třeba pomáhat.
Eva Hájková
Oprava: Chtěla jsem napsat „My jsme dřív přispívali na dobročinnost…“
pavel v
pro Mirka P.
Samozřejmě, že si vážím charitativních aktivit z vaší strany i ze strany paní Evy. O těch svých však nechci mluvit, protože bych je tím znehodnotil. Jako čtenář Písma jistě víte, co mám na mysli.
Bible byla napsána ve starověku, ale my žijeme ve značně odlišném světě. Není tedy rozumné jen slepě kopírovat to, co se tam píše. My máme nesrovnatelně větší možnosti, jak mírnit utrpení ve světě. Největší bídu totiž způsobuje politický rozvrat států. Například: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/rozvracene-staty-stredoafricka-republika/r~3bd33d40c1d411eab408ac1f6b220ee8/ Jinou příčinou chudoby jsou totalitní systémy a jejich koncentráky: https://www.stoplusjednicka.cz/cinsky-sin-tiang-ujgursky-zivot-ve-strachu My jsme dnes díky demokracii vládci ve svých zemích. A můžeme ve spojení s podobně smýšlejícími využít svou politickou moc, abychom rozvráceným i totalitním státům pomohli. Ne tak, že jim budeme vnucovat nějaký svůj politický systém, ale tak, že je zbavíme zločinců, jako je například ta Wagnerova skupina ve Středoafrické republice.
Demokratická část světa má takovou ekonomickou sílu, že by mohla v rozvrácených státech udělat pořádek. Proč se tak neděje? Příčinou je nacionalismus a hedonismus. Na těchto dvou zvrácených myšlenkách je vystavěn populismus nepokrytě propagující sobectví. Podle nich se má stát starat jen o „naše lidi“ a problémy jinde ve světě ignorovat. I na tomto webu jsou přispěvatelé, kteří se za svou lhostejnost k cizímu utrpení vůbec nestydí.
pavel v
Pane Ašere,
obvinil jste mě z derogace (zneplatnění) pasáží Bible. V Bibli vyzval Ježíš bohatého mladíka, aby prodal celý svůj majetek a rozdal ho chudým. Jestliže tedy křesťan neprodá celý svůj majetek a nerozdá ho chudým, dopouští se derogace?
pavel v
Paní Evo,
pojem „naši lidé“ je termín, který ve zkratce vysvětluje vaši a pana Arona myšlenku, že bychom na prvém místě měli pomáhat chudým ve své zemi, byť jinde na světě jsou na tom lidé hůře. Vámi použitý pojem „relativní chudoba“ s pojmem „naši lidé“ přece souvisí. Nebo ne?
Není pochyb, že velká část charitativních prostředků je zneužita. Avšak nezneužívá se i sociální systém v naší zemi?
Jinak s vámi souhlasím, že i uprostřed přepychu, v němž žijeme, jsou lidé, kteří nepředstavitelně trpí (úzkostí, samotou, ztrátou blízkého člověka …). Jak strašné to musí být uprostřed války…
Eva Hájková
Pojmu relativní chudoba se skutečně užívá pro stanovení chudoby v konkrétní společnosti, nikoli celosvětově. Je to uvedeno i ve slovníku cizích slov.
Pojmu „naši lidé“ se většinou užívá, aby se odlišilo původní nebo většinové obyvatelstvo od přistěhovalců, uprchlíků, Romů a pod. Tak jsem to určitě nemyslela.
Souhlasím, že uprostřed války to musí být strašné. Ale záleží také na tom, jak velkou míru stresu lidé snesou, jak jsou psychicky odolní. Četla jsem, že v méně vyspělých zemích někdy lidé dovedou lépe spolupracovat a vzájemně se podporovat, než v zemích bohatých, proto odolávají velké zátěži. V České republice jsou prý lidé málo odolní stresu. Dělala se o tom nějaká studie.
Ostatně si myslím, že i ta relativní chudoba lidi v bohatých zemích stresuje. Mají strach z budoucnosti. Proto pan Aron neustále děkuje Ježíšovi, který ho strachu z budoucnosti zbavil. A proto si myslí, že hlavním posláním církve je šířit evangelium.
pavel v
Paní Evo,
co je smyslem evangelia? Žít podle Boží vůle. Jaká je Boží vůle? Pomáhat trpícím. Myslíte, že pana Arona tohle zajímá?
Eva Hájková
Jak může žít podle Boží vůle někdo, kdo má strach? Boží vůlí je, abychom strach neměli, abychom žili naplno a radostně. Strach blokuje život. Ježíš řekl: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“
Vy si to ale představujete moc jednoduše, že? Tak nemají mít strach! To je jako by pacient přišel k lékaři s depresemi a on mu řekl: No, tak prostě nebuďte smutný!
Lidé si svůj strach často ani neuvědomují.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„V Bibli vyzval Ježíš bohatého mladíka, aby prodal celý svůj majetek a rozdal ho chudým. Jestliže tedy křesťan neprodá celý svůj majetek a nerozdá ho chudým, dopouští se derogace?“
Ježíš k tomu nevyzval jen bohatého mladíka, ale své následovníky obecně:
„Prodejte své vlastnictví a dejte almužnu. Udělejte si měšce, které nevetšejí, nevyčerpatelný poklad v nebesích, kde nepřichází zloděj ani neničí mol.“ (L 12:33)
Tím, že tuto výzvu většina křesťanů neplní, neznamená, že ji derogují. Třeba ještě k tak radikálnímu kroku nedospěli, nenašli k tomu odvahu ap. Stejně tak Ježíš svým učedníkům říkal, že ne všichni chápou jeho slova o tom, že jeho učedníci by se měli stát eunuchy pro nebeské království, ale jen ti, kterým je to dáno (Mt 19:11-12). Analogicky to lze použít i na jeho výzvu k rozdání majetku.
Tím, že někdo nemá sílu naplnit některé radikální Ježíšovy požadavky, však ještě tyto jeho požadavky nederoguje. Derogace se dopouští až ten, kdo tvrdí, že tyto požadavky už dnes neplatí, poněvadž byly dobově či jinak podmíněné.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„My jsme dnes díky demokracii vládci ve svých zemích. A můžeme ve spojení s podobně smýšlejícími využít svou politickou moc, abychom rozvráceným i totalitním státům pomohli. Ne tak, že jim budeme vnucovat nějaký svůj politický systém, ale tak, že je zbavíme zločinců, jako je například ta Wagnerova skupina ve Středoafrické republice.“
Ovšem to, že jste vládci ve svých zemích, je právě to, před čím Ježíš své učedníky varuje, aby to nedělali:
„On jim řekl: „Králové pohanů panují nad nimi a ti, kteří nad nimi mají pravomoc, jsou nazýváni dobrodinci.
AVŠAK NE TAK VY; kdo je mezi vámi největší, buď jako ten nejmenší, a kdo je vedoucí, buď jako ten, který slouží.“ (L 22:25-26)
Správně jste uvedl, skrze demokracii panujete, tzn. že skrze svůj volební lístek vnucujete svou vůli lidem
s odlišnými názory. A právě to podle Ježíše nemáte dělat…
A jak byste chtěl zbavit rozvrácené státy zločinců, ať už to jsou zločinci z ruské Wagnerovy skupiny nebo zločinci z analogické americké společnosti Blackwater? Tito lidé jsou dobře vyzbrojeni a jinak než ozbrojeným bojem s nimi se jich nezbavíte. Má je jít snad křesťan vraždit a flagrantně se tak zpronevěřit Ježíšovým slovům (Mt 5:39-41)? Abyste nebyl svou pasivitou lhostejný k cizímu utrpení, způsobíte aktivně jiné cizí utrpení? A výsledek? Svět stejně nezlepšíte. Znovu se najde řada dalších zločinců, kteří budou svět terorizovat. Nemůže tomu být ani jinak, když vládcem tohoto světa je ďábel (J 14:30).
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Sokol-Tůma čelil obviňování z antisemitismu již před rokem 1913 a proto vysvětluje důvody své kritiky ekonomického a etnocentrického chování Židů:
„Ohrazují se proti výtkám, že bych byl nějakým zakukleným raçovým antisemitou s klerikální maskou. Otevřeně pravím: nenávidím raçový antisemitismus, jelikož kotví zpravidla v neuvědomělosti davu, hospodářsky nám naprosto neprospívá a kulturně nám škodí, nenávidím ho proto, že nemá podkladu positivního a kotví v politickém klerikalismu. Na židovstvo a jeho postup hledím okem nestranného, klidného a objektivního pozorovatele, jenž studuje a pátrá po příčinách našeho národohospodářského i politického úpadku a neleká se pravdu říci.“
(František Sokol-Tůma: V záři milionů, Praha 1928, díl I., předmluva z roku 1913, s. 17)
Problémem je, že po holokaustu je jakékoli chování Židů prakticky nekritizovatelné. To dostane takový kritik ihned nálepku antisemity a je společensky znemožněn. Křesťané by však na Židy měli pohlížet především prizmatem Nového zákona, který se ovšem o nich v řadě ohledů příliš lichotivě nevyjadřuje.
pavel v
Paní Evo, vůbec nevím, z čeho má pan Aron strach. Vy to víte?
Eva Hájková
Mluvila jsem obecně, že mnoho lidí má strach. Ne že strach má pan Aron. Ten tu přece už víckrát napsal, jak se těší na setkání s Ježíšem.
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Židé jsou jistě obtížně kritizovatelní právě kvůli holocaustu. Stát Izrael toho využívá. Nicméně někteří levičáci, zvlášť takoví, kteří se hlásí k Noamu Chomskému (Chomsky), někdy označují za antisemity samotné Izraelce. (Palestinští) Arabové jsou totiž taky Semité.
Pojmy bývají relativní.
Jiří Aron
Paní Hájkové Chci Vám poděkovat, jak jste se mne 22. nebo 23. zastala.
A i za další věci, které tu píšete..
Myslím si, že problémem není pravicovost p. Pavla V., spíš to bude sobectví. Existuje a existovalo spousta bohatých lidí, co dávají chudým. On tu sice píše něco o soucitu, ale tento se netýká těch nejbližších chudých, těch, které má okolo sebe. Zpochybňuje relativní chudobu, že v pravém slova smyslu není chudý „člověk, který si nemůže dovolit dovolenou u moře, ale jinak mu nic neschází“ . Vciťuje se (doufejme, že ne jen na papíře) se do lidí, kteří mají hlad nebo nemají pitnou vodu.
Pavel V. nechce vidět, jak je sociálně vylučující a proto hrozné a deprimující dlouho žít s tím, že moje děti nemohou mít to, co mají ostatní děti okolo nich. Nebo moje obydlí a jeho vybavení (moje strava, auto atd.) je v porovnání s okolím to nejnuznější.
Je samozřejmě dobré myslet a dávat i těm hladovějících v Africe i chudým u nás.
Pan Pavel V. opět nechápe Písmo. Aby se obhájil, 21.6. divně vykládá podobenství o Samaritánovi. Samaritán přece pomohl tomu, koho potkal na cestě – tedy skutečnému bližnímu. Neřeší se zde, na rozdíl od dlouhých vět p. Paval V. fiktivní teoretická pomoc chudému kdesi na jiném kontinentu.
Co se týče otázky p. Pavla V. na Vás, jestli mne zajímá pomáhat trpícím. Dá se na to odpovědět jen krátkou otázkou: Co všechno Pavle V. o tom víte?
P. Ašer
Že relativní chudoba může být mnohdy více osvobozující než relativní bohatství, dokládají následující Sókratova a Charmidova slova:
„I tebe bychom si měli poslechnout, Charmide,“ pokračoval Sókratés. „Na čem ty si zakládáš?“
„Já zas si zakládám na chudobě,“ odpověděl tázaný.
„To je, při Diovi, věc plná půvabu, protože nejmíň ze všeho vyvolává závist, je to poslední oč by lidé bojovali, neztratí se ti, i když ji nehlídáš, a čím míň se o ní staráš, tím víc ti roste.“
(Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, Praha 1972, s. 196)
„Pak vyzval Kalliás Charmida:
„Teď je na tobě řada, abys nám vysvětlil, proč si tolik zakládáš na chudobě.“
„Dobrá,“ souhlasil Charmidés. „Celý svět se shoduje v názoru, že je lepší být odvážný než se bát, být svobodný než otročit, dát se obsluhovat než obsluhovat druhé, mít důvěru své vlasti než být pokládán za nespolehlivého. Když já jsem byl v tomto městě bohatý, nejprve jsem měl strach, že se mi někdo vloupá do domu, ukradne mi peníze a ještě mi něco udělá. Pak jsem si předcházel udavače, protože jsem věděl, že spíš oni mohou něco provést mně, než já jim. Stát mi ukládal stále nové daně a nikdy jsem se nemohl vzdálit z města. Teď, když už nemám žádné statky za hranicemi, když nesklízím úrodu z polí a když jsem rozprodal zařízení domu, klidně se natáhnu a sladce spím, stát už mi věří, už se mi nevyhrožuje, naopak já vyhrožuji druhým; jako svobodný člověk mohu podle libosti vyjít z města a zas se vrátit; už přede mnou i bohatí vstávají ze židlí a ustupují mi z cesty. Teď se podobám neomezenému vládci, kdežto dřív jsem byl hotový otrok. Tenkrát jsem já platil národu daně, teď mě živí obec na své útraty. Když jsem byl bohatý, vyčítali mi že se stýkám se Sókratem, teď když jsem zchudl, už na tom nikomu nezáleží. Když jsem měl hodně, stát nebo nějaká náhoda mě každou chvíli o něco připravila. Teď mě nemůže nikdo o nic připravit, protože nic nemám, ale stále doufám, že sám k něčemu přijdu.“
(Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, Praha 1972, s. 204-205)
Jiří Aron
Pane Ašere, zkuste prosím napsat, jesti a jak rozumíte rozdílu mezi dobrovolnou, relativní chudobou toho Charmidése a relativní chudobou nedobrovolnou.
P. Ašer
Nemyslím si, že by se křesťané měli trápit kvůli své nebo ostatních bratří relativní chudobě. Cožpak Ježíš neblahoslaví chudé (L 6:20-21; srov. Jk 2:5) a sám neměl ani kde hlavu složit (Mt 8:20; 2 K 8:9)?
Ale dnešní křesťané by se měli trápit kvůli tomu, že mají horší auto, byt, dovolené atd. než jiní? Proč?
Proč bychom se měli srovnávat s jinými?
„Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými.“ (Ga 6:4)
Cožpak apoštol Pavel nenapsal, že máme být materiálně spokojeni s tím, co máme a že touha po zbohatnutí vede jen do zkázy:
„Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má.
Nic jsme si přece na svět nepřinesli a je jasné, že si z něho také nemůžeme nic odnést.
Máme-li však jídlo a oděv, spokojíme se s tím.
Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby.
Neboť kořenem všeho zlého je láska k penězům; a někteří, kdo se po nich pachtili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí.“ (1 Tm 6:6-10)
I lidé, kteří jsou relativně chudí, se mohou cítit bohatými, zatímco lidé relativně velmi bohatí se mohou cítit chudí. Chudoba nebo bohatství je totiž v duši, ne v majetku samotném, jak trefně vystihl již Antisthenés, zakladatel kynické školy a učitel dnes známějšího Diogena ze Sinopé:
„Teď nám zas ty něco pověz, Antisthene,“ promluvil Sókrates, „ jak to že si tolik zakládáš na bohatsví, když máš tak málo?“
„Protože si myslím, přátelé, že bohatství a chudobu nemají lidé v domě, ale v duši. Znám mnoho jednotlivců, kteří mají hodně velký majetek, a přesto se pokládají za tak chudé, že se nevyhýbají žádné námaze a žádnému nebezpečí, jen aby si pomohli k většímu bohatství. Znám také bratry, kteří zdědili stejné podíly a přitom jeden má dost na útratu, ba ještě mu přebývá, a druhému chybí všechno.
Vím i o tyranech, kteří jsou tak hladoví po penězích, že se dopouštějí daleko větších zločinů než lidé, kteří jsou úplně bez prostředků a z nouze kradou, loupí nebo prodávají lidi do otroctví. Někteří tyrani ničí celé rodiny, dopouštějí se masových vražd a často kvůli zisku zotročují celá města. Takové lidi hluboce lituji, protože jsou stiženi velmi zlou nemocí. Připadají mi jako lidé, kteří mají mnoho a jedí mnoho, a nikdy se nenasytí.
Můj majetek je tak velký, že i já sám abych ho hledal, a přesto mi dovoluje najíst se tak, že nemám hlad, napít se, že zaženu žízeň, a obléci se tak, že mi venku není ani o trochu víc zima, než tuhle boháči Kalliovi.“
(Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, Praha 1972, s. 205)
Proto se zde musím poněkud zastat pana Pavla V., jelikož naším úkolem není zrovna řešit něčí relativní chudobu, tedy chudobu sekundární (oficiální práh chudoby stanovený státem) či dokonce terciární (subjektivně komparativní chudoba), nýbrž chudobu primární, kdy člověk bez konkrétní pomoci opravdu není schopen přežít, neboť nemá co jíst (Jk 2:15-17) atd. V našem sociálním státě se s takovou chudobou můžeme setkat jen naprosto výjimečně (u těch, kteří jsou líní nebo neschopni navštívit příslušné instituce a požádat o pomoc), takže není od věci pomáhat i jinde ve světě, kde se taková primární chudoba vyskytuje. Dělali to už za dob apoštolů, kdy pořádali sbírky na chudé bratry v Judsku (Sk 11:28-30; Ř 15:25-28; 1 K 16:1-3; Ga 2:10), tedy na chudé, kteří se nevyskytovali v jejich nejbližším okolí, nýbrž v poměrně vzdálených geografických oblastech. Takže pomoc lidem v nouzi i v jiných krajinách je jistě namístě.
Problémem jsou však jednak nezamýšlené důsledky této pomoci, kdy pokud se stává pomoc permanentní, vede obdarovávané ke ztrátě motivace živit se vlastní prací, k nemožnosti cenově konkurovat svými výpěstky potravinám darovaným nebo nakoupeným za dumpingové ceny a posléze k jakési letargii, když se o ně vždy někdo ze Severu či Západu postará, jednak jsou problémem „neziskové“ organizace založené nominálně za účelem pomoci potřebným v zahraničí, ve skutečnosti však pohlcující většinu vybraných příspěvků na platy a provoz takových organizací. To potom odrazuje mnohé, kteří by i chtěli pomoci, od toho, aby těmto organizacím své příspěvky svěřili…
Jiří Aron
Nevím, jestli tomu rozumím správně, vypadá to, že pro Vás tedy není rozdíl mezi relativní chudobou dobrovolnou, o které píše Sokrates (Charmidés, Antisthenés) a nedobrovolnou – myslíte si, že se jedná o lidi líné nebo neschopné navštívit instituce.
Nejsem si jistý tím, že byste dokázal z Bible obhájit názor, že máme řešit jen „primární“ chudobu. První křesťané si pomáhali i navzájem, nešlo jen o tu sbírku pro vzdálenou oblast. Určitě i pomoc v jiných krajinách je namístě, to se shodujeme. A taky mě mrzí to, že ty neziskovky si vezmou hodně z našich darů na provoz a na své odměny. Co se dá dělat, jedině mít nějaké přímé kontaky.
Eva Hájková
Panu Aronovi
Jestliže se člověk dostane do situace, která mu vadí (což by u něj vyvolalo negativní myšlenky), musí se buďto snažit tu situaci změnit nebo se s ní smířit. Změnit chudobu znamená buďto víc vydělávat nebo bojovat za vyšší mzdy. Nebo se smířit s tím, že jsem chudý. Ale smířit se s chudobou či jinou špatnou situací lze buď pasivně (vzít ji jako osud), nebo aktivně. U toho pasivního přijetí dál vznikají negativní myšlenky. Tomu aktivnímu přijetí se prý říká přeznačení (situace). Možná jde o totéž, co jste vy nazval dobrovolným přijetím (chudoby). Kdežto to pasivní přijetí chudoby je nedobrovolnou chudobou. Dobrovolná chudoba znamená, že člověk ji chce. Ale musí ji chtít upřímně, nesmí to jen předstírat. Podobně je to třeba s pacifismem. Člověk je pacifistou když odmítá používat násilí zcela dobrovolně (protože se mu násilí z duše protiví). Není pacifistou, když se prostě jen bojí dát někomu přes hubu, ač by to velmi rád udělal.
Není to jen záležitost vědomého rozhodnutí, které by měl člověk plně pod kontrolou.