Pozvedněte své oči vysoko a pohleďte: Kdo stvořil tyto věci? Ten, kdo vyvádí podle počtu jejich zástup, všechny je volá jménem, pro jeho velkou sílu a ohromnou moc žádná z nich nechybí (Iz 40,26).
Písmo nás ujišťuje, že Bůh zná každou hvězdu. Hvězd je neskonale víc než lidí na této planetě, a jsem si jist, že Bůh zná jménem každého z nás. Žasnu nad tím, že se k nám sklání, že mu nejsme lhostejní. Žasnu nad tím, že se sklání ke mně. Žasnu nad trpělivostí, kterou se mnou měl. A má.
Každého z nás něčím obdaroval. Každý z nás má nějaký duchovní dar, ba mnohdy máme celý hrozen darů. Dává nám dary přirozené a nadpřirozené. Není mezi nimi ostrý předěl. Darů je celá škála – od nadpřirozeného činění divů po přirozenou organizační schopnost. Celou škálu darů můžeme zapojit do budování církve.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Černobílé vidění světa
Bůh s každým z nás počítá. S každým z nás má nějaký záměr. Je zpozdilé Boha nehledat, protože on nám rozumí lépe, než rozumíme sami sobě, a on nám může ukázat, proč jsme tady.
Stvořil nás – mimo jiné – k tomu, abychom byli plodní.
„Svatě závidím“ lidem, kteří se obrátili už v dětství a v pubertě (nebo později) neutekli do světa, aby v něm buď zůstali, nebo se – podobně jako marnotratný syn – vraceli s prázdnou domů.
Mnozí z nás se obrátili až v době dospívání nebo v dospělosti. Já jsem se obrátil v 28 letech a do té doby jsem hrozně hřešil a mnoha lidem jsem ublížil. Volil jsem špatnou cestu. A vím, že nejsem sám (což samozřejmě váhu mého hříchu nijak nesnižuje).
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Stále znovu o pravdivosti Bible
Žiji v církvi už pětačtyřicet let a během této doby jsem viděl, jak lidé do církve přicházejí a jak z ní odcházejí. A zdá se mi, že v posledních letech spíše odcházejí, často z malicherných důvodů. Máme se sebou navzájem mnohem méně trpělivosti, než s námi má Pán.
Když se vracím autem směrem od Ostravy a mám zapnutou navigaci, tak mi tato navigace radí, abych jel do Jeseníku přes Bruntál, zatímco já vím, že lepší je cesta přes Heřmanovice. V Opavě navigaci neposlechnu a ona se mě tvrdohlavě snaží přivézt zpět na bruntálskou trasu a těchto marných pokusů nechá až někde před Albrechticemi. Pak se smíří s tím, že chci jet přes Heřmanovice. Mezi Opavou a Albrechticemi mi bezpočtukrát nabídla, abych se vrátil na původní navrženou trasu.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Bůh nám dal svobodu. Měl pro nás připraveny své záměry, ale my jsme se vydali „vlastní cestou“. Na rozdíl od mojí navigace je Boží navigace, tedy životní cesta, kterou mi nabízí Bůh, ta nejlepší. Když sejdeme z Boží cesty, zkomplikujeme si život. Bůh nám nabízí návrat k sobě. Mnohdy opakovaně. A my se někdy návratu na Boží cestu bráníme.
Jenže.
Jenže jsme ztratili mnoho času. Mohli jsme vykonat mnoho dobrého, a mnohé šance jsou nenávratně pryč. S člověkem, jemuž jsme mohli zvěstovat evangelium, se už nesetkáme. Tetě, které jsme kdysi ublížili, se už neomluvíme – je už tři roky po smrti. Ne, Bůh nás neodepíše, ale něco je už navždy ztraceno.
Stojím za kazatelnou a dívám se na posluchače. Představuji si, že každý z nich je ratolest, vyrůstající z kmene, jímž je Ježíš. Nepředstavuji si ale vinnou révu, ale nějaký hezký český strom – jabloň nebo švestku. Jeho větve postupně sílí a po čase z nich vyrostou další tři nebo čtyři ratolesti. A z nich vyrostou další malé větvičky. A každá větvička představuje člověka, který našel Ježíše.
Když ovšem původní ratolest vylomíte, vylamujete nejen jednu ratolest, ale všechny další, které na ní mohly v průběhu času vyrůst. Jinak řečeno, v letech, kdy jsem chodil po vlastních cestách, bych mohl posloužit k víře mnoha lidem, a každý z nich by mohl posloužit zase dalším mnoha lidem… A někdo z nich mohl být třeba prorok nebo apoštol…
Bůh nás ve své milosti neodepíše. A přepočítá nám tu navigaci. My se navrátíme na Boží cestu. Nakonec dorazíme do Božího království, ale mnoho dobrých skutků, k nimž nás Bůh Otec stvořil, zůstane nevykonáno.
Skrze církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost, podle odvěkého úmyslu, který uskutečnil v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ef 3,10-11).
Je mi líto, že lidé z církve odcházejí. Málokdo odchází, protože se stal ateistou; častěji lidé odcházejí, protože je někdo pohoršil. A říkají, že neodcházejí od Boha – jenom z té hrozné církve.
Jenže izolovaní křesťané nenaplní to slovo, že skrze církev vlády a autority poznají přerozmanitou Boží moudrost. Pokud jsme se ocitli mimo církev, pak to nebylo proto, že by nás k tomu dovedla Boží navigace. Pokud se navrátíme k Bohu, on tu svou nebeskou navigaci přepočítá a povede nás dál.
Jen škoda toho, co jsme díky své svéhlavosti nebo urážlivosti minuli.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 31. srpna 2022 Foto: Wikipedie – ilustrační
5 Komentáře
Karel Krejčí
Bratře Drapale,
velice praktická a živá úvaha. Věřím, že Bůh má pro každého z nás „speciální“ trasu, jak dojet do Božího království. Ta trasa se nesčíslněkrát protíná s trasami ostatních a my se musíme naučit pravidla a porozumět Boží navigaci, která je na rozdíl od nás neomylná. K jejím nástrahám však patří naše ego, které se projevuje přesně tak, jak úlisné pronesl had Evě a Adamovi v ráji. Věřím, že každého jednou Boží navigace dovede zpět do Božího království, jako že stejně nevěřím, že Božím záměrem je, abychom nekonečně bloudili.
pavel v
Aby se lidé dokázali nadchnout pro nějakou věc, musí se jednat o něco důležitého, jinak též slavného. Když se v Bibli mluví o slávě, nejedná se o „světskou slávu“, jedná se o úctyhodnost, vážnost. Cílem musí být cosi, co člověka přesahuje, na co nemůže stačit sám, co může dosáhnout jen ve spojení s jinými – jen v kolektivu.
Vznešeným cílem prvotních křesťanů bylo proměnit svět, aby se lidé obrátili k Ježíši, což znamená, aby změnili způsob svého života ve prospěch spravedlnosti a milosrdenství. Život mezi upřímnými, spravedlivými a milosrdnými lidmi je velice příjemný. Dnes pro tento cíl máme jinou terminologii, vyjádřenou například sloganem: „svoboda, rovnost, bratrství“. Evropská kultura vyrostla z křesťanských myšlenek, tak se může zdát, že už není co řešit, že se lidé v našem evropském společenství víceméně řídí evangeliem. Je faktem, že naše kultura je neskonale lepší než kultura v Ježíšově době (otroctví, společenská nerovnost – urozenost). Lidé jsou si rovni před zákonem. Stát se stará o spravedlnost. Nikdo neumře v bídě – sociální systém se o něj postará. Přesto mají křesťané stále co řešit. Ve společnosti stále probublávají snahy tyto civilizační atributy zničit, demontovat svobodu a zavést despocii. Společným znakem těchto snah je populismus – propagace sobectví. Církev by se stala znovu žádoucí, kdyby dokázala lépe formulovat svůj cíl, aby mu rozuměli i lidé, kteří stojí vně. Pokud by tito lidé viděli, že církev není jako filatelistický spolek žijící jen pro své dopisní známky, ale že církev sdružuje lidi, kteří usilují, aby autoritáři a populisté neovládli znovu společnost jako kdysi bolševici a nacisé, zajisté by pro ně církev byla zajímavá.
Jarda Toman
Oslovilo mě to.
Olga Nedbalová
Ano, také se mi komentář velmi líbil. A plně souzním se závěrem komentáře:
„Jenže izolovaní křesťané nenaplní to slovo, že skrze církev vlády a autority poznají přerozmanitou Boží moudrost. Pokud jsme se ocitli mimo církev, pak to nebylo proto, že by nás k tomu dovedla Boží navigace. Pokud se navrátíme k Bohu, on tu svou nebeskou navigaci přepočítá a povede nás dál.
Jen škoda toho, co jsme díky své svéhlavosti nebo urážlivosti minuli.“
Je to velké téma. Pro jednotlivé věřící i pro církve. Společenství věřících je většinou pestrou směsicí, máme různý věk, různé vzdělání, zaměstnání atd. Jediné co nás spojuje, je naše vyznání víry v Ježíše Krista. Opustíme-li naše vyznání víry a přesuneme se pouze do oblasti administrativy, společných akcí, je velká pravděpodobnost, že se naše společenství úplně rozpadne. Svorníkem každého sboru je Ježíš Kristus a bez něho se stává sbor mrtvým.
Druhou věcí je pak svéhlavost nebo urážlivost některých věřících. Jsou sami proti sobě ti, kdo nechtějí přijmout napomenutí daná v lásce. Ti, kterým je zatěžko uznat, že se mýlili, že pravdu může mít i někdo jiný. Ti, kteří prosazují jen sami sebe, zapomínají na slova: Matouš 19:30 „Mnozí první budou poslední a poslední budou první.“
Karel Krejčí
Paní Nedbalová,
ten na začátku Vámi zdůrazněný odstavec br. Drápala je spíše kýč než realita. Právě br. Drápal sám v sobě svádí dosti těžke boje smířit se s dosazenými vládami, které by nás však na druhé straně měly dovést do Božího království. Za mě značná rozporuplnost a velký otazník … Právě ta prerozmanita Boží moudrost mnoha křesťanům zůstává pouze na úrovni teorie.