Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. (Lk 6,28).
Toto je asi jedno z nejpodivnějších přikázání. A jedná se o jednu z našich nejmocnějších zbraní. Když toto přikázání správně pochopíme a když se ho snažíme naplňovat, zakusíme spoustu krásných chvil a náš život bude o mnoho radostnější.
Rád bych uvedl pár poznámek – varování a pozorování.
Pán Ježíš říká: Modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Za, nikoli proti.
Modlitba za nepřátele by neměla být rezignací na hledání spravedlnosti. Milování nepřátel neznamená, že se tváříme, jako že je všechno v pořádku a nic není třeba řešit.
Modlitba za nepřátele – zejména v jejich přítomnosti – by měla být formulována tak, aby ty, kdo nás nemají rádi, neutvrzovala v hříchu. (Modlit se za nepřátele v jejich přítomnosti je ovšem možno spíše jen výjimečně, a většinou to ani není vhodné. Je pravděpodobné, že „nepřítel“ ji nepochopí správně. Sem asi ukazuje Přísloví 27,14: „Jestliže někdo brzy z rána příliš hlasitě žehná svému bližnímu, bude se mu to počítat za kletbu.“)
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Navigace na cestě do Království
Co je obsahem takové modlitby? Asi něco jiného než prosba, aby „mi dali pokoj“. Nikdy nebudeme chybovat, když budeme prosit, aby daný člověk, který je vůči nám nepřátelský, zaslechl Boží hlas. Nebo – což je podobné – aby k němu promluvilo Písmo. Náš nepřítel má možná nějaké problémy. Kdysi mi někdo poslal prezentaci s názvem „Dva tenoři“. Je to příběh Plácida Dominga a José Carrerase. Tito dva zpěváci se v roce 1984 znepřátelili. Plácido Domingo je z Madridu, José Carreras je Katalánec a přívrženec katalánské samostatnosti. O tři roky později diagnostikovali Carrerasovi leukémii. Carreras byl bohatý člověk, ale veškeré své finance vynaložil na nákladnou léčbu a cesty do USA, kam musel každý měsíc na transfuze. Když už byl v koncích, objevil v Madridu nadaci, zaměřenou výhradně na léčbu leukémie. V tu dobu netušil, že tuto nadaci založil jeho rival, Plácido Domingo. Díky nadaci „Hermosa“ se vyléčil a začal se pídit po zakladateli této nadace. Zjistil, že jejím zakladatelem, prezidentem a hlavním přispěvatelem je Plácido Domingo. Překvapení mu vrátil, kdy na jednom madridském koncertu Plácida Dominga vyšel na pódium, klekl si před Dominga, poděkoval mu a poprosil za odpuštění.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Jiný příběh, krásně ilustrující smysl modlitby za nepřátele, jsem četl u Watchmana Nee. Byl jeden čínský křesťan, který měl rýžové políčko na vrcholku kopce. porytého terasami s políčky. Musel ho pravidelně zavlažovat, a protože to byl šikovný člověk, vyrobil si ze součástek šlapacího kola jakési zařízení, které mu dopravovalo vodu na jeho políčko. Nicméně jeho soused, který měl políčko těsně pod ním, zdvihl malé stavidlo a vypustil sousedovu vodu na políčko své. Když se to opakovalo, zašel tento muž za svým pastorem a chtěl radu, jak má danou situaci řešit. Pastor se zamyslel a pak mu poradil, aby nejprve „našlapal“ vodu na sousedovo políčko a až potom na to své.
Záměrně nechávám tento příběh bez happyendu. Naše modlitby za nepřátele nebudou vždy končit happyendem. Nicméně pastorova rada odpovídala Ježíšovu slovu „nutí-li tě někdo jít jednu míli, jdi s ním dvě“.
Bratr Watchmana Nee vlastnil před druhou světovou válkou v Číně továrnu na léky. Vzhledem k japonské agresi byla čínská ekonomika v rozkladu, nicméně továrna na léky prosperovala. Wathcman Nee se nechal svým bratrem zaměstnat na částečný úvazek, aby mohl podporovat chudé, kteří byli v těžké situaci. Mnozí bratři ho kritizovali, že zvolil „světské“ povolání a „nespoléhal na Pána“. O mnoho let později jeho kritici zjistili, že Watchman Nee anonymně podporoval i je.
Něco tak dramatického jako José Carreras nebo citovaní čínští křesťané jsem nezažil, ale jednu pěknou zkušenost s modlitbou za nepřátele mohu sdílet.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Černobílé vidění světa
Před lety mě občas zvali do televize na různé besedy. Několikrát jsem se názorově střetl s jedním mužem, který mne opravdu neměl rád. Začal jsem se za něj pravidelně modlit. Pak nastal den, kdy jsme se opět setkali na „Kafkách“ (v sídle České televize). Onen muž přišel dřív a seděl v čekárně. Když jsem ho tam uviděl, hnal jsem se k němu s nataženou rukou a s úsměvem. Díval jsem na mě velmi udiveně, a tu mi došlo, že on vlastně neví, že ho nepovažuji za nepřítele.
Je to jednoduché: Modlíte-li se ze své nepřátele, začnete je mít rádi. A jednou věcí si můžete být jisti: Sabotujete snahy knížete světa tohoto.
Moc mě to baví.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 7. září 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
17 Komentáře
Konečný Fr.
Tak mě napadlo, když byl Hus na hranici, zda miloval ty své mučitele. Jsme jenom lidé.
Můj spolupracovník má jako první adresu na mobilu – gen. Pavla. Když nastoupil, tak jsme do sebe brzy vjeli – on se vysmál mojí víře a vytkl mi určité věci. Přiznal jsem si, že v něčem má pravdu a nešel do konfliktu. Časem se naše vztahy znormalizovali a v lecčems jsem s ním souhlasil. Ovšem pana generála volit nebudu, radši bych někoho kdo je pro lidi a ne zástupce velmoci, třeba takovou paní Vitáskovou. Tu bych bral zfleku.
Ludmila Alžběta Rohalová
Za článek děkuji. Příkaz k milování nepřátel je nelogický a působí absurdně, je to však Boží cesta. Výrazněji jsem si to začala uvědomovat v době covidové, kdy rozdělení křesťanů vyniklo a jak řekl jeden vlivný evangelikál – podle nenávisti poznáte je.
Na Twitteru jsem viděla spoustu komentářů zavrhující očkování na základě vyšší duchovnosti, nadbytečně ironizujících (někdo nerozpozná, kdy už stačí). A v dalších oblastech bychom mohli pokračovat, např. boje proti ekumenickým rozmluvám, proti angažovanosti v politice atd. Horlivost k výzvě k modlitbám nedosahovala intenzity iracionálních předuchovnělých komentářů.
Přestala jsem takové tweety sledovat. Nikoli proto, že lidé třeba neměli můj názor, ale proto, že mi vadila ta forma a křesťan je zodpovědný za to, čím nechá formovat svou mysl. Vzhledem k tomu, že všichni potřebujeme modlitby včetně mne, začala jsem se za tyto lidi modlit, aby jim Bůh poskytl to, co podle jeho uvážení potřebují a aby se jich dotknul. Aby se jich dotkla jeho láska. Je to vůbec ta nejlepší (nejen) internetová terapie, která existuje. Dodává pokoj a radost, mění postoj člověka. A to je svoboda jak pro modlitebníka, tak často i pro adresáta modlitby.
Karel Krejčí
Bratře Drapale,
samotný závěr komentáře je možná inspirativnější než celý článek. A kdo jsou vlastně naši nepřátelé a proč? Že mají jiný názor, jiný pohled, jiné vnímání, jinou minulost, jiné postavení ve společnosti, jinou moc? A lze dokonce nepřátelství také někomu přikázat nebo na něho přenést? To jsou skutečnosti, nad kterými bychom se měli zamyslet a jsou přinejmenším stejně důležité, jako samotné modlitby. Vyhněme se též pokrytectví.
pavel v
Autor sice říká, že je nutné vystihnout, kdy máme milovat své nepřátele, ale příklady, které uvádí, by se daly nazvat appeasementem. Usmiřování Hitlera v Mnichově v září 1938 vlastně Hitlera povzbudilo k rozpoutání druhé světové války. Z této zkušenosti je zřejmé, že Ježíšova výzva k milování nepřátel neplatí obecně za všech okolností.
Bylo zde, na tomto webu, dříve řečeno, že nesprávnou interpretací Písma, vytržením nějaké jeho části z kontextu, lze také páchat zlo. Správný výklad vyžaduje vzít v úvahu celé Písmo. To naštěstí není tak těžké, když si vzpomeneme na Ježíšova slova, že existuje nejvyšší přikázání „miluj bližního svého jako sám sebe“ a že v tomto přikázání je obsažen celý Zákon a Proroci. Když tedy uvažuji, zda je ta správná situace k milování nepřítele, musím si položit otázku, zda nepřítel je také mým ‚bližním‘. Bližním není ten, kdo je blízko, ale je to trpící člověk, jak je to popsáno v evangeliu o milosrdném Samaritánovi. A co konkrétně znamená ‚milovat bližního‘? Láska podle Písma není nějaký pocit sympatií k člověku, ale čin – projev milosrdenství. Já si tedy myslím, že bychom měli projevit lásku (milosrdenství) nepříteli tehdy, když trpí. A měli bychom ji projevit i tehdy, když se nepřítel není ochoten svého nepřátelství vzdát (což je obvyklé). Tento radikální požadavek nás, křesťany odlišuje od jiných.
Jak bylo řečeno, vadná interpretace Písma vedla k mnichovské dohodě a na ni navazujícímu zlu válečnému běsnění. Požadavek ‚milovat nepřátele‘ nesmí být rezignací na spravedlnost. Takovou rezignací na spravedlnost je například to, když muž odmítne „kvůli svému svědomí“ vzít do ruky zbraň a chránit svou rodinu před agresorem. Akceptovat zlo znamená podílet se na něm, stát se spoluviníkem.
Jiným příkladem špatné interpretace Písma je, když žena v rámci „milování nepřítele“ udržuje manželství s notorickým alkoholikem, který ji navíc možná ještě bije. To není ani rozumné, ani ušlechtilé. Jediným správným řešením je takového člověka opustit a ponechat svému osudu.
Projevovat milosrdenství člověku, který to nepotřebuje, je zlo. Takový člověk si na nezasloužené prebendy velice rychle zvykne a po určité době dospěje k přesvědčení, že na ně má nárok. K takovému názoru ho dovede pýcha. Například krásná blonďatá slečna si může myslet, že má nárok na lichotky od svých vrstevníků. 🙂 Její krása z ní činí ‚lepšího člověka‘.
Když se pokusíte přemoci nepřítele (agresora) dobrem, se zlou se potážete. On si vaše dobro vyloží jako strach a bude o to agresivnější.
Konečný Fr.
T.G.Masaryk zažil již pouze nástup nacismu a v tomto kontextu prohlásil : Kdyby mě někdo napadl, tak bych ho snad umlátil cihlou, kdybych ji měl ze zdi vytáhnout.
Normální člověk se brání spontánně, pokud k tomu má sílu nebo now-how. Třeba přepadená žena. Ale i promyšlená obrana před napadením, není hříchem. Z toho důvodu má mít stát armádu.
Mirka Adamcová
Znám velmi zblízka příběh z pastorační činnosti, kdy oběti domácího násilí DD opakovaně říkal, že si vymýšlí a že žádné domácí násilí o kterém s ním mluví neexistuje. A pak následují ty rady, jak je potřeba žehnat, odpouštět atd.
Možná si říkáte, jak to souvisí s článkem o modlitbě za nepřátele a třeba oběti domácího násilí bych modlitbu za nepřítele vysloveně nikdy neříkala, že musí odpustit a modlit se. Ano, jednou to nadejde. Přesně v tomto případě je ale tlak na odpuštění a na žehnání, tak častou a úplně neefektivní radou, která se staví proti tomu, jak by věci mohli proběhnout, aby se člověk dostal z náročných situací.
Mirka Adamcová
Před lety mě občas zvali do televize na různé besedy. ….. Díval jsem na mě velmi udiveně, a tu mi došlo, že on vlastně neví, že ho nepovažuji za nepřítele.
Je to jednoduché: Modlíte-li se ze své nepřátele, začnete je mít rádi. A jednou věcí si můžete být jisti: Sabotujete snahy knížete světa tohoto.
Moc mě to baví.
….Opravdu? Ano, každý z nás přemýšlí o lidech, kteří ho nějak zraní a musí najít novou sílu na vztah s nimi. Ale budování vztahu a přátelství je vždy na obou stranách. Pokud Dan píše, že on cítil přátelství a ten druhý se divil a považuje to za vítězství? Vztahy s lidmi nestojí na tom, že si vymodlíme z nepřítele pozitivní pocit do přítele, ale na tom, že riskujeme vztahy a zranění a získáváme či ztrácíme důvěru, budujeme vztah. Stavíme kostku po kostce, zkušenost po zkušenosti a někde na celé té cestě si uvědomíme, že jsme přátelé. . Je mi to moc líto, ale to co Dan popisuje je určitý nástin autistického chápání vztahů. Tedy popis z úhlu člověka, který se do skutečných vztahů nedostává, jen se zabezpečuje proti nespokojenosti těch druhých. Popisuje situaci, kdy jak modlitbou změnit nepříjemný pocit z člověka v příjemý, popisuje cestu toho, jak to může začít. Ale rozhodně to není o přátelství a ani o nepřátelství.
Ludmila Alžběta Rohalová
Článek pana Drápala jsem nechápala jako pobídku k rezignaci na spravedlnost, což DD v článku uvádí. Rovněž varuje, aby modlitba v přítomnosti nepřítele neutvrzovala dotyčného v hříchu, pokud by ji pochopil špatně.
DD rovněž jasně říká, že tyto modlitby nemusí skončit happyendem.
Článek chápu jako hledání podstaty věci, která spočívá v tom, že tato modlitba mění především toho, kdo ji aplikuje. Vzhledem k rozsahu článku DD dle mého soudu neuvádí úplně všechny případy, kdy je modlitba vhodná, kdy ne, dává jen nástřel, který jsem vnímala jasně a určitě ne jako něco, co by omlouvalo zlo a rovněž ho neřadím mezi předuchovnělé věci na toto téma.
Už bych nereagovala, ale zaujala mne tato věta:
„Znám velmi zblízka příběh z pastorační činnosti, kdy oběti domácího násilí DD opakovaně říkal, že si vymýšlí a že žádné domácí násilí o kterém s ním mluví neexistuje.“
Zde je přímé obvinění DD z bagatelizace domácího násilí. Problematika obětí násilí je velmi široká a opravdu se nedoporučuje tlačit oběti do okamžitého odpuštění, to je proces. Zde autorka nemluví obecně, nýbrž konkrétně, což činí její výrok závažným. Nerozumím tomu, proč autorka do diskuse uvádí toto konkrétní obvinění, ani zda si uvědomuje dopady, které to může mít pro DD i pro ni samotnou. Asi bych čekala buď doložení věci, nebo omluvu autorovi.
pavel v
Paní Ludmilo,
o sporu mezi autorem a paní Adamcovou ve věci domácího násilí nic nevím. Mám však výhradu k jeho pojetí „milování nepřátel“. Dan Drápal sice píše, že ne vždy je milování nepřátel na místě, ale žel, uvádí nešťastný příklad udobřování agresora, čímž poněkud dává za pravdu paní Adamcové. Jde o ten příběh, kdy křesťanský pastor navrhl svému spolubratru, aby reagoval na krádež vody pro zalévání políčka tím, že by zloděj měl být obdarován. Já považuji takové jednání za nesprávné, jelikož vlastně utvrzuje zloděje v jeho hříchu. Postižený tím jakoby naznačoval, že se nic nestalo.
Eva Hájková
MacDonaldův Biblický komentář k Novému zákonu k tomu píše, že se jedná o vyšší typ spravedlnosti. Říká, že tyto Ježíšovy příkazy se nám dnes jeví jako nejméně praktické. (Míní se tím příkaz nastavit druhou tvář, nechat si vzít košili a přidat i plášť, při nucení ke službě na jednu míli jít s tím člověkem dvě míle, půjčit žadateli peníze bez ohledu na to, zda nám budou někdy vráceny).
Cituji z Biblického komentáře:
„Pro svou posedlost hmotnými věcmi a vlastnictvím se zdráháme dát něco, co jsme získali. Kdybychom však byli ochotni zaměřit se na podklady v nebi a spokojili se jen s potřebným jídlem a oblečením, přijímali bychom tato slova doslovněji a vstřícněji. Ježíšův výrok předpokládá, že ten, kdo nás žádá o pomoc, skutečně něco potřebuje. Jelikož není vždycky možné vědět, zda se jedná o skutečnou potřebu, je lepší poskytnout pomoc falešnému žebrákovi než se odvrátit od člověka, který pomoc skutečně potřebuje.
Lidsky řečeno, takové chování, ke kterému nás tady Pán vyzývá, není možné. Vést život, kdy obětujeme sami sebe, dokáže pouze člověk vedený Duchem svatým. Oplácet láskou urážky, nespravedlnost a omezování dokáže věřící člověk pouze tehdy, pokud Pánu dovolí, aby v něm žil jeho život.“
Pan Pavel může takové chování (s tou vodou na políčko) považovat za nesprávné a může si myslet, že utvrzuje zloděje v jeho hříchu. Ale pokud k tomu dotyčného vedl Duch svatý (což u Watchmana Nee předpokládám), těžko lze Ducha svatého za to kritizovat. Zároveň platí, že k tomu aby někdo odpouštěl, obdarovával atd. nemůže být nikdo nucen, pokud ho k takovému chování Duch svatý nevede. Není to povinnost.
pavel v
Paní Evo,
myslím, že vám dobře rozumím, jak to myslíte s tím řízením Duchem svatým. Věřím, že existují v životě situace, kdy má křesťan odpovídat na zlo dobrem, když je tam předpoklad, že se nepřítel obrátí. Mahátmá Gándhí mohl uplatnit svoji ideu nenásilného odporu vůči Angličanům, protože to byl křesťanský lid a protože v Anglii fungovala svoboda slova. Ta umožňovala, aby se křesťansky založení Angličané postavili proti jatkám, kterými zpočátku chtěla anglická armáda potlačit Gándhího pokojné demonstrace.
Na druhé straně vstřícné jednání vůči teroristům ať už si říkají nacisté, komunisté nebo rasisté není nic jiného než hašení ohně benzínem. Jde o to, aby si nikdo nemyslel, že křesťan je synonymem pro fackovacího panáka. Kazatelé by měli svým ovečkám jasně říci, že požadavek milovat nepřátele má omezenou platnost, že neplatí obecně. Že bránit se vůči agresorovi se zbraní v ruce je naprosto legitimní ba dokonce že mužové mají povinnost bránit své ženy a děti. Jestliže svůj boj zbaběle vzdají, riskují, že agresor z nich nadělá otroky, ale hlavně, že ovládne i jejich myšlení. A to tak, že je naučí žít ve lži. Více o tom v románu George Orwella s názvem 1984.
Eva Hájková
Nikdo nemůže dopředu vědět, zda se nepřítel obrátí. Ale může se to uskutečnit, třeba právě proto, že je ohromen vstřícností svého protivníka.
Jednou prý se Mahátmy Gándhího, co si myslí o západní civilizaci. Odpověděl: „Myslím, že by to byla docela dobrá myšlenka.“
Nevím jistě, zda to bylo opravdu přesně takto řečeno, ale myslím, že je i jinak zřejmé, že Gándhí si západní civilizace příliš nevážil. Asi byl zahleděný do té prastaré indické.
Ale jinak máte pravdu, že by v jiných podmínkách, než vládly v tehdejší Anglii, nemusel se svým nenásilným odporem vůbec uspět. Nejen angličtí křesťané, (patrně na rozdíl od „nekřesťanské“ britské vlády?) byli na jeho straně, ale měl i širokou podporu světové humanisticky orientované veřejnosti.
Eva Hájková
Ještě dodatek ke Gándhímu. Dosáhl svého – tedy samostatnosti Indie. Ale je dnes Indie taková, jakou ji chtěl mít? Není. Vzmáhá se tam nacionalismus a na odkaz Gándhího navazuje jen málo lidí. Příznivci indického nacionalismu ho v současné době spíše zatracují.
LAR
Pane Pavle,
komentář paní Adamcové se vyjadřuje k údajnému chování DD, vnímala jsem to jako osobní útok. Uvidíme, zda se k tomu paní Adamcová nebo pan Drápal vyjádří či ne.
Ano, výhrady k článku pana Drápala mít můžete, každý nějak věci vnímáme. To je v pořádku. Já nadále tento článek nevnímám jako pobídku k nespravedlnosti, neboť DD výslovně uvedl, že příběh s políčkem nechává záměrně bez happyendu a příběh dále nerozvíjí. Četla jsem i některé jiné autorovy články a tento se mi zdá v souladu s jeho stylem přemýšlení. Pan Drápal nikde neprosazoval teorii křesťana jako fackovacího panáka. Dle mého soudu chtěl prostě článkem vyjádřit, že modlitba za nepřátele boří satanovy hradby, i když nemusí být vždy „úspěšná“. Ke zneužití biblických veršíků obecně dochází, to však není problém Bible, ale jejího výkladu.
Mirek P.
MacDonaldův komentář je výstižný. Tyto pasáže nám ukazují, jak vysoce převyšuje Boží spravedlnost lidskou přirozenost a do Božího království jde vstoupit pouze z námi nezasloužené milosti. Přesto, pokud jednáme v pokoře a vydání Pánu, můžeme takto aspoň někdy s trochou moudrosti a prozíravosti jednat. Pokud nás např. bezdomovec žádá o peníze na jídlo, nedáme mu peníze, ale jídlo mu rovnou koupíme. Můžeme být radikální jako František z Assissi a stát se v očích tohoto světa blázny a lůzry. Přesto, tedy právě proto, se stal již na konci svého pozemského života osobou, která měnila evropské dějiny, skrze Anežku a Zdislavu i naše. Jak však sami katolíci říkají, jde o takzvané dobrovolné evangelijní rady – celoživotní chudoba, čistota a plné vydání společenství. U ostatních z nás půjde spíše o jednotlivé skutky víry.
V každém případě, člověk musí jednat na úkor sebe samého, nikoliv někoho jiného. Pokud např. diplomat složí přísahu na Ústavu své země, musí ji respektovat. Myšlenka pana Pavla, že Mnichovská dohoda byla vedena evangeliem, je nesmysl. Páni diplomaté pouze kalkulovali, až se přepočítali.
pavel v
Pro Mirka
Mnichovská dohoda byla vedena pacifismem, ne evangeliem. Pacifismus je vadný výklad evangelia. Žel, mnoho křesťanů na pacifismus věří.
pavel v
to LAR
„Příběh s políčkem“ od Dana Drápala chápu jako propagaci appeasementu vůči ničemovi. Ať už dopadl, jak chtěl, není vhodným příkladem. Láska k nepříteli nespočívá v tom, že budu tolerovat jeho zločin, ale v tom, že mu v páchání zločinu zabráním – pokud to bude v mých silách. Kdyby Daladier s Chamberlainem pohrozili Hitlerovi v Mnichově válkou, druhá světová válka by možná byla zažehnána.
Milovat nepřítele, totiž poskytnout mu milosrdenství, lze, ale jen v případě, že nepřítel bude v roli bližního. Bližním je trpící člověk. Pokud bude můj nepřítel trpět a nebude již moci škodit, lze mu poskytnout milosrdenství.
Ježíš nazýval své nepřátele, kteří ho chtěli zabít (farizeje a zákoníky), plemenem zmijí. Dal jasně najevo, že milování nepřátelel má své meze. Jinde Ježíš říká: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“