Podnětem k sepsání této stati byly internetové diskuse o tom, jaké postoje by měli křesťané zaujmout ke dvěma významným konfliktům, které v současnosti probíhají – Jde o válku Ruska proti Ukrajině a válku Izraele proti Hamásu.
V krajní poloze křesťanští pacifisté tvrdí, že křesťan se nesmí bránit za žádných okolností. Nemá se dopouštět násilí ani tehdy, když teroristé vraždí nemluvňata.
Píšu o „krajní poloze“, ale vlastně neznám jiné křesťanské pacifisty než tyto „krajní“. Ostatně, je to celkem logické. V různých konfliktech, včetně těch zmíněných, nedává smysl se „trochu“ bránit.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Neztrácejme ideál
Oporou křesťanského pacifismu jsou Ježíšova slova z Kázání na hoře (Mt 5,38-39): Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář a paralela k těmto veršům v Lukášovi 6,27-30: Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav i druhou a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili. Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět.
Komu jsou tato slova řečena, a za jakým účelem? Jsou řečena Ježíšovým učedníkům. Ostatně ti, kdo tato slova nepřijímali, se za Ježíšovy učedníky nepovažovali a ani považovat nechtěli. (A tak je tomu vlastně dodnes.) I pro Ježíšovy učedníky to mohla být silná slova. Ani bych se nedivil, kdyby ho někteří opustili se stejnými slovy, jakými reagovali jiní na Ježíšova slova „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56): To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat? (Jan 6,60).
Nyní si položme otázku, komu tato slova určena nejsou. Pochopitelně nejsou určena těm, kteří se nezajímají o Ježíšovu zvěst a o křesťanskou teologii. Dále Ježíš sám naznačuje, že jeho slova jsou určitou antitezí k jinému učení a k jiné praxi: Slyšeli jste, že bylo řečeno… Já však… Soudím tedy, že tato jeho slova jsou určena především těm, kteří přijímali – a snažili se praktikovat – ona slova, vůči kterým přichází Pán Ježíš se svou antitezí: Oko za oko a zub za zub.
Z toho všeho by mělo být patrné, že Pán Ježíš zde nepřichází s nějakým návrhem nového společenského pořádku. Přístup, k němuž vyzývá, ovšem společenské pořádky zasahuje. Působí jako kvas v těstě nebo jako sůl v polévce. Není ale návodem pro autority, jak se chovat a jak společenský pořádek udržovat.
Přitom zásada „Oko za oko a zub za zub“ byla zásadou, kterou se měl řídit společenský pořádek. Lidem, kterým se zdá, že tato zásada je příliš krutá, má smysl připomenout, do jakého světa tato zásada směřovala. Pokud člověk patřil k vyšší společenské vrstvě a dostal se do sporu s někým z nižší vrstvy, mohl by ten z nižší vrstvy za poškození oka zaplatit životem. Tato zásada omezovala tvrdost zákona v různých starověkých společnostech. A – jsem přesvědčen – pokud se vám příčí například reciproční vyrážení zubu, mohu vás ujistit, že Duch svatý vás nepovede k tomu, abyste tuto zásadu aplikovali takto doslovně. Stačí, když tuto zásadu pochopíme takto: Trest má být přiměřený spáchanému provinění. A tato zásada – pokud jde o společenský řád – platí pro všechny společnosti a kultury, i když ji dnes formulujeme jinak než slovy „oko za oko, zub za zub“. V tom se lišíme od islámu, který má zato, že právo šaría má být uplatňováno v téže doslovné podobě, v jaké bylo kodifikováno někdy v 6. či 7. století, v podobné kultuře, kdy zásada „oko za oko, zub za zub“ byla také chápána doslovně.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / O svobodě slova trochu jinak
Inteligentní čtenář Bible ví, že řada věcí z Božího zákona byla formulována v době, která se vyjadřovala jinak, mimo jiné daleko méně abstraktně. Když kupříkladu v Mojžíšově zákoně čteme „Proklet buď muž, jenž svádí slepce z cesty“ (srov. Dt 27,18), tak starověký čtenář Zákona věděl, že stejně jako se nemá ubližovat slepým, nemá se ubližovat ani hluchoněmým nebo chromým, přestože to v Zákoně výslovně uvedeno není. Dnešní pozitivisticky ladění právníci by možná trvali na tom, že co není zakázáno výslovně, je dovoleno.
Zásada „oko za oko, zub za zub“, by se dnes patrně uplatňovala v podobě „trest musí být úměrný provinění“. A mohla by být součástí společenského uspořádání. Nastavení druhé tváře nikoliv.
Bibli musíme vykládat Biblí, a to platí i pro slova o nastavení druhé tváře. Že se nejedná o příkaz, který se má doslovně plnit bez ohledu na okolnosti, je snad dostatečně dokázáno tím, že Ježíš, bitý před veleknězem, se ozval takto: Jestliže jsem promluvil zle, vydej svědectví o tom zlém; jestliže však správně, proč mě biješ? (Jan 18,23). Do trochu jiné situace se podle Skutků apoštolských dostal apoštol Pavel, ale i on byl v situaci, kdy mohl nastavit druhou tvář, ale neudělal to (viz Sk 23,3). Pokud vím, v Písmu nemáme zapsán žádný příběh, který byl dosvědčoval pozitivní aplikaci tohoto slova. To ovšem neznamená, že bychom měli tento Ježíšův příkaz opomíjet a nepřemýšlet o tom, kdy a jak ho pozitivně aplikovat.
Inspirující příběh jsem četl v kterémsi spisu čínského křesťana Watchmana Nee, byť jde o příběh, který je aplikací spíše slova o ujití druhé míle než o nastavení druhé tváře: A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě (Mt 4,11). Ovšem obě tato místa jsou z Kázání na hoře a obě jsou rozvedením téže myšlenky. Šlo o tento příběh:
Číňané někdy pěstují rýži na kopcích. Po vrstevnici vedou hráze. Rýže potřebuje hodně zavlažovat, a ti, kdo mají políčko nahoře na kopci, ho museli zavlažovat ručně. Jeden vynalézavý křesťan, který měl políčko zcela na vrcholu, si vytvořil ze šlapacího kola zavlažovací zařízení. Dole šlapal a nějakým způsobem dopravoval vodu nahoru.
Nicméně jeho soused, který měl políčko pod ním, vypouštěl načerpanou vodu na své pole.
Křesťan se šel poradit se svým pastorem. „Vím, že bych mu měl odpustit, ale nějak mi to nejde.“ Pastor se zamyslel a pak mu poradil: „Zkus nejdřív zavlažit jeho pole a až potom to své.“
Už si nepamatuji, jestli ten příběh měl happyend nebo ne. Vlastně na tom nezáleží. Křesťan udělal něco, co dělat nemusel. Bylo to jeho rozhodnutí – to je podstatné. Nedělal to ze strachu před sousedem. Sám jsem si v životě při méně závažných příležitostech vyzkoušel, že ujít druhou míli je snazší než tu první. Je to jeden z paradoxů křesťanského života. Účinek možná souvisí s tím, že vy vlastně tímto způsobem odmítnete stát se nepřítelem. Druhý člověk vás může považovat za nepřítele, ale vy nemusíte za nepřítele považovat jej.
Z toho všeho ale nevyplývá, že tato Ježíšova slova z Kázání na hoře jsou návodem na uspořádání společnosti a na druh jednání, který by bylo správné a smysluplné vyžadovat. Proto argumentace, že příkaz milovat nepřátele nás vede k tomu, abychom se stavěli pasivně k nepravostem a násilnostem třeba i na ženách a dětech, je nesmyslná, a – nebudu tajit svůj názor – vyloženě hříšná. Pokud jste mohli nějakému zlu zabránit a neudělali jste to, dopustili jste se hříchu.
Jak tedy slovo o nastavení druhé tváře uplatnit?
Ježíš nás zve na jinou rovinu, než je běžné společenské uspořádání. S Ježíšem přicházelo do světa Boží království, o kterém Ježíš Pilátovi řekl, že není z tohoto světa (Jan 18,36). V Božím království platí jiné zásady než v pozemských říších. Boží království nelze budovat pozemskými prostředky. Pozemské říše mají být založeny na spravedlnosti; Boží království je založeno na milosti a na lásce a nelze je budovat za pomoci donucovacích prostředků. Život na této zemi se ovšem bez nich neobejde, protože jinak by zavládlo právo silnějšího a svět by se ponořil do násilí a anarchie, jak to ostatně můžeme vidět na tzv. zhroucených státech.
V dějinách bylo podniknuto několik pokusů vybudovat Boží království na této zemi pozemskými prostředky. Platí to i o našem husitství, platilo to o Kalvínově Ženevě nebo o Savonarolově Florencii. Bylo přitom prolito mnoho krve.
Nutno ovšem počítat s tím, že ti, kdo hledají Boží království a neupadnou do pasti snah vybudovat ho tělesnými prostředky na této zemi, budou trpět násilí. Jsme pozváni k nezajištěné existenci. To ale neznamená, že máme odmítat policii a armádu, respektive že silové složky máme odmítat jako něco nečistého.
Pozemské boje zpravidla nebývají černobílé. Různí politologové varují, abychom konflikty nebrali jako boj dobra se zlem. Nepochybně platí, že v různých konfliktech (třeba v současném konfliktu na Ukrajině) proti sobě stojí jedni hříšníci proti druhým hříšníkům. Jsou ovšem situace, které za boj dobra se zlem označit lze. Počítám mezi ně i současnou válku v Gaze. To ovšem neznamená, že na straně dobra jsou nějací bezhříšní lidé. Ten konflikt je hodně černobílý vzhledem k tomu, že jedna strana deklarativně usiluje o naprosté zničení druhé strany. Hamásovci chtějí „zahnat Židy do moře“. Nepřipouštějí žádný kompromis (byť nakonec budou patrně muset uzavřít nějaké příměří). Krutosti, které spáchali 7. října 2023, jsou předjímkou toho, co by nastalo, kdyby Hamás zvítězil. Nejsou to excesy, byl to deklarovaný záměr.
Můžeme slyšet argumenty, že smrt miminek v Gaze je stejně strašná jako smrt izraelských miminek. Z toho někteří lidé vyvozují, že vojáci na obou stranách jsou stejně špatní. To ale není pravda. Samozřejmě, smrt miminek je strašlivá vždy. Pro život lidské společnosti ale není jedno, za jakých okolností a čí vinou miminka umírají. Zatímco teroristé házeli miminka do rozpálené trouby, izraelští vojáci se snaží civilní ztráty na životech minimalizovat. Na motivech záleží, ne že ne. Tam, kde se hází do jednoho pytle oběti i pachatele, dokonce ve jménu „křesťanského“ pacifismu, se otvírají do široka dveře zoufalství a nihilismu.
Zmíním ještě jeden argument, který se křesťanští pacifisté snaží uplatnit. Argumentují zákazem z Desatera: „Nezabiješ.“
Toto slovo je správně přeloženo ve Studijním překladu: „Nebudeš vraždit.“ Slyšel jsem jednoho rabína vysvětlovat, že je tam užito jiného slovesa, než je prosté „zabíjet“. Začal jsem tuto otázku studovat v Písmu a ještě s tím nejsem zdaleka hotov. Zatím jsem našel pro „zabíjení“ pět různých hebrejských sloves. Sloveso zde použité není sice zcela neobvyklé, ale je mnohem méně frekventované než jiná slovesa, kdy jde třeba o zabíjení obětních zvířat nebo o vykonávání trestu smrti. Písmo nám tu dle mého názoru jasně naznačuje, že je rozdíl mezi vraždou a zabitím.
Ostatně zákaz „nezabiješ“ by nedával smysl, když hned v následujících kapitolách Exodu je uvedeno několik hříchů, za které měl platit trest smrti. Ano, Písmo s trestem smrti počítá. To ovšem neznamená, že bychom ho měli zavádět – byly a jsou dobré důvody pro jeho zrušení. To nic nemění na tom, že Písmo rozlišuje mezi neúmyslným zabitím, trestem smrti a vraždou. A chceme-li, aby v nějakém státě vládla spravedlnost, je tohoto rozlišení zapotřebí i dnes.
V jedné věci se ale biblicky věřící křesťan od světských lidí liší, nebo by se alespoň lišit měl. Musí si být vědom, že silou je sice někdy nutno bránit zlu, silou ale nikdy nelze prosadit dobro. Nikoho nelze silou obrátit na víru.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 10. ledna 2024 Foto: Wikimedia Commons
26 Komentáře
Karel Krejčí
Použít Bibli k hledání kořenů, příčin a důsledků k dění v tomto světě, je nejen pro křesťana, ale celý svět do jisté míry správný počin. Počínaje zahradou Eden a dále přes období SZ a NZ až do dnešní doby, prošlo lidstvo nesporně velkým vývojem. Není tedy možné, stále se vracet „někam“ do minulé doby, která je již překonána a to, co mělo význam a vytvářelo onu dobu, nelze přenést na současnost. Nic přece nelze vrátit, každý okamžik je neopakovatelný. Ale z Bible můžeme vyčíst, že dva, zcela odlišné potenciály napětí ve světě stále přetrvávají a jsou zcela zásadní. Jedno napětí, v jehož skrytu je lstivý had a je zdánlivě vykonstruované samotným člověkem, má kořeny v zahradě Eden – rozlišování na dobré a zlé, vítané a nenáviděné, mírumilovné a válkychtivé atd., prostě vyrovnané protiklady, které jeden bez druhého nemůžou existovat. Druhé napětí je dané událostí, jejíž hlavními postavami je Izák a Izmael. Oba tyto potenciály napětí zde byly a stále budou. Ten první potenciál nelze nijak zrušit, zakrýt nebo nenápadně zamést pod koberec. Politika zde má své místo. Ovšem jednoduše zrušit nelze ani ten druhý potenciál, tak co s tím? Zdá se, že jediné východisko lze nalézt v Ježíšově Kázání na hoře:
„ …….. Ale já vám pravím …… “
K životu nevedou žádná pravidla, dodržování řádů, půstů, nařízení, atd, ale Kristus, protože Kristus je živý a v každém okamžiku praví něco jiného ….
Petr Niederhafner
Díky za úvahu či vyklad. Pro mě užitečné, nedávno jsem odpovídal na otázky „nastavení druhé tváře a neodporovani zlu“ svému synovi, který zažil neco neprijemneho v skolnim kolektivu. Mohu svoji odpověď doplnit.
Dan Drápal
Budu rád, když tak učiníte.
pavel v
Souhlasím, že politický pacifismus, jak ho aplikovali například Daladier a Chamberlain v Mnichově, nemá oporu v Bibli. Ježíšova výzva neodporovat zlu platí každému člověku, nejen jeho učedníkům – nelze akceptovat dvojí morálku. Neodporovat zlu však může člověk jen jako jedinec. Správně píše autor, že pokud se zlo děje někomu jinému, je na místě mu proti tomu zlu zakročit – i s použitím násilí. Požadavek pomáhat trpícímu vyslovený v kázání o posledním soudu má vyšší sílu, než požadavek neodporovat zlu. V Bibli je velké množství rozporů. Například farizeové vyčítali Ježíšovi znesvěcení svátečního dne. Ježíš jim vysvětlil, že vykonání dobra (vyléčení člověka) má přednost před 3. přikázáním. Všechna přikázání mají určitou hierarchii. Když se dostanou do rozporu, platí to, které má blíže k přikázání lásky, které stojí nejvýše. Záchrana nespravedlivě trpícího člověka má přednost před neodporováním zlému člověku, který mu to utrpení působí.
Prvním člověkem, který se zlu nebránil, byl Ježíš, aby ukázal, že ho nepřátelé nemohou připravit o život. Stejně tak svatý Štěpán a po něm další mučedníci.
Ukazuje se, že přikázání neodporovat zlu, nemá neomezenou platnost. Dokazuje to i autorem zmíněný příklad apoštola Pavla, který se o svou věc soudil. Realizace přikázání neodporovat zlu je závislá na okolnostech. Představme si, že nás někdo okrade. Je správné si říci: Jsem křesťan, nechám to být? Takové jednání by bylo velice neodpovědné. Zloděj se bude cítit úspěšnou krádeží povzbuzen a udělá nešťastnými ještě řadu dalších lidí. Správné je zabránit dalším zločinům. Když odpustíme zlé jednání pyšnému člověku, můžeme ho utvrdit v jeho přesvědčení, že je natolik privilegovaným, že je mu dovoleno vše. Místo, aby se takový člověk díky naší velkorysosti obrátil, bude ještě horší.
Přikázání neodporovat zlu například neplatí pro ženu, kterou bije její manžel, alkoholik. Když ji kazatel či farář na to neupozorní, těžce se proti ní prohřešuje. Nevím, jak je to jinde, ale v mé, katolické církvi se tyto praktické věci neprobírají a věřím, že kvůli tomu mnoho žen zbytečně trpí.
Konečný Fr.
Armádu i policii vytváří stát a jeho vláda za účelem ochrany obyvatel státu. S tím by neměl mít křesťan problém. Problém je, když policie šikanuje vlastní občany. V případě Ukrajiny bych odmítl se podílet na válce proti Rusku. Pokud mám problém podporovat USA, pak mám i problém podporovat dnešní vládu v Izraeli.
Petr
Pěkná úvaha. Jen bych si dovolil nesouhlasit s částí „neznamená, že máme odmítat policii a armádu, respektive že silové složky máme odmítat jako něco nečistého“. To by platilo pokud by tyto silové složky byly placeny na bázi dobrovolnosti.
Silové složky jsou však placeny z daní (výpalné vymáhané pod hrozbou násilí). Z tohoto pohledu celý státní systém postavený na výběru daní odporuje myšlenkám křesťanství. Křesťan by se ho neměl účastnit (např. jako politik nebo státní úředník) a měl by se proti němu jasně vymezovat. Pokud se ho účastní a navíc tomu říká „křesťanská politika“ zneužívá a poškozuje tím celé křesťanství.
Konečný Fr.
Křesťanský pacifismus je asi pro někoho nepřijatelný, pro mně je nepřijatelný křesťanský militarismus. Luterská církev v Německu před válkou přijala vůdcovský princip, militarismus, rasismus a antisemitismus. Z historie se máme poučit a ne opakovat staré chyby.
P. Ašer
Nevím, zda je nějaký křesťan tak naivní, aby si myslel, že Ježíšovými slovy v Mt 5:39n by se měly řídit státy tohoto světa. Samozřejmě, že tato slova platí jen pro Ježíšovy následovníky, kteří mají občanství v nebesích (Fp 3:20), jež si ze své vůle zvolili tím, že učinili pokání a narodili se z Boha (J 1:12-13), zatímco občany nějakého státu tohoto světa se lidé stávají automaticky tím, že se narodí vždy pod nějakou již ustanovenou státní jurisdikcí bez předchozí možnosti volby. Je nabíledni, že člověk bude dávat přednost tomu, co si sám zvolil, před tím, v čem se ocitl bez své vlastní vůle. Je tedy zřejmé, že občané nebes budou dávat přednost instrukcím svého krále Ježíše (Kol 1:13) před instrukcemi vlád tohoto světa, pokud se tyto dvojí instrukce ocitnou v konfliktu:
„Petr a apoštolové odpověděli: „Je třeba poslouchat více Boha než lidi.“ (Sk 5:29)
Jestliže tedy vláda nařídí křesťanovi, aby šel zabíjet ve válce apod., Ježíš i ap. Pavel mu však přikazují, aby neodpíral zlému (Mt 5:39n; Ř 12:17), koho má asi tak poslechnout? Světskou vládu, která je pod autoritou satana (L 4:6; J 12:31; 14:30; Ef 2:2), anebo Ježíše či apoštoly. Mám za to, že pro obráceného následovníka Ježíšova je odpověď naprosto jasná.
A pokud jde o to, zda smí křesťan participovat na tzv. obranné válce, obranná válka není ničím jiným než uplatňováním starozákonního principu oko za oko (Mt 5:38), který je však Ježíšem překonaný (Mt 5:39). Křesťané tedy nemohou mít podíl ani na obranné válce. Proč by občané nebes (Fp 3:20) měli vražděním útočníků bránit nějaké území tohoto světa, které je tak jako tak stejně pod pravomocí satana (L4:6; J 14:30)? Proč by měli vraždit své bližní kvůli obraně nějakého kusu satanova království? Křesťané mají bránit pouze Boží království. Ale to se nebrání tělesnými zbraněmi, nýbrž pouze zbraněmi Ducha (2 K 10:3-6), neboť nevedeme svůj boj proti krvi a masu, nýbrž proti kosmokratorům tmy, vládám, autoritám, duchovním věcem špatnosti v ponebesích (Ef 6:12). Křesťan nemůže se zbraní v ruce bojovat ani za Ježíše, za Boží království (Mt 26:52; J 18:36) – tedy za to nejcennější, co vůbec zná. Jak by tedy mohl bojovat s puškou v ruce za něco tak pomíjivého, jako je tento svět (rodina, národ, stát atd. 1 K 7:31). Jan píše, že žádost světa pomíjí (1 J 2:17). A největším předmětem žádosti člověka je právě jeho rodina, národ, stat atd. Za tyto pomíjivosti, za tyto světské žádosti by snad měl křesťan tělesně bojovat, když jen “kdo činí vůli Boží, zůstává na věčnost“ (1 J 2:17)? A Boží vůlí, jak nám ji zjevil Ježíš, je neodpírat zlému.
V článku se píše:
„ Proto argumentace, že příkaz milovat nepřátele nás vede k tomu, abychom se stavěli pasivně k nepravostem a násilnostem třeba i na ženách a dětech, je nesmyslná, a – nebudu tajit svůj názor – vyloženě hříšná. Pokud jste mohli nějakému zlu zabránit a neudělali jste to, dopustili jste se hříchu.“
Kdybychom přijali tvrzení, že taková argumentace je hříšná, museli bychom v důsledku toho obvinit z hříchu i samotného Ježíše, který zůstal zcela pasivní vůči Pilátově teroru, když nechal povraždit nějaké Galilejce při jejich nejsvětějším úkonu, při obětování (L 13:1-2). Podobnou Ježíšovu pasivitu můžeme pozorovat i jinde. Když v době Ježíšovy kazatelské a uzdravovatelské činnosti zatkli jeho příbuzného (L 1:36) – Jana Křtitele – nepodniknul pro jeho propuštění vůbec nic (Mt 4:12; Mk 6:14-26). Jan přitom nebyl zatčen z politických důvodů, nýbrž pro spravedlnost, neboť poukazoval na to, že Herodes Antipas přestupuje Tóru, když si vzal ženu svého bratra (Mk 6:17-18; Lv 18:16). A přesto se ho Ježíš nijak nezastal. Pouze mu nechal lakonicky vzkázat na jeho dotaz z vězení, co všichni lidé mohou u Ježíše pozorovat (Mt 11:2-6). Ani když byl Jan Křtitel ve vězení svévolně zavražděn, Ježíš na to nijak rozhořčeně nereagoval, ba ani to nekomentoval, jen chtěl být sám (Mt 14:12-13). Jestliže tedy Ježíš nežádal o propuštění ani svého příbuzného, a nadto více než proroka (Mt 11:9), jemuž evidentně hrozila smrt, proč bychom my jakožto Ježíšovi následovníci měli nějak násilně bojovat proti nespravedlnostem a násilí, které se děje našim bližním, byť by šlo o ženy a děti? Pokud může křesťan zlu zabránit nenásilně, a neučiní tak, pak se zajisté dopustil hříchu. Ale pokud bojuje proti zlu jiným zlem, tedy fyzickým násilím, pak se dopouští hříchu a popírá platnost slov Ježíše i apoštola (Mt 5:39; Ř 12:17).
A že se Ježíš ani Pavel neřídili Ježíšovými slovy o nastavení druhé tváře (J 18:22-23; Sk 23:2-3)? Vždyť ani jeden z nich ten úder nevrátil dle zásady „oko za oko“ či „modřinu za modřinu“ (Ex 21:25). Vznesli pouze verbální námitku, jinak ten úder strpěli. Ohradit se slovy proti nespravedlnosti není totéž jako vrátit úder útočníkovi. Takže se rozhodně neřídili kázáním na hoře překonanou zásadou „oko za oko, zub za zub, modřinu za modřinu“.
Pokud jde o napadení Izraele Hamásem, nikdo přece nechce, aby se světský stát Izrael choval dle Ježíšových zásad. I jeden izraelský vojenský představitel při té příležitosti na kameru řekl, že Izrael se nebude chovat dle slov Ježíše, aby nastavoval druhou tvář. Co dělá svět jedna věc, co je dovoleno či přikázáno v Božím království, je věc zcela jiná. Světská ustanovení mají své adresáty – ty, kdo jsou ze světa, kdo jsou dětmi ďábla (J 8:44; 1 J 3:8.10), ustanovení Božího království mají jiné adresáty – ty, kdo nejsou ze světa (J 15:19), kdo jsou dětmi Božími (J 1:13; 1 J 3:9-10). Proto tyto dvě oblasti nelze směšovat. Nelze požadovat po občanech tohoto světa, aby se chovali dle ustanovení Božího království, ale zrovna tak nelze požadovat po občanech Božího království (Fp 3:20), aby se chovali podle ustanovení tohoto světa, která jsou v rozporu s Ježíšovými slovy.
Ke zmíněné distinkci SZ mezi neúmyslným zabitím, trestem smrti a vraždou bych chtěl jen podoktnout, že to není tak jednoznačné, jak by se z článku mohlo zdát.
Hebrejská slovesa r-c-ch („vraždit“ Ex 20:13) a h-r-g („zabíjet“ Gn 4:8 aj.) jsou víceméně synonyma – viz jejich použití v paralelismu membrorum (Ž 94:6). I sloveso h-r-g má na některých místech SZ jasný význam „vraždit“ (např. Gn 34:25.26; Ex 2:14; Ex 21:14; Sd 9:5; Sd 20:5; 1 S 22:21; 2 S 3:30` 1 Kr 18:13 atd.). Dělat mezi nimi nějakou zásadní morální distinkci proto nedává příliš smysl (podobně jako jsou nesmyslné populární theologické mýty o distinkcích mezi rhéma-logos, allos-heteros, agapan-filein apod.). Zvláště když sloveso r-c-ch („vraždit“) je užito i pro neúmyslné zabití – „vraždící neúmyslně“ (Nu 35:11; Joz 20:3:רֹצֵ֔ח בִּשְׁגָגָֽה ). Na jiném místě je sloveso r-c-ch („vraždit“) použito dokonce i pro zákonnou popravu, kterou vykonává pospolitost (Nu 35:30: יִרְצַ֖ח אֶת־הָרֹצֵ֑חַ ). Pro nás je vraždou jen úmyslné zabití. Jestliže však chceme nárokovat pro sloveso r-c-ch pouze úzký význam „vraždit“, co si pak počneme s neúmyslným vražděním v Nu 35:11 a Joz 20:3? Takže pokud by tato distinkce platila, pak by si Bůh vskutku odporoval, poněvadž vražda zakázaná v Ex 20:13 by byla nařízena v Nu 35:30. Je však zřejmé, že sloveso r-c-ch má v SZ širší význam než jen „vraždit“, stejně jako sloveso h-r-g má v SZ širší význam než jen „zabíjet“ a používá se na několika místech i pro evidentní vraždy.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Ježíšova výzva neodporovat zlu platí každému člověku, nejen jeho učedníkům – nelze akceptovat dvojí morálku.“
Ježíšova výzva neplatí pro každého člověka, nýbrž jen pro ty, kteří mají zájem vstoupit do Božího království (Mt 5:20), kdo chtějí být syny nebeského Otce (Mt 5:45; L 6:35). Morálka celníků či pohanů je dle Ježíšových slov evidentně jiná (Mt 5:46-47; L 6:32-34).
Napsal jste:
„Požadavek pomáhat trpícímu vyslovený v kázání o posledním soudu má vyšší sílu, než požadavek neodporovat zlu. V Bibli je velké množství rozporů. Například farizeové vyčítali Ježíšovi znesvěcení svátečního dne. Ježíš jim vysvětlil, že vykonání dobra (vyléčení člověka) má přednost před 3. přikázáním. Všechna přikázání mají určitou hierarchii. Když se dostanou do rozporu, platí to, které má blíže k přikázání lásky, které stojí nejvýše. Záchrana nespravedlivě trpícího člověka má přednost před neodporováním zlému člověku, který mu to utrpení působí.“
Kde jste přišel na to, že záchrana trpícího má přednost před neopíráním zlému? Ježíš přece neudělal nic pro záchranu Jana Křtitele trpícího v Herodově vězení, aby ho zachránil před zavražděním. Chcete snad obvinit dokonce i Ježíše, že se provinil proti vlastnímu přikázání lásky, když neodpíral Herodovu zlu v zájmu záchrany života svého příbuzného a více než proroka?
Napsal jste:
„Ukazuje se, že přikázání neodporovat zlu, nemá neomezenou platnost. Dokazuje to i autorem zmíněný příklad apoštola Pavla, který se o svou věc soudil.“
Pavel se ovšem nesoudil kvůli sobě, nýbrž kvůli tomu, aby mohl hlásat evangelium i v Římě, což mu určil sám Ježíš, který se mu zjevil:
„Následující noci se postavil k němu Pán a řekl: „Buď statečný! Jako jsi svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě.“ (Sk 23:11).
Napsal jste:
„Realizace přikázání neodporovat zlu je závislá na okolnostech. Představme si, že nás někdo okrade. Je správné si říci: Jsem křesťan, nechám to být? Takové jednání by bylo velice neodpovědné…“
Chcete zavádět situační ethiku? Ano, je správné říci, že jako křesťan to tak nechám – a navíc zloději dám ještě i plášť (Mt 5:40). Pro svět, který jde do záhuby je to bláznovství (1 K 1:18) nebo nezodpovědnost. Ale nemůžete, jste-li křesťanem, poměřovat zásady Božího království měřítky tohoto světa. Leč by jste byl sám ze světa…
Napsal jste:
„Přikázání neodporovat zlu například neplatí pro ženu, kterou bije její manžel, alkoholik. Když ji kazatel či farář na to neupozorní, těžce se proti ní prohřešuje. Nevím, jak je to jinde, ale v mé, katolické církvi se tyto praktické věci neprobírají a věřím, že kvůli tomu mnoho žen zbytečně trpí.“
A že to nikdo z učedníků, kteří Ježíše slyšeli, Ježíšovi neřekl, že jeho slova nelze uplatňovat vždy obecně. Každý si přece pro sebe najde výmluvu, proč se podle jeho slov neřídit. Na to nemusí být člověk zase až takový koumák. Jenže přitom zapomíná na to, že Boha neoklame. Tak jako on se před sebou samým nebo i před jinými vymluví, proč není třeba se v tom jeho případě Ježíšovými slovy řídit, tak se při posledním soudu Ježíš „vymluví“, proč zrovna jej nevpustit do Božího království (Mt 5:20).
Dan Drápal
Vážený pane Petře, je mi líto, ale neznáte Písma. Mimo jiné tam stojí „komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo…“ (Římanům 13). Nadto to bylo v dobách nedemokratických. Dnes máme – skrze politické strany – možnost výběru daní alespoň trochu ovlivnit.
P. Ašer
Ad Petr 11. ledna 2024 8:20
Napsal jste:
„Silové složky jsou však placeny z daní (výpalné vymáhané pod hrozbou násilí). Z tohoto pohledu celý státní systém postavený na výběru daní odporuje myšlenkám křesťanství. Křesťan by se ho neměl účastnit (např. jako politik nebo státní úředník) a měl by se proti němu jasně vymezovat.“
Neřekl bych, že placení daní odporuje myšlenkám křesťanství. Vždyť i Ježíš schvaluje placení daní císaři (Mk 12:13-17), z nichž přitom byla financována i římská imperialistická vražedná mašinérie. A ap. Pavel křesťany rovněž vyzývá k placení daní (Ř 13:6-7). Křesťané platící dle Ježíšových i Pavlových slov daně ovšem nejsou zodpovědní za to, jak státní aparát s jejich daněmi naloží. Za to už je zodpovědný jen ten státní aparát. Křesťané se tedy na chodu státu mají podílet jen pasivně placením daní a jiných poplatků jakožto zde na zemi dočasní cizinci a příchozí (Žd 11:13), nikoli však aktivně, aby rozhodovali, jakým směrem se bude stát (tento svět) ubírat. Svou aktivitu mají jakožto občané nebes (Fp 3:20) směřovat cele k šíření Božího království, nikoli k vylepšování tohoto světa, tj. ďáblova dominia (L 4:6; J 12:31; 14:30). Nemohou sloužit dvěma pánům (Mt 6:24), nemohou táhnout společné jho s nevěřícími (2 K 6:14-15).
Petr Kartouz
S autorem lze v tomto jistě souhlasit. Někteří křesťané to ale asi nepochopí. Není jim jednoduše dáno porozumět, že některé věci jsou Písmem určeny pro církev a jiné pro stát (vládní autoritu). Ačkoliv se mi to zdá nepochopitelné, někteří křesťané chtějí, aby svět fungoval podle přikázání pro církev, a jiní naopak, aby církev fungovala podle principů státu. Ani jedno není správné. Uvedu příklad:
Vládní autorita
Státní moc má podle Písma meč. Ten je jí samozřejmě dán Bohem k trestání, např. k žalářování. Stát má proto armádu a policii, která má trestat zločince a chránit občany.
Římanům 13:4 „[Vládce] je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo“.
Stát proto nemůže fungovat podle pravidel církevní správy a například recidivistu pouze napomenout, a pak jej považovat za publikána a nechat jej dále krást nebo vraždit. On již publikánem je a musí být eliminován. Recidivista patří jednoduše za mříže a na teroristu je třeba střílet. Policista, který chytá zločince, ani voják, který střílí teroristu, nehřeší, a proto i křesťan může být policistou nebo vojákem. Důsledný pacifista však musí odmítat i peněžité pokuty, jelikož o nich Písmo nic ohledně církve neříká, jsou vymáhány pod pohrůžkou, a člověk nemá žádat zpět, co mu bylo vzato. Pak stát jednoduše musí nechat všechny zločince páchat zločiny a násilím jim v tom nebránit.
Autorita v církvi
Církev ovšem nemá vězení ani policii ani zbraně. Nebo by je neměla mít, a pokud je má, pak je to špatné. Křesťan je někdy povolán k mučednictví a vyznavačskému utrpení. To ovšem není ve službách státu, ale ve jménu Krista na svědectví při službě evangelia. A tak zatímco nejvyšším trestem ve společnosti je trest smrti nebo doživotní vězení, nejvyšším trestem v církvi je vyloučení. Nic víc. Jinak řečeno, křesťan ve jménu zákona a ve službách státu může zatýkat, ale nikoliv ve jménu Ježíše Krista v církvi. Někteří ovšem naopak chtějí v církvi uplatňovat světské principy. Dovolávají se proto autority vládní moci a panují nebo chtějí mít církev jako firmu, kterou vlastní, a kde jsou nadřízení (majitelé) a podřízení (zaměstnanci). Proto se často v církvi vedoucí dovolávají světských principů.
Důslední pacifisté by proto nikdy neměli volat policii a například střelce na FF UK bylo třeba nechat střílet, případně se měli lidé nechat dobrovolně zastřelit (postřelený měl nastavit kulce druhou tvář). Jiní pak řeknou, že tu „špinavou práci“ policistů a vojáků musí vykonávat nevěřící. Pak by ovšem neměli té „špinavé práce“ sami využívat, ale nechat se okrádat a vraždit.
Honza B.
Osobně sdílím ten pohled, že „nastavení druhé tváře“ v Mat 5:39 nemá nic co do činění se sebeobranou, nýbrž s osobní odplatou – viz dále. „Nastavení druhé tváře“ je v kontextu zákona „oko za oko a zub za zub“ (v.38). Tedy „když tě někdo udeří do [tvé] pravé tváře, nastav mu i druhou tvář.”
Přepokládá se úder pravou rukou, takže úder na pravou tvář druhého člověka je úder hřbetem pravé ruky, což dle židovského zákona v době Ježíše znamenalo, že pokud tě někdo takto udeří na veřejnosti, jsi oprávněn požadovat a máš nárok na určité odškodnění či náhradu škody před soudy. Pokud někdo udeřil pravou rukou druhého člověka na jeho levou tvář, byl napadený oprávněn požadovat poloviční odškodnění. TO, O ČEM JEŽÍŠ MLUVÍ VE V. 39 JE ÚDER DO PRAVÉ TVÁŘE PROVEDENÝ HŘBETEM PRAVÉ RUKY, K VEŘEJNÉMU ZOSTUZENÍ, COŽ BYLO MÍNĚNO PŘEDEVŠÍM JAKO URÁŽKA, JAKO VÝZVA KE ZNEVÁŽENÍ CTI UDEŘENÉ, NAPADENÉ OSOBY. Útočník mohl být za tento přestupek postaven před soud a potrestán. TEDY JEŽÍŠ MLUVÍ O TOM, KDYŽ ŘÍKÁ „NASTAV MU I DRUHOU TVÁŘ”, ŽE BY ČLOVĚK NEMĚL USILOVAT O OSOBNÍ ODPLATU, POTRESTÁNÍ ZA TOTO ZNEVÁŽENÍ ÚDEREM HŘBETEM RUKY, ANI O NÁHRADU ŠKODY ZA TAKOVÉTO JEDNÁNÍ PŘED SOUDEM. O TOMTU TYPU POKOŘENÍ ČI PONÍŽENÍ JEŽÍŠ MLUVIL. Toto pokoření, ponížení máme přemáhat dobrem. A přesně to samé vidíme u Ježíše, když je s ním špatně zacházeno, že nejedná stejným způsobem, je-li mu nadáváno, nenadává nazpět, ale obětuje sám sebe i za ty, co s ním takto jednají.
„Nastavení druhé tváře“ v Mat 5:39 tedy není vůbec dle mého názoru o fyzické sebeobraně. Není to o tom, že když křesťana někdo napadne fyzicky, tak se má či nemá fyzicky bránit. Ani to není o účasti či neúčasti – jako argument – křesťana ve světských, ”svatých”, obranných, ”spravedlivých”, nespravedlivých, útočných či jiných válkách. PROSTĚ TEN VERŠ JE O NĚČEM JINÉM – viz předchozí odstavec.
Tedy pokud je v různých textech a argumentacích např. používán v. 39 pro tvrzení, že Ježíš v tomto verši zakazuje křesťanovi fyzickou sebeobranu, účast ve válkách, účast v řadách policie apod., tak ony knihy, úvahy a komentáře načítají do textu v. 39 něco, o čem není, když staví a vytváří argumenty a konstrukty na základě dle mého názoru špatného chápání tohoto verše.
To však neznamená, že jiná Písma nemluví o tom, o čem se často uvažuje, že v. 39 mluví. Zajisté, ano, mluví, ty budiž používány.
Karel Krejčí
Proč se stále čím dál více používá křesťanství jako nějaké „beranidlo“, s jehož pomocí lze – když to nejde po dobrém – tak to zkrátka půjde po zlém, prosadit své názory a zájmy? Já nechápu, do jakých rolí si takzvaní křesťané, dosazují samotné křesťanství? Pokud budu vycházet ze svého vlastního života, tak jestliže jsem chtěl něčeho trvalého dosáhnout, musel jsem se dopracovat k tomuto výsledku poctivě a v rámci svých možností a daných okolností. Žádné čáry, žádné duchovní berličky, žádné švindly, ale racionální a normální uvažování s respektováním daných možností a podmínek. Mě to připadá, že o co více chybí nejen sekulárnímu světu, ale i tomu křesťanskému na racionálním uvažování a moudrosti, to dohání různými výmysly, nesmysly, nařízeními a celkový výsledek také podle toho vypadá. Chudák křesťanství 🙂
pavel v
Pane Ašere,
přirozené právo vyžaduje hledat při konfliktu spravedlnost. Tedy nahrazení škody nebo potrestání viníka. Právní pozitivisté říkají: Co zákon nezakazuje, je dovoleno. Když vznikne zločin, na který zákon nepamatoval, zločin se jakoby nestal, i kdyby postiženému vznikla škoda. Vy uvažujete jako právní pozitivista. Jestliže Ježíš neprotestoval proti stětí Jana Křtitele, podle vás to asi znamená, že se nic zlého nestalo. Ale stalo. Písmo totiž neuvádí všechny detaily z Ježíšova života. Já považuji za pravděpodobné, že Ježíš před apoštoly vraždu Jana Křtitele odsoudil, ale veřejně proti ní nevystoupil. Ničeho by tím nedosáhl, leda vlastní popravy. Věřím, že jeho sympatizanti byli rozumní lidé, jeho postoj chápali a neočekávali, že půjde hlavou proti zdi.
Jestliže zákon něco nezakazuje, neznamená to, že vše ostatní je dovoleno. Vysoko nad zákonem jsou takzvané dobré mravy.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Pane Ašere, přirozené právo vyžaduje hledat při konfliktu spravedlnost. Tedy nahrazení škody nebo potrestání viníka.“
Přirozené právo ano, ale Ježíšovo učení není o přirozeném právu. Přirozené právo se řídí zásadou „oko za oko“ (již Chammurapi), nikoli zásadou nastavování druhé tváře (Mt 5:39) či milováním těch, kdo nás pronásledují (Mt 5:44). Nemůžete hodnotit Ježíšovy zásady Božího království kritérii přirozeného práva. Rozdíl mezi spravedlností tohoto světa plynoucí z přirozeného práva a mezi spravedlností Božího království (Mt 6:33) plynoucí z milosti pěkně ilustruje Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici (Mt 20:1-15), kde ti, co pracovali na vinici od rána, cítili podle přirozeného práva jako nespravedlnost, že za svou celodenní práci dostali stejnou mzdu jako ti, co pracovali pouze jedinou hodinu (Mt 20:10-15). V Božím království zkrátka platí milost více než nároky plynoucí z přirozeného práva. Křesťan, chce-li vstoupit do Božího království (Mt 5:20), tedy musí dát přednost zásadám Božího království před zásadami přirozeného práva, před zásadami tohoto světa.
Napsal jste:
„Vy uvažujete jako právní pozitivista. Jestliže Ježíš neprotestoval proti stětí Jana Křtitele, podle vás to asi znamená, že se nic zlého nestalo. Ale stalo.“
Já jsem nikde nepsal, že zavražděním Jana Křtitele se nic zlého nestalo. Pouze tvrdím, že Ježíš toto zlo strpěl bez protestu. Kdyby Herodovu zlu odpíral, popřel by tím své vlastní učení o neodpírání zlému (Mt 5:39). Byl by tedy nekonsistentním a tudíž nedůvěryhodným.
Napsal jste:
„Písmo totiž neuvádí všechny detaily z Ježíšova života. Já považuji za pravděpodobné, že Ježíš před apoštoly vraždu Jana Křtitele odsoudil, ale veřejně proti ní nevystoupil. Ničeho by tím nedosáhl, leda vlastní popravy. Věřím, že jeho sympatizanti byli rozumní lidé, jeho postoj chápali a neočekávali, že půjde hlavou proti zdi.“
Považovat za pravděpodobné něco ohledně nějakých Ježíšových v NZ nezmíněných slov a činů můžete, co je Vám libo. Ruský prominentní komunista Zjuganov také považuje za pravděpodobné, že kdyby Ježíš žil dnes, tak by s komunisty pochodoval v průvodu na 1. máje:
„První máj je svátkem solidarity prostých dělníků… ujišťuji vás, že kdyby žil Ježíš Kristus, šel by s námi v našem průvodu na obranu prostých smrtelníků. Trpěl přece za chudé, ubohé a nemocné, a tento boj za spravedlnost už pokračuje tisíc let… Ježíš Kristus byl v naší éře prvním komunistou, vždyť bojoval za ubohé, za všechny, komu bylo těžko.”
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-jezis-kristus-byl-prvni-komunista-tvrdi-jejich-rusky-predseda-349868
A venezuelský president Chávez byl zase podobně jako Vy přesvědčen, že Ježíš byl revolucionářem:
„Pro mne znamenají Vánoce Krista. Krista rebela, Krista revolucionáře, Krista socialistu… „Miluji všechny Venezuelany, i ty, kteří mě nenávidí.“
https://www.lidovky.cz/svet/chavez-jezis-byl-revolucionar-a-socialista.A051225_183905_ln_zahranici_znk
Takže klidně můžete nadále považovat za pravděpodobné, že Ježíš své učedníky separátně učil odboji proti Herodovi a proti Římu, zatímco toto své skutečné revolucionářské učení mazaně maskoval snílkovským učením o nenásilí a o království, které není z tohoto světa, jež však bylo jen kamufláží určenou pro veřejnost, avšak těmito svými Novým zákonem nepodloženými předpoklady se pak nijak nelišíte od zmíněného Zjuganova či Cháveze, kteří Ježíše považují za prvního komunistu, za revolucionáře, za socialistu. Jediný rozdíl mezi vámi je v tom, že zatímco tito dva si do postavy Ježíše promítají kýženého komunistického či socialistického revolucionáře, Vy si do jeho postavy, přinejmenším podvědomě, promítáte revolucionáře demokratického. Taková cesta však nikam nevede. Jde jen o neoprávněné přivlastňování si Ježíše a využití jeho věhlasu k ospravedlnění a k propagaci vlastních učení, která s jeho v NZ deklarovaným učením mají pramálo společného.
P. Ašer
Ad Honza B.
Ano, tento výklad Mt 5:39 je známou vytáčkou, jak se vyhnout aplikaci tohoto verše na pro vstup do Božího království (Mt 5:20) nutnou absenci sebeobrany u Ježíšových následovníků. Tato vytáčka však vychází z předpokladu, že Ježíš byl pravák. Pokud byl ovšem levákem a popisuje situaci z pozice leváka, pak nejde o nějaký jen ponižující slabý úder hřbetem pravé ruky, nýbrž o plnohodnotný úder levou pěstí, levý hák, chcete-li. Ale nemusíme utíkat ani ke spekulaci o tom, že Ježíš byl levákem, v paralelním textu v L 6:29 není zmíněna ani pravá ani levá tvář, takže ta vytáčka u L 6:29 nějak nefunguje…
Uvažováním o úderech a tvářích se však vytrácí to, co je ve verši Mt 5:39 tím podstatným. A tím je, že Ježíšův následovník nemá odpírat zlému (μὴ ἀντιστῆναι τῷ πονηρω). Slova o úderu do tváře jsou jen demonstrativní ilustrací tohoto principu. Tento princip z Ježíšových slov jako obecný ethický princip zjevně vyvodili i apoštolové:
„Nikomu neodplácejte zlým za zlé.“ (Ř 12:17)
Tedy pochopitelně ani nepřátelským vojákům, kteří napadanou stát, v němž jako Kristův učedník žiji. Ale ani lupičům, kteří napadnou mé spoluobčany atd. Je zde napsáno jasně „nikomu“. Takže neexistuje žádná výjimka.
„Hleďte, aby nikdo neodplácel nikomu zlým za zlé, ale vždy usilujte o dobro k sobě navzájem i vůči všem.“ (1 Te 5:15)
„Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte; vždyť k tomu jste byli povoláni, abyste jako dědictví obdrželi požehnání.“ (1 Pt 3:9)
Z Ježíšova principu neodpírání zlému, který opakovaně akcentují apoštolové, se zkrátka nelze vykroutit…
pavel v
to P. Ašer
„Já jsem nikde nepsal, že zavražděním Jana Křtitele se nic zlého nestalo. Pouze tvrdím, že Ježíš toto zlo strpěl bez protestu. Kdyby Herodovu zlu odpíral, popřel by tím své vlastní učení o neodpírání zlému (Mt 5:39). Byl by tedy nekonsistentním a tudíž nedůvěryhodným.“ (konec citace).
—————————————
Podle vás, kdybych já byl svědkem, že vás okradli a svědčil o tom, prohřešil bych se proti křesťanské zásadě o neodpírání zlému.:-)
P. Ašer
Ad Petr Kartouz
Napsal jste:
„Někteří křesťané to ale asi nepochopí. Není jim jednoduše dáno porozumět, že některé věci jsou Písmem určeny pro církev a jiné pro stát (vládní autoritu). Ačkoliv se mi to zdá nepochopitelné, někteří křesťané chtějí, aby svět fungoval podle přikázání pro církev, a jiní naopak, aby církev fungovala podle principů státu.“
Máte pravdu. Proto jsem také ve svém příspěvku z 11. ledna 2024 15:04 uvedl:
„Nevím, zda je nějaký křesťan tak naivní, aby si myslel, že Ježíšovými slovy v Mt 5:39n by se měly řídit státy tohoto světa. Samozřejmě, že tato slova platí jen pro Ježíšovy následovníky, kteří mají občanství v nebesích (Fp 3:20), jež si ze své vůle zvolili…“
Napsal jste:
„Policista, který chytá zločince, ani voják, který střílí teroristu, nehřeší, a proto i křesťan může být policistou nebo vojákem.“
S tímto tvrzením ovšem z hlediska NZ souhlasit nelze. Ovce (křesťané) přece nepůjdou coby policisté a vojáci do služby tohoto světa, nepůjdou za cizím (J 10:5), tzn. nepůjdou za vládcem tohoto světa (J 12:31; 14:30), nebudou se podílet na jeho násilných a vražedných metodách, nebudou táhnout společné jho s nevěřícími (2 K 6:14). Světští soudcové, které můžeme jakožto státní aparát považovat za obdobu policistů a vojáků, jsou apoštolem Pavlem paušálně označeni jako nespravedliví (1 K 6:1: ἄδικοι). Stejné označení si tedy zaslouží i jiní státní aparátčici uplatňující principy tohoto světa. A tyto principy jsou v rozporu s principy Božího království. Proto křesťan nemůže mít podíl na profesích, které svou činnosti nutně porušují principy, které má jako Ježíšův následovník uplatňovat. Nespravedliví (ἄδικοι) totiž nezdědí Boží království (1 K 6:9).
Napsal jste:
„Jiní pak řeknou, že tu „špinavou práci“ policistů a vojáků musí vykonávat nevěřící. Pak by ovšem neměli té „špinavé práce“ sami využívat, ale nechat se okrádat a vraždit.“
Nikdo tuto špinavou práci vykonávat nemusí, policisté a vojáci si ji sami zvolili jako svou výdělečnou činnost. Křesťan si samozřejmě takové povolání nezvolí, neboť pak by musel z titulu své profese porušovat principy Božího království, stejně jako si křesťan nezvolí povolání prostituta nebo prostitutky. Obojí je pro něj stejně nepřijatelné. Následování Ježíše je s takovými profesemi zkrátka neslučitelné. Pokud si někdo volbu profese policisty nebo vojáka omlouvá tím, že tak bude moci chránit životy svých bližních, může si přece i prostitutka omlouvat volbu své profese tím, že jelikož pomáhá svým bližním zbavit se sexuální frustrace, chrání jejich životy, neboť kvůli této frustraci potom nespáchají sebevraždu.
A zda mohou křesťané využívat služeb světské branné moci? Z hlediska kázání na hoře, by tak rozhodně činit neměli, neměli by odpírat zlému, měli by nastavovat druhou tvář, trpět škodu atd. Ze světského hlediska však kvůli tomu, že platí daně, k čemuž je vyzývá Ježíš i apoštol (Mk 12:13-17; Ř 13:6-7), by však nárok na ochranu od státní branné moci mít měli. Platbou daní mají přece policejní a vojenskou ochranu předplacenou. Stát by je tedy měl jakožto daňové poplatníky automaticky chránit. Ale křesťané takovou ochranu samozřejmě nebudou nárokovat, poněvadž jakožto občané nebes (Fp 3:20) upřednostňují principy Božího království před principy tohoto světa. Proto raději trpí křivdu a škodu (1 K 6:7), než aby se domáhali své ochrany u nevěřících (1 K 6:6) – tj. u světských institucí.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Podle vás, kdybych já byl svědkem, že vás okradli a svědčil o tom, prohřešil bych se proti křesťanské zásadě o neodpírání zlému.“
Podání pravdivého svědectví na vyžádání nelze považovat za odpírání zlému v tom smyslu, v jakém ho Ježíš v Mt 5:39 použil. Vzhledem k tomu, že užil příklad úderu do tváře, je zřejmé, že požadoval zdržení se fyzického odpírání zlému. Duchovní odpírání zlému je naopak žádoucí a jsme k němu v NZ vyzýváni (Ef 6:13). Máme se vzpírat (odpírat) ďáblu (Jk 4:7; 1 Pt 5:9), který je kromě jiného otcem lži (J 8:44). To znamená, že mluvením pravdy zlému odpírat smíme, fyzickým útokem na zlého mu však odpírat coby křesťané nemůžeme.
Petr Kartkouz
„Nikdo tuto špinavou práci vykonávat nemusí, policisté a vojáci si ji sami zvolili jako svou výdělečnou činnost“.
Myslím, že zde pacifisté (skutečně?) mluví jasně. Policie a armáda jsou hřích. Zbývá ještě zodpovědět, zda by křesťan střelci na FF měl nastavit i druhou tvář, když jej střelec napoprvé minul.
pavel v
Pane Ašere,
zaplétáte se do svých nesmyslných myšlenkových konstrukcí. Na jedné straně říkáte, že se nemáme zaplétat do sporů tohoto světa, na straně druhé byste chtěl, abych se jako svědek zapletl do vašeho sporu se zlodějem, který vás okradl. Neměl bych se raději řídit vaším názorem, že vy i ten zloděj jste oba stejní hříšníci, tak by bylo správné zůstat neutrální?
Konečný Fr.
Nastavit druhou tvář. Breivik zastřelil přes 80 dětí. Pak vycházel z lesa s rukama nad hlavou. Policistů se zbraněmi tam muselo být hodně – a ani jediný si nevystřelil. Kozák se údajně zastřelil sám, snad je to pravda. Pokud byl zastřelen policií, tak to by nebylo nastavení druhé tváře.
Petr
ad Dan Drápal a P. Ašer:
Špatně jste pochopili můj příspěvek. Odsuzuji v něm vybírání daní pod hrozbou násilí. Nikoli jejich placení, pro které se snažíte argumentovat a pro které pochopení mám.
P. Ašer
Ad pavel v
Do ničeho se nezaplétám. Budu-li jako křesťan požádán k vydání svědectví, budu prostě mluvit pravdu. Padni komu padni. K tomu nás přece vyzývá i apoštol:
„Proto odložte lež a ‚mluvte každý pravdu se svým bližním,‘ neboť jsme údy téhož těla.“ (Ef 4:25)
Tentýž apoštol nás ovšem na jiném místě vyzývá, abychom se nezaplétali do věcí běžného života:
„Snášej spolu se mnou útrapy jako dobrý voják Krista Ježíše. Žádný voják ve službě se nezaplétá do záležitostí každodenního života, aby se zalíbil tomu, kdo ho na vojnu najal.“ (1 Tm 2:4)
Budete snad i apoštolu Pavlovi předhazovat nesmyslné myšlenkové konstrukce?
P. Ašer
Ad Petr Kartkouz
Napsal jste:
„Myslím, že zde pacifisté (skutečně?) mluví jasně. Policie a armáda jsou hřích.“
Policie a armáda jsou svět. A celý svět ve Zlém leží (1 J 5:19). Leží tedy v hříchu i armáda a policie. Křesťan nemůže jednat podle principů tohoto světa, které popírají principy Božího království, mezi něž patří také neodpírání zlému. Principy tohoto světa jsou založeny na donucování, násilí a odplatě, principy Božího království jsou založeny na dobrovolnosti, nenásilí a milosti. Jsou tedy protichůdné. Jak by mohl křesťan sloužit dvěma pánům zároveň? To není možné.
Napsal jste:
„Zbývá ještě zodpovědět, zda by křesťan střelci na FF měl nastavit i druhou tvář, když jej střelec napoprvé minul.“
Jestliže Ježíš doporučuje svým následovníkům utéct z Jeruzaléma, když budou vidět počínající římské obklíčení (L 21:20-21), je zřejmé, že stejně se mohou schovat před střelcem, který je ohrožuje. Ostatně i sám Ježíš se ukryl před kamenováním (J 8:59) a nenastavoval kamenům druhou tvář. Žádný problém v tom není.