Ve středověku církev bránila překladům Písma do národních jazyků, protože se bála, že by z něj ti, které považovala za heretiky, mohli čerpat podklady pro svou kritiku vládnoucí instituce. Výklad Písma měl zůstat v rukou „povolaných“.
V moderní době liberální teologové sice nebrání „laikům“ v četbě Písma, ovšem upozorňují, že bez odborné výbavy nemohou lidé biblickému textu správně porozumět. Potřebují znát dobové pozadí, případně určitá specifika původních jazyků, hebrejštiny a (biblické) řečtiny. Bez odborníků bychom mohli text chápat špatně.
Jsem přesvědčen, že Bůh se dokáže postarat – a také se postaral – o to, aby se nám dostalo do rukou Písmo, jemuž můžeme rozumět i bez vysoké školy. Tím nechci říci, že znalost dobového pozadí a originálních jazyků je zbytečná. Podstatným částem Písma ale můžeme rozumět poměrně snadno. Taková věta „nesuďte, abyste nebyli souzeni“, je srozumitelná ve všech dobách a ve všech jazycích. Stejně tak evangelium „Ježíš vstal z mrtvých“ nebo vyznání „Ježíš je Pán“.
Tvrdím tedy, že laici mohou a mají číst Písmo. Jistě, v Písmu jsou místa, která jsou těžko srozumitelná, ale každý člověk najde v Písmu dostatek veršů, kterým bude rozumět, a které může ve svém životě aplikovat. (A bude mít co dělat do konce života.)
Jsou ovšem mezi námi „nedůvěřiví“ křesťané (důvody jejich nedůvěřivosti se budu zabývat v některém z dalších článků). Jeden z nich mi v reakci na článek o společenství, v němž jsem psal, že se ve společenství máme povzbuzovat a napomínat, napsal toto: „… žádné povzbuzování a už vůbec ne napomínání neexistuje. Řecký výraz pro obě varianty znamená přivolávat. Kdyby překladatelé nedělali náboženské kompromisy, zřejmě by ubylo mnoho zmatků.“
Nevím, kde toto moudro autor vzal; vím, že dává přednost „Pavlíkovu studijnímu překladu“, ale Pavlík, zdá se mi, s napomínáním a povzbuzováním nemá problém. Autor se zřejmě někde dočetl, že sloveso parakaló sestává z předpony para, která může znamenat „při-“, (ale také „pro-“ nebo „u-“), a kaló, což skutečně znamená volat. A jedním z významů slovesa parakaló skutečně může být „přivolat“ (např. na pomoc). Od tohoto slovesa je odvozeno slovo Paraklétos, kterým je označován Duch svatý. Toto slovo se někdy překládá jako „Utěšitel“, jindy jako „Přímluvce“ nebo „Zastánce“. To vše je v podstatě správné; dodám jen, že to slovo může znamenat také „advokát“, což je slovo odvozené z latinského advocatus, což skutečně znamená „přivolaný“.
Nicméně sloveso parakaló je nositelem mnoha významů a skutečně znamená „povzbuzovat“, ale i „napomínat“. Jak správně uvádí autorův oblíbený překladatel Pavlík: „Toto sloveso má velmi rozsáhlou stupnici významů.“ Proto tedy chci všechny uklidnit: Napomínání a povzbuzování skutečně existuje, a je to něco, co se děje v každém zdravém křesťanském společenství.
Laik může s užitkem číst Písmo, na tom trvám. Měl by ale být hodně opatrný při „výletech“ do hebrejské či řecké gramatiky. Autor píše, že by „ubylo zmatků“, kdyby překladatelé nedělali „kompromisy“. Neuvádí ovšem, o jaký kompromis se jedná. Kompromis mezi čím a čím?
Přiznám se, že jsem kdysi k určitým „zmatkům“ také trochu přispěl, když jsem ve svých kázáních nejednou „etymologizoval“. „Hřích znamená minutí se cíle.“ Ano, řecké slovo hamartia tomu odpovídá. U biblických termínů jsem se snažil vycházet z jejich etymologie. Až po mnoha letech jsem pochopil, že chci-li porozumět biblickému textu, nemohu vycházet z etymologického významu jednotlivých slov (tedy z toho, jak to či ono slovo vzniklo), ale z jejich významu v době, kdy je použil svatopisec. Abych to přiblížil, použiji trochu extrémní příklad:
V devatenáctém století řada českých klasiků (např. Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes) běžně používala slovo „soudruh“. Toto slovo nabylo ovšem v druhé polovině dvacátého století zcela jiného významu a kdyby tito autoři žili teď, již by to slovo nepoužili v kontextu, v němž jim v jejich době připadalo zcela v pořádku. Když třeba Václav Klaus řekne „soudruh Juncker odhalil v Trevíru Marxovu sochu“, tak by čtenáři z 19. století vůbec nechápali, o čem Václav Klaus mluví. Kdybych tedy překládal slovo „soudruh“ do angličtiny, musel bych vědět, z jaké doby je český originál, v němž je použito.
Vraťme se k řečtině a vezměme si takové slovo exousia. To se v Bibli zpravidla překládá „moc“ nebo „pravomoc“. Kdybyste na ně ale narazili v antické řečtině, patrně byste ho museli přeložit „svoboda“. To je dost jiné než pravomoc, že? Etymologie slova by vám nepomohla. Možná trochu znalost dobového pozadí: Co se svobodnému občanu jevilo jako „svoboda“, to se nesvobodnému otroku jevilo jako „moc“. Moc, kterou on sám nevládne. Podobných příkladů posunu ve významu slov bychom našli spoustu. V biblické řečtině i v češtině.
Odpovědností překladatele je tedy snažit se porozumět, jako danému slovu rozuměl ten, kdo ho použil. Naše výlety do etymologie budou jinak působit zmatky, před nimiž můj kritik varuje.
Pokud chcete o této problematice vědět něco více, pak doporučuji svou knížečku „Inspirovanost Písma“, kterou vydalo Nakladatelství KMS.
Autor: Dan Drápal Foto: Wikimedia Commons
.
