Kamil, jeden z mých pozorných čtenářů a „pozitivních kritiků“, mi nedávno v reakci na jeden článek napsal: Pochopil jsem, že názor druhého se většinou nedá změnit jakoukoli argumentací. Mimochodem toto je s evangeliem podobné.
Všiml jsem si jednoho úkazu a zajímalo by mě jestli máš podobnou zkušenost. Často se stává, že když se mnou někdo chce mluvit o otázkách víry a náboženství začíná útokem, jaká je to blbost.
Zvláštní způsob žádosti o rozhovor.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Vzdělání a biflování
V tomto článku se nebudu zabývat specificky evangeliem a budu se zabývat možnostmi změny názoru jako takového. Zkušenosti, které popisuje Kamil, nemohu rozporovat, udělal jsem je také. Pokud bychom chtěli tuto otázku nějak strukturovat, pak se, myslím, dá říci, že v řadě případů měníme názory poměrně snadno a na argumenty celkem pochopitelně slyšíme. Když žijeme v domnění, že o víkendu bude teplo, vyjdeme ven a sousedka nám oznámí, že sobota patrně proprší, změníme svůj názor a zařídíme se podle toho. V tomto případě totiž o mnoho nejde. Domnívám se, že názory měníme obzvlášť těžko v případech, kdy by změna názoru znamenala radikální změnu v nejrůznějších oblastech našeho života. Možná někdy podvědomě zvažujeme, co všechno by takové změna obnášela.
Uvedu příklad, který je z opačného konce spektra, tedy když jde o něco vážnějšího než je změna počasí. Jedna dívka, která chodila na Maniny téměř od samotného začátku, měla přítelkyni, Francouzsku, která se považovala jednak za katoličku, jednak za komunistickou aktivistku. Měla velký zájem o život církví ve „východním bloku“ a dokonce rok studovala na teologické fakultě kdesi ve Východním Německu. Vzpomínám si, jak jsme spolu diskutovali o politice před francouzskými parlamentními volbami někdy počátkem osmdesátých let. Socialisté se tehdy spojili s komunisty a vypadalo to, že by jejich koalice mohla vyhrát volby. Jenže ještě před volbami mezi nimi došlo k ostrým sporům. Christine – myslím, že tak se tato dívka jmenovala – prohlásila, že je lépe, že se hádají teď, než aby se hádali po volbách. Zeptal jsem se jí, na čem zakládá přesvědčení, že to po volbách bude jiné. Otázka ji trochu zarazila. Když jsem mluvil o negativech komunistických vlád, prohlásila: „U nás ve Francii to bude jiné.“ Zeptal jsem se, proč by to mělo být jiné, když všude tam, kde vládnou komunisté, je hodně bezpráví a násilí, od Severní Koreje po Kubu.
Christine si myslela, že je to u nás lepší než na Západě. Ne že by byla slepá k různým nedostatkům – nebyla hloupá. Nicméně byla stále přesvědčena, že komunismus je lepší než kapitalismus.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Přibývá volných radikálů
Pak odjela do Bulharska. To samo o sobě její názory nezměnilo. Jenže v Bulharsku potkala jakéhosi studenta pravoslavné teologie, do kterého se zamilovala. Její láska byla opětována a před jejím návratem do Francie se tito dva mladí lidé zasnoubili.
Poměrně brzy se vydala do Bulharska znovu, tentokrát za svým snoubencem, aby naplánovali svatbu. Snoubenec ale odmítl se s ní setkat. Byla tím zdrcena. Pak se nějak – nevím přesně jak – dověděla, že tajná policie tomuto muži zakázala se s ní stýkat pod pohrůžkou ne snad přímo fyzické, ale jistě společenské likvidace jeho rodiny.
Až tato zkušenost otevřela Christine oči. Rok pobytu ve východním Německu nepomohl. Řada argumentů jejích východoevropských přátel také ne. Musela prožít něco, co šlo „až na dřeň“ – něco, co ji bytostně zasáhlo.
Ano, jsou to zpravidla krajní prožitky, co způsobí, že změníme názor.
Přemýšlel jsem o své činnosti. Každý týden píšu články. A píšu je s nadějí, že někdo změní názor. Není ta naděje falešná?
Domnívám se, že nikoli. Ono to nefunguje tak, že si někdo přečte Danův článek a řekne si: „Aha. Tak ono je to takhle. Tak to musím změnit svůj názor.“ Psal jsem, že Christine svůj názor změnila, když se jí něco bytostně dotklo. A čtenáři mých článků žijí své životy, a každý z nás se čas od času dostane do situace, která nás přiměje k radikální změně názorů – a my pak začneme uvažovat o tom, jaký pohled na svět by nám dával větší smysl než to, čemu jsme věřili doposud. A teď se na chvíli vrátím k evangeliu. Žiji s Pánem Ježíšem už pětačtyřicet let a dává mi to smysl stále více. Snažím se to nějak vyjádřit a je to takové to „pouštění chleba po vodě“. Čas od času – není to příliš často, mi někdo napíše, že svůj názor změnil. Pochopitelně to potěší.
Zmíním ještě jednou věc. Záleží mi nejen na tom, co sdělujeme, ale také na tom, jak to sdělujeme. Ano, je mi jasné, že mluví-li někdo uhlazeně, neznamená to ještě, že to není podvraťák. Někteří ničemové si dávají záležet na svém vystupování.
To ale neznamená, že by nám mělo být jedno, jak se vyjadřujeme my a jak se vyjadřují naši partneři v diskusích. Vadí mi rychlé a absolutní soudy. Zmíním jen jeden z mnoha takových projevů. Několik lidí mi v diskusi napsalo, že náš prezident Petr Pavel je „loutka“. Jiní lidé to napsali o bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Nesl jsem to těžce. „Loutka“ je naprosto nesamostatná. Právě dva zmiňovaní politici prokázali, že jsou schopni a ochotni čelit velmi nepřátelskému prostředí. V řadě věcí s nimi nesouhlasím, ale nemám důvod pochybovat o tom, že jejich jednání a chování je jejich rozhodnutí – nikdo je jako loutku nevede. Jistě, všichni jsme nějak omezení, a nejvyšší představitelé jsou někdy omezenější ve svých možnostech, než si myslíme. To nám ale nedává právo k jejich dehonestaci.
Podobná dehonestace se uplatňuje při tvrzení, že daný politik (či žurnalista) je někým „placený“. Je-li někdo takto nespravedlivě osočen, nechce se mu dál diskutovat. Já to mám celkem snadné – občas mi někdo pošle nějakou podporu, ale ta není na nic vázána. Články píšu zásadně zdarma, čistě z přesvědčení. A na nedoložená obvinění nemusím odpovídat. Politik to má složitější – nemůže jen tak odejít od rozdělané práce, přestože by se mu po různých nařčeních chtělo se vším praštit.
Jiná věc ovšem je, pokud někdo skutečně tu „uplacenost“ rozkryje. To je vskutku záslužná činnost, ať už se jí věnuje třeba Libor Michálek nebo Kristýna D., na Slovensku to Ján Kuciak zaplatil životem.
Proto bychom měli být v těchto věcech velice obezřetní. Mluví-li někdo o našem prezidentovi jako o loutce, kladu si otázku (a tímto kladu otázku i jemu), co sám tento kritik vykonal, jak sám přispěl k pročištění atmosféry v naší zemi – atmosféry často naplněné jedovatostí. Dehonestování druhých k tomu rozhodně nepřispívá.
Možná se vám zdá, že bojuji s větrnými mlýny. Možná máte pravdu. Ale je to lepší než „jít s dobou“, zejména v této věci. Přeji hodně odvahy a moudrosti!
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 10. července 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
13 Komentáře
Konečný Fr.
Pochopitelně, že Pavel a Čaputová v jistém smyslu loutky nejsou. Rozhodli se zcela vědomě, tak jak se rozhoduje většina lidí – pro svůj osobní prospěch. Pavel sloužil oddaně komunistickému režimu a když se položil, tak správně přešel na druhou stranu. Stejně se zachoval i Husák. Orbán bojoval proti komunistům a teď bojuje proti válečným štváčům, jde proti proudu. Takoví lidé si zaslouží naše uznání – ti, kteří stáli za svým přesvědčením i tehdy, když kvůli tomu ztráceli a někdy přišli i o svůj život jako Hus. Komunisté dnes vládnou v Číně a je třeba říci, že jsou úspěšní. Z rozvojové země se stala Čína v nedlouhé době téměř světovou jedničkou. Útočit na komunismus je trochu divné, když komunismem je prolezlá EU i USA.
Josef Bong
Autorovi vadí že lidé označují Papavla a Čaputovou jako „loutky“:
„Nesl jsem to těžce. „Loutka“ je naprosto nesamostatná. Právě dva zmiňovaní politici prokázali, že jsou schopni a ochotni čelit velmi nepřátelskému prostředí.“
Buď to jsou loutky (alespoň v nějaké větší miře) anebo nejsou. Autor zřejmě spolehlivě ví že to loutky nejsou. Anebo to spolehlivě neví, zato ale vynáší zde hodnotící soudy o tom, že to loutky nejsou.
Autor možná skrze svoje angažmá v politice (kdučsl) ví nějaké detailní informace z kuloárů, které jsou obyčejným, ne tak zasvěceným, občanům odepřeny. Ti se pak řídí svým úsudkem založeným na pozorování oněch dvou.
Konečný Fr.
Hus nebyl zatvrzelý kacíř, který by odmítal změnit názor a nebyl v tom originální ani první. V Bibli máme příběh o třech mládencích, tedy ne o třech zatvrzelých mládencích, kteří přežili rozpálenou pec. Byli odvážní a odmítli se klanět na povel.
Názory měnit je správné. Záleží na informacích. Z médií se dozvídám, že raketa byla ruská, jinde píší, že ukrajinská. Že by Rusové mířili na nemocnici se mi nezdá, že by to byl omyl, to spíše. Dokud nebudu mít důkaz, tak je nesprávné vyslovovat kategorické soudy.
pavel v
Plně souhlasím s autorem, že člověk je schopen změnit názor jen pod vlivem nějakého silného otřesu, že sebelepší argumenty nefungují, jak o tom svědčí zdejší repliky nicků Konečný Fr. nebo Josef Bong. Komunisté u nás spáchali 248 justičních vražd, 460 lidí zavraždili na hranicích, 5 až 8 tisíc lidí umučili v lágrech, 200 tisíc nevinných zavřeli do vězení. Když jsem tato čísla řekl jednomu sousedovi, prohlásil: „Mně komunisté nic zlého neudělali“.
Co je příčinou takového sobeckého primitivismu? Domnívám se, že je to dětská mentalita zdánlivě dospělých lidí. Byl jsem vícekrát svědkem, jak děti dokážou být sobecké – nejsou ochotny půjčit hračku, i když si s ní zrovna nehrají – je to „jejich“ hračka!!! Proč jsou u nás dospělí mentálně dětmi? Zdá se mi, že příčinu bychom mohli nalézt v historii. Teprve v roce 1781 bylo zrušeno nevolnictví, v roce 1848 byla zrušena robota, v roce 1907 muži získali volební právo, ženy až v roce 1919. Komunismus byl na 40 let návratem k nevolnictví. O svém osudu tedy Češi mohli rozhodovat jen krátkou dobu a samostatnost si ještě nestačili zvyknout. Je tak pohodlné zbavit se odpovědnosti tím, že za sebe nechám rozhodovat někoho jiného. Zdá se že změna mentality se projevila dříve ve městech, kam se lidé přestěhovali, aby získali zaměstnání a vymanili se tím z vlivu vrchnosti. Na vesnicích fvšak původní zvyky jistě přetrvávaly déle. Tak lze vysvětlit, že dnes při volbách vesnice volí populismus slibující jim bezstarostný život, zatímco města volí osobní odpovědnost.
Pozn.: Žiju na vesnici a při každých volbách jsem zděšen.
Karel Krejčí
Pane Konečný,
politika a fakta se v principu navzájem vylučují. Kdyby tomu tak nebylo, „kouzla a moc“ politiky by se vytratily. A kdo by pak vůbec měl zájem stát se politikem?
Realtoltek
Vysledkem nerespektovani druheho nazoru je pak eskalace nasili, atentaty atd. Hlavni vinik soucasne situace jsou media, ktere ztratili objektivitu a nezavislost… A je jasne ze to neni nahoda ale ze media ovlada nejaka mocna zajmova organizace.
Vítězslav Tatar
Článek ani číst nebudu, protože autor je pokrytec a lhář. Už jen proto, že (a teď reaguji jen na nadpis článku) on sám není schopen změnit názor, a to ani po té, co mu člověk (já v minulosti) napíše dostatečné množství argumentů, proti jeho tvrzení.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Komunismus byl na 40 let návratem k nevolnictví.“
Vy jste se za komunistického režimu nesměl oženit či přestěhovat bez svolení strany a vlády? Pokud jste to dělat mohl, pak to nebyl návrat k nevolnictví. Takže laskavě nezveličujte ve své zaslepené nenávisti.
Napsal jste:
„Tak lze vysvětlit, že dnes při volbách vesnice volí populismus slibující jim bezstarostný život, zatímco města volí osobní odpovědnost.“
Již jsem Vám mnohokrát vysvětloval, že jakýkoli volební program jakékoli strany verbující lid (populus), aby si ho zvolil, je populismem. Bez ohledu na to, zda hlásá bezstarostný život nebo osobní odpovědnost. Na jedno se chytí jedna část lidu, na druhé jiná část lidu. Obojí je však populismem. Populistou není jedině ten, kdo se na lid s ničím neobrací a netouží získat jeho přízeň v podobě volebních hlasů.
P. Ašer
„Zmíním jen jeden z mnoha takových projevů. Několik lidí mi v diskusi napsalo, že náš prezident Petr Pavel je „loutka“. Jiní lidé to napsali o bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Nesl jsem to těžce. „Loutka“ je naprosto nesamostatná.“
V tomto naprosto instrumentálním smyslu však nikdo přirovnání, že je někdo loutkou nepoužívá. Každý člověk má vlastní rozum a vůli, takže nemůže být chápán doslovně jako neživá marioneta. Pokud používáme přirovnání, že někdo je něčí loutkou, pak tím míníme, že je někomu či něčemu poplatný, že je na něčem závislý. Argumentace, že někdo není loutkou jen proto, že loutka je naprosto nesamostatná, ale dotyčný projevil nějakou dílčí samostatnost, pročež nemůže být loutkou, je tedy lichá. Strefuje se totiž do něčeho, co ten, kdo někoho označuje za loutku, vůbec nemíní.
Sám „loutkovodič“ Pavla/Pávka, Kolář, v rozhovoru přiznal, že podnět k jeho prezidentské kandidatuře přišel z americké ambasády.
pavel v
to P. Ašer
Oženit bez souhlasu komunistické vrchnosti jsem se směl, ale přestěhovat nikoliv – na hranicích byl plot z ostnatého drátu pod elektrickým napětím. Hlavním znakem nevolnictví byl zákaz stěhování nevolníků bez souhlasu vrchnosti. Není ve mně zaslepená nenávist, ale soucit se statisíci lidí, kterým komunista zničil život.
Každý politik usiluje o podporu lidí (populu), ale ne každý je populista. Populistou je politik, který získává podporu pomocí „pečených holubů, jež samočinně létají populu do úst“. Je to člověk, který slibuje okrást ty, kteří byli v životě úspěšní a lup (pečené holuby) předat budižkničemům. Takovým populistou byl Robert Mugabe, který se zmocnil Zimbabwe. Po převzetí moci ukradl farmy bílým farmářům. Země, která dříve žila z vývozu potravin, propadla hladu, inflaci čítající triliony procent a stala se druhou nejchudší zemí světa. Populista získává popularitu protestem proti něčemu (establishmentu, cizákům…). Normální politik říká lidem, že si na svůj blahobyt musí vydělat sami – on jim alespoň nebude házet klacky pod nohy.
Jako populistu bychom těžko označili Winstona Churchila slibujícího „krev, pot a slzy“.
Když autor, Dan Drápal sdělil, že Čaputová a Petr Pavel nejsou loutky, měl na mysli, že nejednají podle cizího diktátu. V politice je za loutku považován zkorumpovaný jedinec, který, i kdyby chtěl, nemůže projevit svou vůli. Nemůže ji projevit, jelikož vyděrač, který o úplatku ví, by o tom úplatku mohl podat informace policii. Máte důkaz, že by se Čaputová nebo Pavel nechali uplatit?
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Oženit bez souhlasu komunistické vrchnosti jsem se směl, ale přestěhovat nikoliv – na hranicích byl plot z ostnatého drátu pod elektrickým napětím.“
V rámci republiky jste se však směl stěhovat bez omezení, pokud jste neměl uložen soudem jako trest někde zákaz pobytu. Ale zákaz pobytu přetrvává jako trest i v současném demokratickém trestním zákoníku (§ 75 zákona č. 40/2009 Sb.).
Napsal jste:
„Není ve mně zaslepená nenávist, ale soucit se statisíci lidí, kterým komunista zničil život.“
A soucit s miliony lidí, kterým zničil život demokratický kapitalista a kolonialista, máte rovněž? Nebo je Váš soucit jen selektivní, zaměřený výlučně proti některým Vámi nenáviděným ideologiím? Navíc tím zničeným životem patrně míníte život pozemský, život věčný, který nám přinesl Ježíš, totiž ani kapitalista ani komunista zničit nemohl (Mt 10:28nn). A následovník Ježíšův na pozemském životě v tomto světě bazírovat vůbec nemá, nemá usilovat o dle svých tělesných přání optimálně upravený svět, v němž by se mu líbilo (J 12:25; 1 J 2:15-17), naopak má svou duši v tomto světě nenávidět (J 12:25b), má směřovat k nebeským věcem, ne k pozemským (Kol 3:1-2). Ježíšův soucit se přece také nezaměřoval na ty statisíce jeho soukmenovců, kterým zničil pozemský život Řím. Ježíš dokonce s kolaboranty s římskou mocí trávil čas na jejich opulentních hostinách. Ježíšův soucit se zaměřoval primárně na tristní duchovní stav těch tisíců jeho soukmenovců, neboť byli jako ovce bez pastýře, proto je učil mnohým věcem (Mk 6:34). Nenávist k Římu za to, že jim ničil jejich pozemské životy, však v jeho učení nebyla.
Napsal jste:
„Každý politik usiluje o podporu lidí (populu), ale ne každý je populista. Populistou je politik, který získává podporu pomocí „pečených holubů, jež samočinně létají populu do úst“. Je to člověk, který slibuje okrást ty, kteří byli v životě úspěšní a lup (pečené holuby) předat budižkničemům…“
Populistou je každý, kdo se u lidu snaží získat popularitu, tedy kdo v demokratickém systému usiluje být zvolen. Bez ohledu na to, jestli má být zvolen kvůli tomu, že slibuje „pečené holuby“, nebo „krev, pot a slzy“. To je úplně jedno, každý z těchto slibů si v lidu najde své recipienty (voliče), pak už záleží jen na tom, která skupina převáží a přivede toho svého slibovače k volebnímu vítězství. Z toho se nevykroutíte tím, že budete neustále opakovat, že tomu tak není. Demokracie bez populismu zkrátka není možná. Obviňovat v demokracii nějaké politiky z populismu proto nedává žádný smysl, když populisty jsou všichni.
Napsal jste:
„Jako populistu bychom těžko označili Winstona Churchila slibujícího „krev, pot a slzy“.“
Ale pochopitelně, že Churchill populistou byl – tak jako naprosto každý demokratický politik. Jinak to ani nejde.
Napsal jste:
„Když autor, Dan Drápal sdělil, že Čaputová a Petr Pavel nejsou loutky, měl na mysli, že nejednají podle cizího diktátu. V politice je za loutku považován zkorumpovaný jedinec, který, i kdyby chtěl, nemůže projevit svou vůli. Nemůže ji projevit, jelikož vyděrač, který o úplatku ví, by o tom úplatku mohl podat informace policii. Máte důkaz, že by se Čaputová nebo Pavel nechali uplatit?“
Vy jste snad mluvčím pana Drápala, že víte, co měl na mysli? Já vycházím jen z jeho vlastních slov, že „loutka“ je naprosto nesamostatná. Ale v tomto smyslu nějakého člověka za loutku nikdo nikoho neoznačuje.
Pokud jde o presidenta Pavla, ten za minulého režimu jednal tak, jak mu diktovala jeho rodná komunistická strana, v jejíž devótních službách si nechal přidělit i falešné příjmení Pávek. Proč by měl tedy někdo věřit, že stejně lokajsky dnes neslouží diktátu amerických progresivistů, který mu zprostředkovává jeho „přítel po boku“ Petr Kolář, možná prodloužená ruka CIA? Přitom je irelevantní, zda takto slouží cizí mocnosti proto, že byl uplacen, nebo z důvodu vydírání, že na něj mají americké tajné služby nějaké kompro z jeho komunistického mládí, kdy se uvědoměle školil na rozvědčíka a kdy se třeba se zapletl i s GRU.
Čaputová je naproti tomu příliš mladá, než aby na ni měli podobné kompro. U té je třeba hledat příčinu její služby cizí mocnosti jinde, ať už v porevolučním brainwashingu sorosovskými tématy ve škole, v liberálních médiích, v neziskovkách či přímo v uplácení, o němž píšete. Sama Čaputová totiž v dubnu 2019 přiznala korespondentovi britského Guardianu Shaunu Walkerovi, že v minulosti před svým presidentstvím získala granty od Sorosovy nadace:
https://www.theguardian.com/business/2019/nov/02/george-soros-brexit-hurts-both-sides-money-educate-british-public
Tyto granty můžeme chápat jen jako jiný název pro úplatky, poněvadž koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Není tudíž vůbec překvapivé, že „loutka“ Čaputová zpívá právě sorovské písničky.
Právě takto funguje plutokracie maskovaná za demokracii, kde plutokrati v pozadí tahají za nitky, jimiž kýženým směrem vedou ty tzv. demokraticky zvolené politiky.
pavel v
to P. Ašer
Nelze zobecnit, že kapitalista či kolonialista ubližoval lidem, jak tvrdíte. Někteří takoví byli, jiní naopak byli pro lidi požehnáním. Například Baťa vytáhl zlínsko z bídy a lidé u něj zaměstnaní měli mnohem větší příjem, než původní ševci. Stejně tak mnozí kolonialisté přinesli do kolonií pokrok a vyšší životní úroveň. Je mi líto utrpení Konžanů pod kolonizátorem, belgickým králem Leopoldem II. Tento člověk byl zločinec. Je mi líto sibiřských domorodců, jejichž území dodnes drancují Rusové. Je mi líto černošských otroků v Americe. Svět není černobílý (dichotomický). Američtí kolonisté zabírali půdu na území Severní Ameriky. Nevidím žádný rozdíl mezi výboji amerických osadníků proti indiánům a trojím dělením Polska, které mělo za následek likvidaci polského státu, který byl jen nakrátko a v omezeném rozsahu obnoven mezi lety 1807–1813, 1815–1831 a poté až po první světové válce, na sklonku roku 1918.
Když se modlíme Ježíšovu modlitbu: „Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi…“, modlíme se za to, aby přišlo Boží království na zemi. Nikoliv na nebesa, kde je Boží království odjakživa. Modlíme se za to, aby se lidé řídili Boží vůlí. Modlíme se tedy za to, aby svět byl lepší.
V Mt 25, 31-46 Ježíš říká: „Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘ … říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.‘ “ Z toho je zřejmé, že Ježíš na sobě prožívá utrpení trpícího člověka, podobně jako trpí matka, když je nemocné její dítě. Proto je nesmyslné říkat, že „Ježíšův soucit se nezaměřoval na ty statisíce jeho soukmenovců, kterým zničil pozemský život Řím.“ Ježíš s nimi soucit měl, ale nemohl pro ně nic udělat kromě toho, že je učil svornosti. Právě ta jejich nesvornost byla prapříčinou jejich utrpení – vždyť ty Římany sami do své země pozvali, aby jim pomohli v jejich bratrovražedných bojích o královský trůn.
Slovo populista možná kdysi mělo kladný význam, když označovalo člověka, který v zájmu lidu bojuje proti tyranii. Časem se jeho význam zvrhl v pravý opak, kdy populistou se začal chápat pokrytec, který zájem o lid jen předstírá, aby se protřednictvím oklamaného lidu dostal k moci. Je to paradox, který však autista není schopen odhalit. Řecké slovo idiot původně mělo význam soukromník – člověk, který odmítá zabývat se veřejnými záležitostmi. Dnes totéž slovo označuje retardovaného člověka.
Když nějaký politik projeví vděčnost lidem, kteří mu v politice pomáhali, není ještě proto loutkou. Například Viktor Orbán v roce 1989 obdržel stipendium od Soros Foundation, nadace amerického finančníka George Sorose v anglickém Oxfordu, kde studoval na Pembroke College. Je snad Orbán Sorosovou loutkou? Loutkovodič může politika ovládat, má-li na něj nějaké závažné kompro, které by způsobilo jeho konec. Vy říkáte, že na Petra Pavla mají takové kompro Američané. Jak vysvětlíte, že to kompro mají Američané a ne Rusové, kteří prezidenta Pavla nenávidí a přejí si jeho pád? Vaše myšlenkové konstrukce jsou postavené na hlavu.
Říkáte, že plutokraté tahají za nitky… Na Protokoly sionských mudrců také věříte?
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Nelze zobecnit, že kapitalista či kolonialista ubližoval lidem, jak tvrdíte. Někteří takoví byli, jiní naopak byli pro lidi požehnáním… Stejně tak mnozí kolonialisté přinesli do kolonií pokrok a vyšší životní úroveň… Svět není černobílý (dichotomický).“
To byste měl ovšem připomínat především sám sobě, až zde zase budete dštít oheň a síru na tzv. komunistické režimy. Tam totiž pravidelně zapomínáte, že svět není černobílý, když bez skrupulí zobecňujete, že komunista zničil statisícům lidí život, aniž byste bral zřetel, že mnozí lidé, kteří v té době žili, si mysleli, že tento režim jim naopak život oproti prvorepublikovým podmínkám zlepšil (zvláště dělníci). A dodnes je v našem státě spousta lidí, kteří si myslí, že sociální jistoty, které měli za minulého režimu, nemohou být vyváženy deklarovanou relativně větší svobodou za nynějšího režimu. Jestliže někteří kapitalisté a kolonialisté se Vám jevili být pro některé lidi „požehnáním“, proč totéž upíráte komunistům? Ty přece také někteří lidé považovali a dodnes považují v sekulárním duchu za „požehnání“. Když máte pochopení a omluvu pro kapitalisty a kolonialisty, měl byste je mít zrovna tak i pro komunisty. Jinak jste zaujatý a nikoli nestranný.
Napsal jste:
„Když se modlíme Ježíšovu modlitbu… modlíme se za to, aby přišlo Boží království na zemi. Nikoliv na nebesa, kde je Boží království odjakživa. Modlíme se za to, aby se lidé řídili Boží vůlí. Modlíme se tedy za to, aby svět byl lepší.“
Mýlíte se. V této modlitbě se nemodlíme za to, aby byl svět lepší. Jak by mohl být svět lepší, když celý leží ve Zlém (1 J 5:19) – tzn. v ďáblu? To snad věříte na polepšení ďábla? Když se modlíme „Přijď království tvé“, tak se modlíme, aby Bůh už zrušil ďáblovo panství nad tímto světem (L 4:6; J 14:30; 1 K 15:24) jeho spoutáním a uvržením do propasti (Zj 20:2-3), aby pak mohlo nastat Boží království spolu s jím spasenými (Zj 20:4). To však nastane až při skonání věku (Mt 13:40), kdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce (Mt 13:43; Mt 25:34; Mt 26:29). Modlíme se tedy za to, aby toto království co nejdříve přišlo a nahradilo panství ďáblovo. Modlíme se za to, aby Ježíš co nejdříve podruhé přišel se svými anděly ve svém království (Mt 16:27-28). Nemodlíme za polepšení světa.
Napsal jste:
„Proto je nesmyslné říkat, že „Ježíšův soucit se nezaměřoval na ty statisíce jeho soukmenovců, kterým zničil pozemský život Řím.“ Ježíš s nimi soucit měl, ale nemohl pro ně nic udělat kromě toho, že je učil svornosti. Právě ta jejich nesvornost byla prapříčinou jejich utrpení – vždyť ty Římany sami do své země pozvali, aby jim pomohli v jejich bratrovražedných bojích o královský trůn.“
Zase snažíte Ježíšovy pohnutky politizovat? Ježíši nebylo lidí líto proto, že byli politicky nesvorni, kvůli čemuž si pozvali do své země Římany. Nebylo mu jich líto proto, že nejsou sjednoceni třeba pod nějakým hasmonejským králem, nýbrž proto, že byli jako ovce bez pastýře – tj. duchovního pastýře, ne nějakého politického vůdce, který by je z jejich marasmu podmaněné římské provincie vyvedl.
„Když vystoupil a uviděl veliký zástup, byl nad nimi hluboce pohnut, protože byli jako ovce, které nemají pastýře. A začal je učit mnohým věcem.” (Mk 6:34)
Chcete snad tvrdit, že je ze soucitu nad nimi učil politické svornosti, aby se mohli zbavit římského jha? Kdyby mu šlo o zbavení se římského jha, tak by se přidal k zélotům. Myslíte si, že z nějakého politického soucitu chodil na opuletní hostiny těch kolaborantů s římskou mocí? Ne, on tam chodil ze soucitu s těmi, kteří byli v otroctví hříchu. Otročení Římu nijak neřešil, když se tak důvěrně stýkal s kolaboranty, to byla vedle otročení hříchu zcela podružná záležitost.
Napsal jste:
„Slovo populista možná kdysi mělo kladný význam, když označovalo člověka, který v zájmu lidu bojuje proti tyranii. Časem se jeho význam zvrhl v pravý opak, kdy populistou se začal chápat pokrytec, který zájem o lid jen předstírá, aby se protřednictvím oklamaného lidu dostal k moci.“
Nikoli, takto zúžením významu vzniklý pejorativní termín začali v demokraciích používat politikové, kteří ho tomto zúženém významu využívají proti svým politickým konkurentům, které tím chtějí zdiskreditovat, jsouce však sami stejnými populisty jako oni. Podobně to provádějí s původně negativně nezabarveným slovem demagog („vůdce lidu“), kterým častují své politické odpůrce, přičemž sami lid vést také usilují, takže se tímto i oni stavějí do pozice demagogů. Ale do demagogů budou nadávat jen svým protivníkům. Takže v politickém boji se významy některých slov účelově překrucují, aby pak jimi mohli být očerněni političtí konkurenti, ačkoli ti, kdo takto významově překroucená slova používají proti jiným, dělají zcela totéž co ti, které jimi chtějí před lidem dehonestovat. Tedy zrovna tak jako oni usilují získat lid na svou stranu (populismus) a stát se jeho vůdci (demagogy).
Napsal jste:
„Řecké slovo idiot původně mělo význam soukromník – člověk, který odmítá zabývat se veřejnými záležitostmi. Dnes totéž slovo označuje retardovaného člověka.“
Psychiatrie, která si slovo „idiot“ vypůjčila z běžného úzu, už toto slovo z politickokorektních důvodů jako diagnózu nepoužívá, poněvadž v obecné mluvě pokleslo na pouhou nadávku (podobně to ostatně dopadlo i s psychiatrickými technickými termíny „debil“ a „imbecil“). Místo něj se dnes v psychiatrii používá mnohem delší slovní spojení „těžká mentální retardace“.
Napsal jste:
„Když nějaký politik projeví vděčnost lidem, kteří mu v politice pomáhali, není ještě proto loutkou. Například Viktor Orbán v roce 1989 obdržel stipendium od Soros Foundation, nadace amerického finančníka George Sorose v anglickém Oxfordu, kde studoval na Pembroke College. Je snad Orbán Sorosovou loutkou?“
Orbán Sorosovou loutkou rozhodně není, neboť se z jeho vlivu dávno vymanil, nehlásá na rozdíl od Čaputové jeho agendu a veřejně proti němu vystupuje. Progresivní mainstreamová média však tvrdí, a Vám to jistě není proti srsti, že Orbán je loutkou Putina. Takže o jedněch se smí tvrdit, že jsou něčí loutkou, avšak o jiných ne?
Napsal jste:
„Loutkovodič může politika ovládat, má-li na něj nějaké závažné kompro, které by způsobilo jeho konec. Vy říkáte, že na Petra Pavla mají takové kompro Američané. Jak vysvětlíte, že to kompro mají Američané a ne Rusové, kteří prezidenta Pavla nenávidí a přejí si jeho pád? Vaše myšlenkové konstrukce jsou postavené na hlavu.“
Rusům se dnes u nás zásadně nevěří, takže i kdyby měli skutečné kompro na Pavla/Pávka a vyrukovali by s ním, zcela by postačovalo, kdyby to náš nynější president a jemu nakloněná média označili za ruskou dezinformaci, čímž by Rusům vzali vítr z plachet. Takže ruská snaha takto kompromitovat Pavla by jen vyšuměla do ztracena. Proto by pro ně nemělo smysl, aby něco takového u nás vůbec zkoušeli. Avšak kdyby skutečné kompro pustila do médií CIA, byla by to pro jeho politickou kariéru pohroma, poněvadž informacím CIA se v našem dnešním mediálním prostoru a politickém diskursu bezvýhradně věří (viz např. Vrbětice).
Napsal jste:
„Říkáte, že plutokraté tahají za nitky… Na Protokoly sionských mudrců také věříte?“
Proč bych měl věřit v Protokoly siónských mudrců? Nikde jsem přece netvrdil, že plutokraty jsou pouze Židé. Bohatí lidé jsou i příslušníky jiných skupin, které tahají za nitky. Odjakživa tomu tak bylo, že ten, kdo měl peníze, měl díky nim možnost formovat veřejné mínění ve svůj prospěch. Proto také athénští demokratičtí tyrannofobové zavedli ostrakismus. Když se někdo jevil většině jako příliš mocný a tím nebezpečný, byl na 10 let vypovězen z města, aby nemohl svou finanční či jinou mocí nastolit tyrannidu.