Článek „Kdo smí k Večeři Páně“ vyvolal značný rozruch. Reakcí přišla spousta – pozitivních i negativních. Řada čtenářů přišla s novými otázkami, a přinejmenším na některé bych rád odpověděl.
Nejprve se budu věnovat otázce, která sice s Večeří Páně souvisí, ale nikoli nějak podstatně. Je to otázka členství ve sboru. Petr Adamec totiž v diskusi připomněl, že kdysi jsem zastával názor, že za člena by měli být přijímáni pouze lidé, kteří platí desátky, a zmínil, že nyní se na členství ve sboru dívám jinak než dříve. Tím jako by potvrzoval tvrzení některých lidí, že nějaké pozice zaujmu, ale pak je zase opustím.
Poslední uvedené tvrzení nebylo nijak doloženo a popravdě řečeno si nemohu vzpomenout na to, že bych něco tvrdil pouze dočasně. Co se týče upozornění Petra Adamce, pak je, myslím, založeno na neúplné informaci: Nikdy jsem netvrdil, že členem obecné církve může být jen člověk platící desátky. Prosazoval jsem, aby to bylo pravidlem v Křesťanském společenství Praha. Což jsem zdůrazňoval. Zdůvodňoval jsem to právě tím, že v Praze jsou desítky různých sborů nejrůznějšího ražení. KS Praha nikdy nežilo ze státních peněz, a tudíž předpokládalo u svých členů vyšší obětavost. Nebylo to tedy rozhodnutí teologické, nýbrž praktické. Nikdy jsem ho neprosazoval v KS jako celku – šlo pouze o situaci v Praze. Přitom se nijak nekontrolovalo, zda lidé desátky skutečně platí; bylo to založeno na důvěře. Kdysi dávno jsme s Lubošem Ondráčkem spočítali, jaká je celková obětavost členů, a došli jsme ke zjištění, že v celku lidé desátky platí. Samozřejmě někteří lidé možná neplatili, zatímco jiní platili více.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Kdo smí k Večeři Páně
Přitom lidé, kteří tento závazek na sebe vzít nechtěli, nebyli v ničem omezováni – mohli chodit na skupinku, mohli chodit k Večeři Páně… Členství ve sboru tedy neposkytovalo žádné „výhody“, vlastně jen „povinnosti“.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Nyní jsem členem sboru na velmi malém městě. Do nejbližších evangelikálních sborů je to minimálně 25 km. V takové situaci se mi řada věcí jeví jinak, než v anonymní Praze, která poskytuje bohatý výběr evangelikálních sborů nejrůznějšího zaměření. Ano, jsou věci, které jsem začal vidět jinak, a nestydím se za to. Lidé zde nemají na výběr – proto by se na ně neměly klást nějaké zbytečné nároky.
Nicméně zpět k Večeři Páně. Byl jsem rád, že mnozí lidé přijali (někteří již velmi dávno) myšlenku, že Večeře Páně by neměla být kázeňským prostředkem. To bylo ostatně to hlavní, oč mi v článku šlo. Jiní lidé měli ovšem starost, aby nedocházelo ke znevážení Večeře Páně. Tuto jejich námitku považuji – přinejmenším částečně – za oprávněnou, a proto vlastně píšu tento článek.
Když jsem napsal, že bych Večeři Páně vysloužil i nevěřícímu, pak jsem tím nemyslel, že jakémukoli a za jakýchkoli okolností. Vzpomínám si na situaci z Manin, kdy lidé přicházeli dopředu a tvořili kroužek k Večeři Páně a jedna žena potichu, ale zřetelně říkala „jděte všichni do pr…“ Jí jsem Večeři Páně nepodal. Vedle ní stál muž, také dosti problematický, který se na protest proti mému jednání otočil v kruhu zády. Nu, incident za všechny prachy… (Chápu, že když někdo chodí do sboru, kde se nevěřící objeví jednou za uherský měsíc, pak takové incidenty řešit nemusí.)
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Chvála laskavosti
Ne, když jsem doporučoval „liberalizaci“ přístupu k Večeři Páně, tak jsem nemyslel na takovéto situace. Myslel jsem například na tři děvčátka, která už rok a půl chodí poctivě na naše shromáždění. Modlíme se za jejich maminky (o tatíncích nevíme nic, ti v jejich životech moc nefigurují); jedna maminka přišla na Vánoce poprvé do sboru – po mnoha měsících modliteb. Ty dívenky toho moc pozitivního v životě nezakoušejí. Jsme možná první společenství, kde se cítí přijaty. A my jim dáváme všemožně najevo, že k nám patří. Jedna z nich už přijala svou službu – obsluhuje promítání textů písniček. Když slavíme Večeři Páně, postupně jim vysvětlujeme, oč jde. Nevím, jak to berou. Vím, že Pán Ježíš je má rád. A nevidím důvod, proč bychom z modu „přijetí“ měli náhle přepnout do modu „odmítnutí“.
To souvisí i s pojetím evangelizace. Někteří lidé se pohoršovali nad tím, že zvu na skupinku, kde se sobě navzájem otvíráme, i nevěřící. „O svých hříších bych byla ochotna mluvit jen se svou nejbližší kamarádkou,“ zaslechl jsem jednou. Jak to ale tedy myslíme? Má si nevěřící myslet, že už jsme bezhříšní? Jsou lidé, kteří jsou si svých hříchů vědomi. Navštíví naše shromáždění, vidí milé lidi, kteří se na sebe usmívají, a trochu nám závidí, jak jsme dobří. A mají pocit, že oni mezi tak hodné lidi nepatří. Vždyť si jsou vědomi svých hříchů. Podruhé už je zpravidla neuvidíme.
Když přijdou na skupinku, kde někdo – třeba sám vedoucí – činí pokání z nějakého hříchu, vidí, že přišli mezi nedokonalé lidi, a možná se také otevřou a řeknou, v čem je bota tlačí. Vidí nedokonalé lidi… ale někdy mezi nimi zahlédnou i Ježíše. Je to lepší, než když mají dojem, že křesťané už s ničím nezápasí.
Na příkaz Pána Ježíše si při Večeři Páně připomínáme, že Ježíšovo tělo za nás umíralo na kříži a jeho krev tekla, abychom my byli očištěni od hříchů. Vyjadřujeme tím, že to, co se stalo na Golgotě, platí pro nás dnes. Ohlížíme se do minulosti, na Velikou noc, kdy Izrael vycházel z Egypta, a hledíme do budoucnosti – Večeře Páně je předjímkou hostiny Beránkovy. Večeře Páně má spoustu významů a celou řadu rovin, a nikdo z nás nemůže říci, že jim všem rozumí a že všechny i emocionálně prožívá. A můžeme si připomínat i Ježíšovo stolování s hříšníky během jeho pozemského přebývání v těle.
Kdo jí a pije nehodně? Kdo nerozsuzuje tělo Páně?
Ten, kdo zlehčuje Ježíšovu oběť na kříži. Ten, kdo popírá, že církev je Kristovým tělem. Nikoli ten, kdo nerozumí všem aspektům Večeře Páně. Paradoxně jí a pije nehodně ten, kdo se domnívá, že je hoden. Znovu připomínám smysl Ježíšova podobenství o farizeovi a celníkovi: „Církev je jediné společenství, kde podmínkou členství je nehodnost kandidátů.“ Z tohoto důvodu se tolik neobávám, že jí a pije nehodně ten, kdo hledá Boha, ale spoustě věcí ještě nerozumí (ten si pravidla připadá nehodně a potřebuje spíše povzbuzovat, že smí). Možná má větší problém ten, kdo si myslí, „já už můžu, ale tenhle ještě ne“. Ne, Večeře Páně není odměna za slušné chování. Je vyjádřením víry, že ač jsme nehodní, Ježíšova oběť na kříži nás zachraňuje.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 11. ledna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
16 Komentáře
Petr Adamec
Pokud jsem se autora dotkl, omlouvám se.
Takovou situaci s dívenkami úplně chápu, je to jistě citlivé. Přesto však si myslím, že jejich přístup k VP může jakoby devalvovat křest a VP. Vlastně bude pro ně takový rituál bez očekávání a tajemství. A svým způsobem se potřeba pokání a sebevydání Bohu zamlží. Trochu jako předmanželský sex a svatba. Pokud je sex už před svatbou, svatba je už trochu jen formální slavnost pro rodinu. Ne přechodový rituál plný touhy a očekávání. Pokud od přechodového rituálu nic nečekáme, funguje méně. Svou přehnanou racionalitou tyto přechodové rituály nechápeme. Rozumově nám třeba uniká, k čemu je nutná svatba. Co to změní? Ale lidé je velmi potřebují.
Pokud budou ty dívčiny chodit k VP, obtížněji k ní jednou získají hlubší vztah. A možná jednou budou mít problémy i se křtem – budou v něm vidět spíše poslušné splnění nějaké nepochopitelné tradiční formality, která u nich nic nezmění. Ne něco velmi zásadního a významného, co jejich život změní. To je docela typické u probuzeneckých evangelikálů – svou víru staví na obrácení, ne na křtu.
Jiří Aron
Vidím, že předchozí komentář, ten závěr o křtu, přináší k tématu namísto světla ještě více tmy.
Možná někdo další na ten omyl ještě zareaguje…
Za důležitější považuji reagovat na dvě vážná tvrzení v tomto pokračování omylů 1.“Nicméně zpět k Večeři Páně (VP). Byl jsem rád, že mnozí lidé přijali (někteří již velmi dávno) myšlenku, že Večeře Páně by neměla být kázeňským prostředkem. To bylo ostatně to hlavní, oč mi v článku šlo.“. 2. Tvrzení, že je možné vysloužit VP snad, za jistých okolností, i nevěřícím.
VP může být kázeňským prostředkem, podle Bible. Církevní kázeň není žádný lidský výmysl, ale Boží ustanovení např Mt 18. Pán Ježíš zde dává pokyny jak, nejdříve vždy velmi diskrétně a citlivě, nikdy ne beze svědků, bližního napomenout. A jen až poté, co ten neposlechne tyto nejbližší, má se jeho věc řešit před shromážděním. (Kolikrát jsem viděl a slyšel, že se toto slovo v církvi nedodrží, hrubě porušuje a neveřejné hříchy provinilce se řešily rovnou na shromáždění.)
O tom, že tento nekajícný provinilec nemůže mít účast na společenství věřících a tedy ani na VP se píše nejen v Mt 18, ale i v Ř 16,17; 1. Kor 5, 9 -13; 2. Te 3,6 a 14.
Takže to hlavní, o co p. Drápalovi šlo, není podle Písma, ale jeho vlastní nápad. Biblická kázeň vede k Boží bázni a je zdravá, i když není vždy příjemná. Kázeň nemůže být něco, vůči čemu by se měl třeba i teolog vyhraňovat.
K těm třem nevěřícím divenkám, které chodí v Jeseníku k VP zřejmě proto, aby jim církev „všemožně“ dala najevo, že k nim patří. Souhlasím s tím, že člověk nemusí a nemůže všemu hned rozumět. Nejde ale o pouhý rozumový úsudek, vždyť přece spousta lidí rozumí, co se stalo na kříži a přitom stejně neuvěří. Jde o víru těch dívek v to, co udělal Kristus pro nás hříšné na kříži. Pokud dívky nevěří v Něj, jedí nehodně a podle Písma jsou tak vinny proti tělu a krvi Páně, viz 1. Kor 11,27-29.
Církev v Jeseníku by se měla ještě společně zamyslet, jestli není jiný a lepší způsob, jak dát dívenkám najevo, že je má mezi sebou ráda.
Jiří Aron
První způsob co mě napadá je pozvat ty dívenky na společné studium Písma. A nejen je.
Dan Drápal
Jen drobné vysvětlení: Ty dívky, a společenství, které navštěvují, jsou ve Zlatých Horách, nikoli v Jeseníku.
Dan Drápal
Milý Petře,
dík za příspěvek. Rozumím Ti a Tvůj přístup považuji za legitimní. Hodně jsem to zvažoval, ale pak jsem se přiklonil k řešení, které jsme zvolili. Není to ve mně 100 ku 0, ale asi tak 60 ku 40.
Petr Adamec
Milý Dane!
Děkuji za komentář. A omlouvám se ještě jednou, že jsem Tě napadl. Myslím, že občas názory měníš (třeba na EU). Ale nebylo to ode mne vůbec láskyplné a zdvořilé. Promiň. Jak víš, mám ke svátostem dost silný vztah. Za ty dívenky se budu modlit.
Opatruj se a drž! Petr
Dan Drápal
Milý Petře, já jsem to nepovažoval za „napadení“ – Tvůj názor je legitimní.
Co se týče změny názorů – ano, občas názory měním. Ne však tak, že bych názor změnil a pak se vrátil k původnímu, jak psal kdosi na mém FB. A co se týče EU, tam vidím pro a proti, a vlastně doteď nemám nějaký vyhraněný názor na celek, jen na jednotlivosti.
Petr Adamec
Ahoj!
Názor byl legitimní, úvod zbytečný a útočný.
Bez EU bychom se rozhodně stali součástí proruského bloku, dříve či později. A velmi bychom klesli hospodářsky. Což by znamenalo i politické problémy, extrémizmus a příklon k Rusku. EU není bez chyb a problémů. Ovšem nemáme rozumnou alternativu.
Dan Drápal
S tím plně souhlasím. Vystoupení z EU by teď znamenalo naprostý kolaps. A Brexit se ukazuje jako hloupost, založená na lži. Teď by už asi 70 % lidí chtělo zpátky. Ano, hodně věcí mě na EU štve, ale jak píšeš, nemáme rozumnou alternativu.
Jiří Aron
Děkuji za vyjasnění, že Večeři Páně nepodávají neobráceným hostům v Jeseníku, ale ve Zlatých Horách.
Martin Hambálek
Myslím, že celá diskuze se točí kolem hledání snadnějších cestiček pro hledají do našich společenství. Snižováním laťky ale nedosáhneme očekávaného. Položme si otázku: Přivedeme nevěřícího přítele ke Kristu tím, že ho pozveme jako ještě nevěřícího k VP? Jsem přesvědčený, že ne. Z dlouholeté evangelizační zkušenosti vidím, že opravdu hledající lidé v okamžiku vysluhování VP vnímají, že jim ještě něco chybí, někdy jim to je asi nepříjemné, ale je to pro ně spíš pobídka se posunout dál. A je to příležitost i pro nás, kdo se VP účastníme, abychom svému dotyčnému příteli vysvětlovali, proč ještě nemá přistupavat, že jde o něco víc než jen o přátelské společenství.
Eva Hájková
Já se na základě četby 1 K 11 pořád nemohu zbavit dojmu, že Večeře Páně byla kdysi prostě „normálním“ společným jídlem. Tedy – normálním ne ve smyslu prostě jen naplnit žaludek. Ovšemže byla jídlem s duchovním rozměrem. Tím duchovním rozměrem však byla láska (k Bohu a bližnímu). Proto se mluvilo o agapé – hodech lásky. Společné jídlo lidí různého původu a postavení (řeků i židů, svobodných, otroků, urozených neurozených, mužů i žen). Lidí, kteří si v tehdejším světě nebyli rovni a nikdy dříve by spolu nestolovali. Jistěže se jedlo a pilo na Ježíšovu památku, neboť bez něj by k takovému seskupení lidí nikdy nebylo došlo. Smyslem však také bylo, aby se dosyta najedli i ti nejchudší. U těch skutečně šlo hlavně o naplnění žaludku, protože oni neměli šanci ho naplnit jiným způsobem (proto Pavel napomíná ty movitější, ať se drží zpátky, aby na ty ubožáky taky něco zbylo). Proto se mělo čekat a jíst společně. A zřejmě si ti nejchudší toho dobrodiní, které vskutku způsobil Ježíš, vážili (nevím, zda měli i nějaký jiný povznášející pocit než pocit vděčnosti). Zatímco ti bohatší, kteří na jídlo přispěli, si uvědomovali, že (samozřejmě díky Ježíšovi) konají aspoň nějaký dobrý skutek. Když přijímali chudáky mezi sebe, přijímali tím přece také Ježíše.
Omlouvám se, že tady takto vyjadřuji svůj nekonvenční názor, na který se mě nikdo neptal. Samozřejmě záleží na vůli konkrétního společenství.
Václav Pospíšil
K předcházející poznámce dodám, že si samozřejmě uvědomovali (v Korintě tehdy ne), že když pijí z jednoho kalichu a lámou jeden chléb, živí je Ježíš a naplňuje svým vlastním životem, který za ně, za nás , dal na kříži. Taky si přeju, abychom pochopili, že Večeře Páně nemá být s v kostele s kousky chleba nebo oplatkami, ale u společného stolu. Nejsme na to asi ještě připraveni. Společná jídla se zvrhávají na : dáš mi na to recept, a diskuse o očkování a pod. Ale i Ježíš večeřel s hádajícími se apoštoly o místo a postavení v jeho vládě.
PS:
1. jsem přesvědčený, že v případě těžkého provinění je možné odmítnout účast na společné Večeři.
2. V případě děvčátek si myslím, že lepší postup je nejprve přijetí Ježíše se křtem a pak růst v něm i ve Večeři Páně.
Dan Drápal
Milá paní Hájková,
tak se toho svého dojmu nezbavujte. Je v podstatě pravdivý. Ano, původně se jednalo o „normální“ jídlo – s připomínkou Ježíše. Šlo v podstatě o tzv. obecenstevní oběť. Mojžíšovské oběti byly buď „oběti oltáře (obětované maso se spálilo; sem patřily např. oběti za hřích), a „oběti stolu“ (obětované maso se snědlo). John Hicks dokazuje, že hody agapé navazovaly na tyto oběti stolu. V církvi se ale z nich v průběhu staletí staly „oběť oltáře“.
Eva Hájková
Děkuji, pane Drápale.
Petr Adamec
Ten dojem není zcela přesný, takto řečený je polopravdivý. V židovském prostředí navazuje VP jednoznačně na seder – to je rámec, který neměl takový charakter, že se prostě lidé spolu najedli. Šlo o předávanou vzpomínku na vyjití z Egypta, šlo o svátek s přesným rámcem. V řeckém prostředí to mohlo být více podobné společnému jídlu. To, že se spolu lidé sešli, přinesli si každý jídlo a společně ho snědli zde bylo součást řecké kultury. V 1.Kor. 11 ale apoštol Pavel používá formulaci – „předávám, co jsem přijal“ a to společně s lámáním chleba odkazuje jednoznačně na obřad s určitým smyslem. Tato formulace se užívala v židovském prostředí pro právní akty. Takže za mne z tohoto obřadu odstranit tuto součást znamená vyprázdnit ho. Již ve 2. století se dochovaly návody pro obřady, zde jednoznačně již měly tradiční smysl (tedy sycení se Kristem, připomínka jeho lámaného těla a krve). Tedy rozhodně ne především společné najedení.
Pokud autor J. Hicks tomu dává zcela odlišný smysl, nelze nijak prokázat, že to tak někdy v církvi původně probíhalo. Naopak, sice VP byla součástí jídla, ale vždy měla tradiční smysl.