Odsouzení Dána Dennise Christiansena, který se oženil s Ruskou a žije ve městě Orjol, na 6 a půl roku do vězení za aktivitu v rámci společnosti Svědků Jehovových mně dalo impuls k zamyšlení nad vztahem neliberálních států k náboženským menšinám.
Evangelikální církve a různé drobné sekty jsou zpravidla apolitické, a přece jsou v některých neliberálních státech potlačovány. (Mluvím o neliberálních státech, protože označit Rusko za totalitní stát by bylo velmi nepřesné; o totalitním režimu se dá hovořit v případě Číny.) Apolitičnost těchto společenství je někdy zcela zásadní a programatická – to je i případ Svědků Jehovových. Některé skupiny tak vyhraněně apolitické nejsou, nicméně o politiku zpravidla jeví zájem pouze velmi vlažný a dá se říci, že pro vládnoucí režim nejsou žádnou hrozbou. Co se týče Československa za vlády komunistů, „pletla se do politiky“ pouze část věřících v církvi Římskokatolické a v Českobratrské církvi evangelické; tzv. „menší církve“ v naší zemi byly spolehlivě „normalizovány“ a poslušně vydávaly prohlášení, která od jejich vedení státní moc vyžadovala, např. provolání k „volbám“ (komunistické „volby“ trefně označil Jan Sokol za „kontrolu buzerability obyvatelstva“), případně k různým „mírovým“ iniciativám. Špičky těchto církví tedy dělaly komunistickému režimu štafáž a řadovým členům to až na výjimky moc nevadilo. Tito křesťané obecně soudili, že „politika je svinstvo“; „životu v pravdě“ rozuměly jinak než Václav Havel (a vůbec si nejsem jist, že mu rozuměly lépe). V žádném případě ale nepředstavovaly pro vládnoucí moc jakoukoli hrozbu. Kdyby je stát nechal na pokoji, byli by loajálními občany, a patrně by nijak neprotestovaly proti různým nepravostem.
To, že křesťané byli v celém „východním bloku“ pronásledováni, vypovídalo více o vládnoucím režimu než o církvích, a už vůbec ne o jejich statečnosti. Pronásledování křesťanů bylo potvrzením pravdy, že „ideje mají důsledky“. Lenin a ostatní bolševici a komunisté byli hluboce přesvědčeni, že náboženské „tmářství“ brání pokroku, a to – spolu s přesvědčením, že násilí je povoleno – je vedlo k likvidaci kněží, kazatelů, popů, mnichů, rabínů i imámů. Byli vedeni ideologií, nikoli reálnou hrozbou. Kdyby dokázali reálně, tj. neideologicky, zhodnotit situaci, snažili by se udělat z křesťanů spíše své spojence – a s lítostí konstatuji, že by se jim to asi do značné míry podařilo.
Že jsou křesťané pronásledováni v Číně, nás tedy těžko může překvapit. Totalitní ideologie nesnese jiný stav než absolutní vládu. To, že jsou dnes Svědkové Jehovovi a evangelikální křesťané potlačováni v Rusku, vypovídá hodně o této zemi – o posunech, k nimž v ní dochází. A to i přesto, že mnozí evangelikálové dávají někdy až trapně najevo svou loajalitu vůči putinovskému režimu. A obávám se, že mnozí tak činí nejen z pragmatičnosti, ale ze skutečného přesvědčení.
Pravda, v případě Ruska k tomu přistupuje ještě jeden faktor, a sice pravoslavná církev. Ta byla v Rusku vždycky v područí státu, a ani sedmdesát let komunistické hrůzovlády nestačilo, aby se pravoslavná církev vzdala své snahy potlačit křesťany jiných denominací. Ano, vím, že mezi řadovými pravoslavnými věřícími je mnoho vzácných lidí, kterým skutečně jde o Krista, ale pokud se „o politiku nezajímají“ mnozí evangelikální křesťané, pak totéž platí patrně o většině řadových pravoslavných kněží a věřících. Putin, na rozdíl od Brežněva, Stalina nebo Lenina chápe obrovský potenciál spojenectví státu a církve při sledování vlastních cílů. A protože v Rusku není rozvinutá občanská společnost a chybí tam liberalismus v jeho původní a nikoli současné upadlé podobě, nevěřící, ale i pravoslavní věřící, považují „sekty“ přicházející z „prohnilého západu“ za něco hodného potlačení, nebo alespoň maximálního omezení.
Co mě ovšem překvapuje (nebo spíše mrzí, než překvapuje) je, že mnozí evangelikální křesťané v naší zemi „fandí“ spíše putinovskému Rusku než krvácející Ukrajině. Na Ukrajině ovšem vládne náboženská svoboda. To, že nyní ukrajinská pravoslavná církev získala autokefalitu, tedy administrativní nezávislost na moskevském patriarchátu, má větší význam, než nám tady může připadat. Náboženská pluralita Ukrajiny jednotlivým církvím znemožní, nebo přinejmenším ztíží, omezovat jiné křesťany, a může přispět ke vzniku a rozvoji občanské společnosti.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?
Autor je publicista a teolog. Foto: Wikipedia Commons – ilustrační foto
12 Komentáře
Eva Hájková
No, ale neradí jim nakonec sám apoštol Pavel, aby se podřizovali vládě, protože ta je od Boha? Chápu, že jistě nemyslel případy, kdy vláda bude po křesťanu žádat něco, co je proti Bohu.
Když tak píšete o tom liberalismu, napadá mě, že jsem včera hledala známý Voltairův výrok, který se pokládá za základ liberální demokracie: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat. “ Na Wikipedii jsem našla, že to Voltaire vůbec neřekl. Zato jsem našla jiný jeho zajímavý výrok, který prý určitě řekl: „Pravda je ovoce, které se musí trhat, teprve až uzraje“. To se mi také líbilo. Připomnělo mi to Pavlovo: „Nevyslovujte soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí“.
Klement
Překvapující je pro mne jiná paralela. Jak uvádí autor, v době totality byly některé malé církve ke komunistické vládě vstřícné a poslušné. Dnes, když je to nic nestojí, srdnatě bojují jak s prezidentem, tak s premiérem.
Eva Hájková
A úplně nejsnadnější je kritizovat vlády v cizích zemích, které jsou od nás hodně daleko.
Dan Drápal
To by mě upřímně zajímalo, která malá církev bojuje s prezidentem nebo premiérem.
Konečný Fr.
Třeba CB. Chápu, že mnohým věřícím není po chuti Zeman a Babiš. Jde o to, že ty alternativy nejsou lepší.
Dan Drápal
Můžete prosím uvést nějaký příklad, jak CB „srdnatě bojuje s prezidentem i premiérem“? Děkuji.
Konečný Fr.
Nebojuje otevřeně. Předseda neřekne výslovně koho volit, ale koho nevolit tak, že je to každému jasné, i když neřekne výslovně jméno. Členové církví mohou volit podle svého svědomí, někteří se nechají ovlivnit autoritami. Pokud by nebyl zvolen Zeman, tak by to nebylo vůbec zanedbatelné.
petr
Dobrý den, děkuji za článek. Mohl by vest k zamyšlení obdivovatele putinismu z řad křestanů. Třeba pan president Putin udělí milost.
Konečný Fr.
Pro mně je Rusko jako Ivánek a Nastěnka a EU jako panovačná a arogantní Marfuša. Ukrajinským papalášům fandit nemohu.
Eva Hájková
Ale proč by se vůbec mělo fandit nějakým cizím politikům či nějakému státu, ať už jde o kohokoliv?
Státy, i ty nejlepší nejsou ostatně ničím jiným než nástrojem nadvlády nad lidmi. I když zatím ještě nutným nástrojem, bez kterého se svět neobejde .
Rusku se nemá ani fandit ani ho zatracovat či démonizovat, nýbrž brát jeho současnou podobu jako realitu, která se třeba v budoucnu může změnit. Já myslím, že je důsledkem vpadnutí kapitalismu s jeho volným trhem do prostoru, který se otevřel po zániku SSSR. Výsledkem vpádu byla zdevastovaná země i lidé. A tu se objevil Putin, který sám sebe prezentoval jako zachránce země. Lidi se ho samozřejmě chytli, protože jim imponoval. A on si hraje na takového malého napoleona.
Jehovisty je mi samozřejmě líto jako každého jiného člověka. I když tomu jejich učení nefandím.
geras
Od té doby, co jsem si prohlédl polské materiály o volyňském masakru, nemohu fandit nikomu z Ukrajiny, kdo se k jeho pachatelům hlásí. Leporelo fotografií začínalo mladou dívkou rozřezanou za živa na poloviny.
Eva Hájková
Hlásit se k banderovcům jako k národním hrdinům skutečně není nic dobrého.
Ostatně, neexistují hodné a zlé národy. Vím z archivu, jak ještě po skončení druhé světové války prchali polští židé před Poláky přes naše hranice, protože jim tam od místních lidí hrozily pogromy. A také k nim docházelo.