Tak se mi zdá, že se nám utěšeně rozvíjí diskuse o pravdivosti Písma a o tom, jak máme Bibli číst. Někteří diskutující uvádějí, s kterými biblickými pasážemi mají problém. Příkladem může být Matoušova zmínka o tom, že když vstal z mrtvých Ježíš, vstali v Jeruzalémě i mnozí další. Některým čtenářům to připadá neuvěřitelné.
Uvedu několik poznámek, jež se zrodily z úvah nad tímto místem – a nad mnohými dalšími. Tyto poznámky vyjadřují přístup z mnoha různých úhlů.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal: Kompromisy v překladu Bible?
Předně nabídnu jakousi „první pomoc“. To, že ti některá místa Písma připadají těžko uvěřitelná, tě nemusí trápit. Znovu zopakuji, co již bylo mnohokrát řečeno: Bible je určena čtenářům ze všech věků a ze všech kultur. Smyslem Bible je, abychom poznali Ježíše Krista, Božího Syna, a abychom v něj mohli uvěřit a získat tím věčný život. Smyslem Bible není dát nám odpovědi na všechny otázky, které nás napadají, a Bůh také nepředpokládá, že všemu v Písmu budeme rozumět. Něco takového od nás Bůh nežádá a vlastně to po nás ani nikdo nechce nebo nemůže chtít. Spíše nás ohrožuje lidský pýcha (hybris), která se domnívá, že může vše pochopit a ke všemu se vyjádřit. Já jsem se této namyšlenosti dávno vzdal a přiznávám, že mnoha věcem v Písmu nerozumím. Nevede mě to ale k domněnce, že když tomu nerozumím nebo si to nedokážu vysvětlit, takto asi nebude pravda.
Možná znáte anekdotu o šestileté holčičce, která jednou odmítla jít do nedělní besídky. Když se jí tatínek ptal, proč, odpověděla: „Já už toho vím mnohem víc, než plním.“ Mohu přiznat, že Bibli skoro vůbec nerozumím, ale to, čemu rozumím, mě zaúkolovalo až do konce života. Třeba takové „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Nebo „hledejte nejprve Boží království“.
Mnohá místa se mi otvírají, až když chce Bůh, a nikoli, když chci já. Naučil jsem se s tím počítat. Přesto čtu Bibli rád – včetně míst, kterým nerozumím – protože občas mi Bůh něco zjeví. Ne že bych něco nastudoval (i když studium Bible vřele doporučuji), ale Bůh mi chce něco říci.
Nyní z trochu (ne zcela) jiného soudku: Možná jste četli, že různé druhy živočichů vnímají odlišně barvy nebo zvuky. Psi a kočky slyší něco, co my neslyšíme, a neslyší něco, co my slyšíme. Na chalupě máme plašidlo na myši. Prý vydává nějaký zvuk, který myši odpuzuje, ale my ho neslyšíme.
Víte, proč je tak málo sytě červených květin? Prý proto, že včely červenou barvu nevidí. Za to vidí barvy, které nevidíme my.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
A teď si představte, že s lidmi z různých kultur je to trochu (možná opravdu jen trochu) podobné. Vidí a rozumí věcem, které my ani nezaregistrujeme. V naší civilizaci je to tak, že někdy během osvícenství jsme se rozhodli (i když si nejsem jist, zda je to správné slovo; u většiny lidí asi nešlo o rozhodnutí vědomé), že některé věci pro nás nebudou existovat. Nadále budeme brát v úvahu jen věci měřitelné, popsatelné a opakovatelné. Určité věci nebudeme brát v úvahu, protože je nemůžeme „dokázat“.
To ale neznamená, že tyto věci přestaly existovat. Některé z nich jsme pouze odsunuli od říše pohádek.
Když to zjednoduším, tak jakmile osvícenský, pozitivistický přístup zvítězil, křesťanství více méně vyklidilo pole. Jelikož ale nadpřirozený a duchovní svět existuje, vrátil se nám v podobě okultismu nejrůznějšího druhu.
Zdá se mi, že doba, kdy byl osvícenský pozitivismus na vrcholu, byla na konci 19. a na počátku 20. století. Tehdejší víře ve vědu a pokrok zasadila tvrdou ránu první světová válka. V současnosti je křesťanství marginalizováno, protože mnohé mainstreamové církve plně přijaly osvícenské pozitivistické myšlení (které je zcela jasně patrné i v některých příspěvcích do diskuse pod mými články), což ovšem vede k úbytku členstva, protože když škrtnete z Bible a z věrouky nadpřirozeno, zbyde vám možná etika, ale to je vše. Důsledkem je mimo jiné i dnešní covidový chaos, kdy lidé věří nejrůznějším pitomostem a žádné „elity“ je z toho nedokáží vyvést (myslím, že koncem devatenáctého století by se jim to asi podařilo).
A teď drobná ilustrace, která bude můstkem k úvahám z jiného soudku.
V roce 1982 jsme se s naší mládeží (v počtu asi 10 či 15) lidí vypravili na víkend do evangelického sboru v Hošťálkové, kde byla silná mládež. Sbor i mládež byly spíše evangelikálního než evangelického ražení. Měli jsme tam řadu programů a v neděli jsem tam kázal. Přijel jsem tam dříve než ostatní – myslím, že již v úterý. Ale hrozně mě tam rozbolel zub, tak jsem si to moc neužíval. Během sobotního výletu se bolest stupňovala a v sobotu večer mě odvezli do vsetínské nemocnice, kdy mi dali silnou eunalgitovou injekci. Ujistili mě, že bolest pomine, ale nabádali mě, abych šel hned v pondělí k zubaři.
Bolest vskutku ustala. Musím ale ještě uvést, že od středy se za mě ostatní účastníci horlivě modlili.
V pondělí jsem tedy zašel za zubařem. Žádnou bolest jsem od sobotní noci necítil. Zubař nenašel žádný problém a já jsem vypadal jako simulant.
Trochu jsem váhal, zda to udělat, ale nakonec jsem mu řekl, že se za mě modlili a že mě možná Bůh uzdravil. Zubař byl komunista a zřejmě ateista a mé sdělení ho rozčílilo. Začal se v zubech vrtat znovu a po čase prohlásil: „No, nějaký zánět tu asi byl.“
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Jak interpretovat Bibli (2)
Uvádím tuto drobnost, protože nechci na tomto místě popisovat mnohem významnější zázračná uzdravení, která jsem zmínil ve své brožurce o uzdravování a ve svých dějinách maninského probuzení. Zopakuji ale svůj závěr: Lékaři stanoví diagnózu, kterou jim umožňuje jejich světový názor. Rozumějte mi dobře – to není výtka, to je pouhé konstatování. Ostatně o nás to platí také. Já jsem neměl žádné nutkání lékaře přesvědčovat, že se stal zázrak, a to ani tehdy, když oni sami o zázraku mluvili.
Mnozí křesťané – a rovněž mnozí diskutující v našem hledání – nemají problém jen s těmi tvrzeními Písma, která odpovídají jejich světovému názoru.
Nevolám po tom, abychom odsouvali Pána Boha do oblasti neměřitelného a objektivně nezjistitelného. Nejde mi o návrat ke klasickému supranaturalismu. Jen se mi u některých diskutujících zdá, že příliš věří svému racionálnímu úsudku.
Tolik pro dnešek. Tato úvaha bude mít ještě druhou část, a myslím, že snad o trochu zajímavější, než je tato část první. Stay tuned.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 25. srpna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
23 Komentáře
Realtoltek
Každé ovoce zraje jinak. Poznání Svatého písma jde s rukou v ruce s poznáním Boha. Například kdybych věřil v „trojici“ určitě bych nepochopil verše, které se týkají toho, že je Bůh jediný neomezený, duch, atd…
Z osobní zkušenosti je bible něco jako mozaika a postupně se skládají/vyjasňují nové a nové věci někdy i velmi překvapivě…pochopíte něco co jste nechápali a divíte se jak je to vůbec možné, že to bylo přehlédnuto nebo nepochopeno.
Ze Svatého písma je jasné, že do pravdy uvádí Bůh (Svatý duch) a tedy on je klíčem k pochopení Svatého písma.
4Hospodine, dej mi poznat svoje cesty, vyuč mě svým stezkám. 5Uváděj mě do své pravdy, vyučuj mě, vždyť jsi můj Bůh, má spása. Po celý den očekávám na tebe.
15Milujete-li mě, buďte bedlivi příkazů mých 16a já požádám Otce, i dá vám druhého Těšitele, aby s vámi byl navždy, 17Ducha pravdy, jehož nemůže přijmout, svět, protože ho nespatřuje, aniž ho zná, vy ho však znáte, protože zůstává při vás a bude ve vás.
Kupodivu tohoto ducha pravdy tento svět nemůže přijmout ale je skupina ve které tento duch pravdy je. Pokud tedy v někom duch pravdy je tak by měl Svaté písmo vnímat v pravdě.
K pochopení Svatého písma je tedy nutný jediný učitel a tím je Svatý Duch – duch pravdy. Nespoléhat se na různé vykladače a věrouky ale vzít si písmo a prosit nebeského Otce o vysvětlení a ONO přijde !!! Problém je většinou pak v tom, že odhalíte, jak jsou věrouky různých církví odlišné od toho co je ve Svatém písmu.
9A já vám pravím: Proste a bude vám dáno. Hledejte a najdete. Klepejte a bude vám otevřeno. 10Každý přece, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nachází, a tomu, kdo klepá, bude otevřeno.11Koho však z vás, otce, poprosí syn o chléb a on mu podá kámen, nebo i o rybu, a on mu místo ryby podá hada,12nebo poprosí-li i o vejce, což mu podá štíra?13Umíte-li tedy vy, jsouce zlí, dávat svým dětem dobré dary, čím spíše dá Otec, jenž je z nebe Svatého Ducha těm, kdo ho prosí?
Dle tohoto verše já prosím nebeského otce o křest a přesto se najdou takoví co se smějí, že prý to není možné. Přitom vím, že Janův křest byl z nebe.
Olga Nedbalová
Já jsem si dodnes myslela, že křest Svatým Duchem je z nebe. Nevím, jakým jiným způsobem lze Svatého Ducha získat, než o tento dar prosit. Křest v křesťanských církvích je obřad, kterým lze křesťana přijmout do řad církve. Přijde mi zvláštní, jak se trvá na různých podobách křtu – ponořením do vody, svěcená voda. Zdá se mi to poněkud farizejské, i kdybychom se nechali ponořit do řek Jordánu, nemusíme být pokřtěni Svatým Duchem. Trvání na formalitách může víru spíše udusit než ji povzbudit. A nejsem si jistá, zda pouhý formální křest (třeba malého miminka) je dostačující k jeho spáse. Pohodlné by to bylo, což o to, ale výsledek je nejistý. Ale já jsem takový odbojný evangelík, tak možná se mýlím 🙂
Realtoltek
samozřejmě, že jméno řeky atd kde se necháváme pokřtít je jedno 🙂 tedy pokud nedostane pokyn přímo od Svatého ducha.
Petr Adamec
Ta představa, že každý křesťan by měl přijímat z Písma Boží pravdy bez vykladačů je dost nebiblická. V NZ máme mnoho kázání a Ježíš a po něm apoštolé a učitelé učili a kázali. Všechny lidské znalosti (nejen o Bohu) se šíří předáváním. Čtení, psaní, čištění zubů… Nakonec Vy také svá přesvědčení zde šíříte, neměl byste s tím přestat, pokud si myslíte, že to takto být nemá? Pokud naše přesvědčení jsou v silném rozporu s učením denominací okolo, může to být proto, že jsou prostě ta naše nesprávná. Třeba otázka Trojice, myslíte si, že ti všichni křesťané minulosti a současnosti neměli vůbec žádný legitimní důvod takové učení mít? Neměl byste to aspoň prozkoumat? Ty miliardy lidí a desetitisíce teologů? Samozřejmě množství lidí není argument, ovšem mohlo by být poukazem k opatrnosti, odmítat něco, čemu nerozumím, ale co drtivá většina křesťanů přijímá. Samozřejmě každý potřebuje mít zkušenost s Bohem sám, ale současně potřebuje každý i znalosti a službu lidí okolo.
Eva Hájková
Křest vodou je vysvětlen zde:
„Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Matouš 3, 11)
Z toho vyplývá, že křest malých dětí nemá příliš velký smysl. Snad je to obřad pro rodiče, aby přijali závazek k jeho křesťanské výchově?
Eva Hájková
Tak před chvílí jsem v McDonaldově biblickém komentáři pokoušela najít něco o pasáži, v níž Ježíš blahoslaví Petra (A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou.).
A kupodivu, aniž jsem to čekala, našla jsem následující větu o křtu:
„Křest není nezbytný pro spasení, ale je to iniciační obřad, kterým lidé veřejně vyznávají oddanost králi.“
Olga Nedbalová
Ano, s touto definicí lze souhlasit. Nelze také vyloučit situaci, kdy křesťan může být zároveň při tomto křtu pokřtěn i Duchem Svatým. Samozřejmě, jistá dávka liturgie není v církvi na škodu, připomíná nám události z Písma, stvrzuje společenství věřících. Ale nikdy by neměly liturgické záležitosti nabýt vrchu nad záležitostmi živé víry v Ježíše Krista. Je zajímavé, jak se jednotlivé církve od sebe liší. Když tak nad tím přemýšlím, ona odlišnost je zde již od začátku. Stačí vzpomenout z Písma – Pavlovy listy, Skutky apoštolů, již tenkrát se jednotlivé sbory začaly odlišovat. A co teprve Zjevení Janovo, kde se píše 7 církvím. Je to velmi poučné čtení. Možná by neškodilo, kdyby se současné církve čas od času nad sebou zamyslely. Co by jim Ježíš napsal? Byly by pochváleny jako církev ve Filadelfii nebo by spíše slyšely výtky jako jiné církve? Ono totiž nejde o to, která církev se prohlásí za tu pravou, jedinou. Každý může o sobě říkat, co chce. Důležité je, co na to řekne Ježíš. A tak, jak se každý věřící má upřímně zamyslet sám nad sebou, tak upřímně se má zamýšlet i církev.
Realtoltek
No myslím si, že by jim nepsal ale vzal by bič :).
Olga Nedbalová
Možná i tuto variantu by církve měly brát v úvahu. O to více důvod k zamyšlení 🙂 Já osobně si často říkám, co pak by mi na to řekl Ježíš. A někdy cítím, že by mě nepochválil. O to větší důvod se nad sebou zamyslet. A prosit Ježíše, ať mi nadále otevírá oči a uši. Napomenutí v pravý čas je hotový poklad. Škoda ho nevyužít.
pavel v
Byla by škoda pohlížet na osvícenství jen z toho úhlu, že vlivem důrazu na smyslové poznání přivedlo některé filozofy k nevíře v Boha. Byl to asi mnohem více rozpor mezi slovy a činy věřících lidí, když různé křesťanské autority ohýbaly křesťanské učení tak, aby z něho měly prospěch. Církev ztratila kredit ne kvůli nastupujícímu vědeckému poznání, ale proto, že trvala na jakýchsi dogmatech, které v Písmu ani nebyly. Tak například soud s Galileo Galileim (a přece se točí) byl zcela nemístný a církvi jen uškodil. Chybou bylo již to, že se církev stavěla do pozice jakéhosi arbitra. Žel, církev podobnou chybu mnohokrát zopakovala. Obecně vzato princip jejího chybování byl následující: 1. Byl učiněn nový objev, který byl v rozporu s doslovným výkladem Písma. 2. Církev se postavila proti, jelikož se jí zdálo, že je ohrožena autorita slova Božího. 3. Pod tíhou důkazů církev nový objev uznala. Je zřejmé, že tato „prohra“ znamenala nejen ztrátu kreditu církve, ale také ztrátu důvěryhodnosti Písma. Tato chyba se stále opakuje. Po katolících převzali štafetu v jejím opakování v USA evangelikální kreacionisté věřící v doslovný výklad Bible. Podle nich byla země stvořena před nějakými šesti až sedmi tisíci lety – tak to totiž vyplývá z Adamova rodopisu. Netřeba zdůrazňovat, že kreacionisté nesmírně škodí křesťanské myšlence. To, co tvrdí, je v rozporu s archeologickými výzkumy. Jejich názory jsou nahrávku na smeč pro zarytého ateistu Richarda Dawkinse. Ten jejich názory rád používá jako důkaz, že Bible je pouhým mýtem.
Díky osvícenství zvítězila myšlenka nezávislosti církve na státě (zrušení spojení trůnu a oltáře). To znamená, že se církev vrací do své prvotní podoby, kdy neměla žádné výsadní postavení, což bylo zdánlivě nevýhodné, ale ve skutečnosti příznivé. Nemá-li církev privilegia, nemusí sebou vláčet různé příživníky a nemusí dělat špinavé kompromisy s politickou mocí.
S pozitivní filosofií (pozitivismem) přišel Auguste Comte. Navázal na některé osvícence, ale v době, kdy osvícenství již bylo passé. Navázal například i na Hegela, který také do osvícenského období nespadal. Protože Comte popíral jakékoliv metafyzické poznání, postavila se proti němu ostře katolická církev a zařadila jeho základní knihu na index zakázaných knih. Comte věřil, že společnost může být vědecky řízena a tuto „vědu“ poprvé nazval sociologií. Comte věřil v neomezené možnosti pokroku. Historie docela jasně ukázala, jak končí všechno sociální inženýrství. Jeho neoddělitelným prvkem je unifikovaný jedinec bez vlastního názoru (bez individuality). Jen takový člověk je manipulovatelný a žel, může být zneužit k tomu, aby páchal nepředstavitelná zvěrstva. Zdá se mi, že Ježíšovo učení o individuální odpovědnosti a oběti za svět je právě tím receptem, který společnost pro své zdraví potřebuje.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, velmi dobře napsané: 1) skutečně Ježíšovo učení je tím správným receptem pro společnost. Ale bohužel je hodně lidí slepých a hluchých. Nechtějí slyšet o své odpovědnosti a skrývají se před Bohem tak jak Adam s Evou. 2) A také jste velmi dobře definoval problém sociálního inženýrství, kolektivní odpovědnost, kolektivní vina, unifikovaný jedinec, defacto aby se mohlo činit dobro, musí někteří strpět zlo. A to zlo se dokáže v některých případech velmi rychle rozrůst do obřích rozměrů. Člověk si začne hrát na Boha – neomylný spasitel všeho lidstva. Proto je snad tak důležité to, aby si člověk dokázal uvědomit svou nedostatečnost. Člověk, který neumí přiznat omyl, hřích nikdy nezačne toužit po vyvedení z tohoto stavu. Proč by měl toužit pro spasení skrze Ježíše Krista, když je neomylný a dokonalý a špatní jsou ti ostatní? Dokonce i obrácený křesťan může činit chyby, vždyť i Petr zapírá Krista, přesto se k němu Kristus nadále zná. Důležitý moment je uvědomění si své chyby – Petr se hořce rozpláče. Ježíš Kristus počítá s naší lidskou nedokonalostí a s jistým nerovnoměrným křesťanským růstem. Jakmile církve si začnou hrát na jedinou neomylnou držitelku pravdy – mohou se velice rychle spálit. Je lepší být malým sborem ve Filadelfii a držet se Kristova učení, než podlehnout mylnému dojmu, že jen rychle rostoucí sbor je ten úspěšný.
Adam Hladky
„.. od středy se za mě ostatní účastníci horlivě modlili.“
„Během sobotního výletu se bolest stupňovala a v sobotu večer mě odvezli do vsetínské nemocnice, kdy mi dali silnou eunalgitovou injekci. .. Bolest vskutku ustala“
“ V pondělí jsem tedy zašel za zubařem. Žádnou bolest jsem od sobotní noci necítil. .. nakonec jsem mu řekl, že se za mě modlili a že mě možná Bůh uzdravil.
Ano .. Bůh .. ale prostřednictvím té eunalgitové injekce.
(Btw. pravděpodobně šlo o zánět jako důsledek zubního kazu. Vzhledem k tomu, že eunalgit je pouze kombinace tří silných analgetik a nemá protizánětlivé účinky, ten zánět se asi jen potlačil .. a rozhodně nedošlo k „vyléčení“ zubního kazu.
Nebo ano?
Olga Nedbalová
Také mě to zaujalo. Hlavně proto, že sbory v Hošťálkové, Kateřinicích, Růždce, Stříteži nad Bečvou jsou dodnes velmi silné evangelické sbory. Protože patříme do stejného seniorátu udržujeme se sbory kontakt. Většina evangelických sborů se drží pietistické tradice – tudíž ano, držíme se Písma, ale rozhodně nevylučujeme Ducha Svatého při jeho studiu. Evangelická zbožnost byla vždy možná trochu strohá, nezdůrazňuje až tak Boží zásahy. Což samozřejmě nevylučuje, že se dějí. Ano, Ježíš k nám promlouvá dnes a denně. Pokud Ho prohlásíme za svého Pána a Spasitele, tak nám bude pomáhat. Může nás i vyléčit z choroby, zázračně nám pomoci při hledání zaměstnání. ALE toto není Jeho hlavní poslání. Hlavní důvod najdeme v Janovi 3:16-19. Pokud si z víry uděláme jen zajištění pro současný život – zdraví, majetek, štěstí, tak to nebude víra ale zájmový spolek. Bůh není automat na naše přání – hodím modlitbu a On mi splní přání. Každý křesťan by se hlavně měl pídit po poznání Boží vůle pro sebe. A pak může být i zázrakem to, že mě nevyléčí z choroby. Tak jak zůstal Pavlovi jeho osten. A my jako církve nemáme konkurovat zavedenému zdravotnickému systému. Asi jsem přízemní, protivný evangelík, ale takto to vnímám já.
Dan Drápal
Já v takových situacích netvrdím nic ROZHODNĚ. Když se modlím za uzdravení druhých lidí, tak je to ze dvou možných motivů: Buď se soucitu, nebo z poslušnosti, nebo z obou těchto motivací. Nikdy ne proto, abych někomu dokázal, že se stal zázrak. Ale za uzdravení jsem pochopitelně vděčný, a nemám potřebu zkoumat, zda k němu došlo přirozeně či nadpřirozeně.
Realtoltek
Jestli někdo skutečně přijme Svatého ducha, tak nikdy nebude činit zázraky pro „sebe“ ale vždy jen pro slávu jediného Boha protože je s ním zajedno. Apoštolové uměli i křísit mrtvé a to právě proto, že v nich působil Svatý Duch. Každý kdo nyní tvrdí, že obdržel Svatého ducha by měl dle Svatého písma umět zázraky činit. Pokud tomu tak není tak byl oklamán a žádného Svatého ducha neobdržel a to proto že je něco špatně a bude to muset být v budoucnu a ještě před příchodem našeho pána Ježíše obnoveno.
A říkám, i kdyby se sešel celý Vatikán tak nevzkřísí ani jediného člověka.
Olga Nedbalová
Ano, modlit se za druhé ze soucitu je správné. I Ježíš uzdravoval ze soucitu a nejen uzdravoval, dokonce obživoval. Také se ve sboru modlíme za nemocné, trpící atd. I naše evangelické sbory mají své nedostatky. Někdy je víra až příliš formální, někdo se až bezmyšlenkovitě začne upírat jen na liturgii. Tisíckrát můžeme mít na webu e-církev prohlášení, že každý je před Bohem odpovědný sám za sebe a nemůže se odvolávat na příslušnost církvi, přesto to láká. Absolvuji nedělní bohoslužbu a mám na týden od Boha pokoj. Takže zatímco v katolické církvi se stále více dostává ke slovu Písmo a Duch Svatý, u nás někdy začíná převažovat liturgická stránka. Letniční církve mohou mít problém až s přílišným upnutím se jen na Letnice. Ano, Letnice jsou součástí Písma, ale je to jen výsek. Duch Svatý někdy nemusí působit a Bůh má s námi jiné záměry. Někdy také se můžeme spojit s někým jiným, než je žádoucí. Možná i proto ono upozornění v Písmu Matouš 7:22-23. Každá církev má své silné stránky a své slabiny. A je dobré se o těchto věcech bavit než bude pozdě. Jan 2: 29 „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
Realtoltek
První Ježíšův zázrak se stal až po jeho křtu a to taky není žádná náhoda :).
Olga Nedbalová
Nevím, zda úplně všichni křesťané se mají soustředit na konání zázraků. Asi se mi také stalo, že mi někdo řekl, to je zázrak, vás mi poslalo samo nebe, ale to osobně za zázrak nepovažuji. Spíše možná důsledek Kristovy trpělivé výchovy, možná sem tam už nesu nějaké dobré plody. Ale sebekriticky přiznám, že ozdravný řez mi čas od času rozhodně neuškodí. Mně osobně se dějí zázraky. Ještě nedávno mě to děsilo, říkala jsem: „Pane, proč mě pořád zachraňuješ? Vždyť jsem tě nehodna. Váhavá, nesoustředěná, někdy ještě sobecká, někdy mrzutá, jindy kousavá. Do vzorného křesťana mám tedy daleko.“ Jak blízko mi byl v této situaci Šimon – Petr (Lukáš 5:8) Když to Šimon Petr uviděl, padl před Ježíšem na kolena. „Odejdi ode mě, Pane!“ zvolal. „Jsem jen hříšný člověk!“
Asi jsou opravdu věci mezi nebem a zemí, kterým ještě plně nerozumíme. Na druhou stranu – co se týče zázračných uzdravení, skutečně se někdy nemusíme v tomto životě uzdravit. Pavlovi je ponechán jeho osten, i přestože Pána žádal, ať ho ostnu zbaví. Nemyslím, že by za tím byl nedostatek Pavlovy víry. Osten mu byl ponechán z jiného důvodu. Možná aby neztratil soucit s trpícími, kdo ví.
pavel v
Olgo,
myslím, že by se všichni křesťané na konání zázraků soustředit měli. Otázkou však je, co je to zázrak. Když vezmeme zde předestřené uzdravení bolavého zubu pana Drápala, pak jedni to budou považovat za zázrak, jiní za náhodu. Nikdo nedokáže rozhodnout, jak to vlastně bylo. Slyšel jsem, že dobrý psycholog dokáže rozchodit chromého člověka. Ale jen v případě, že důvod jeho ochromení byl psychický blok. Jinde se pacient uzdraví díky hluboké důvěře ve svého lékaře i když ten mu předepíše pouhé placebo. Psychosomatická medicína zjistila na základě výzkumu hlubokou souvislost mezi psychickými (emočními) a somatickými (tělesnými) pochody v člověku – po uzdravení duše může následovat i uzdravení těla. Psychosomatická medicína selhává, pochopitelně, při léčbě zlomené ruky 🙂
Věřím, že Ježíš opravdu konal zázraky a tím největším zázrakem byla jeho láska. Mám zde na mysli jeho oběť za lidi (viz. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. – Jan 15,13). Láska je vždy obětí – znamená potlačit svůj sobecký pud vlastní každému žijícímu organismu – znamená chovat se nepřirozeně, pro někoho nelogicky. Na druhé straně však zcela svobodně – člověk, který nelpí na svém životě a pohodlí je i jako vězeň v koncentračním táboře svobodný. Zázrakem tedy je, když se člověk chová nad-lidsky, odvážně, statečně. Příkladem zázraku v naší době je Ján Kuciak. Věděl, že riskuje život a přesto se nebál odhalovat korupci v nejvyšších politických kruzích na Slovensku. Díky jeho smrtelné oběti padla mafiánská Ficova vláda a rozpadla se jeho zločinná síť zasahující státní správu i justici.
Každý křesťan může následovat Krista v konání zázraků – nic mu v tom nebrání. Musí se však smířit s tím, že může dopadnout jako Jan Křtitel nebo Ján Kuciak.
Olga Nedbalová
Omlouvám se, není to Jan, ale Zjevení Janovo 2:29
Eva Hájková
Myslím, že nám byla dána obrovská schopnost regenerace (těla i duše). Jen to může být (a bývá) narušeno. U někoho více, u někoho méně. Takže když to dobře funguje, může to být chápáno jako něco nadpřirozeného.
Olga Nedbalová
Ráda bych se vrátil k původnímu komentáři a jak chápat pravdy v Písmu obsažené. Můj (laický) názor – v dnešní době již zřejmě jen těžko můžeme trvat na tom, že Písmo je ideální učebnice zeměpisu, dějepisu, fyziky…..Ale je vynikajícím svědectvím o živém Bohu. Také se můžeme často poznat v postavách z Písma, král David, Pavel, Petr, Marie, Marta, Pilát, Jidáš. Ano, máme podobné vlastnosti, podobné slabosti a podobné dary. Hřešíme často velmi podobně a stejně jako oni vyhlížíme Spasitele, který nás z toho našeho marastu vysvobodí. Ano, zpočátku nechceme třeba moc některé věci z Písma slyšet. Hodně lidí umí zarecitovat Žalm 23, ale odříkat něco z Jeremjáše, to už je horší. Já si Písmo beru i jako pomůcku v komunikaci s Ježíšem. A každý večer si otevřu Písmo a ptám se Ježíše, co na mě říká, jak jsem ten dnešek prožila. Dříve jsem poněkud pošetile otevírala Písmo vícekrát, ono otevřít zrovna na místě, kde prorok ze SZ kárá Izraelce, nechtělo se mi to moc poslouchat. Tak jsem hledala něco lepšího – marně, pořád to bylo ve stejném duchu. Ale pak jsem sebrala odvahu. Padni, komu padni. Pokud mě má Ježíš skrze Písmo dnes napomenout, tak ať mě napomene. Pokud mě má povzbudit, tak ať mě povzbudí. Ježíš je přeci můj Pán a Spasitel. Zná mě velmi dobře a ví, co právě potřebuji. V Ježíše můžeme skutečně složit veškerou důvěru a On nás dovede spolehlivě až ke svému Otci. Jen se mu nesmíme vyškubnout z rukou.
Realtoltek
„v dnešní době již zřejmě jen těžko můžeme trvat na tom, že Písmo je ideální učebnice zeměpisu, dějepisu, fyziky“
To bych trochu oponoval. V bibli lze rozpoznat základy kvantové fyziky. Je tam zmínka o nepřístupném světle (něco mimo náš známý časoprostor). Z bible lze i rozpoznat, že nebyl žádný velký třesk….naopak se vše jakoby vynořilo z „nepřístupného světla“. Nejnovější seriozní studie teď taky tvrdí, že velký třesk nebyl ale vše včetně časorostoru jakoby vzniklo „vynořením“ (nepřístupné světlo se stalo přístupným – již v časoprosoru).
2Uprostřed náměstí toho města, z obou stran řeky je strom života, nesoucí dvanáctero ovoce; každý měsíc vydává své ovoce a listí toho stromu slouží k léčení národů.
Jak může být 1x strom na obou stranách řeky….zkuste si to namalovat. Takže z toho vyplývá, že se spíše jedná o dvě části prostoru nad a pod řekou 🙂 atd….