Křesťan naštěstí identitu hledat nemusí. Jeho identita není něco, co by si musel nebo mohl vymyslet, není něčím, co by musel objevovat a na čem by musel pracovat. Když se obrátil k Bohu, přijal identitu od svého Tvůrce a Spasitele. Je Boží syn, Boží dcera. Má milujícího Otce v nebesích.
Identitu tedy křesťan objevovat nemusí, nicméně musí se pídit po svém poslání, po svém určení. Bůh pro každého z nás poslání má; pro nás je ale důležité, abychom nejprve znali svou identitu, a až potom přemýšleli o tom, jaké je naše poslání.
Dávám za pravdu těm teologům, kteří vidí potvrzení tohoto vztahu identity a poslání v Otcových slovech určených Ježíšovi při jeho křtu v Jordánu. „Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení“ (Mt 3,17). Ježíš dosud nezačal naplňovat své poslání, ale Otec již vyjádřil jeho identitu: Je jeho milovaný Syn – ještě před tím, než udělal svůj první zázrak a než zahájil svou pozemskou službu.
Svou identitu přijímáme z milosti, tedy darem. A nikdo jiný než náš nebeský Otec nám ji dát nemůže.
Člověk, který svou identitu nepřijímá, neví, čí vlastně je. A protože bez identity se žije opravdu těžko, musí přijmout identitu, kterou mi přisuzují jiní, nebo si ji musí vymyslet sám. Zdá se mi, že tato řešení nebývají příliš šťastná.
Víra v Boha a vztah našich rodičů k nám do značné míry určují, jak svou identitu vnímáme a zda v ní dokážeme spočinout. Pokud Boha neznáme a máme o něm falešnou představu – třeba že je něco jako nepříjemný šéf, které čeká na naše pochybení – může to mít katastrofální účinky pro naše prožívání. Stejně tak když nás rodiče nevedou k tomu, abychom pochopili, že jsme milovaní Boží synové a Boží dcery. Rodiče nás vlastně v této naší identitě ani potvrdit nemohou, pokud sami pro sebe tuto identitu nepřijali. Pokud věřili v Boha, ale jejich Bůh byl jen přísný soudce, nikoli milující Otec, mohli v nás vypěstovat podobně falešnou představu Boha.
Málokdo z nás měl to štěstí, že vyrůstal v rodině, kde oba rodiče Boha znali a Boha milovali, protože věděli, že sami jsou Bohem milováni. Jakmile ale prožijeme obrácení, můžeme začít Boha správně poznávat. Pán Ježíš říká, že věčný život je v tom, když poznáme Boha a jej samotného, tedy Ježíše Krista (Jan 17,3).
Když se vydáme touto cestou, naučíme se dívat se na druhé lidi jako na milované Boží syny a dcery, nebo na potenciální milované Boží syny a dcery. Ti, kteří se stavějí proti mně, kteří mě pomlouvají nebo mi nějak ubližují, jsou potenciální milovaní Boží synové nebo Boží dcery. A protože sám dobře vím, že jsem Bohem milován – ne proto, že už jsem dokonalý, ne proto, že se tolik snažím – nepřátelství druhých by mě nemělo rozhodit, a současně mi vědomí vlastní identity brání, abych se sám rovněž choval nepřátelsky.
Základem mé identity nemůže být tzv. sexuální orientace, příslušnost k etnické skupině, členství v nějakém gangu či v politické straně. Ten, kdo nenalezne svou identitu v Bohu, bloudí. Pokud toto bloudění trvá déle než dvě generace, začne se společnost rozpadat. Pokud totiž člověk nespočine v Bohu, namísto vděčnosti za život (a za to, že nám Bůh připravil smysluplné poslání) začne uplatňovat nároky. Na této cestě ale nikdy nebude mít dost.
V současném světě můžeme pozorovat dvojí vývoj. Moderní věda a technologie dnes umožňují zcela vymýtit hlad. Pokud hlad přetrvává, má to důvody politické, nikoli klimatické nebo ekonomické. Rovněž jsme byli svědky – přinejmenším v západní civilizaci – dramatického poklesu zločinnosti. Podařilo se vymýtit řadu nemocí. Prodloužila se délka lidského života a medicína dnes dokáže zázraky.
Na druhé straně můžeme pozorovat, kam to vede, když lidé nenacházejí svou identitu v Bohu. Přes čtyřicet let pozoruji lidské osudy. Jako pastor už mohu sledovat třetí generaci lidí, které znám ze společenství. A také pozoruji nové lidi, přicházející do církve. Mám velmi silný dojem, že lidí všelijak pozraňovaných je stále více. Vyrůstání v nefunkčních rodinách či zcela mimo rodinu si vyžaduje vysokou daň. Duševních poruch přibývá – a není to dáno jenom tím, že dříve se tyto poruchy mnohdy nebraly v potaz. Mám dojem, že současný rozpad ve Spojených státech je důsledek oné ztráty Boha, ztráty identity. Ničení soch není jediné ničení, které tam nyní probíhá. V některých městech – v těchto týdnech konkrétně v Chicagu – dochází k bezprecedentnímu rabování. To už nejsou nějaké protesty. Je to destrukce, je to anarchie. Obávám se, že na podobné trajektorii se můžeme ocitnout i my. Proto volám s prorokem: Navraťte se k Bohu, a navrátí se k vám.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 19. srpna 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
21 Komentáře
pavel v
Rabování v Chicagu
Policejní superintendant David Brown uvedl, že „nešlo o organizovaný protest“, ale o „čirou kriminalitu“. Starostka Lori Lightfootová také uvedla, že rabování nemělo s protesty nic společného a označila noční události za „útok“ na Chicago. Zdůraznila, že rabování bylo zachyceno na bezpečnostních kamerách a že tyto záběry budou použity k trestnímu stíhání. „Viděli jsme vás a půjdeme po vás,“ uvedla.
Autor pravděpodobně omylem dal čistě kriminální záležitost v Chicagu do souvislosti s politickými protesty proti rasismu vyvolanými policejní vraždou George Floyda.
Na závěr článku se objevuje varování proti anarchii a proti možnosti, že na trajektorie anarchie se můžeme ocitnout i my. Žel, už jsme se ocitli. Prezident Miloš Zeman se dopustil pomluvy novináře Ferdinanda Peroutky. Soud Zemana už poněkolikáté odsoudil k omluvě. Zeman poněkolikáté odmítl. Prezident Zeman také několikrát porušil Ústavu. Například když jmenoval Rusnokovu úřednickou vládu, která nebyla legální, protože ve Sněmovně nezískala důvěru. Jmenoval ji přesto, že ve Sněmovně byla většina, která byla schopna postavit vládu s důvěrou. Premiérem je člověk, který ukradl státní dotaci. Premiér také ze své pozice ovlivňuje dotace státu pro své soukromé firmy. Porovnáme-li drzost, se kterou se obohacuje a objem ztrát, které to přináší, jeví se rabování v Chicagu jako banalita.
Je smutné, že protirasistické protesty v USA překročily míru (kácení soch). Tyto excesy jsou však banalitou ve srovnání s úpadkem justičního systému v Česku a svobody slova v Maďarsku.
Geras
Přečtěte si volně dostupné Peroutkovy články „Češi, Němci, Židé“ a „Dynamický život“, jejichž autorství nikdo nezpochybňuje.
pavel v
Ty články jsem četl, když to všechno začalo. Peroutka nemohl napsat, že je proti Hitlerovi, podepsal by si rozsudek smrti. Ostatně, bylo by to nošení dříví do lesa. Peroutka se snažil nepřímo vysvětlit, že Hitler je umíněný člověk neschopný kompromisu a z toho důvodu je cesta spolupráce s ním cestou do pekel. Peroutkovy články měly Čechy varovat, že Hitler není jako jiní politici, implicitně, že je to bezohledný a bezskrupulózní člověk. Že při jednání s ním je nutná nejvyšší ostražitost.
Geras
Vaše odpověď stěží ospravedlní ten druhý. Netýká se ale hrubého antisemitismu článku prvého.
pavel v
V tom prvním článku není ani slovo o Hitlerovi, vůbec s ním nesouvisí. A už vůbec se z něj nedá nijak odvodit, že Peroutka byl Hitlerem okouzlen. Článek byl Hradem vytažen na světlo Boží v domnění, že lidé Peroutku odsoudí. Museli by být na hlavu padlí. Každý ví, že nacisté Peroutku věznili v koncentračním táborech Dachau a Buchenwald. Proč by ho věznili, kdyby jim šel na ruku?
Pomluvit Peroutku, abyste nějak omluvil lhaní prezidenta Zemana, se vám nepodaří. Nikdo tomu zde neuvěří.
Konečný Fr.
Kdysi farář Miřejovský říkal na Západě, že v Československu každý občan může navštěvovat bohoslužby. A měl pravdu. Dnes jeho vnuk David v ČT referuje o dění v USA. Zřejmě je v obraze, otázkou je, co v ČT může říci a co už ne. Kořeny dnešních násilností v USA vyrůstají mj. z neomarxismu, který se již dávno uhnízdil na západních univerzitách. A.Vondra po roce v evropském parlamentu řekl, že jeho zkušenost s ním je děsivá. V podstatě stále jen hlasuje proti.. Taková je realita EU, ze které chce Okamura co nejrychleji odejít a Klaus ml. mu správně říká, že to není tak jednoduché.
Petr niederhafner
Moje zkušenost s možností navštěvovat bohoslužby za minulého režimu je trochu odlišna,znám případy i z nejbližšího okolí, že bylo jasné řečeno jestli budete pokračovat v chození do kostela nebudete moci pracovat ve škole jako učitelka, Co pak musíte být tak svatá? (citace)
Dotyčná pak pracovala v JZD ,jako učitelka skončila. Těžce zákaz nesla, bylo ji to líto.
Konečný Fr.
Ano, tak to bylo, případ od případu.
Karel Krejčí
Ano, bratře,
Bůh zvolal: „Toto je můj milovaný Syn!“
Stejně tak lze zvolat: „Tento komentář je oslavou Boha!“
Náplň tohoto komentáře nezavdává důvod k plané diskusi nebo mluvou Písma: „mlácení prázdné slámy“. Pokud Bůh nebude středem našich námětů, úvah, pohledů a naším měřítkem, budeme stále nekonečně bloudit uličkami nekončícího světského bludiště, v nichž budeme marně hledat co je pravda, co je lež, co je dobré a co zlé a v konečném výsledku budeme dokonce na sebe pyšni, že jsme se dokázali shodnout mezi sebou na kompromisu. Tedy na řešení, které je ve skutečnosti „něco“ mezi ano a ne a pouze prodlouží agonii tohoto světa. Jde v podstatě o to, čemu dáme přednost, zda tématům, ze kterých vytěsníme Boha a následná diskuse bude logicky o to urputnější, zaslepenější a zavilejší nebo naopak umístíme našeho Pána do středu a komentář a samotná diskuse se stane oslavou Boha. Co tedy zvolíme?
Olga Nedbalová
Pěkný komentář a i osobní vyznání autora. Hledání identity = hledání Boha – autor má pravdu, že Boha nemusíme hledat. On sám si nás našel a mluví s námi. Jen my někdy neslyšíme a nevidíme. Nebo možná něco slyšíme, ale nelíbí se nám to. Raději bychom slyšeli a viděli něco jiného. Tak před Bohem utíkáme, zacpáváme si uši, zakrýváme si oči. Díky Boží trpělivosti nám to někdy dojde a uvidíme pravdu. Začneme se držet Jeho stezek a zjišťujeme, že Jeho plány jsou dokonalé. Na rozdíl od těch našich. Pro mě je víra o odevzdání se Bohu v tom, že mu plně důvěřuji. Věřím, že On ví, co je pro mě dobré. Dokonale mě zná. Pokud člověk chodí v Duchu Svatém, nese jeho plody. Z toho má samozřejmě užitek celé společnost, tedy i ti, kteří v Boha nevěří. Je to tak jednoduché a prosté. Jakmile začneme chození v Duchu Svatém komplikovat, přidávat k tomu své nápady a zásluhy, celé se to zvrtne. Alespoň to je moje osobní zkušenost.
Karel Krejčí
I Vaše vyznání prozrazuje Boží přítomnost ve Vašem srdci. Nic není náhoda ani různorodá skladba a pohledy všech zúčastněných diskutujících k jednotlivým komentářům. Všechno má nějaký smysl a důvod. Vy jste svěřila svůj život do těch nejlepších a nejstarostlivějších rukou – do rukou nebeského Otce.
Olga Nedbalová
Ano, pane Krejčí, i z Vašich odpovědí je vidět, že Bohu plně důvěřujete. Někdy si lidé myslí, že cesta víry musí být obtížná, plná dřiny a odříkání. Ale cesta za Bohem je plná radosti. Neznamená to ovšem, že budeme v životě úspěšní podle světských měřítek. Je to o tom, že i když budeme mít v životě těžší období, máme pořád nad sebou Boží vedení. Můžeme si odpočinout v Božím náručí. Věci, které mě v životě nejvíce posunuly, přišly jakoby samy od sebe. Aniž bych vyvíjela nějakou horečnou aktivitu. Pevně věřím, že to skutečně byly Boží zásahy. Kdežto někdy jsem se snažila, pachtila a ve výsledku to nestálo na nic. Co bylo z mé pýchy, nestálo ani za zlámanou grešli, co bylo z Boží vůle, je jako vzácný drahokam. Přeji i ostatním bratřím a sestrám, aby viděli a slyšeli, co pro ně Bůh osobně přichystal. Skutečně jsme všichni Jeho milovaní synové a dcery. Nečiní rozdílu. Opravdu stačí jen svěřit svůj život do Jeho rukou.
Otakar Vožeh
Napětí kolem osobní identity je dané tím, že mnozí lidé – naneštěstí někdy i věřící – posuzují svoji identitu svými životními zkušenostmi a prožitky. Na jedné straně si myslím, že jsem tím, kdo jsem, ale na druhé straně žiji životem, který moc neodpovídá tomu, co si myslím, že jsem. A tak se snažím tu svoji identitu poopravit, přizpůsobit realitě.
To je biblické napětí, které dostatečně popisuje Písmo. Apoštol Pavel píše, že trpí tím, že dělá to, co nechce a nedělá to, co by dělat chtěl. Apoštol Jan píše o tom, že věřící člověk nemůže zůstávat ve hříchu, ale, jestli zhřeší . . .
Podstatné pro věřícího je zůstávat v té identitě, kterou z Boží milosti přijal vírou v Pána Ježíše Krista, jak píše autor. Být Božím dítětem je naše základní identita, od které se odvíjí všechno ostatní. Nesmíme dovolit ani ďáblu, ani společnosti, ani okolnostem, aby tuto identitu nějak narušili. Ztratit ji nemůžeme. Musíme ji však naplňovat, potvrzovat svým každodenním životem.
Karel Krejčí
K té identitě však také patří ono Pavlovo rčení : „Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu, radujte se!“ Je jen málo odpovědí na komentáře, které sdílejí tuto radost. Je málo odpovědí, které mají moc povzbudit. A je málo těch, které jsou vůbec takto zaměřené.
Olga Nedbalová
Moc se mi líbí, pane Vožehu, úvaha o úpravě identity. To znám osobně. Jsem hříšník? No, asi jsem, ale kolegyně v práci je určitě větší. A což teprve politici, to je jeden hříšník vedle druhého. Takže na tom asi ještě nejsem tak špatně. Čtu Bibli. Je tam psáno: „Ne má, ale Tvá vůle, Pane, staň se.“ Myslím si, pěkné, ale což to tak trochu upravit: „Ne Tvá, ale MÁ vůle staň se.“ Tady se zase píše: „Po stezkách Hospodinových chci chodit.“ Ale ty stezky jsou jakési křivolaké, nebude lepší: „Po stezkách SVÝCH chci chodit.“ A je to hotovo, celkem pěkně jsem si identitu upravila. Naštěstí je Bůh skutečně hodně trpělivý a já jsem se uviděla. Bez příkras. Nic jiného mě v životě tak nevylekalo jako tento pohled. Kdysi tu pěkně pan Krejčí napsal o obílených hrobech. Já jsem byla ten OBÍLENÝ HROB. Ale ten velký úděs se změnil v RADOST. Vždyť já nemusím mít dokonalé plány, ty má přece pro mě přichystané Hospodin. Ano, jsem hříšná, ale mám naději. V Ježíši Kristu. Jsem slabá. Ale mám posilu v Duchu Svatém. Takže jen opravdu dokonalý Boží plán spojuje v sobě utrpení, když následujeme Ježíše s obrovskou radostí. Ano, pro uši nevěřících to zní divně, hledat radost v kříži. Jsme za blázny. Ale to nám přece nevadí.
Karel Krejčí
Současný modní trend ve světě – tetování těla – neomylně prozrazuje identitu člověka ve vztahu k Bohu. Stejně jako jiné snahy a péče o zkrášlování těla. Tento svět je plný na pohled krásných, ale ve skutečnosti neužitečných a škodících model, které zamlžují a znemožňují prohlédnout faleš tohoto světa. Bůh však seslal v této době na Zem jakéhosi „dohlížitele“, který vytahuje na světlo všechno to, co jsme vychytrale zametli pod koberec, abychom se nemuseli zabývat sami sebou, svými chybami a kam se vlastně jako lidstvo ubíráme.
Olga Nedbalová
Teď jsem si uvědomila, že my, křesťané, máme obrovskou výhodu. Nikde v Bibli není psané: „V padesáti musíš vypadat na třicet a v šedesáti na čtyřicet.“ Hospodin nás miluje takové, jací jsme. I vzhledem k svému věku a pokračujícím neduhům. Na druhou stranu – jistá střídmost co se týče jídla a pití (moderně životospráva) dle mého názoru neuškodí. Vždyť přece jenom naše tělo je Chrám Boží. Nemáme si z půstu a odříkání dělat modlu a své zásluhy, ale dle mého úsudku i tyto věci ke křesťanství patří. Je zvláštní že lidé, kteří žijí z víry a chodí v Duchu Svatém mají zvláštní oči. I když je tělo sešlé věkem, na očích se to dá poznat. Pokoj, který z jejich pohledu vyzařuje, překoná všechno ostatní. Už to nejsou sešlí starci, ale jsou krásní. Krásnější, než třicetiletý mladík plný síly. To samé se samozřejmě dá říci i o ženách.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Jsme na tom historicky o hodně jinak než v USA. Jejich křesťanská historie začala, když naše země ztratila náboženskou svobodu, zatímco ztráta vlivu Církve ve veřejné sféře v USA je stará jen půl století. Ale: I naše země byla založena na křesťanství a tam někde ve spáse a jen a jen tam je naše kolektivní identita. I naše země má od Boha své poslání a snad přeci jen přichází čas, kdy se naplní. Ztotožňuji se se zvoláním na konci článku.
Otakar Vožeh
Mám zato, že pojem kolektivní identity je problematický, až nebezpečný. Na čem je ta identita založena ? Na jazyce, na zvyklostech (kultura), na rasové příslušnosti, na zeměpisné poloze, atd ? Plyne z toho kolektivní vina, kolektivní odpovědnost ?
Nechci v tom být dogmatický, ale mám zato, že v Písmu najdeme pouze dvě kolektivní identity : Izrael a Církev. U obou je naprosto jasné, v čem jejich kolektivní identita spočívá. (Aby nedošlo k nedorozumění, identita Izraele a identita Církve jsou dvě velmi odlišné identity).
Olga Nedbalová
Ano, také si myslím, že křesťané jsou následovníci Ježíše Krista. A je jedno, jestli je to Američan, Čech, Maďar, Slovák, Rus………Naše identita je prostě jen v Kristu. Bez ohledu na světskou moc a stát, ve kterém žijeme.
Eva Hájková
Ano. Kolektivní identita (a kolektiv vůbec) je velmi problematická věc. Vždycky se totiž najde někdo, kdo bude mluvit za kolektiv, tedy i za nás. Aniž s tím budeme souhlasit.