Dan Drápal: Erdoganovo vítězství, prohra Turků

Turecké referendum o ústavních změnách dopadlo pro Erdogana vítězně. Dosáhl svého. Pokud mu bude zdraví sloužit a pokud nebude svržen, může legálně vládnout ještě celou řadu let.

Bylo to ovšem vítězství těsné. A přitom šlo o hodně. O víc než v britském referendu o vystoupení z Unie. A pokud jsme měli pocit, že jde o hodně v našich domácích volbách v minulé dekádě, kde se rozhodovalo o vítězství pravice nebo levice, tak se nám to jeví ve světle tureckého referenda jako záležitost zcela titěrná.

Počátkem tisíciletí měl Erdogan ambice stát se islámskou variantou západoevropského křesťansko-demokratického politika. Osobně se domnívám, že tehdy neplánoval, že se jednou stane diktátorem. Moc mu ale zachutnala – podobně jako Viktoru Orbánovi, jenž byl kdysi liberálním demokratem. Ano, moc bývá nebezpečná – to víme snad všichni.

Turecky nerozumím ani slovo, ale slyším-li dikci Erdoganových projevů, nemám příjemné pocity. Ten člověk má zřejmě k diktátorství určité povahové predispozice. Mnohem silnější než Jaroslaw Kaczynski. Politické názory Andreje Babiše se mi pranic nezamlouvají, ale popravdě řečeno, Babiše si nedokážu představit jako diktátora. Naštěstí na to nemá.

Turecko koketovalo s demokracií téměř celé století. Zdá se, že toto období je u konce.

Erdoganovo vítězství je ovšem problematické. Přinejmenším stejně problematické, jako vítězství komunistů u nás v únoru roku 1948. Desetitisíce lidí byly pozavírány (a asi si všichni dokážeme představit, jak by tito lidé hlasovali v referendu, kdyby hlasovat mohli) a statisíce byly vyhozeny z práce. Představa, že všichni tito lidé se nějak aktivně provinili podporou údajného strůjce loňského pokusu o převrat Fetulláha Güllena, dřívějšího Erdoganova souputníka, je stejně absurdní, jako když po Stalinem inscenované vraždě věrného soudruha Sergeje Kirova putovali do sibiřských gulagů celé vlaky „Kirovových vrahů“.

V Turecku už od onoho nezdařeného puče musí vládnout strach. To, že se téměř polovina lidí dokázala vyslovit proti Erdoganovým plánům, jen dokazuje, že ať už je to z jakýchkoli důvodů, jeho podpora není příliš silná. O tom, do jaké míry byly volby zfalšovány, si nedovolím spekulovat. Ale i kdyby nebyly, jsem přesvědčen, že kdyby se mohli svobodně vyjádřit lidé žijící na Východě Turecka (převážně Kurdové) kde se bojuje, a lidé pozavíraní, Erdogan by nezvítězil.

Nicméně tipnu si, že jeho podpora u tureckého obyvatelstva bude narůstat. Nechci hned srovnávat Erdogana s Hitlerem, ale domnívám se, že vývoj jeho podpory bude podobný jako vývoj podpory nacismu po Hitlerově nástupu k moci. V zemi bude nastolena určitá atmosféra, a všichni, kdo se nepodvolí, přijdou o práci – nebo pro ně nastane ještě něco horšího. Turecko se už nyní dostalo na přední místa žebříčku vězněných a pronásledovaných novinářů. Obávám se, že „normalizace“, která nyní v Turecku nastane, bude taková, že naše „normalizace“ z let 1969-1971 bude ve srovnání s ní jen slabým odvarem.

Erdoganovo vítězství tedy není dobrou zprávou ani pro Turecko, ale ani pro Evropu. Měli bychom si dobře všímat skutečnosti, že Erdoganova podpora mezi Turky žijícími v Evropě byla procentuálně mnohem silnější než v samotném Turecku. Přiznám se, že mě překvapila. Domníval jsem se, že přinejmenším v Německu si Turci, žijící již po léta v demokratické zemi, budou demokracie vážit víc, a budou se dívat kriticky na to, co probíhá v jejich vlasti, případně ve vlasti jejich otců. Ti, kteří se domnívali, že migranty je možno integrovat, mají teď jistě látku k přemýšlení.

Z hlediska duchovního vidím tři aspekty, které hrají v dějinách Turecka negativní roli a které jsou možná hlubokou, byť ne na první pohled evidentní příčinou, proč demokracie v Turecku prohrává. Prvním z těchto aspektů je postoj Turků k vyvražďování Armenů za první světové války. Přiznám se, že mi není úplně jasné, proč má německý nebo francouzský parlament přijímat rezoluci o tom, že toto vyvražďování byla genocida, a chápu, že Turci se tímto hlasováním cítili popuzeni. Mnohem důležitější je ale to, zda jsou oni schopni nějaké sebereflexe. Ano, vím, že i u nás je spousta lidí, kterým přinejmenším „nevadí“, jakých krutostí se po válce dopouštěli Češi na Němcích; je ale mezi námi dostatečně silná množina lidí, kteří vědí, že vina Němců je vina Němců a vina Čechů je vina Čechů, a že cesta ke smíření nemůže vést přes srovnávání velikosti vin. A smíření s Němci je nyní hotovou věcí. Mám obavy, že Turci této sebereflexe schopni nejsou.

Druhým aspektem je vztah ke Kurdům. Tvrdit, že žádní Kurdové vlastně nejsou, že jsou jen nějací „horští Turci“, je prostě nehoráznost. Nemohou-li Kurdové dostat samostatnost, jistě by měli mít minimálně kulturní autonomii, vlastní školství apod. Silové řešení problému, který Turci většinově zvolili, znamená jen jeho prohlubování.

Třetím aspektem je netolerance menšin obecně. V Turecku je sice stále oficiálně svoboda vyznání, nicméně křesťané tam mají život nesmírně těžký. Jedna věc je totiž dikce zákona, druhá věc je konkrétní atmosféra a možnost dobré (nebo alespoň obstojné) zákony uplatnit.

Osobně si nemyslím, že nacionalismus nutně vede k násilí a nepřátelství; naopak jsem přesvědčen, že nacionalismus může sehrát i pozitivní úlohu, ale právě jen za podmínky, že je v něm místo pro ochranu menšin – náboženských, etnických, politických, kulturních… Bez této ochrany je nacionalismus skutečně škodlivý a skutečná demokracie nemožná, protože – je třeba to stále znovu opakovat – demokracie není pouze vláda většiny, ale taková vláda většiny, která současně chrání menšiny. Bez ochrany menšin žádná demokracie není. Na případě Turecka vidíme, že když potřeba ochrany menšin neprosákne do atmosféry v celém národě, nestačí ani stoletý flirt s demokracií, aby si ji národ osvojil.

Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Wikimedia a Archiv autora