Je to už pár let, co jsem četl zajímavý článek o dějinách obtížnosti maturitní zkoušky z matematiky. (Bylo to v rámci debaty o tom, zda má být maturita z matematiky povinná.) Moc lituji, že jsem si nepoznamenal některá data, která mě v onom článku zaujala. Jen si vzpomínám, že nejtěžší matematické příklady museli maturanti řešit koncem devatenáctého nebo počátkem dvacátého století. Od té doby se laťka obtížnosti už jen snižovala.
Nedávno proběhla diskuse o případném zjednodušení českého pravopisu. V diskusi zazněly názory, že Ústav pro jazyk český by se neměl snažit normativně určovat, co je „správné“, ale měl by pouze zachycovat a reflektovat vývoj jazyka. Výslovnostní rozdíl mezi i a y zmizel již před několika staletími, a není žádný přesvědčivý důvod, proč ortografii nezjednodušit, jak už to dávno udělali Slováci, případně jedno z těchto písmen (spíše y než i) zrušit úplně. Děti by se nemusely ve škole biflovat vyňatá slova a uvolnily by se jim tak mozkové závity pro některé užitečnější věci.
Nejsem schopen předložit nevyvratitelný argument proti těmto snahám o zjednodušení. Dříve nebo později k němu patrně dojde a já se s tím určitě nějak vyrovnám, budu-li ještě stále mezi živými. Určité klady současného stavu ale vidím. Přátelé si patrně všimli, že tam, kde mnozí nepoužívají diakritická znaménka, já je důsledně používám. To mě nutí si text, který hodlám někomu poslat, znovu přečíst. A to mi poskytuje příležitost si ještě jednou rozmyslet, zda skutečně chci daný text (byť jde třeba jen o SMS) skutečně poslat. A mohu říci, že podle toho, jaký text mi posílají druzí, do značné míry poznám, co jsou zač a v jakém rozpoložení psali. Pokud píší s celou řadou chyb, je velmi pravděpodobné, že nejenže psali pod vlivem emocí, ale patrně mají ve svém vnitřním životě stejný binec jako ve svých textech. Kdyby si svůj vzkaz či příspěvek po sobě přečetli, možná by ho vůbec neodeslali. Shrnuto: Zjednodušení patrně vyhoví naší uspěchanosti, nikoli však hodnotě našeho sdělení.
Vraťme se však k matematice. Vzpomínám si, jak jsem trápil sám sebe i svého milovaného syna, když jsem ho nutil zvládat dělení trojcifernými čísly. Slýchám, že to není potřeba, děti mají přece kalkulačky. Skvělé. Hackeři nedávno ochromili benešovskou nemocnici a nějaké doly na severní Moravě. Co až způsobí nějaký pořádný blackout? Po čase nenabijete mobily (a možná kleknou i mobilní sítě) a po o něco delším čase i ty kalkulačky (pokud nejsou na baterie a vy těch baterií máte doma dostatečnou zásobu). Pak by se mohly docela hodit i určité dovednosti, o nichž se dnes domníváme, že je nikdy potřebovat nebudeme.
Mantrou nových pořádků je, že nemá cenu se biflovat data, ale chápat souvislosti. Jistě na tom něco je. Pokud ale znáte dat minimum, tak ty souvislosti nepochopíte. Jistě, do jisté míry platí, že není potřeba se biflovat data, která si můžete najít. Strýček Google a tetička Wiki jsou úžasní. Jenže když znáte dat příliš málo, nebudete vědět, co vlastně hledat. Určitý obecný přehled skutečně potřebujete. Vzpomínám si, že když jsem byl koncem šedesátých let poprvé ve Spojených státech, proběhl tam výzkum znalostí zeměpisu. Průměrný Američan byl schopen vyjmenovat pouze šest států. Jedním z nich byla Velká Británie, další bylo Japonsko, další „Evropa“. Ano, mnozí Američané ji považovali za jeden ze států. Tragičtější bylo, že určité procento Američanů považovalo tehdy Kubu za jeden z jednapadesáti států Unie. Bodejť by je pak neštvalo, že se tam vlády zmocnili komunisté. V tomto případě by neznalost mohla být hodně nebezpečná.
O podobný „průzkum“ jsem se snažil v rozhovorech se sovětskými vojáky. Rád jsem si s nimi povídal a když jsem byl na vojně, s jedním četařem jsem se scházel pravidelněji. Byl to jediný z těch, s nimiž jsem hovořil, kdo se snažil chápat, co se vlastně děje a kdo měl jakž takž trochu přehled o zeměpise. Bohužel jsem po pročtení materiálů, které na mě shromažďovala StB a vojenská kontrarozvědka, zjistil, že jsem mu tím zřejmě způsobil nějaké kádrové potíže.
Mohu nabídnout i další smutná zjištění. Před pár lety mě požádal jistý odborný časopis o překlad anglicky psaného článku o významném ruském mysliteli z devatenáctého století Alexeji Chomjakovovi. Autorem článku byl jakýsi Bulhar, který měl před jménem i za jménem několik titulů. Chomjakov byl originální slavjanofilský myslitel, který se „vrtal“ v celé řadě oborů – fyzice, dějepise, filosofii, teologii, poezii… Kdysi dávno, když jsem se podrobně věnoval ruským dějinám, jsem pročetl všech osm dílů jeho sebraných spisů. Něco jsem tedy o Chomjakovovi věděl. Článek toho Bulhara byl úplně vedle – vyzařovalo z něj naprosté nepochopení souvislostí. Nevím, zda onen autor četl něco z Chomjakova samotného; spíše jsem měl dojem, že četl pouze něco o Chomjakovovi, ale nechci mu křivdit. Možná že za svou práci o Chomjakovovi dostal další titul. Vzpomněl jsem si na setkání s jedním katolickým knězem, kterého jsem poznal na jaře 1968, nedlouho poté, co byl po čtrnácti letech věznění propuštěn na svobodu. Ukazoval mi deníček, který měl možnost si vést v Leopoldově. Nemohu zapomenout na jeden úryvek, který se mi možná podaří ocitovat doslovně: „Tak máme jednoho kněze v komunistické vládě, ministra Josefa Plojhara. Je to doktor honoris causa. A máme kněze i v exilové vládě, monsignora Šrámka, a to je také doktor honoris causa. A je to stejný honor – a stejná causa.“
Možná je v tom trocha skepse, ale alespoň i trocha humoru.
To mě přivádí k úvaze poslední. Proč lidé tolik touží po titulech? V každém roce se na někoho významného provalí, že opsal diplomku nebo doktorskou práci. Je mi těch lidí líto. Rád bych jim nějak sdělil, že je dobré psát o něčem, čemu opravdu rozumím. Vzdělanost má skutečně hodnotu, a to i tehdy, pokud jsou naše znalosti neprodejné. Je to jako s láskou k umění – líbí se mi určitý obraz, protože stojí deset milionů, nebo má hodnotu deseti milionů, protože se hodně lidem líbí? Domnívám se, že na tuto otázku nezná odpověď snad nikdo z lidí.
A ještě podpis: Temp. Dan Drápal. (Nevíte, co je to temp.? To je titul temperátor, neboli topič, mé několikaleté povolání ve škole normalizačního života. Na titul Dr. h. c. stále ještě čekám.)
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 1. ledna 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
15 Komentáře
Karel Konečný
Píšete o českém jazyce, který je hodně bohatý, květnatý, a jaksi rozvětvený. Pro cizince je náš jazyk samozřejmě velmi obtížný, a zkušení překladatelé z cizích jazyků souhlasí s tím, že i myšlení Čechů je komplikované v porovnání s myšlením Angličanů, jejichž jazyk je jednodušší. Jak píšete, lidé se často vyjadřují na základě emocí a pocitů se spoustou chyb. Tituly, to je zvyklost z Rakouskouherska. Děti jsou od základní školy konfrontováni s pojmy hloupý a chytrý. Následně se to promítá i ve společnosti, a studenty pak nezajímají témata výuky, ale dosažení nějakého titulu. Chápání společnosti je v tomto ohledu dobře známé. Potíž je v tom, že se žáci i studenti nenaučí logicky myslet, ale jen memorovat získané poznatky. Běžně můžete vnímat při proslovech nebo projevech lídrů, že jen memorují připravený text, a často ani neznají význam pojmů, které používají, a často si i odporují třeba v jedné větě.
Když zmiňujete akademické hodnosti, tak mezi nimi jsou obrovské rozdíly, na kterých se podílí také skutečnost, že se ve snaze po dosáhnutí akademické hodnosti podvádí, a udělování těchto hodností je také ovlivněno subjektivním názorem udělovatele akademické hodnosti.
Co se týče umění, tak víte dobře, že mnoha lidem se líbí naivní, romantické umění a jiným zase umění, které má myšlenku autora o životě a co je to život.
Petr Adamec
Lidé, kteří píšou se spoustou chyb, bývají spíše dyslektičtí než moc emocionální.
Ve středověku lidé věřili, že číst a psát se může naučit jen malá skupinka lidí – intelektuální elita. Teď to umí skoro všichni. Podobně maturitu dříve okolo 1900 mělo jen třeba 10 % obyvatel. Bylo to fakt vysoké vzdělání – včetně plynné znalosti latiny. A většina populace pracovala manuálně a zvádala jen opravdu hodně základní znalosti. Ta doba je prostě pryč.
Maturita je zjednodušená. Kdyby nebyla, většina maturantů by ji neudělala. A je to nezbytné mít laťku níže. Maturanti jsou snáze zaměstnatelní. Kdyby byla maturita jen pro 5-10% obyvatel a vysoká škola třeba pro 2%, dovedete si představit, jak by asi náš svět fungoval? Velká část populace by byla v našem světě nezaměstnatelná. Viz situace v Africe.
Stát má téměř monopol na vzdělání a garantuje výsledky zkouškou – maturitou, event. státnicemi. Proto skoro každý titul potřebuje. Smutné je, když v církvi se někteří honosí falešně získanými tituly. A když vzdělání má v některých částech církve velmi malou hodnotu. Někde je spíše nevýhodou – teologicky vzdělaný je v podezření z hereze – že pomazání Duchem je vše a vzdělání nic.
Myslím, že větší problém je jinde – v některých (mnoha) krajích je 30% dětí vycházejících z 9. třídy funkčně negramostných. Tedy nepříliš schopných života v naší době. Třeba neschopných pochopit návod u spotřebiče.
Drtivou většinu výuky českého jazyka strávili zoufalou snahou o bezchybnou gramatiku, kterou má čeština opravdu složitou. Neumí pochopit informace v textu. To je nikdo m oc neučil, chytrý to zvládne sám. Třeba američané mají často hrozný pravopis. I vysokoškolsky vzdělaní dělají hrozné hrubky. Ovšem to je neomezuje v tom, být velmi schopní ve svém oboru.
Opravdu bychom měli gramatiku zjednodušit a nedávat na ní takový důraz. Třeba američané ji rozhodně tolik neřeší. A snažit se také, aby dyslektici a cizinci mohli normálně fungovat. Pokud je bez maturity nikdo nezaměstná jinak, než manuálně, je povinná složitá maturita z češtiny opravdu drahý špás. 10% maturantů ji neudělá. Jak ji asi udělají děti cizinců, kterých je zde stále více? Půjdou všichni k lopatě? Nebo na podporu?
Konečný Fr.
Gramatika by se rozhodně zjednodušovat neměla. Přece nejde o žádné složitosti. Podívejte se na čínské znaky, to bych se nechtěl učit. Naopak by bylo dobré, kdyby se do čítanek daly texty středověké češtiny nebo češtiny Komenského Labyrintu. Myslím, že by se to dětem líbilo.
Eva Hájková
Vaše představa o vzdělání je příliš utilitaristická, pane Adamče. Člověk se má vzdělávat proto, aby se uplatnil na trhu práce? Ale vzdělávat znamená kultivovat. Je to z latinského colo, colere, colui, cultum, kteréžto slovo má více významů, jak napovídá i poslední tvar.
Člověk není na světě proto, aby zapadl do ekonomického či jiného systému, aby prodával své schopnosti na trhu, aby sloužil někomu jinému jako prostředek k dosahování jeho cílů.
Vzděláním se má člověk především rozvíjet.
Protože jsem bývalá archivářka, líbí se mi, co napsal pan Novotný. Jen více starých textů!
Eva Hájková
Tedy pan Konečný, pardon. Pořád ta jména pletu.
Petr Adamec
Vzdělání je jistě mnohem více než cesta k zapadnutí do ekonomického systému. Zvláště na základní škole. Proč by zde byl zpěv a výtvarka a dějepis, když profesně to bude dělat jen malinké promile populace? Proč ale hned aby člověk sloužil k dosahování cílů někoho jiného? Neměli bychom být úplně individualističtí – potřebujeme se navzájem. Pomáhám jiným dosahovat jejich cíle-proto jsem přece učitel. A takto pomáhá skoro každý, ať je řidič, nebo prodavačka, či uklízečka. Pomáhat si vzájemně je dobré.
Chtít více starých textů na základní školu? Podle statistik má cca 20% dětí v deváté třídě problémy pochopit i jednoduché texty v moderní češtině. Sám rád staré texty čtu (barokní švabach třeba Kleychových špalíčků).. Snad na humanitním gymnáziu. Neměli bychom na základce děti učit to, co milujeme sami. Jeden by je učil spravovat auta, druhý poznávat škeble, třetí moderní umění… Každý by jen přidával stále víc a víc. Ovšem celé penzum znalostí ze základní školy nezná téměř nikdo. Umíte třeba Vy napsat květní vzorec složnokvětých rostlin? Nebo zařadit krystal pyritu do krystalové soutavy? Jde o učivo 7., resp. 8 třídy. Kolik promile populace to zná? Je zjevné, že jde o znalosti, které fakt nejsou k životu potřeba, patří někam na přírodovědný gympl, event na vysokou školu. Na základku patří základní vědomosti, které jsou nezbytné nebo důležité pro život.
Musíme a budeme razantně ubírat. Nové osnovy se již píší. Zrovna v gramatice a větné skladbě je velký prostor pro zjednodušení. Stejně rostoucí část populace píše jen na počítači, který pravopis opravuje a za 20 let to bude ještě silnější. Zatím gramatika nebude zjednodušována, ovšem v budoucnost jistě dojde i na to. Potřebujeme čas na základní škole k důležitějším věcem, než aby děti zvládly dokonalý pravopis a větné rozbory. Třeba aby pochopily základní texty a dokázali promluvit na veřejnosti a diskutovat. Uměly si spočítat složený úrok půjčky a podobně. Také aby uměly vyjít s lidmi okolo. Třeba také, aby věděly, kdo byl Mojžíž, kdo Marie, kdo Ježíš Kristus. Abych mohl naučit jedno, musím omezit druhé. Prostě času ve škole není neomezeně. Když dám důraz na jedno, nemohu dát důraz na druhé. Sám mám 3 vysoké školy a mám s některými gramatickými jevy problém a musím se dívat do pravidel. Jsem hluboce přesvědčen, že p. Konečný jistě dělá také gramatické chybya jistě bych ho snadno nachytal na různé neobvyklé jevy a vyjímky, stejně i u Vás. Složité to je a naučit to zabere strašně času, který zoufale chybí jinde a většina populace si to nezapamatuje trvale. Češi se za to nesmyslně stydí a předstírají, jak jsou gramatice silní a chyby nedělají. Píšu to jako člověk, co češtinu učí. A jako ředitel základní školy.
Karel Konečný
Ano paní Hájková, jen více starých textů v kurentu nebo novogotické kurzívě z různých období i v němčině a latině.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, archivářka – to je krása! Já, od útlého mládí knihomol, jsem vždy obdivovala staré zámecké knihovny. Zatímco historické sbírky zbraní, oděvů, porcelánu, loveckých trofejí mě nechávaly ledově chladnou, v zámecké knihovně se má fantazie rozběhla na plné obrátky. Já, pěkně usazená v pohodlném křesle, v krbu plápolající oheň a nekonečně mnoho úžasných knih k přečtení. To byla nádherná představa pro dlouhé zimní večery. Co se týče vzdělání, nedám dopustit na Jana Amose Komenského a když si chci připomenout krásnou češtinu, přečtu si Bibli Kralickou. I když se přiznám, že mi ve škole šla vždy daleko lépe matematika a fyzika, češtinu mi zachraňovala literatura a sloh 🙂
Eva Hájková
To máte krásnou zálibu, paní Nedbalová.
Archiv je úžasná věc. Ale jsou v něm spíš úřední akta, různé listiny, rukopisy a jiné dokumenty archivní povahy, než knihy. A v tom opavském je velké množství materiálu v němčině.
Bibli kralickou mám také ráda.
Olga Nedbalová
Já považuji práci archivářů u nás za trochu nedoceněnou. Vždyť hodně odborných prací čerpá právě data z archívů. Poznala jsem to na VŠ (ekonomicko- správní fakulta), kdy jsem také někdy potřebovala tyto data a docela jsem se u toho zapotila. Jsou sice dostupná data i v digitální podobě, ale například u židovského obyvatelstva jen psaná švabachem a ještě téměř nečitelná, vybledlá. Pro mě je prostě archivář jedno z nejnáročnějších povolání, to mně nikdo nevymluví.
Eva Hájková
Panu Adamcovi
Myslela jsem, že člověk nemá být prostředkem k tomu, aby z něj někdo druhý nemístně bohatl, a když se mu přestane hodit do krámu, tak se ho jednoduše zbavil. Ne, že by se lidi navzájem nepotřebovali.
Kdysi jsem slyšela takový bonmot: Vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co nás ve škole naučili. Samozřejmě, že si nepamatují spoustu podrobností, co jsme kdysi ve škole probírali. Zapomínání je přirozený proces. Otázka je, zda se nezmenší objem toho, co si pamatujeme, když se zmenší celkový objem učiva.
Jinak, já nechci příliš mluvit do reformy základního školství. Zas tolik tomu nerozumím, i když jsem v mládí studovala učitelství. Ale celý svůj život, až do nedávna, jsem pak pracovala v archivu. Však já vám, že se to neprosadí, aby se na základce četly staré texty. To byl jen takový nápad. Inspiroval mě pan Konečný. Ale mohly by být třeba různé zajímavé nepovinné předměty.
Osobně hodně spoléhám na dobrovolné celoživotní sebevzdělávání. Nikoliv účelové, samozřejmě. Čistě jenom z touhy něco vědět. Škola by mohla být místem, které člověka k tomu tak nějak připraví. Která ten zájem bude v člověku podněcovat.
Jsem člověk, který se do té moderní a postmoderní doby moc nehodí. A počítám, že nás tady bude asi víc. Možná bychom se měli dát nějak dohromady. 🙂
Karel Konečný
Já už jsem tu o tom trochu psal. Otázka co si zapamatujeme se týká našeho mozku, a ten je úžasný. Nejde o to memorovat naučené poznatky, jak to mnoho lidí dělá. Jde o logické vlákno o logické myšlení vašeho proslovu, projevu, Vašeho mluvení. Mozek pracuje tak, že se nemusíte připravovat k proslovu, projevu, ani to nelze, když využije te logiku myšlení, imaginární logickou niť, která Vás docela příjemně vede. Konkrétně si toho můžete všimnout, třeba při přednášce prof. Petra Čorneje.
Petr Adamec
Člověk si pamatuje to, co používá. Co nepoužívá, to zapomene. Proto si téměř nikdo nepamatuje třeba ty květní vzorce – je to znalost téměř všemi lidmi nepoužívaná. Paměť je jinak výborná věc a samozřejmě jde i trénovat – ale neroste učením se většího množství nepropojených znalostí na základce.
Myslím, že s tím souvisí dnešní postmoderní doba. V moderní době lidé věřili na znalosti. V postmoderní spíše na účelnost. A také to množství znalostí tak explozívně roste, že je skoro nemožné je sledovat i v poměrně úzkém oboru. Takže je třeba děti učit spíš si informace vyhledávat a hodnotit, dávat do souvislostí. Samozřejmě mnoho toho i pořebují znát- kvalitní základy.
Eva Hájková
Já si třeba ze základky pamatuji některé básně. Protože je používám. Tedy -občas si je zpaměti přeříkávám a přemýšlím o nich. Ale chápu, že to dělám jen já, protože jsem divná a po nikom jiném se to chtít nemůže.
Realtoltek
Někdy je vzdělanost důležitější než vzdělání… například v Plzni :). Což znamená, že vzdělanost nemá nic dočinění s výši platu neboli odměnou tohoto světa za mzdu. Odměnou za hřích je ale smrt :))).