Není to nic příjemného, ale je lepší pohledět pravdě do očí: Co se týče evangelizace, jsme na tom podobně jako farizeové, o kterých Pán Ježíš řekl, že obcházejí „moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (Mt 23,15). Ano, žneme skrovně, skrovněji než pod vládou komunismu. Má to různé příčiny a nám prospěje, když se zamyslíme nad tím, co můžeme změnit a co nikoli.
Věříme v Pána Ježíše Krista, věříme, že nám dává věčný život. Víme, že každý člověk potřebuje činit pokání. Snažíme se vést lidi ke Kristu prošlapanou cestou, na které jsou známé milníky: pokání, obrácení, křest ve vodě, u nás charismatiků a letničních křest v Duchu, vstup do sboru, převzetí určité služby… Domnívám se, že tak tomu bylo vždycky a tak tomu také vždycky bude – až do skonání věků.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Nepřátelství bez nenávisti
V čem je tedy problém? Jeden je vnější a ten můžeme ovlivnit jen málo. Je to všeobecná nedůvěra k institucím všeho druhu, k církvím možná obzvláště. Kolem nás se neustále odhalují různé nepravosti – korupce na vysokých místech, selhání institucí (např. při otravě řeky Bečvy), sexuální zneužívání (které se zvlášť týká církví), nespokojenost s vládními kroky atd. A tak se stává – pokud se vrátíme k otázce evangelizace – že jsou lidé, kteří dospějí k rozhodnutí, že se dají pokřtít, ale když jim navrhnete, aby také vstoupili do sboru, stáhnou se. V poslední době mi velmi podobné případy popsalo hned několik pastorů, a já jsem to na vlastní kůži také zažil, dokud jsem byl v Praze.
Z našeho hlediska je logické, aby člověk, který se dal pokřtít, rovněž vstoupil do sboru. V KS Praha jsme byli svým způsobem průkopničtí v tom, že jsme oddělovali křest od vstupu do sboru. Logika byla tato: Často k nám do sboru přivedl někdo člověka, který se v našem sboru sice obrátil, ale my jsme přišli jako slepí k houslím až k samému závěru, k poslednímu kroku, zatímco ten, kdo ho přivedl, se mu věnoval třeba několik měsíců. A tak jsme každému říkali, že by si do půl roku měl najít nějaké společenství, které bude jeho domovem. Neviděli jsme jako správné chtít po něm, aby se vyznal v té spoustě denominací, která v Praze již tehdy byla.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Církev vyhlíží probuzení
Pokud člověk činí pokání a obrátí se, má právo na křest. Tedy bych mu křest neupíral. Potřebu závazného společenství bych jistě zmínil, ale netlačil bych na pilu. Pokud s námi takový člověk bude žít, po nějakém čase (pozor! mohou to být třeba i tři roky!) se závazným členem stane.
Další příběh, který jsem nedávno slyšel, ale který jsem v naprosto shodné podobě sám zažil, je následující: Připravujete někoho na křest, a on (nebo ona) se těsně před křtem nastěhuje k novému nevěřícímu partnerovi. A vůbec nechápe, proč vám to vadí.
Je nějaká chyba, chceme-li člověka vést onou zmíněnou tradiční cestou od pokání přes křest až ke členství ve sboru? Nemyslím si. Myslím si, že tradiční křesťanství bylo a je dobrým a nosným programem pro život. Kolem nás se hroutí tradiční způsob života a lidé opouštějí staletím prověřené normy, nadto se ve společnosti vede dosti krutý boj proti tradiční rodině a tradičnímu manželství, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, a zhroucení norem vede k stále častějšímu výskytu duševních nemocí. Společnost to pochopitelně vnímá, ale nevidí nebo nechce vidět, že jde o logické důsledky rozpadu společenských norem.
Jedním z následků je, že lidé, kteří přicházejí do církve, jsou stále rozbitější. Mnozí z nich žijí na hromádce, mnozí jsou rozvedení, mnohé děti jsou doma svědky neustálých hádek a bojů a vyrůstají v prostředí, které rozhodně není příznivé pro jejich budoucí partnerské vztahy.
Když tito lidé přijdou do církve, třeba i do církve relativně zdravé, jsou plni nedůvěry, které si mnohdy ani nejsou vědomi. Když jim pak předestřeme, v čem byl problém a co by měli teď dělat jinak, tedy jak vypadá život s Pánem Ježíšem, je to pro ně mnohdy jaksi mimoběžné. Pokud se pak soustředíme na to, jak je přivést k pokání, ke křtu, ke vstupu do sboru, často nám nerozumějí.
Považuji za důležité se v takovém případě za takového člověka modlit a ptát se Pána, co chce nyní s tímto člověkem dělat. Tedy ptát se, jaká je Boží agenda, ne jaká je naše agenda. Je potřeba s ním dlouho a trpělivě hovořit a snažit se porozumět, co s ním chce nyní Bůh dělat. Pokud někdo žije na hromádce a nevidí v tom problém, tak bych mu to nutně nezpochybňoval – možná je v současnosti jeho větším problémem to, že neodpustil svým rodičům. Jinými slovy, kladu si otázku, co chce Bůh nyní v životě toho člověka dělat. (Život na hromádce ho beztak dříve nebo později trápit začne, ne že ne. Počkejme, až o tom bude chtít mluvit.)
Nebudu zastírat, že lidem někdy trvá hodně dlouho, než pochopí, proč stojí za to život měnit podle Písma. Přesto radím, nespěchejme. Pokud člověk nakonec začne dávat život do pořádku, je důležité, aby sám rozuměl, proč, a aby to sám chtěl – ne aby to bylo jen na nátlak okolí. Možná pak bude mít sbor méně členů. Možná do něj bude někdo chodit několik let, aniž se stane členem. Radím ti, příliš se tím netrap. Důležité je, aby věděl, že je zván, že má dveře otevřené, a že ho nepřestaneme mít rádi, ani když do sboru nevstoupí.
Naskýtá se otázka, jak k takovému člověku přistupovat? Pokřtít ho, když to či ono ještě nemá vyřešené? Nebo ho nepokřtít, dokud si vše nevyřeší? A kdy to bude?
Na tyto otázky nemám žádnou obecnou odpověď. Modlím se za každého jednotlivého člověka. A čekám.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 20. prosince 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
6 Komentáře
Karel Krejčí
Pane Drápale,
je dobře, že jste změnil kurz a nasměroval se na tato témata. Jak vyplývá z Vaší vlastní zkušenosti, je zřejmé, že orientovat se ve skrytém duševním a duchovním stavu člověka, ve vztahu ke směru vývoje tohoto světa je stále složitější a náročnější úkol. Jedním z hlavních viníků tohoto stavu spatřuji v různě sofistikovaných způsobech zastírání pravdy. Ale pozor, takové pravdy, která má moc vyvést nás z iluzí a falše tohoto světa. Ne ta, která je nám předkládána. Nepochybně podvědomě každý touží po pravdě, po vysvobození, po návratu, ale ne každý přichází ke správnému prameni a ne každý hledá upřímně. A také ne každý, byť i duchovní pramen, je skutečně léčivý.
Jiří Aron
Jednostranný pokus o vysvětlení z pohledu vedoucího. Taky z opačné strany existuje mnoho obrovských potíží, proč křesťan váhá se vstupem do místní církevní organizace. Autoritářství až kult osobnosti osoby vedoucího či vedoucích, jako následek potlačení autority Boží. Lidé to vidí a váhají s členstvím.
Namísto vyučování soustředěného na osoby Krista a Boha Otce, tak jak je nám předáno v Písmu (velké díky Bože za Bibli!), jen ořezaný soubor příkazů a zákazů a pravidel. Měl bys neměl bys atd. viz i tento článek. Myslím tím tu lidskou snahu soustředěného vedení k pokání tou prošlapanou cestou, podél těch tradičních milníků.
Ano i tyto soubory ustanovení jsou důležitou součástí vyučování v Písmu. Ale mají v něm jiné místo, než jaké jim dávají mnohé dnešní církevní autority, podobně jako vyučování autorit v době, kdy Ježíš chodil mezi námi. Bylo to vždy a je to podobné i dnes. Proto se modleme i pokání vůdců, aby se obrátili k Bohu a nezkoumali jen to, co Bůh chce změnit u druhých.
Petr Kartouz
Vážený pane Drápale,
nevím, zda jsem Váš jistě umírněný článek správně pochopil. Ale zdá se mi, že obhajujete klasické členství v církvi a vadí Vám nedůvěra v instituce. Pokud tomu tak je, předkládám Vám k zamyšlení několik postřehů.
Léta charismatici (i v ČR) učili o démonech (duchách) nad denominacemi (Váš termín). Derek Prince, zřejmě Vás vzor v učení i etice, naznačoval, že denominace jsou hroby, ze kterých musí povstat suché kosti o obživit se Duchem a že jejich členové jsou ovlivňováni těmito démony. Alan Vincent, který citelně ovlivnil CKS, učil, že denominace jsou fíkovníkem, který je třeba proklít, aby uvolnil své členy k smluvním společenstvím, vedeným apoštoly. Podle Vás samotného jsou denominace jen pomníky Božích doteků. Můžete samozřejmě namítnout, že sbor není institucí, ale sám zde v souvislosti s institucí o členství ve sboru mluvíte. A venkoncem i CKS, tvořená sbory, je registrovanou denominací se svým vedením, ústavou, krédem a členstvím, a nic na tom nezmění, že má v Praze regionální strukturu a síť spřátelených sborů v souladu proroctvím Jima Golla. Není proto i nad CKS nějaký nečistý duch? Není zde důvod k rezervovanosti k členství v jejich sborech? Můžete jistě namítat, že to není pravda a že denominací nejste, ale to Vám ve své době nevěřili ani v JB, kam jste KS směřoval.
I když nedůvěra v instituce má jistě mnohem hlubší kořeny, upřímně se divím, že právě Vám to vadí. Zdá se, že jste ji sám léta pěstoval. Pokud ano, pak je podle mne na čase se zamyslet, zda jen nesklízíte to, co jste pomáhal zasít? Tato učení totiž nezmizela. Nedivte se proto, že křesťané – i díky Vám – nemají důvěru v instituce.
Byl bych upřímně velmi nerad, abyste můj komentář považoval za nepřátelský útok. Na druhé straně Vaše velmi častá až razantní změna postojů v různých otázkách věrouky mne někdy udivuje, a možná by to z Vaší strany chtělo nějaké vysvětlení.
Dan Drápal
Vážený pane Kartouzi,
domnívám se, že nějakou změnu postojů v tomto článku hledáte marně. Když jsem psal knihu „Apoštolská služba“, dospěl jsem k závěru, že je v podstatě jedno, zda jsme nebo nejsme denominace. I v těch denominacích, které se mi zamlouvají nejméně, může člověk najít lidi milující Krista a snažící se s ním žít. Na nějaké „nedenominačnosti“ jsem si nikdy nezakládal – proto jsme se v této věci do jisté míry rozešli s berlínským sborem „Auf dem Weg“, která nás jinak silně ovlivnil.
A jestli je nějaká negativní mocnost nad Křesťanskými společenstvími? No samozřejmě. Podobně jako probíhá duchovní boj o každého jednotlivce, probíhá boj i o celé národy, ale i sbory a denominace.
Takže ano, jsme denominace, a jsme i instituce. To samo o sobě není ani dobře, ani špatně.
Lída A. R.
Pokud bych měla vstoupit do sboru, pana Drápala bych se jako vůdce neobávala. Naopak, přijde mi, že pan Drápal popisuje přístup k novému člověku s citem. Je to pěkný a citlivý přístup.
Do sboru již nevstoupím, neboť jsem z jednoho vystoupila a v druhém jsem se nestala členkou, avšak jsem členem církve.
I já si myslím, že důvody nevstoupení do sboru jsou pragmatičtější a hlubší, než veřejná prezentace církve, případně předsudky. Přikládám to více než “duchům” kvalitě kázání a vztahů. Pokud si člověk uvědomí, že nemá kam pozvat nevěřící přátele, sám si položí otázku, proč do sboru chodí. Tito přátelé jsou zvyklí na kvalitu a toto nelze vždy nabídnout. Pokud je ve sboru přátelský kolektiv, který je často klíčový, člověk možná vydrží, je to ale bez přidané hodnoty v duchovním vyučování.
Absolutně nezpochybňuji Vaše vedoucí kompetence, natož pastorační přístup. Mám v úctě pastory, kteří se snaží a není jich málo. Zdá se mi však, a lidé mi to říkají, že nekvalitní kázání se objevují častěji než ojediněle. Píšu obecně. Lidi dnes půjdou tam, kde je berou vážně a váží si jejich času třeba i tím, že si to kázání řečníci připraví.
Petr Kartouz
Vážený pane Drápale,
pokud tvrdíte, že jste si na nějaké „nedenominačnosti“ nikdy nezakládal, pak se domnívám, že nemáte tak úplně pravdu. Jak si jinak vysvětlit Vaše výroky z Vaší práce o „Apoštolské službě“:
„Na rozdíl od mnoha křesťanů jsem přesvědčen, že denominace nejsou něčím, co Pán Bůh chce. Mám za to, že je nanejvýš toleruje… “
Jelikož jste se nedokázal smířit s myšlenkou rozdělení na denominace a duchovní jednota pro Vás nebyla dostatečná, toužil jste církev sjednocovat na institucionálním základě apoštolského úřadu:
„Nesmiřuji se vnitřně ani s existenci rozdělení na denominace, ani s myšlenkou, že duchovní jednota nepotřebuje žádný institucionální základ“
A ohledně denominačních démonů, pak si dovolím přidat citát Dereka Prince, který popisoval vliv konkrétních démonů na jednotlivé denominace tak, že v některých působí např. duch obžerství a jinde duch alkoholismu. Konkrétně:
Episkopálka, začne pít Martini a stane se alkoholičkou. Je-li ale z Church of God, začne se přejídat…“
Nechce se mi citovat svědectví o tom, že se někteří lidé na základě takových vyučování báli vstoupit do denominací. Můžete samozřejmě namítat, že jsou to jen pomluvy, zlý úmysl nebo dokonce citáty vytrhané z kontextu. Nicméně, pokud jste již svůj negativní názor na denominace změnil a dokonce přiznáváte, že CKS jsou denominací, je to – podle mne – jistě krok správným směrem. Byly doby, kde jste tak jednoznačný nebyl. Proto si myslím, že by to z Vaší strany chtělo širší reflexi. Ale zůstává to mezi Vámi a Bohem a nijak Vás k tomu samozřejmě nenutím a ani nemohu.
Vykonal jste ve službě Bohu jistě mnoho dobrého a nikdy – pokud vím – jste během vlády komunistů neustoupil ve svém svědomí a raději jste se stal průkopníkem topičství českého disentu. Pokud byste svá učení a své nynější postoje nešířil veřejně, vůbec bych to zde neřešil. Na druhé straně si cením možnosti diskuse a oceňuji, že KD nemaže komentáře a umožňuje polemiku. Vy sám jste – pokud vím – kritiku nikdy neodsuzoval, a proto si dovoluji zde polemizovat.