Každý rok mnohá média opakují banální konstatování, že Vánoce se staly svátky konzumu. My starší jsme zažili chabý komunistický pokus nahradit Vánoce jolkou a Dědou Mrázem. Já to zakusil ve školních letech a vzpomínám si, jak jsem s dětskou naivitou ve třetí třídě zpíval „Děduška Maróz, jolku nam priňós“. (Pro později narozené: Jolka je správně s malým j, protože jde o označení vánočního stromku, nikoli vlastní jméno nějaké sličné spolužačky.) V letošním předvánočním období mě zaujalo a trochu rozveselilo, když jsem v jakémsi náhodně puštěném pořadu slyšel citát z jakéhosi dopisu, psaného v polovině devatenáctého století, v němž si pisatelka stěžovala, jak je to hrozné, že už bude muset zase shánět dárky a doma uklízet, a že jí ty Vánoce vůbec nebaví. Nic nového pod sluncem, píše se v knize Kazatel. Stížnosti na komercionalizaci Vánoc zřejmě mají svou dlouhou tradici.
Letos si naběhla komisařka EU pro rovnost Malťanka Hellena Dalliová, která chtěla termín Vánoce zrušit a nahradit ho obecnějším pojmem „Svátky“. Více než samotným tímto nápadem jsem ale byl překvapen mírou nevole, kterou tím vzbudila. Tak bych to třeba nečekal od Petrušky Šustrové ve fejetonu Lidových novin ze 17. prosince. Ale nebyla zdaleka jediná. Možná to říkám předčasně, ale zdá se mi, že vlna politické korektnosti kulminovala a nastává určitý odliv. Možná se kyvadlo začalo vracet zpět.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Budování důvěry
Vánoce mám rád, a dokonce vcelku. Je to možná tím, že ve stáří jsem tolerantnější než dříve. Vím, že v postmoderní době k Vánocům patří nejen nakupování dárků, ale i žehrání na jejich komercionalizaci. Trochu lituji pokladní v hypermarketech a supermarketech, že musí někdy už od konce listopadu poslouchat koledy, které jsou samy o sobě docela hezké, ale sedět celý den na pokladně a poslouchat je pořád dokola… No, nevím. Já bych to nevydržel.
Přeji všem, aby se mohli sejít a pokud možno nezůstali na Vánoce sami. Už se moc těším, že uvidím všechny své děti a vnoučata pohromadě. A nostalgicky vzpomínám, jak jsme se scházeli – moje rodina a bráchova rodina – na Boží hod u rodičů, a jak nás rok od roku přibývalo. Při posledním společném setkání, těsně před tím, než maminka odešla na věčnost, nás bylo třicet. Nikdo tehdy nechyběl. Pak už jsme se museli rozdělit – třicet je už opravdu hodně a logistika je natolik náročná, že si to moc nelze užít. Ale máme se rádi i nadále.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Pán Ježíš a politika
Ano, Vánoce jsou spjaty s konvencemi. A nějaké věci se dělají, „protože se tak dělaly vždycky“. Někomu to připadá nemístné, a tak chce „bořit tabu“ a „bořit mýty“. Komunisté, když se moc nedařilo prosadit jolku, alespoň zdůrazňovali, že Vánoce jsou „vlastně“ pohanský svátek, že je to oslava zimního slunovratu, a že církev ty šťastné a mírumilovné pohany potlačila a obelhala. Na to říkávám: Kdy jindy slavit příchod Ježíše Krista, který je oním Sluncem spravedlnosti se zdravím na paprscích? Ježíš vstupuje do našich největších temnot – a my to můžeme o Vánocích slavit. Nechcete-li, nemusíte. Kéž vám i tak chutná vánoční kapr.
Konvencí a zvyků je spousta – zdaleka nejen o Vánocích. Moderní a postmoderní doba mnohé z nich odbourala a odbourává. Je to tak ale dobře?
Tak se například stalo zvykem nepořádat pohřby. Prý si to nebožtík nepřál. A pro pozůstalé jsou prý pohřby traumatické.
Jenže zesnulý či zesnulá měli v mnoha případech řadu přátel a známých. V tradičních kulturách jsou pohřby zpravidla navštívenější než nedělní bohoslužby. Je to špatně? Nemyslím. Ano, zařizování pohřbu může být traumatické. Život prostě někdy traumatický je – s tím nic nenaděláme. Ale pohřeb je projevem vděčnosti a slušnosti. Vděčnosti zejména vůči zesnulému, slušnosti zejména vůči širší rodině a přátelům.
Nebo si vezměte – dříve neodmyslitelnou – konvenci žádání o ruku, a především rodičovského požehnání sňatku. Mnozí o ně ani nestojí. A co to má za následek? Je to jednoduché a logické – nepožehnání. Ano, vím, že někdy jsou vztahy tak rozbité, že to prostě nejde. Nechci nikomu přidělávat bolest. Chci ale, abychom – alespoň některé – konvence vzali na milost. Nebo se alespoň zamysleli, jakou vlastně mají náplň, proč zdomácněly, a jaký bude život bez nich. Obávám se, že v mnoha ohledech dosti plochý.
Nic nás nenutí tyto konvence pěstovat. Nejsme ani pod vrchnostenským, ani pod společenským tlakem. Ani v církvi ne, alespoň u nás. A to je dobře. Možná, že po čase budou nahrazeny jinými konvencemi, které budou mít taky smysl. Ano, konvence může dusit, umrtvovat. Může ale také – je-li správně pojata – prohlubovat a obohacovat. Proto bychom je neměli bezhlavě rušit. Pak jsme trochu jako malé děti, které, když uvidí z kostek postavenou věž, ji honem běží zbourat.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista. Datum: 22. prosince 2021 Foto:
5 Komentáře
Mirek P.
Vánoční tradice jsou krásná věc, pokud se člověk nenechá vyhecovat a naplánuje si je tak, aby si rodina užila především chvil, kdy jsou spolu. A k tomu patří třeba i pečení cukroví ( jak mi dorůstají neteře, je to stále dobrodružnější ) a příprava nejobyčejnějšího bramborového salátu. Trochu nepříjemné je to, že jsou moc blízko konci kalendářního roku, takže člověk musí absolvovat různé uzávěrky, inventury a výroční schůze. Na druhou stranu dobrá připomínka, že v tomto světě musíme sladit svůj profesní i rodinný život.
Takže přeji krásné vánoční svátky Danovi, jeho rodině i všem čtenářům.
P.S. Jeden paradox na závěr. Celý rok jsem zde vyjadřoval nelibost, pokud byla řeč o psychologu J. Petersonovi. Až se za to sám stydím. A jako prevenci jsem si předsevzel : intelektuály, které doporučuje současný D. Drápal nečíst, nevyhledávat, nekomentovat, nerozčilovat se 🙂 Ještěže “ těm, kdo Boha milují, všechno napomáhají k dobrému“ ( Řím 8,28 ). Takže jsem se jednou překlik´ a objevil muzikantskou rodinu Petersenovu, která v těch 2 letech lockdownů povzbudila spousty lidí. Zde je od ní jeden vánoční tradicionál https://www.youtube.com/watch?v=W_GgZsUyzHA
Petr Adamec
Byl jsem členem více společenství, které prostě neměla pro slavení vánoc nebo jiných svátků žádný smysl. Prostě jim to nic neříkalo. Vidím za tím určitou racionální slepotu. Racionálně se třeba svatba, pohřeb, slavení vánoc moc nedá zdůvodnit. Ale absence působí dlouhodobě velmi negativně. Odebírá se tím z života něco lidského, co má i v Písmu důležité místo. Podobný neracionální obřad má často moc udělat v našem životě něco velmi podstatného, hlubokého a důležitého. Co se nedá jinak nahradit. Naše osobnost totiž není jen ratio, obsahuje i jiné složky a vrstvy a Bůh s námi jedná i skrze obřady, které se nedají úplně jen zúžit na racionální poselství – třeba křest, večeře Páně a pod. Myslím, že v období moderny lidé odmítali vše neracionální, postmoderna naopak otevírá smysl pro hlubší vrstvy. Jsem rád, že autor toto téma otevřel.
Eva Hájková
Dědu Mráze jsem nikdy nezažila, ale je možné, že je to tím, že jsem narozená až v roce 1959 a do školky jsem téměř nechodila. Nedávno jsem četla na internetu jakýsi článek, který tvrdil, že pojídání ryb na Štědrý den bylo (jakožto náboženský zvyk) bývalým režimem omezováno a bylo prý nahrazováno pojídáním vepřových řízků, což mi připadalo jako hloupost, protože si dobře pamatuji, že rodiče vždycky jedli na Štědrý den kapra, a pokud vím, jedli ho i všichni tehdejší známí. Kromě mě, protože mně v dětství ryby prostě vůbec nechutnaly.
Jinak souhlasím s článkem. Také jsem pro přiměřené dodržování konvencí. Míra dodržování je na nás samotných. Stejně jako je na nás, jestli Vánoce budou vyprázdněné anebo naplněné smyslem.
Myslím si, že dodržování konvencí může člověka jak svazovat, tak mu i poskytovat určitou oporu – jakýsi pocit, že všechno je tak, jak má být (svět je aspoň trochu předvídatelný). Děti se sice mohou někdy chovat záměrně nekonvenčně, (nejenom bořit věže z kostek), ale na druhé straně mají většinou samy rády rituály (jako je čtení pohádek před spaním); jsou rády, když je kolem nich všechno, tak jak má být – tak, jak ony samy očekávají. Čili, jsou rády, když rodiče dodržují ustálená pravidla.
Eva Urbanová
Krásné a požehnané Vánoce Dane i všem čtenářům.
pavel v
Problém nastává v okamžiku, kdy určitá konvence zastíní původní smysl, kvůli kterému ta konvence vznikla a stane se z ní formalita. Mám na mysli udržování tradic pro tradice samé. To, samozřejmě, není případ vánočních tradic.
Člověk by neměl dodržovat rituál, pokud má pocit, že jde o cosi, co je umělé, co není upřímné. Tak někteří lidé se chovají jako vzorní křesťané, ale jen v kostele. Po opuštění jeho dveří a vykročení do „světa“ se chovají „světsky“. To znamená, že v jejich jednání není rozdílu proti nevěřícím lidem. Jejich víra je formalizovaná. Takovou tradicionalistickou víru tvrdě kritizoval náboženský myslitel Søren Kierkegaard. Kritizoval to, to, co považoval za prázdné formality Dánské národní církve. Dokonce, když byl v nemocnici, odmítl přijmout svátost eucharistie od pastora. Kierkegaard pohlížel na pastora jako na pouhého politického úředníka s místečkem ve společnosti, který zjevně nebyl Božím zástupcem.