Tu jsem uslyšel mocný hlas ze svatyně, který těm sedmi andělům říkal: „Jděte a vylejte těch sedm misek Božího hněvu na zem.“
Zj 16,1
Avšak svatyni jsem v něm neviděl, neboť jeho svatyní je Pán Bůh Všemohoucí a Beránek.
Zj 21,22
Jsem moc rád, že v našem národě dosud nevyhynuli vážní čtenáři (a vážné čtenářky) Písma. A jsem moc rád, že se mohu po celá desetiletí zabývat jeho výkladem. I tento článek je vlastně odpovědí na dotaz. Čtenářka si všimla, že v 16. kapitole Zjevení se mluví o svatyni (tak ČSP; ČEP řecký originál naos překládá nekonkordantně někdy „chrám“, jindy „svatyně“; BKR a B21 má „chrám“), ale v 21. kapitole je řečeno, že v Novém Jeruzalémě chrám není. Přitom o zániku nebeské svatyně se nikde výslovně nemluví.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal: Babylon a Jeruzalém
Je dobré si připomenout, že Jan má vidění, a vidí obrazy. Místy se zdá, že uvádí nějaké přesné konkrétnosti (třeba rozměry Nového Jeruzaléma nebo počet spasených z jednotlivých izraelských pokolení), ve skutečnosti ale i tyto údaje jsou ne-li obrazy, pak rozhodně symboly. Obrazy a symboly jsou někdy takového rázu, že by jejich smysl vidoucí Jan sám neodhalil, kdyby mu někdo nepomohl – bývá to jeden z „presbyterů“ (starších / starců), případně některý z andělů, kteří jsou ovšem sami součástí obrazu. (Odborně se těmto postavám říká angelus interpres, neboli anděl či posel vykladač.)
U obrazů a symbolů má smysl se ptát, co daný obraz či symbol vyjadřuje, co znamená. Kdysi během studentských let jsem četl v jednom odborném teologickém časopise zvláštní komentář k Ježíšovu podobenství o čtyřech druzích půdy. Autor srovnával biblický text s jakousi studií o zemědělství v Ježíšově době a snášel doklady pro tvrzení, že tehdy se v Judsku ujalo zhruba každé čtvrté semeno. Byla to studie velmi učená, podrobná a odborná. Četl jsem ji ještě jako neobrácený člověk. Později jsem si na tuto studii vícekrát vzpomněl v době, kdy jsem se už sám snažil rozsévat. Připadalo mi to jako slepá ulička – ta studie sotva někoho přiměla, aby se zvedl z pohovky a šel do reálného světa kázat evangelium.
Vraťme se ale k veršům na počátku tohoto článku. Domnívám se, že s tím druhým veršem nikdo moc problémů mít nebude. Tento verš se týká Nového Jeruzaléma, doby, kdy porážka Božího nepřítele je již minulostí a kdy spasení lidé mohou mít přímé obecenství s Otcem a Synem. Svatyně byla z definice místem setkávání Boha s člověkem. Měla smysl v padlém a porušeném světě. Jakmile se stane realitou nové stvoření a Nový Jeruzalém, svatyně pozbývá smyslu. Lidé budou moci mít přímý vztah s Bohem.
Pokud jde o první z citovaných veršů, pak je zde jistý problém. Právě jsem napsal, že „svatyně byla z definice místem setkávání Boha s člověkem“. To jistě platilo o pozemské svatyni, především o stánku smlouvy, zbudované podle instrukcí daných Mojžíšovi. Toto setkávání bylo velmi omezené – do nejsvětější svatyně mohl vstoupit pouze velekněz, a to jen o jednom dni v roce.
Jan ale ve svém vidění neviděl pozemskou svatyni, ale svatyni nebeskou. O té bychom mohli jen těžko tvrdit, že byla místem setkávání Boha s člověkem. Rozhodně ale je obrazem místa Božího přebývání. Můžeme si ovšem položit otázku, co Jan vidí, a co to znamená. Nejprve vidí svatyni naplněnou dýmem, který je obrazem Boží slávy. (O tom pojednává 15. kapitola Zjevení.) Bůh je tedy přítomen. A v 1. verši následující kapitoly (můžeme si připomenout, že dělení na kapitoly a verše byla v době Janově věc vzdálené budoucnosti) slyší Jan Boží hlas, který vysílá na zem sedm andělů se sedmi miskami Božího hněvu.
A to je to, co je zde důležité. Bible nám – přinejmenším na tomto místě – nedává odpověď na otázky po funkci nebeské svatyně, nenechává nás ale na pochybách, že existuje nějaký Boží hněv a že tento hněv dolehne na lidstvo.
A to je to, o čem bychom měli přemýšlet. Ano, jsem na tom podobně jako ty – taky bych to jaksi instinktivně rád vynechal, přešel, nezabýval se tím. Vždyť je o tolik příjemnější přemítat o tom, že Bůh je láska, Bůh odpouští, Bůh nikomu neublíží…
A ono je skutečně pravda, že Bůh je láska a že odpouští. Bůh je taková láska, že posílá svého Syna na smrt, aby nám mohlo být odpuštěno. Ale je tu jedno veliké ale: Bůh je (ale) také spravedlivý.
Většinu svého života jsem prožil ve značném pohodlí. To, že jsem několik let čekal na státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, to, že jsem byl mnohokrát pozván k výslechu, bylo nic proti utrpení takových lidí, jako byl pastor Richard Wurmbrand, třináct let mučený a vězněný. Bylo to nic proti tomu, co prožívají křesťané v Číně, v Eritreji, v Nigérii, a co prožívali za komunismu křesťané v Sovětském svazu, v Rumunsku nebo v Albánii. Zjevení hovoří o mučednících, kteří zpod oltáře volají: „Jak dlouho ještě?“ Oni nechtějí brát spravedlnost do vlastních rukou. A věřím, že nechtějí ani odplatu. Volají ale po zjevení spravedlnosti.
Někdy mám pocit, že si ve svém velkém pohodlí vytváříme obraz jakéhosi bezzubého Boha, který svět miluje natolik, že otázku spravedlnosti neřeší. Prostě stále jen odpouští a každý se nakonec dostane do nebe. Vždyť my v něm téměř jsme, nic nám neschází. Otázku spravedlnosti tedy neřešíme. Nebo snad máte dojem, že to s modlitbami za pronásledované, mučené a vražděné křesťany na našich shromážděních nějak přeháníme?
Právě překládám na dané téma knihu pro Hlas mučedníků. Jsou to příběhy pronásledovaných, vyvržených, umučených. A oni se nechtějí mstít. Oni odpouštějí, a rozhodně mají co.
Ze svatyně vychází soud. To je to, co nám říká obraz z šestnácté kapitoly Zjevení. Přiznávám, také o tom nerad přemýšlím. Ale nechci nic odnímat z proroctví této knihy.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 4. srpna 2021 Foto: Wikipedia Commons – Druhý jeruzalemský chrám
23 Komentáře
Realtoltek
S tou svatyní je to jednoduché. Ježíš je zde jako Svatý Duch. Tedy před jeho „ztělesněním“ Jan viděl ještě nebeskou Svatyni naplněnou Svatým duchem a slyšel jeho hlas, který úkoloval anděly k sedmi ranám.
Při příchodu „ztělesnění“ Ježíše se stane opět schránou/svatyní on a 144.000. Proto nový Jeruzalém svatyni nebude mít.
16Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?
17Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.
(Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, 5aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, a abychom přijali synovství. 6A protože jste synové, vyslal Bůh ducha svého Syna do našich srdcí, ducha, který volá: ‚Abba, Otče.)
Dále pak je dobré zmínit, že na „nové“ zemi nebudou ani moře a oceány. Tedy zde bude říční a jezerní systém – Pangea.
Shrnutí : Ježíš je zde jako Svatý Duch – vykupuje ty, kteří byli pod zákonem. Dokud zde Ježíš je jako Svatý Duch – jeho svatyně je v nebesích. Až Ježíš opět fyzicky přijde ve viditelném těle tak bude svatyní jediného Boha on a s ním i všichni, kteří jej (Svatého ducha) přijmou.
Olga Nedbalová
Zajímavé, zrovna nedávno jsem se přemýšlela, že se mám až moc dobře. Mám co jíst, kde spát, nemám žádné vážné zdravotní problémy. Do kostela (v zimě vytápěného) to mám 10 minut pěšky. Večer si mohu lehnout do teplých peřin a vybrat si z různých překladů Písma – od Kralické, Ekumenický překlad, Slovo na cestu, Bible on-line….. K tomu vhodně doplnit literaturou – Komenský, Hus, Heller, komentáře od W. M. Donalda. Klidně si mohu diskutovat na křesťanských webech a nikdo mě pro víru nebude pronásledovat. Možná paradoxně ono „pohodlí“ je to, co nás může ohrozit. Ztratíme soucit a pochopení pro pronásledované a trpící. Upadneme do lenosti a nebude se nám chtít zvednout náš kříž, pokud nám ho Ježíš přidělí. Budeme možná nevytrénovaní jedinci, kteří se po první zátěži zhroutí. Nakonec jsem si vyvodila závěr, že ony přebytky mi byly přiděleny, abych je přerozdělila dále. Volný čas, energii věnovala svým bližním. Volné peněžní prostředky věnovala trpícím a chudým. Onen dostatek nás má vést k vděčnosti a štědrosti. Asi je dobré prosit Ježíše, ať nám neustále ukazuje tu správnou cestu, ať jdeme loukou zalitou sluncem nebo úzkou stezkou ve skalách. A také je dobré mít před očima svědky víry, kteří dokázali překonat i ty největší obtíže, vytrvat a zůstat věrní Pánu. A kteří uslyší: „`Správně, služebníku dobrý a věrný.“
Karel Krejčí
Do určité míry máte pravdu v tom, že se máme velice dobře a žijeme v pohodlí – ale samozřejmě ne všichni nebo ne všichni si to přiznají. Pokud opravdu takto vnímáme a prožíváme své životy, máme naučený nebo převzatý pocit, že je tedy nutné se mít na pozoru, abychom neupadli do „duchovní“ lenosti nebo neztratili soucit s pronásledovanými a trpícími. To je jistě bohulibé, ale já vnímám určitou hranici v pozorování chodu tohoto světa, kam jsou lidé ochotni zajít, kde jsou přípustné hranice a kde je zakázaný prostor nebo oblast, do které pokud vkročíme, může nám uškodit nebo se alespoň nechat okolím zesměšnit. Ano, jsou to podstatné zákonitosti chodu tohoto světa, které sami před sebou zamlčujeme a jsou naučeným a nábožensky předávaným tabu. Veškeré děje, situace, vše s čím se setkáváme vůbec není náhoda nebo nějaké nedopatření, ale výsledek našich předcházejících skutků, reakcí, rozhodnutí atd. Vždyť právě Písmo nám podává svědectví, že hlavou všeho je Kristus. Žádné naše konání, myšlení, rozhodnutí nemůže uniknout Jeho pozornosti. I toto je nutné hlásat celému světu, že ač si to neuvědomuje a nepřipouští, je pod spravedlivou nadvládou Krista.
Olga Nedbalová
Já se pane Krejčí přiznám, že mě prostě „hlodalo“ svědomí. Já se v klidu s plným žaludkem věnuju „intelektuálním“ debatám o Kristu, za to jinde jsou lidé vězněni, mučeni, zabíjeni pro Krista. Ona se víra lehce proklamuje, když člověku nejde o život. A samozřejmě, ty moje přebytky – jídla, oblečení, zdravotní péče zase chybí někde jinde. Prostě si ležím pohodlně večer v posteli a čtu si Skutky apoštolů – nebohý Pavel se trmácí přes moře, ztroskotá na ostrově, uštkne ho had. Štěpán je pro víru umučen. Ježíš pro moje hříchy ukřižován. No a já se tady válím pěkně v teple a v suchu. Nebo možná mě nehlodalo svědomí, ale ozval se Duch svatý? Nevím, nemám prorocké nadání, spíše vnímám, když je mi vyčiněno skrze Písmo.
pavel v
Olgo, kéž by všichni křesťané uvažovali jako vy, že smyslem evangelia není mluvení, ale jednání. Ostatně Ježíš říká: “ Ale podle jejich skutků nekonejte, neboť oni mluví, ale nekonají.“ – Mt 23,3. Ježíšovo napomentí se týkalo učitelů zákona a farizeů. Ve skutečnosti se týká každého, kdo má plná ústa víry, ale vůbec Ježíšův zákon lásky nepromítá do každodenního života. Jsem přesvědčen, že jednat podle evangelia vyžaduje velmi dobře chápat svět. Uvedu na příkladu, co tím porozuměním světu mám na mysli: V březnu 1899 byla zavražděna Anežka Hrůzová. Z vraždy byl obviněn žid Leopold Hilsner. Silný antisemitismus v českých zemích způsobil, že lidé uvěřili, že šlo o židovskou rituální vraždu. Na Hilsnerovu obranu se jako jeden z mála postavil profesor Tomáš G. Masaryk, který označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské, za což si vysloužil nenávist veřejnosti. Za tuto projevenou statečnost se mu dostalo básničky „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ Po jeho protestech proti rozsudku a na základě dalších znaleckých posudků byl verdikt 25. dubna 1900 zrušen a případ byl kasačním soudem ve Vídni vrácen k novému projednání. Za svou obhajobu si Masaryk vysloužil posměch a odsudky od společnosti i velké části svých studentů. Masarykovi nešlo ani tak o samotného Hilsnera, o kterém se vyjadřoval dosti s despektem (např. v Hovorech z Lán), ale o to, aby celý případ nebyl vnímán jako rituální vražda. Co křesťané, kteří na židovskou rituální vraždu uvěřili? Proč přijali za svou takovou nebetyčnou hloupost? Podle mého byla u nich byla prvopříčinou jejich neschopnost chovat se empaticky – vidět v těch, co byli jiní, také lidi. Tehdejší křesťané nerozuměli světu, v němž žili a proto jednali z našeho hlediska tak hříšně (nenávistně). Nerozuměli světu, protože byli fixováni jen na sebe (eventuálně na svoje spasení).
Olga Nedbalová
Pane Pavle, nebylo by dobré, kdyby všichni křesťané uvažovali jako já. Spíše bych to všechno naše pozemské pachtění směřovala k Ježíši. Ano, máme jednoho Pána a Spasitele. Přitom je velmi zajímavé, že se z nás nemá stát jakýsi homogenní jedinec, tak jak to učí některé světové teorie (komunismus, nacismus). A na co se máme fixovat? Bezpochyby máme Písmo, které nás vyučuje. A máme také osobní vztah s Ježíšem. Tam je potřeba mít hodně otevřené uši a oči. A ne každý na tomto světě chce slyšet a vidět pravdu. Také je mi to moc líto. Nevím, proč je to tak zařízené a proč ne každý chce dobrovolně přijmout Ježíše za svého Pána a Spasitele. Kdyby to tak každý učinil, rázem by zmizely všechny problémy světa. Všechno zlo. Proč je to v Písmu jinak? Proč končí Písmo Zjevením? Za obzor některých věcí dohlédneme jen s láskou, vírou a nadějí. Křesťanství přesahuje všechny lidské nauky. Snad i proto některé věci nemůžeme tady na zemi plně pochopit.
pavel v
Olgo, co myslíte směřováním našeho pachtění k Ježíši? Proč myslíte, že by zmizelo všechno zlo, kdyby každý přijal Ježíše za svého Pána? Vždyť Ježíš řekl: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. “ – Mt 7,21. Co však znamená činit vůli Otce v nebesích? Znáte tuto vůli? Myslíte si, že když si přečtete Písmo, že tam najdete správné řešení všech životních situací podle Boží vůle? Nenajdete. Bible byla napsána před dvěma tisíci lety a v té době nikdo nemohl vědět, jaké my budeme mít problémy, protože starověký svět byl od toho našeho velmi odlišný. Podobně i svět v době Ježíšově byl velice odlišný od světa v době Mojžíšově a Ježíš klidně zrušil ustanovení formulované Možíšem – například kamenovat cizoložnice nebo odvržení manželky zápudným lístkem.
Uvažte, kolik křesťanů bylo přesvědčeno, že znají Boží vůli, ba dokonce se křesťané mezi sebou servali jako psi v přesvědčení, že Bůh je na jejich straně. Obě válčící strany měli prostudovanou Bibli. Jak je tedy možné, že v Bibli nenalezli, která z válčících stran plní Otcovu vůli? Náboženské války ukázaly, že nestačí přijmout Ježíše jako Pána, ale že je nutné použít vlastní rozum, abychom pochopili, jak se máme správně zachovat. Bůh nepředpokládá, že se budeme chovat jako cvičené opice.
Realtoltek
Funkce nebeské svatyně souvisí s Jákobovým žebříkem a slouží k věcem nebeským :)…Cožpak to není dům Boží? Není to nebeská brána?
Neboť Kristus nevešel do svatyně udělané lidskýma rukama, která je předobrazem té pravé, nýbrž do samého nebe, aby se nyní za nás ukázal před Boží tváří.
Andělé sestupují a vystupují na jeho pokyn.
Jiří Aron
Souhlasím s myšlenkami pana Drápala, že obraz ze Zjevení 16,1 ukazuje na Boží soudy vycházející ze svatyně a že tento hněv doléhá na lidstvo.
Co mě zaujalo v této souvislosti: že mnohem více prostoru než Bohu, chrámu či novém Jeruzalému věnoval pan Drápal sobě samému. Čtenář se o něm dozvídá:
– že celá desetiletí se zabývá výkladem Písma
– že ve studentských letech jako neobrácený četl zvláštní výklad podobenství o rozsévači a v čem byl ten výklad zvláštní a že mu neprospěl k evangelizaci
– že, stejně jako on, čtenář, se nechce zabývat Božím hněvem a že nerad o něm přemýšlí (a ano, nakonec ten článek přesně takto vyzněl. Text je o něčem jiném.)
– že většinu svého života prožil ve značném pohodlí
– že prožil těžkosti odkladu duchovenského povolání
– že byl pozván mnohokrát k výslechu
– že sdílí s čtenářem představu o bezzubém Bohu a jak se tato představa projevuje
– že překládá pro Hlas mučedníků novou knihu
A to je velká škoda, takhle to téma odbýt. Právě v dnešní době, uprostřed roku 2021, kdy přichází na svět celá řada Božích soudů. Článek se tak svým obsahem, namísto duchovně obohacující odpovědi na základě dotazu čtenářky na význam Zj 16,1, dostává úplně jinam.
Milíč Adamčík
Proč by nemohl něco o sobě napsat.Kdyby nenapsal, zas by si někdo stěžoval že nenapsal.O dnešních dnech je článků víc než dost.Někdy i to co člověk o sobě napíše někoho může oslovit.Nejsme tady na zemi sami.
Eva Hájková
Ani mně nevadí, že o sobě píše. Už ve škole mi byli sympatičtí učitelé, kteří nám vedle výkladu leccos o sobě řekli. Třeba o svých zážitcích a zkušenostech z mládí, nebo o své rodině…
Olga Nedbalová
Ano, myslím, že to všechno souvisí s otázkou, kde vlastně máme hledat Boha. V Písmu? V přírodě? Ve svědectví blízkých? A jak máme Boha poznávat, jak poznat Boží vůli – z Písma? Z přírody? Ze svědectví druhých? Někdy se, bohužel, přikláníme k jednostranné variantě. Jen v Písmu lze najít to pravé svědectví. Nebo jen v praxi, ve skutcích lze najít Ježíše – nehledejme mezi mrtvou literou ale mezi živými. Připomíná to dilema vědce, jak zkoumat daný jev? V laboratorních podmínkách nebo raději ve skutečných reáliích? V laboratoři dosáhneme precizních výsledků, pracujeme s přenými údaji, které nejsou ovlivněni rušivými elementy. Ale někdy v praxi jsou takové výzkumy celkem k ničemu. Zůstane jen vědecká studie, která v praxi je úplně na nic. Ale zkoumat pouze v praxi zase se sebou nese nebezpečí, že náš výzkum bude ovlivněn falešnými faktory a čísla budou tak nepřesná, že nedospějeme k výsledku. U Boha je navíc další věc – což hlína může zkoumat svého tvůrce? Což hliněný džbán může mluvit do díla hrnčíři? No, může svého tvůrce poznat, pokud je naplněn Jeho Duchem. Pak samozřejmě platí, co bylo uvedeno u jiného komentáře – Písmo lze interpretovat jen v Duchu a totéž platí i o praxi. Všichni jsme údy jednoho těla a naší hlavou je Kristus. Ruka umí lépe Ježíše najít v Písmu, noha umí nádherně svědčit o Ježíši z vlastních zkušeností, trup najde Ježíše v přírodě (třeba nebeské ptactvo – nádherné přirovnání, paní Hájková :-). Nemáme se hádat, který úd je důležitější, které hledání je to pravé. Co nejvíce komplexní obraz získáme jen prostřednictvím všech údů. A také se asi, společně s apoštolem Pavlem, musíme tak trochu smířit s tím, že komplexní obraz budeme mít až na konci naší cesty. Že nám tam bude celá zjevena plná pravda. Viz. 1. Korintským, 13:9-13 🙂 A nezapomínejme při tom hledání na naši hlavu – Ježíše Krista.
Jiří Aron
Panu Adamčíkovi a paní Hájkové. Ano, každý přece může psát, co chce a o čem chce.
Potíž spočívá v kontextu: název článku, úvod článku včetně 2 veršů a s dotazem čtenářky a závěr článku („ nechci nic odnímat z proroctví této knihy“) slibují něco jiného, než o čem článek je. Že bude o Bohu.
Místo slibného názvu, úvodu a konce však vidíme, že hlavní osobou je více autor než sám Autor Písma. Myslím ty zásluhy v boji proti komunismu, ve výkladu Písma, ohledně překladu knih i ta jeho pozorování o neužitečných výkladech jiných vykladačů i svém (bezzubý Bůh) a postesků na svůj (a náš) pohodlný život a na malý zájem o trpící křesťany. (Víme i o lidech, kteří na trpící křesťany myslí snad každý den). No a pak nezbyl prostor věnovat se slíbenému tématu.
Zejména, asi pro tento nedostatek místa, opomněl p. Drápal ohledně proroctví této knihy uvést, že ten Boží trestající hněv vylitý na zem v 16,1 se jasně týká:
– lidí označených znamením šelmy16,2,
– těch, kdo prolili krev svatých 16,6
– proklínajících Boha 16,9,
– těm patřícím k trůnu šelmy a rouhajícím se Bohu 16,10-11.
Šestá nádoba Božího hněvu souvisí s tím, že zaslepení bezbožní povedou válku proti svatým a sedmá znamená konečný Boží soud proti nesvatým. Kdo neuvěřili v Ježíše Krista, Božího Syna.
Vypadá to, že pan Drápal tento Boží hněv vnímá jaksi obecně, tedy i proti těm, kdo očekávají z nebes jeho Syna, kterého probudil z mrtvých, Ježíše, který nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. 1. Tes 1,10. Navíc používá jen jeden z možných výkladů, který tento Boží hněv umisťuje jen do budoucího času.
Olga Nedbalová
Pro pana Arona, teď jste mi připomněl naši debatu pod článkem „Co je tvým cílem“ z 20. 7., 14:32, a to pasáž z 2.Te 2,3-4.
Hodně mi to pomohlo a potvrdila se mi jedna věc – nic není v Písmu zbytečně, ani jedna slabika není navíc. Všechno do sebe zapadá. Možná některé věci ihned nevidíme, ale to neznamená, že tam nejsou. Dovolím si přidat možná troufalý laický názor. V Písmu nejsou těžší a lehčí části, Písmo je velmi konzistentní kniha. To jen my někdy nechceme některé věci číst.
A další velmi důležitá věc – Ježíš nás upozorňuje, že dopředu nepoznáme, kdy přesně přijde. Pokud uslyšíme Jeho hlas, máme Ho následovat už nyní a nečekat na žádné další znamení. Ať zrovna svítí slunce nebo bijí hromy, je to jedno. Teď je ten nejvyšší čas se zbavit zátěže hříchu.
Další důležitá věc – křesťanství je o lásce, to bezesporu je pravda. Ale láska neznamená, že budu bližnímu zatajovat pravdu, abych ho náhodou neurazil. Bohužel v dnešní době se křesťanství dostává do fáze jistého falešného milosrdenství, ve kterém tvrdí, že k Bohu se dá dostat i skrze své dobré skutky (jsem dobrý člověk, ale nevěřím v Krista), skrze jiné spasitele (třeba skrze budhismus, vždyť nakonec dojdeme k jednomu otci).
A proto je pro mě Písmo základ, naše smysly nás mohou oklamat, náš pastýř může být falešný. Ale máme Písmo, tam je to černé na bílém. Už hodně debat jsem ukončila výzvou, ať ti, co vidí spásu jinde než v Ježíši Kristu, se raději přejmenují. Ať nematou zbloudilé ovce. A i z tohoto důvodu je důležité vést debaty nad Písmem. Ne abych se povýšil nad druhé, ale abychom nakonec nesešli z té správné cesty. Písmo nás v lásce varuje a ta láska je neskutečně veliká. Vždyť v Janovi 3: 16-19, se píše:
16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. 17 Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. 18 Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna. 19 A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé.
Milí bratři a sestry, jinde takovou lásku nenajdete, věřte pevně v Ježíše Krista, vždyť On je ta pravda, cesta i život.
Jiří Aron
Ano Písmo je pro naši víru zásadní. Vždyť právě proto přišel Kristus, aby snesl On jediný spravedlivý Boží hněv místo nás. To je milost.
Řím 5:9: „Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.“
Jaroslav Rada
Bez ohledu na to, že kniha Zjevení mluví o Božím hněvu, nevidím Boha po lidsku jako rozhněvance a nemyslím si, že si přeje, abychom ho takto prezentovali světu. Pokud ho takto budeme prezentovat, nedivme se, že pak budou mezi námi tací, kteří uvidí Boha s plamenometem v ruce a kategorickým příkazem lásky, jinak …
Žádné slovo o milosti pak jako vyprošťovák na ně už nezabere. Bůh po celé dějiny Izraele i církve nedělá nic jiného než jenom vysvobozuje a vysvobozuje.
Je třeba světu říci, že se celý řítí do zkázy i s celou svou parádou už od vyhnání Adama z ráje. Všichni jsou stejně vyhnaní a nikdo nemůže být více či méně ať gauner nebo slušňák. Svět vůbec neví v čem je hřích, spravedlnost a soud. (Jan 16:8) a to je naše chyba.
„Temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin, ukáže se nad tebou jeho sláva.“ (Iz 60:2)
Ta Hospodinova sláva se v té temnotě nad národy může ukázat jen na jediném místě, pod křížem a pod vylitím krve Kristovy.
Jestli se Bůh opravdu někdy hněval, tak na svůj neposlušný lid na poušti a ne na svět, který o něm ještě neslyšel. Jestli se dnes Bůh hněvá, tak na svou církev, protože neoznamuje světu to, co má.
Za tím, co Bible nazývá Božím hněvem, nevidím nic jiného, než naplnění zákonitostí setby a žně, které se nemohou nenaplnit. Co svět (i církev) zasévá, to také sklidí i bez té lidské představy Božího hněvu. Je to spíše k Božímu zármutku, než hněvu. V tomto smyslu Bůh nemůže všechno, nemůže udělat takový zázrak a spasit hříšníka, který nechce. Co si ale dnes má počít s neschopností své církve jako celek, která zatím nezná jeho spravedlivé soudy? Vždyť je vidí pořád jen po lidsku, jako projev nějakého osobního hněvu.
Prorok Rick Joyner to vyjádřil takto:
„Tady jsi viděl mou dobrotu i mou přísnost, ale pořád mne plně neznáš jako spravedlivého Soudce. – – – Když soudím já, nejde mi o odsouzení ani o ospravedlnění, ale o nastolení spravedlnosti. Spravedlnost je dosažitelná jedině v jednotě se mnou. A to je spravedlivý soud, přivést lidi k jednotě se mnou. Má církev je nyní oděna hanbou, protože postrádá soudce. Soudce postrádá, protože jako Soudce nezná mne. Nyní však dám pro svůj lid povstat soudcům, kteří můj soud znát budou. Ti nebudou rozhodovat pouze ve věci osob nebo záležitostí, ale půjde jim o to, aby věci napravovali a aby zůčastněné přivedli ke shodě se mnou.
Když jsem se ukázal Jozuovi jako velitel Hospodinova zástupu, prohlásil jsem, že nejsem ani na jeho straně ani na straně jeho nepřátel. Já nikdy nepřicházím být na něčí straně. Když přicházím, přicházím převzít vše, ne pouze jednu stranu.
– – – Co jsem dělal pro Izrael, dělal jsem i pro jeho nepřátele, ne proti nim. Moji spravedlnost nevidíš, poněvadž se díváš svým pozemským, dočasným pohledem. Abys mohl chodit v mé autoritě, musíš vidět mojí spravedlnost, neboť spravedlnost a právo jsou základem mého trůnu.“ Rick Joyner „Poslední bitva“ (1996)
Jiří Aron
Pozor prosím na falešné proroky a jejich falesná proroctví pane Rado. Kristus mluví o své církvi a se svou církví úplně jinak, než samozvaný soudce pan Joyner. Není přece oděna hanbou a také zná svého Soudce, Pastýře a Spasitele.
Jiří Aron
Píšete také „Svět vůbec neví v čem je hřích, spravedlnost a soud. (Jan 16:8) a to je naše chyba.“
Nespravedlivé obvinění. Krista většina vrstevníků odmítla a vyžádala si na Římanech Jeho ukřižování. Nebyla to Jeho chyba, že Jej odmítli, podobně nebyla chyba apoštola Pavla že jej neposlechli a naopak pro Kristovo evangelium ho kamenovali. Apoštola Jana zase vyhnali na Patmos.
Neznáte Písmo. Svět Krista nenávidí a nenávidí i církev, která svět usvědčuje.
J 3,20. J 7,7. J 15,18-19. J 15,23. J 17,14. Římanům 1 kapitola atd.
Olga Nedbalová
Zase je tady zpět problém – lidská touha „napasovat“ Boha do lidských rolí. Bůh rozhněvanec, policista, soudce nebo naopak Bůh bezzubý, neustále odpouštějící, možná trochu lidově přihlouplý, takže nám všechno projde. Ale Bůh je Ten, který Je. A hotovo. On je hrnčíř, my jsme jen hlína. I apoštol Pavel, bezpochyby džbán přetékající Duchem svatým, přiznává, že v plnosti Boha zatím nepozná. V tomto kontextu je celkem logický zákaz z Exodu 20:4 „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Našim hlavním úkolem není popsat Boha jako ve slohovém cvičení ve škole, ale najít Boží vůli. Někteří ji mají hledat jen pro sebe, kazatelé, proroci ji mají hledat i pro ostatní. A jsme zpátky u Písma. Není dobrý nápad si k Písmu cokoliv přidělávat, různě ho osladit nebo něco ubrat, aby to bylo stravitelnější pro tento svět. Pozor, samozřejmě berme v úvahu křesťanský růst. Nově obrácený křesťan zřejmě ihned napoprvé nestráví všechno, co je v Písmu psáno, ale postupně všemu přijde na chuť. Věci, které se mu dříve zdály kruté, nelogické, se postupem času promění. Ježíš je velmi, velmi trpělivý učitel. A my máme být pozornými učedníky a navzájem se v LÁSCE vyučovat, vést, napomínat. Napomenutí nám může zachránit život. Nebo raději zakryjeme značku Zákaz vjezdu před silnicí vedoucí do propasti? Když on tam náš bližní tak touží jet, přece nebudeme tak nemilosrdní a tvrdí. Ať se tam projede. Možná třeba nespadne a na poslední chvíli ho zachrání třeba andělé? Nevím, já bych na to nespoléhala. Bližnímu bych raději vysvětlila, že jsou daleko zajímavější cesty, po kterých se může vydat a navíc jsou prověřeny svědky víry, kteří po nich kráčeli před námi.
Olga Nedbalová
A přidám malé upřesnění. Ta správná cesta je samozřejmě jen jedna – je to samotný Ježíš Kristus. Rozdíl je v křížích, které na cestě neseme. Můžeme se plně spolehnout na Ježíše, On nám dá pouze břemeno, které netlačí a které uneseme. Navíc nám s ním na cestě pomáhá. A tom si máme svědčit, o veliké lásce a pomoci Ježíše Krista. A je nádherné, pokud si bratři a sestry navzájem se svými kříži pomáhají. V těchto okamžicích je přítomen Ježíš, tam můžeme zažívat Jeho doteky. Nemusíme mu ani stavět obrovské chrámy, ani neustále chodit k jednomu poutnímu místu, kde se stal kdysi zázrak. Stačí prostá věc – navzájem si v lásce pomáhat s křížem a pevně věřit Ježíši. Tak jednoduché to je. Evangelium není komplikované, to jen my si ho někdy zbytečně komplikujeme.
Olga Nedbalová
Pro pana Pavla, už mi nejde odpovědět přímo pod odkazem. Pokud přijmu Ježíše za svého Pána a Spasitele, přijímám zároveň i Ježíšova pravidla. V tomto případě již nechci a nemohu dále páchat zlo. Ano, vy sám, pane Pavle vidíte, že v tomto světě je to čirá utopie. Tento stav, kdy by všichni dobrovolně přijali Ježíše, zde nikdy nenastane. Někdo Ježíše přijme jenom formálně, jiný Ježíše nepřijme vůbec. Čtení Písma bez Ducha svatého nemá význam. Jen v Duchu svatém v něm můžeme najít správné směřování. Ježíš mi klidně může skrze Písmo sdělit: „Olgo, je sice hezké, že mi tu sedíš jako ta Marie oddaně u nohou a nasloucháš, ale už bys měla vstát a jít za potřebnými. Což takhle si vyzkoušet příběh o milosrdném samaritánovi?“ A Vám, Pavle, může říci: „Milý Pavle, je hezké, že tak pilně pobíháš po světě a hledáš mě v něm, ale nechceš se chvíli posadit u mých nohou, tak jak Marie?“ Jinému učedníku Ježíš může skrze Písmo vzkázat: „Nahoď sítě napravo, učiním tě rybářem lidí.“ Ježíš nás moc dobře zná a dokonce nás zná lépe, než se známe my sami. Někdy se možná divíme, kam nás to posílá a moc se nám tam nechce. Venku začíná být tma a my se máme vláčet do neznáma. A nebo naopak se máme vrátit k Ježíši a chvíli mu zkusit trpělivě naslouchat.
pavel v
Olgo, říkáte, že přijmout Ježíše znamená přijmout jeho pravidla. Co však znamená přijmout jeho pravidla? Všechno prodat a rozdat chudým? Podotýkám, že tato poslední otázka je otázkou pouze řečnickou a není tedy myšlena vážně. Tato otázka ukazuje, že Ježíš neformuloval nějaký systém pravidel pro různé životní situace jako Mojžíš ve Starém zákoně. Ježíš řadu pravidel Starého zákona zpochybnil včetně Desatera. Například řekl: „Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu“. Ježíš celým svým životem ukazoval, že cílem není dodržování pravidel a tradic a že vlastně platí jen jediné nepřekročitelné pravidlo: milovat Boha, který se ztotožňuje s v trpícími lidmi (cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste učinili). Je tedy hlavním pravidlem pomáhat trpícím, ale v Písmu již není řečeno, jak to přesně máme dělat, což je logické, protože existuje nepřeberné množství možností. Písmo by muselo být kilometr tlusté a ještě by to pro popis těch možností nestačilo. A tak nám nezbývá než zapojit své vlastní kreativní myšlení a hledat cestu jak pomoci těm, kdo to nejvíce potřebují a jak to udělat, aby naše pomoc byla účinná. Cílem totiž není, abychom Bohu ukázali svou ušlechtilost, ale abychom opravdu pomohli trpícímu člověku (Ježíši). Věřím, že nejúčinnější formou pomoci je prevence – utrpení předcházet. Jak? Bránit situacím, kdy utrpení vzniká, působit na společnost, aby nevytvářela situace, kdy se někomu ubližuje, kdy vzniká rozlad společnosti doprovázený nemocí a hladem.
Olga Nedbalová
Základní pravidla – dvě nejvyšší přikázání 🙂 Pane Pavle, křesťanství je hodně i o našem osobním vztahu s Ježíšem. Tím, že každý z nás máme různá obdarování, neexistuje soupis přesných pravidel. Pokud chceme chodit s Ježíšem v Duchu, tak nás přijme. On je tím, kdo nás vede. Pořád je o stupeň výš než jsme my. Ano, zlo na tomto světě je. Otázka je, jak moc Ježíš ocení pomoc skrze politiku. Vy to myslíte dobře, politik to dobře myslet nemusí. Opravdu, v tomto světě nepovstane jiný spasitel, než ten jediný pravý Ježíš Kristus.