Mám šest dětí a čtyři vnoučata. Co se týče vnoučat, můj milovaný bratr mne předběhl. Ač o pár let mladší, má už vnoučat jedenáct. Svatě mu závidím.
A stárnu. Poznal jsem to letos v létě při pravidelném výstupu na Šerák. A poznal jsem to, i když vnoučata přijela na krátký letní pobyt na chalupě. Co se týče vaření a běžné režie domácnosti, ztrácím na výkonnosti.
Několikrát ročně se vracím na pár dní do Prahy a snažím se vnoučatům uvařit jejich oblíbená jídla. A samozřejmě mne zajímá, jak jde škola, co prožívají, kam se chystají apod. Kluci jsou v pubertě, ne že by se se mnou nebavili, ale často dávají jednoslovné odpovědi. Je to velký rozdíl proti letům, když byli malí a já jsem si je občas bral na den či dva k sobě. Zato malá Terezka brebentí bez únavy.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Dopis osamělému prorokovi
Dokud jsem bydlel v Praze, vyzvedával jsem je jednou týdně ze školy či ze školky. Mám krásné vzpomínky na naše výlety – na Říp, na Milešovku, do Koněpruských jeskyní, a samozřejmě o prázdninách na pamětihodnosti Jesenicka. Jsem vděčný za vše, co jsem s nimi mohl prožít – i za to, co s nimi ještě prožiju.
Hodně se v posledních letech zabývám proměnami společnosti – už o tom zase píšu knihu, a je mi jasné, že vyvolá kontroverze. Chtěl bych ale, aby jedním z jejích hlavních poselství bylo, že stojí za to budovat vztahy. Jistě, krásný vztah nemusí nutně být vztahem s pokrevními příbuznými. Mnozí lidé zůstali ne vlastní vinou bez příbuzných a také mohou žít naplněné životy. Nicméně babičkovství a dědečkovství má své nezastupitelné kouzlo.
A rozhodně to není samozřejmé. Mnoho mých přátel a známých se se svými příbuznými vídá minimálně nebo vůbec. Někteří se ani nesnaží budovat příbuzenské vztahy, jiní po nich naopak touží a nesou těžce, že se navštěvují jen zřídka.
Jsem si jist, že Bůh je autorem manželství i rodiny, a že jeho záměrem vždy bylo, abychom měli dobré vztahy s prarodiči i pravnoučaty. Není to žádná samozřejmost. Ještě počátkem minulého století se mnozí svých vnoučat ani nedožili, případně je mohli sledovat jen několik málo let. Průměrný věk dožití byl mnohem kratší. A to, že se někdo dožil dokonce i pravnoučat, bylo velice vzácné – přestože ženy měly první dítě mnohem dříve, než dnes.
To, jak bude vypadat náš rodinný život a příbuzenské vztahy, záleží do značné míry na nás. (Jistě, mohou nás ovlivnit i faktory, které nemůžeme ovlivnit my, ale budu psát o tom, co ovlivnit můžeme.)
Mám tedy několik rad.
Nenechme se rozdělit politickými názory. Dokud žili mí rodiče, a dokud nás nebylo tolik, sešli jsme se párkrát do roka ve velikém obýváku a mluvili jsme o všem možném, a hodně i o církvi a o politice. Nebudu říkat, kdo koho volil, ale věřte mi, bylo to opravdu hodně různorodé. Ale nevzpomínám si, že bychom se někdy pohádali tak, že bychom se rozešli ve zlém. Tak důležitá politika pro nás zase nebyla.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Izrael dnes
Nenechme se rozdělit svými pohledy na křesťanství. To bylo vždy méně výbušné než politika, ale kdybychom si nedávali pozor, mohlo by nás to rozdělit. A uměli – a směli – jsme si ze sebe dělat i legraci. Vzpomínám si, jak jsem rodině s nadšením vyprávěl o Demosi Shakarianovi a jeho knize Nejšťastnější lidé na zemi. Líčil jsem, že měl největší mlékárnu v Kalifornii – šest tisíc krav! Maminka se náhle rozesmála a řekla: „A všechny ty krávy mluvily jazykama, viď?“ Všichni, včetně mne, jsme se rozesmáli také. Těsně předtím jsem totiž rodině vykládal o křtu v Duchu. Znamená to, že jsem si začal myslet něco jiného? Vůbec ne, o to ani maminka neusilovala, i když by si to možná přála. Ale nějak jsme všichni tušili, že my lidičky nemusíme sami sebe a své názory brát tolik vážně.
Vím, že mnohé rodiny rozdělil covid. Do jisté míry to zasáhlo i naši početnou rodinu. Ale naše vztahy to nezničí. Proč? Protože jsme rozhodnutí nenechat je zničit.
Znamená to, že jsme tak dobří, že nikdy žádné napětí nevznikne? To tvrdit nechci – vyvolával bych tím falešný dojem. Podobně netvrdím, že zachovat dobré – nebo alespoň otevřené – vztahy je snadné, že to jde skoro samo. Ne, někdy je potřeba hodně odpuštění. Ale stojí za to o dobré vztahy zápasit.
Další rada: Buďme aktivní ve vyhledávání a budování kontaktů. Já jsem třeba snad pětatřicet let neměl kontakt se svým bratrancem a jeho rodinou. Začal jsem ten kontakt vyhledávat a nyní se vídáme několikrát do roka. A máme si o čem povídat. Ale chtělo to čas a iniciativu.
A ještě „pastorské“ varování. Když se hodláte stěhovat do nového místa, daleko od vašich rodičů, zkuste se nad tím ještě jednou zamyslet. Nepřipravíte své rodiče o vnoučata a vnoučata o dědečka a babičku? Opravdu na tom tak málo záleží? Vím, že Američané jsou velmi mobilní a za prací se stěhují mnohem snáze než většina Evropanů, Čechy nevyjímaje. Ekonomicky to dává smysl, ale často to „odnesou“ děti. Pokud zůstali prarodiče pět set mil daleko, vnoučata je vlastně nebudou znát. Já bych ještě jednou zvážil, zda je dobrý tah odstěhovat se tak daleko. Vztahy jsou fakt důležité, nejen výše platu.
Teď vyslovím tezi, kterou ještě nemám doloženou. Chci to ale nastudovat do své chystané knihy. Teze zní: Čím méně příbuzenských vztahů, a čím horší kvalita těchto vztahů, tím pravděpodobnější je, že dítě bude trpět nějakou duševní chorobou.
Jestli zjistím, že to tak není, dám vědět.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 18. září 2024 Foto: Pixabay
5 Komentáře
Realtoltek
,,Čím méně příbuzenských vztahů, a čím horší kvalita těchto vztahů, tím pravděpodobnější je, že dítě bude trpět nějakou duševní chorobou,,…
Tedy celkove receno kvantita je dulezitejsi nez kvalita … A to je nesmysl. Lze krasne potvrdit Svatym pismem, kde je jasne ze je dulezity mit kvalitni vztah s jedinym bohem nezli nekvalitni kvantita. Co se tyce rodiny…rodiny ano jsou dulezite pro lidske pokoleni ale jsou i jeho prokletim. A to ve smyslu nadrzovani a ztraty objektivity. Je jenom jedina prava rodina a to je ta duchovni. Podivejme se na Romeo a Julii … Jezis nikdy neapeloval na pozemskou rodinu, nikdy ji neuprednostnoval. Dokonce biologickou matku pokaral kdyz si vynucovala styk s nim svym postavenim v rodine….
Eva Hájková
Děkuji panu Drápalovi za tento článek. Také si myslím, že je dobré budovat vztahy s lidmi. I když někteří lidé to mají těžší než jiní. Ani v rodině není vždy jednoduché budovat vztahy. Zvlášť, když vy se ke každému snažíte budovat vztah, zatímco oni spolu navzájem nemluví (jako například mé dvě sestry – s každou mluvím zvlášť, ale ony se spolu nechtějí smířit).
K tomu, že máme budovat vztahy bez ohledu na politický názor i na názor na křesťanství, chci poznamenat, že jsem nedávno četla pozoruhodnou úvahu R. Rohra (v knize Božský tanec). On napsal, že když člověk najde vztah k druhému člověku, aniž by si ho předem zařadil do nějaké škatulky (náboženství, národnost, strana atd.) – a podle toho mu hned přiřkne nějaké vlastnosti, velmi ho to obohatí.
Cituji z té jeho knížky:
„Když jsem byl před několika lety v Indii, zažil jsem delší silné setkání se svatým mužem. Řekl mi mnoho podivuhodných věcí.
Tohle mi utkvělo: řekl, že jedna velká bytost má dvě srdce – jedno krvácí a jedno je trpělivé. Hluboce mě to zasáhlo.
Smysl srdce, které krvácí, jsem pochopil tak, že když s něčím vstoupíte do svazku, budete s tím trpět. Když se rozhodnete milovat, budete jednou trpět, i kdyby jen ze ztráty milovaného. Je to tak jisté jako východ slunce. Protože když se sami úplně odevzdáte, tato odevzdanost není vždy – nebo dokonce obvykle – dokonale přijata. Setká se s odporem, nelibostí, vrátí vám ji zpátky, možná si jí ani nevšimnou.
Ale co je to druhé, trpělivé srdce? Trpělivost není často používané slovo. Indové podle mé zkušenosti někdy používají anglická slova přesněji než Američané, a to je dar. Takhle mi vysvětlil, co rozumí slovem být trpělivý, forbear. Velká bytost zůstává s tím, co miluje, neunáhluje se, odpouští a dovoluje tomu, co miluje, aby se to rozvíjelo, aby rostlo. Přehlíží jeho chyby, a v tomto smyslu trpí pro realitu a s realitou. To je nejhlubší smysl vášně (anglicky passion): patior je latinské sloveso znamenající trpět nebo podlehnout realitě (v protikladu k jejímu ovládnutí).
Když mi to tento svatý muž řekl, pochopil jsem, že popisuje Ježíše: plnou, velikou bytost, která udržuje pohromadě všechny rozpory, jež my nedokážeme snést. Ježíš trpělivě snáší naši rozvrácenost, takže my dokážeme dělat totéž – pro sebe samotné a nakonec jeden pro druhého.“ (R. Rohr)
Tím nechci říct, že je úplně jedno, jaké náboženství budeme vyznávat. Není. Jestliže Bůh nám určil náš úděl – vybral si nás, abychom byli tím, čím jsme, pak jistě věděl, proč to dělá a měli bychom to vzít vážně.
Chtěla jsem jen říct, že Bůh možná nějak jedná – nějak o sobě dává vědět i jiným lidem, jinak a jiným způsobem, než si myslíme. I když o tom nic nevíme.
Karel Krejčí
Pane Drápale,
Vy jste „mistr“ v odvádění pozornosti a překrývání témat bez jakékoli návaznosti. Já Vás za to neodsuzuji a sdělují to bez jakýchkoli emocí. Je to Vaše charakteristika.
pavel v
Udržování nadstandardních příbuzenských vztahů má také svá úskalí. To když se dva lidé vezmou, ale neodpojí se od své původní rodiny. Například: Manželé společně dělají nějaké důležité rozhodnutí a ona řekne: „Já se o tom musím nejprve poradit se svou maminkou.“ To je průšvih, protože tchyně zde zastává postavení, jakoby byla členkou toho manželství. Ve výsledku je zde zaděláváno na pád takového manželství. Znám také případy, kdy rodiče vyšlapávají svým potomkům cestičku. Tím jim nesmírně škodí – neumožní jim, aby se stali dospělými lidmi. Takoví lidé se nikdy nenaučí spoléhat se na vlastní síly.
Eva Urbanová
Díky Dane.
I v naší rodině byly doby nemluveni.
Dnes i když se vídáme málo jsme v kontaktu alespoň na Fb a tak o sobě víme.