Nedávno jsem uveřejnil články, které se týkaly něčeho jiného než autority – články „Zamyšlení nad statistikou“ a „O laťce, lásce a kecání do života“. Nicméně v internetových diskusích k těmto článkům byla autorita zmiňována často. Věděl jsem už dříve, že povolání pastora – které předpokládá určitou autoritu – je velice nebezpečné. Podle jedné – dnes patrně již zastaralé – statistiky ve Spojených státech končí špatně padesát procent misionářů a třicet procent pastorů. (Za „špatný konec“ se považuje ztráta víry, rozvod, problém se závislostmi, duševní choroba či taková forma vyhoření, která vede k trvalé rezignaci.) Současně sleduji výsledky různých průzkumů u nás. Podle nich se církve zpravidla vyskytují na samotném chvostě průzkumů důvěryhodnosti.
Že církvím nedůvěřují lidé „ze světa“ mě celkem nepřekvapovalo. Většina lidí vůbec nechápe, k čemu církev je, co učí, a jak křesťané žijí. Většinou mají lidé zato, že církev něco zakazuje a přikazuje. A k tomu věří různým bizarnostem.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Prý odlišná mentalita
Nicméně zarazilo mě, že nedůvěra, nebo snad až odpor vůči autoritám v církvi není vlastní pouze lidem stojícím vně, ale i mnohým křesťanům. Jakoby základní „default“ byl, že pastor to dělá špatně.
Jistě, pastoři jsou různí, různé jsou i motivace, různá jsou i obdarování. V každé činnosti najdete lidi, kteří to dělají lépe nebo hůře. Najdete dobré malíře a špatné malíře (pokojů), a stejně tak dobré i špatné malíře (obrazů). Najdete lepší a horší uklízečky, a lepší a horší psychology. A tak dále. Jen ti pastoři jako by to dělali pořád špatně, snad až na pár výjimek.
Čím to je? Nechci obhajovat špatné pastory. Nicméně jsem přesvědčen, že jakési podezření, že to pastor dělá špatně, není jen důsledkem setkání s neobdarovanými lidmi s pochybnou motivací. Souvisí to s krizí autority jako takové. A ač si to křesťané možná neradi připouštějí, je to mimo jiné důsledek pronikání tohoto světa do církve.
Zhruba od šedesátých let zahájili liberálové „dlouhý pochod institucemi“, a liberální mainstream postupně obsadil akademickou sféru a žurnalistiku a proniká stále více co nejrůznějších sfér života. Pro tzv. Frankfurtskou školu je typické zásadní odmítání autority jako takové – včetně autority v rodině. Proklamovaným cílem je „svoboda“, tedy totální autonomie jedince, který je sám sobě soudcem. V životě jde o to, aby si jednotlivec mohl dělat co chce. Do jeho cílů mu nemá nikdo „kecat“. Každá autorita má být zpochybněna, protože každá je formou útlaku.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / O laťce, lásce a kecání do života
Chci jít v této věci proti proudu, protože jsem přesvědčen, že ten proud, proti němuž chci jít, vede do záhuby.
A nyní trochu opakování: Autoritu můžeme dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní je dána zjevením a charakterem, vnější je dána narozením nebo jmenováním. Ve Starém zákoně byl vnější autoritou král či kněz, vnitřní autoritou pak prorok.
Pán Ježíš byl nejvyšší vnitřní autoritou, protože znal Otce. Měl tedy zjevení, jaké nikdy neměl žádný člověk. Přesto ctil i vnější autoritu: Když někoho uzdravil, řekl, „jdi a ukaž se knězi“. Sám nemohl člověka prohlásit za uzdraveného, protože byl z pokolení Juda, nikoli z pokolení Levi.
I dnes mají lidé autoritu vnitřní a vnější. Vnitřní autoritu má vaše oblíbená profesorka, které si vážíte nejen za to, že dobře rozumí svému předmětu a dokáže studenty něco naučit. Vnější autoritu má například soudce nebo policista. Když vás policista zastaví svou plácačkou, tak jednoduše zastavíte, i když on třeba doma mlátí svou ženu.
Pro církev je pochopitelně nejlepší, když se do pozice autority dostane někdo, kdo má autoritu vnitřní i vnější. Tedy člověk, který má zjevení, jak vést svou skupinku, svůj sbor, svou denominaci, a současně skutečně je v oné vedoucí pozici. Smutné je, když je v církvi člověk, který má zjevení, ale vedení ho „nepustí k lizu“. A smutné je i to, že někdo má sice vnější autoritu, ale chybí mu zjevení, které ani nehledá. Ten je ve své pozici nejistý a nejčastěji se odvolává na „řády“ a „tradice“.
Vítězství (doufám jen dočasné) postmoderního odmítání autority vede k tomu, že potkáváme rodiče, kteří se bojí svých dětí, učitele, kteří se bojí svých žáků… a pastory, kteří se bojí členů svého sboru.
Myslím, že je nejvyšší čas, začít tuto situaci nějak reflektovat. Na autoritu jsou – a musí být – kladeny vysoké nároky. Na druhé straně autorita nemůže fungovat, když je v neustálém podezření a když se jí nikdo nezastane, je-li bezdůvodně napadána. Nemůže fungovat, naráží-li na apriorní nedůvěru, ačkoli si ji nezaslouží. Je dobře, že nikdo nemůže druhého zotročovat a že se z každého vztahu dá utéct. I ti, kdo mají jen tu vnější autoritu, nemají nějaké donucovací prostředky, a můžeme dodat: Naštěstí. To, že se z každého vztahu dá utéct, ale neznamená, že z každého vztahu máme utéct, jakmile se vyskytne nějaký problém.
Na závěr: V jistém smyslu platí: Autoritu nehledejte. Hledejte zjevení. Budete-li mít Boží zjevení, budete mít i (vnitřní) autoritu. V jiném smyslu ale platí: Autoritu hledejte. Tj. vyhledávejte lidi, kteří mají zjevení, učte se od nich a pomáhejte jim.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 8. června 2022 Foto:
22 Komentáře
Konečný Fr.
Být autoritou je do jisté míry jednoduché. Znamená to sloužit na místo toho dát si sloužit. A potom, že poklad je v hliněné nádobě, to znamená pokora. Kazatelé to nemají jednoduché, je to povolání pro povahy dobrodružné.
Na Západě nežijí samí neomarxisté, ale jejich vliv je větší než vliv křesťanů. Takový Západ nemám rád a považuji ho za marnotratného syna, který skončil u prasat. Řešením je vrátit se zpět.
Karel Krejčí
Podle mého názoru, je v pohledu na „fyzicky zhmotnělou“ autoritu ať vnější, či vnitřní něco chybného. A to v předpokladu, že tyto kvality budou přednostně využity k „zaměstnání“, které je povinen pastor nebo kdokoli s podobnou vedoucí funkcí vykonávat do konce života nebo alespoň do té životní fáze, kdy ještě je jeho činnost přínosná a on sám se nepřeměnil na fyzickou nebo duchovní trosku. V porovnání s životním uspořádáním Ježíšova působení, je autorem komentáře uvedená úvaha ve viditelném rozporu. Pokud by totiž Ježíš měl vytrvat a plnit svou úlohu až do konce fyzicky aktivního života, s největší pravděpodobností by délka jeho působení zde na zemi tomu také odpovídala. Jenomže ono to bylo právě naopak, Ježíš naplnil své poslání učitele-spasitele v té životní fázi, kdy byl nepochybně (jako člověk) na vrcholu svých fyzických i psychických sil nebo se k nim blížil a přesto nebo právě proto, Bohem svěřené poslání naplnil dokonale. Možná, že právě my máme zkreslené představy o vedoucí duchovní činnosti, kterou z určitých důvodů zaměňujeme za práci – časově neomezenou – a proto se důsledky tohoto pracovního vytížení vrací v různých negativních formách, tak jako v každém jiném zaměstnání nebo zde spíše ještě výrazněji.
Nepochybně proto je načasován Ježíšův odchod ve správné době, kdy bylo stejně tak na samotných apoštolech, aby si uvědomili, že už je pouze na nich, aby pokračovali v tom, co jim zde Ježíš předal. Je v tom nejen veliká hloubka, ale i princip a platí bez časového omezení. Stejně tak má stěžejní význam Ježíšovo ujištění o Jeho plném zastoupení Duchem Svatým. I tato skutečnost napovídá, ale i varuje, kdo je ve skutečnosti tím všudypřítomným a nejlepším učitelem.
Eva Hájková
Nedávno jsem zase četla o Petru Chelčickém, který byl přesvědčen, že člověk na autority, ani ty církevní, nemá nic dát. Vlastně tím navazoval na Husa. V jejich době to bylo naprosto pochopitelné, protože církev byla v morálním úpadku, který postupoval „od hlavy“. Ti dole si toho nemohli nevšimnout. Celá společnost se otřásala v základech.
Ale zaujala mě v těch knížkách o Petru Chelčickém jedna jeho myšlenka: Prý už sama skutečnost, že se autority mezi sebou navzájem neshodnou, zpochybňuje věrohodnost toho, co říkají. Těžko totiž mohou mít pravdu všichni.
Kdybychom použili nějaké přirovnání: Podobně děti nebudou respektovat rodiče a nebudou jim věřit, když tito nebudou při výchově postupovat jednotně.
Jiří Aron
Ohledně toho rozpoznávání duchovní autority podle „zjevení“, tak. jak je nám předkládá k věření pak Drápal. Nepochází náhodou jeho rozpoznávání založené na jakémsi „zjevení“ z praxe moderní Nové apoštolské reformace?
Viz závěr a shrnutí tohoto článku. Charismatický jedinec si stoupne v církvi a prohlásí, že má Boží zjevení. Naším nejvyšším Božím zjevením je však Pán Ježíš Kristus. Pak prohlásí učte se ode mne a pomáhejte mi. Nebo ukáže na jiného ch. jedince a vyzve učte se od něj a pomáhejte mu. Falešní učitelé milují takové následovníky.
Vedoucí povolaný Bohem bude vybízet k na sledování Krista, ne sebe. Je potřeba se mít velmi na pozoru před falešnými učiteli. Děkujme Bohu za mnohé vedoucí, kteří se drželi či drží biblických řadů či tradic. Takoví drží hranice před samozvanci s domnělým zjevením, kteří jsou potrvrzováni jinými samozvanci s domnělým zjevením.
Karel Ružička
Kritéria na autoritu uvádí Písmo. Nejde o zjevení, ale především o charakter. Zjevení může být duchovním darem, ale na charakteru je třeba tvrdě pracovat skrze kříž a smrt a brzy výjde najevo, kdo je kdo:
Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.
Dan Drápal
Nestojíme před alternativou „buď zjevení, nebo charakter“. Charakter by jistě měl být podmínkou pro službu v církvi. Nicméně nekompetentní vedoucí, který je charakterní, je stále nekompetentní vedoucí.
pavel v
Apoštol Pavel v epištole Římanům říká na téma autority následující: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.“ Ale Pavel ve stejné kapitole listu Římanům dodává: „Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.“ Moderním slovníkem bychom řekli, že Boží vůlí je, aby byl na zemi řád (byť ne zcela dokonalý), ale to neznamená, že každá autorita je autoritou z Boží vůle. Žel, ti, co si říkají konzervativci, vidí smysl řádu jen v těch autoritách a Pavlův dodatek pomíjejí. Z tohoto hlediska byl Ježíš liberál. Izraelské autority (Sanhedrin) považoval za slepé vůdce s dovětkem: „Může vést slepý slepého? Oba spadnou do jámy.“ Právě proto, že Ježíš veřejně zpochybnil tehdejší autority, byl vydán na smrt.
Kam vede slepá oddanost autoritě, ukazuje příběh „technologa holokaustu“, Adolfa Eichmanna. Eichmann vyrostl, křesťanské rodině. Jeho rodiče byli horlivými protestanty. Jak známo, po válce se skrýval v Argentině, kde ho vypátrala izraelská tajná služba Mosad. Byl unesen do Izraele a souzen za spáchání válečných zločinů. Eichmannův proces trval od 11. dubna do 14. srpna 1961. Na základě procesu napsala Hannah Arendtová jedno ze svých nejznámějších děl, Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. V knize líčí Eichmanna jako obyčejného úředníka, který se necítí zodpovědný za spáchané zločiny, protože jen konal svou povinnost a plnil rozkazy. Domnívám se, že takové příběhy jako je ten Eichmannův, jsou příčinou autorem zmiňovaného „dlouhého pochodu liberálů institucemi“. Jiným příkladem může být masakr v Tulse, který se odehrál na přelomu května a června 1921 ve čtvrti Greenwood ve městě Tulsa v Oklahomě. Masakr v Tulse bývá označován za nejhorší rasově motivovaný čin v dějinách USA. Během útoku bělošského obyvatelstva na černošskou čtvrť Greenwood bylo zavražděno 36 až 300 osob. Přesné počty nebyly potvrzeny, protože spolehlivé vyšetřování probíhalo až v letech 1996–2001. V roce 2019 se podle názoru archeologů podařilo najít dva z masových hrobů obětí masakru. Jelikož byl Greenwood jednou z nejbohatších dobových čtvrtí Afroameričanů, přezdívalo se mu černošská Wall Street. Během masakru ozbrojený dav bělochů celou čtvrť zapálil; v důsledku požáru shořelo 35 bloků budov se škodou kolem 32 milionů dolarů (v přepočtu k roku 2018). Útok, během něhož byla použita i soukromá letadla, ze kterých útočníci stříleli a házeli improvizované výbušniny, si vedle zabitých vyžádal 800 zraněných osob a 6 000 zadržených Afroameričanů. Požár čtvrti připravil o domov 10 000 Afroameričanů, kteří následně žili ve stanovém městě za pomoci Červeného kříže.
Lze říci, že slepé podřízení se autoritě je velmi pohodlný postoj líných lidí. Autorita z nich totiž jakoby snímá odpovědnost za svět. Mentálně tito lidé nikdy nevyrostli z dětských střevíčků. Proto potřebují nějakého „guru“, který by z nich sňal tíhu odpovědnosti za jejich rozhodování. Takoví lidé mají tendenci svalovat všechny (své) problémy na „zkažený svět“.
Mirek P.
Jenže kompetence je opět něco jiného než zjevení. Jedná se spíše o vzdělání ( teologické, apologetické, psychologické ) a schopnost komunikovat ( společenství = communio ), mít dlouhodobé, smysluplné vztahy s lidmi. Tady nám žádní duchaborci ( Danem používaný termín pro ty, co to přepískli ) nepomohou.
Být pastorem v plné službě je Boží milost a každý by měl být připraven, že to nemusí být doživotní zaměstnání.
Je škoda, že Dan se již několikrát vyhnul diskusi cessacionismus versus Nová Apoštolská Reformace.
Danovi stále za mnoho vděčný, M. Pinkas
Co se týká použití Řím 13,6 : “ vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů „, obávám se, že to není nejpřesnější překlad, i když se nám líbí. Má zde někdo kompetenci rozklíčovat složitější řeckou mluvnici ? 🙂
Dan Drápal
Já o tom cessacionismu a Nové apoštolské reformaci moc nevím, tak o tom nepíšu. Na ten text v Řím 13,6 se podívám. Taková zadání mám rád.
Eva Hájková
Ne všechny překlady mají to „když se drží svých úkolů“. Někde (např. studijní překlad) je místo toho uvedeno „a právě tomu se vytrvale věnují“.
Setkala jsem se před časem s výkladem, že jakákoli vláda (i tyranie) je lepší než bezvládí (chaos). Ale to je asi věc názoru. V jakém smyslu je nutné se moci podřizovat, může být taky sporné. Asi jak v čem.
Pavel formuloval ty pokyny v době, kdy vládli Římané, kam až oko dohlédlo, moc byla hierarchická, a nestávalo se tedy, že by dvě různé moci mezi sebou válčily. Jak to vztáhnout na dnešní situaci, to jistě není nikterak jednoduché.
Jinak – mezi autoritou světskou a duchovní je podle mého názoru diametrální rozdíl. Ježíš to formuloval v Mk 10, 42-44
Mirek P.
Velmi trefný příspěvek, paní Hájková.
Vzpomněl jsem si na další z knih, která mne ovlivnila : Útočiště, o rodině Corrie ten Boom. Ta za války poskytovala ochranu Židům a dalším pronásledovaným, po válce se naopak zastala těch, jimž hrozilo lynčování za kolaboraci. Před válkou ( do svých 50 let ) vedla celkem obyčejný život v protestanské církvi s prací s postiženými dětmi. A po válce získala možnost cestovat po světě, včetně návštěv nejtěžších vězení. A taky získala autoritu vyhánět démony. V jejím životopise se o tom moc nepíše. Zjistil jsem to, když jsem v antikvariátu objevil její útlý spisek Besiegte Feinde. To potvrzuje můj názor, že k získání vnitřní autority, tedy i zjevení, jsou důležité především 3 P : poctivost, pokora, pomoc bližním. M. Pinkas
Dan Drápal
Amen i amen. Ta 3P jsou trefná poznámka.
Díval jsem se na ten verš (Řím 13,6) a myslím, že Ekumenický překlad je na rozdíl od většiny ostatních dost mimo.
pavel v
Verš Ř 13,6 má v jednom překladu znění: „Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.“
V jiném překladu (Bible 21) je znění: „Proto také platíte daně – vždyť jsou to Boží služebníci a pilně se věnují své práci.“
Podle mého je třeba hledat ducha Pavlova sdělení: Boží vůlí je, aby společnost byla spravována vládou, která zajišťuje bezpečnost. To je její úkol, kterého by se měla držet. První znění to vyjadřuje zcela pregnantně. Druhé znění konstatuje, že se vláda tomuto úkolu pilně věnuje. Apoštol Pavel nebyl hlupák, aby si myslel, že se každá vláda „pilně věnuje své práci“ (svému úkolu). Je tedy zřejmé, že ten druhý překlad je vadný, protože odporuje logice věci.
V Bibli nalezneme více pobídek, aby křesťan trpělivě snášel tvrdost (nespravedlnost) vládnoucí moci tak, jako Ježíš strpěl křivdu od židovské velerady a Piláta. Nejedná se však o kategorický imperativ, ale hlavně rozhodnutí o takovém hrdinském přístupu může udělat jedině každý jedinec sám za sebe. To znamená: strpět křivdu je hrdinství, ale nezastat se člověka, kterému je činěna křivda, je podlost.
Eva Hájková
Pavlovi. Ten ekumenický překlad je podle vás logický. Odpovídá totiž vaší logice, ale ne logice Bible. Podle té jsou všechny mocnosti světa padlé, protože svět (i jeho řád), původně stvořený jako dobrý, je padlý. Přesto všechno vlády vykonávají určitou roli zprostředkovatelů řádu, proto jsou zatim potřebné, i když nejsou dokonalé.
Co konkrétně si představujete pod tím „drží-li se svých úkolů“? Že v opačném případě dovoluje či přikazuje Pavel křesťanům, aby se vzbouřili a udělat revoluci? Není tomu tak. Držel se snad císař Nero svých úkolů? Byl sice odstraněn, ale neodstranili ho křesťané. Netvrdím, že to musíme napodobovat. Ale měli bychom znát přesný smysl biblického textu.
Studijní překlad, z něhož jsem citovala, se má za jeden z nejpřesnějších. Ale nevím, zda je na internetu. Já mám doma tištěný.
Eva Hájková
Ještě Pavlovi:
Vaše poslední věta vypadá, jako byste všechny lidi dělil na hrdiny nebo podlé. Jako by většina nebyla něco mezi tím.
Mimochodem, strpět křivdu není hrdinství a není to nutné, pokud lze jinak.
pavel v
pro paní Evu
Je opravdu jakákoliv vláda lepší než bezvládí? Nevěřím tomu. Pokud by tomu tak bylo, byla by legitimní vládou vláda masových vrahů Stalina, Hitlera, Gottwalda i Putina. Vládcové jsou opravdu v Boží službě pokud se drží svých úkolů. Jejich úkolem je zajišťovat (světskou) spravedlnost (bezpečnost). Ani Písmo však nemůže udělat kozla zahradníkem.
Máte pravdu, že je rozdíl mezi autoritou světskou a duchovní. Myslím, že duchovní autorita se odvíjí od prorockého ducha (autor to nazývá charisma) – od schopnosti vidět do budoucnosti. Prorok není věštec, ale „vidoucí“ – vidí to, co je běžnému pozorovateli světa skryté. Vidí souvislosti, které nejsou zcela zjevné.
Pro obě autority, jak světskou, tak duchovní platí váš odkaz na Markovo evangelium – autoritativní osoba by měla sloužit společnosti. To je ostatně základem demokratického systému, kde vládcem jsou voliči a politici jsou jejich sluhové.
Eva Hájková
Pavlovi
Dobře. Rozumíte Bibli jinak, preferujete jiný překlad a to je zcela legitimní. Nebudu se s vámi přít. Je samozřejmé, že dobrá vláda je lepší než špatná. Já s tím souhlasím. Pokud ale podle vás neplatí, že jakákoliv vláda je lepší než bezvládí, pak logicky platí opak: I bezvládí je lepší než tyranie.
Zřejmě věříte v lidové masy a jejich schopnost sebeorganizace a sebekázně. Možná by to dnes nakonec i fungovalo. Proč ne? Je jiná doba. Anarchisté tomu také věří a já jsem tomu jednu dobu také byla nakloněna.
Ale fungovalo by to stejně v Pavlově době?
Když si vezmeme třeba starověké Řecko. Četla jsem, že Sokrates přijal (nespravedlivý) rozsudek smrti právě proto, aby legitimitu vlády nezpochybnil, protože to by podle něj způsobilo více škody než užitku.
Ale zpět k dnešní době. Souhlasím, že dobrá (a demokratická) vláda je lepší než vláda špatná, o tyranii ani nemluvě. Beru do jisté míry i to přirovnání k Mk 10, 42-44, ke službě. Jenom upozorňuji, že Ježíš to asi nemyslel tak, jak vy to podáváte. Ty duchovní autority neměly sloužit veřejnosti, nýbrž církvi, respektive mělo to tak fungovat jen mezi Ježíšovými učedníky. Tehdejší veřejnost by ostatně vládu Ježíšových učedníků ani nepřijala.
Eva Hájková
Ještě dodatek: To, že svatí mají vládnout světu, patří tuším do teorie postmilenialismu. I Komenský si to myslel. Zatím k tomu ovšem nedošlo.
pavel v
pro Evu
Bezvládí nebo vláda teroristů? Nelze říci, co je lepší a co horší. Obojí je stejně špatné.
V žádnou schonost sebeorganizace mas nevěřím. Masa je tupé, nemyslící stádo. Proto společnost potřebuje elity. Demokracie funguje jinak – podle objevu Josefa Schumpetera, který postuloval: „Demokratická metoda je takové institucionální uspořádání pro činění politických rozhodnutí, v němž jednotlivci získávají moc rozhodovat v konkurenčním souboji o hlas lidu.“
U klasického modelu (tj. přímé demokracie) je tím, kdo provádí rozhodnutí lid a lid pak také pověřuje zvolené zástupce výkonem těchto rozhodnutí. U Schumpeterovy alternativní koncepce (tj. nepřímé demokracie) však lid samotný přímo nerozhoduje o politických záležitostech, ale vybírá si osoby ve volbách, které pak činí rozhodnutí za něj. Tedy tento koncept nevyžaduje na voličích-občanech, aby byli politicky racionální, ani aby se snažili domoci obecného blaha. Tyto kvality musí prokázat zvolení jedinci, kteří získali největší počet hlasů ve volbách. Lid drží suverenitu a politickou oprávněnost ve svých rukách tím, že vládu vybírá a pokud se neosvědčí, pak jí v následujících volbách podporu upírá. Samotný lid potřebuje politické vedení, protože není schopen se dostatečně kompetentně řídit sám.
Co se týče autorit, je vcelku jedno, zda měl Ježíš na mysli autority církevní nebo světské. V obou případech platí, že ideálem je, že by autority měly sloužit.
K dovětku: Ježíš odmítl být politikem (králem) i soudcem. Z toho lze dovodit, že klerici by neměli držet světskou vládu. Tam je riziko, že budou nutit podřízené k víře nátlakem. To je pak to největší zlo, které se může stát: vyžadování dobra násilím. Z důvodu „vznešenosti“ takového cíle toto násilí dříve či později překročí všechny myslitelné meze.
Eva Hájková
Jak mohou podle vás nekompetentní voliči zvolit kompetentní jedince, kteří je budou zastupovat (a podle vás zároveň vychovávat?) To nedává smysl.
Eva Hájková
Klerikalizace politiky opravdu není dobrá věc. Ale klerikalizace neznamená pouze to, že do politiky vstupují klerikové. Klerikalizace politiky je i to, když se politika podává jako boj dobra se zlem.
pavel v
Aby volič ve věci dokázal kompetentně rozhodnout, musí znát fakta. Proto si politici nechávají zpracovávat různé analýzy, které si běžný volič zpracovat nemůže. Volič však může posoudit, zda se určitá osoba či strana řídí zásadami, které jsou mu vlastní. Například, zda to není člověk, který bezdůvodně rozhazuje veřejné peníze a zbytečně zadlužuje stát.