Co je tedy ta milost, z které jsme byli spaseni a pod níž žijeme? Milost je bezplatná a nezasloužená přízeň, již Bůh prokazuje provinilým hříšníkům, kteří si zaslouží jen trest. Je to Boží láska nasměrovaná k těm, v nichž není nic k milování. Je to Bůh, který se sklání k lidem, kteří jsou vůči němu ve vzpouře.
Milost stojí v přímém protikladu k našim domnělým zásluhám. Jinak řečeno: Milost a skutky se vzájemně vylučují. Jak řekl Pavel v Římanům 11,6: „Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí.“ Náš vztah s Bohem je založen buď na skutcích, nebo na milosti. Vztah s Bohem nikdy nestojí na skutcích nebo milosti. Nikdy nejde o vztah založený na skutcích spolu s milostí.
Navíc, když nás Bůh z milosti osvobodí od trestu za hřích a vybaví nás novými duchovními schopnostmi, neopouští nás, abychom sami dorůstali do duchovní dospělosti. Spíše, jak řekl Pavel: „… ten, který ve vás začal dobré dílo [ze své milosti], dovede je [také ze své milosti] až do dne Ježíše Krista“ (Fp 1,6). John Newton zachytil myšlenku pokračujícího působení milosti v našich životech slovy své písně „Amazing Grace“ (Úžasná milost): „Milost mě bezpečně dovedla až sem, a milost mě dovede až domů.“
Apoštol Pavel se nás dnes ptá stejně, jako se ptal galatských věřících: „Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?“ (Ga 3,3). Ačkoliv Pavel se zde zabývá konkrétně obřízkou, všimněte si, že neříká: „A teď spoléháte na obřízku?“ Rozšířil svou otázku a nezaměřil se tak pouze na problém s obřízkou, ale i na širší problém snahy o uspokojení Boha úsilím, jakýmkoliv úsilím – dokonce i dobrými křesťanskými činnostmi a disciplínami vykonávanými v zákonickém duchu.
SOUVISEJÍCÍ – Jak uvádět ve skutek své spasení?
KRISTOVY ZÁSLUHY
Stejně jako já v této knize, mluvil Apoštol Pavel někdy o Boží milosti a Kristových zásluhách, jako by šlo o tu stejnou věc. Pavel například řekl:
Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti. (Ga 5,2–4)
Všimněte si Pavlových souběžných výroků: „Kristus vám nic neprospěje“ a „Odloučili jste se od Krista … pozbyli jste milosti.“ V Efezským 2,4–7 Pavel napsal:
Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.
Znovu si všimněte úzké spojitosti mezi Kristem a milostí. „Probudil nás k životu spolu s Kristem … Milostí jste spaseni!“ Bůh chce ukázat, „jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.“
Ačkoliv Boží milost a Kristovy zásluhy nejsou zcela totožné, vždycky jsou spojeny, když se jedná o náš vztah s Bohem. Nemůžeme zažívat jedno bez druhého. První v pořadí je Boží milost. Díky Boží milosti poslal Bůh Otec svého jediného Syna, aby za nás zemřel. Jinak řečeno, Kristova smrt vyplynula z Boží milosti, avšak milost nevyplynula z Kristovy smrti.
Pravdou ale také je, že Boží milost můžeme zažívat pouze díky Kristově smrti. Bůh je milostivý, ale je také absolutně spravedlivý; to znamená, že ve své spravedlnosti nemůže přehlédnout ani to nejmenší přestoupení jeho svatého zákona. Boží milost nyní můžeme zažívat, protože Kristus dokonale uspokojil Boží spravedlnost. Proto jsem tvrdil v této kapitole (a budu to v celé knize opakovat znovu a znovu), že Ježíš Kristus už zaplatil za každé požehnání, které od Boha Otce v životě dostaneme.
Jeden krásný příběh ze života krále Davida ilustruje milost, kterou nám Bůh dává skrze Krista. Mefíbóšet byl synem Davidova důvěrného přítele Jónatana, syna Saulova. V pěti letech se stal mrzákem na obě nohy. Když byl David ustanoven králem nad Izraelem, toužil projevit laskavost žijícím členům Saulova domu „kvůli Jónatanovi“. Mefíbóšet – zmrzačený a opuštěný, neschopný se o sebe postarat a mít svůj vlastní dům – byl přinesen do Davidova domu a mohl „jíst u mého [Davidova] stolu jako jeden z královských synů“ (2S 9,11).
Proč David s Mefíbóšetem zacházel jako s jedním z vlastních synů? Kvůli Jónatanovi. Mohli bychom říci, že Jónatanova věrnost v přátelství s Davidem „se zasloužila“ o Mefíbóšetovo místo u Davidova stolu. Mefíbóšet, zmrzačený a nuzný, nedokázal změnit svůj úděl k lepšímu a byl zcela závislý na laskavosti druhých. Jako takový je obrazem mě i vás, kteří jsme zmrzačení hříchem a neschopní si pomoci. David ve své milosti představuje Boha Otce a Jónatan představuje Krista.
Stejně jako byl Mefíbóšet povýšen na místo u králova stolu díky Jónatanovi, tak jsme já i vy povýšeni na místo Božích dětí díky Kristu. A stejně jako místo u králova stolu přinášelo více výsad než jen bezplatnou každodenní stravu, tak i Boží spasení v Kristu s sebou přináší všechno, co potřebujeme, nejen pro věčný život, ale i pro ten pozemský.
Bohem inspirovaný pisatel zmiňuje čtyřikrát v jedné krátké kapitole, že Mefíbóšet jedl u králova stolu (2S 9,7.10.11.13), jako kdyby chtěl zdůraznit, jak zvláštní výsady se mu dostalo. Ve třech z těchto čtyř zmínek píše, že Mefíbóšet bude za Davidovým stolem jíst každodenně. Všimněme si ještě, jak záznam začíná i končí prohlášením, že Mefíbóšet kulhal na obě nohy (v 3.13). Mefíbóšet se své chromosti nikdy nezbavil. Nikdy nepřišla chvíle, kdy by mohl opustit králův stůl a postarat se sám o sebe.
Z knihy Proměňující milost
Napsal Jerry Bridges Zdroj: Poutníkova četba Datum: 27. března 2025 Foto: Wikimedia Commons
Published in březen 26, 2025
2 Komentáře
Realtoltek
Boží milost je ve své podstatě stále přítomná – jako všudypřítomné světlo, které neustále svítí. Ale fragment (vědomá bytost) musí „otočit tvář“ směrem ke světlu, tedy chtít ji přijmout.
Jinými slovy: Milost je automatická z Boží strany, ale její působení v nás závisí na otevřenosti, víře a svobodné vůli fragmentu. Boží vůle nikoho nenutí – milost si nevnucuje cestu, ale čeká, až ji člověk v touze po pravdě, lásce nebo obrácení přijme.
Je to jako když kapka vody spadne na suchou půdu – pokud je půda tvrdá a zavřená, milost se vsákne jen částečně. Pokud je ale půda připravená, přijme celou vláhu.
Karel Krejčí
Ano, uvědomění si existence Boží milosti, která jako jediná má moc umožnit nám zasednout společně ke královu stolu, bez jakýchkoli našich zásluh a snažení, umožnuje nám spatřit tento svět v celé jeho ubohosti, zajetí zla a falešnosti.
Denně kolem nás slyšíme falešné a marné snahy o nápravu tohoto světa, který svou samotnou podstatou ani lepší být nemůže.
Ale patrně je ještě toho zla kolem nás málo – svět se viditelně stále neobrací k Bohu, ale naopak, stále více a intenzivněji se od Něho odvrací.
Jaké zázraky svět očekává?