Proč chodím do sboru, i když se mi nechce
Nedlouho po začátku prvního lockdownu jsem slyšela vtip: „Víš, co přinesla současná situace křesťanům-introvertům? Že si po bohoslužbě můžou kafe vypít v klidu sami.“ Tehdy mi to přišlo vtipné… a přijde mi to vtipné i teď. Když jsem to ale vyprávěla své společensky založené kamarádce, její nechápavý výraz mi připomněl, že jsou asi i lidé, kteří na bohoslužby zajdou rádi kdykoliv.
Abych byla upřímná, poslední věta minulého odstavce o mně rozhodně neplatí. Jako, bohoslužby – proč ne. Na druhou stranu se přiznám, že nejedno nedělní ráno se mi hlavou honí otázky, jestli je fakt nutné někam chodit, když bych si mohla v klidu přečíst z Bible, modlit se a strávit dopoledne v osobním ztišení, delším a kvalitnějším než v běžném pracovním dni. A internetové přenosy z nejrůznějších setkání Božího lidu tuto myšlenku posunuly ještě na jinou úroveň; vždyť teď už by to ztišení mohlo být i s nějakým prima kázáním.
I přesto až na velmi vzácné výjimky na bohoslužby chodím pravidelně. Jsem vděčná rodičům, že o programu na nedělní dopoledne se doma nikdy nediskutovalo. Do sboru se prostě chodí a hotovo. V pozdějším věku se k této samozřejmosti přidaly i další důvody, od biblického varování před zanedbáváním společného shromažďování po úplně obyčejnou chuť projít se ráno na čerstvém vzduchu (máme to v docházkové vzdálenosti) nebo nové omalovánky. Omalovánky? Ano! Jsem totiž tvor akční a dělá mi velký problém se soustředit, pokud jen sedím a koukám. Ve škole jsem na přednáškách většinou pařila karty na počítači, ale chápu, že kdybych si při kázání rozklikla hru Solitaire, mohlo by to někoho pohoršit. (Osobně si myslím, že by to byl jen jeho problém, ale ne každý by musel být téhož názoru jako já. V takovém případě bych nerada vysvětlovala jak ty karty, tak svůj postoj.) Je pravda, že i na omalovánky při kázání se lidé tváří různě; někteří si přišli pro vysvětlení a zpravidla ho přijali jako fakt, někdy i jako inspiraci.
Když jsem byla teenager, slyšela jsem od mikrofonu opakované varování před chozením do sboru „kvůli lidem“. Protože správně přece chodíme na bohoslužby kvůli tomu, že chceme trávit čas s Bohem, no ne? No… ne. Aspoň já teda často ne. Rozhodně je pro mě snazší strávit dopoledne s Bohem, když jsem sama a nikdo mě pořád nezdraví a na něco se neptá. Takže pokud bych měla nedělní dopoledne strávit tam, kde se relativně snadno setkám s Bohem, bylo by to stoprocentně v mém obýváku, případně v nedalekém lese. Proč tedy vůbec v neděli mezi křesťany chodím, když mi to moje setkání s Bohem často akorát komplikuje? Moji bratři a sestry jsou chrámem Ducha svatého, a právě skrze ty pozdravy a společně vypité kafe po shromáždění se se svým Pánem setkám tak, jak by se mi to nikdy při žádném osobním ztišení nemohlo podařit.
Často také myslím na to, co napsal Pavel na začátku dopisu do Říma: „Toužím vás spatřit, abych vám mohl udělit nějaký duchovní dar k vaší posile, to jest abychom byli, až budu mezi vámi, navzájem povzbuzeni každý vírou toho druhého – já vaší a vy mou.“ (Ř 1,11–12) Pouze pokud se s ostatními křesťany uvidím osobně, můžu být povzbuzena vírou druhých. A když mám extra zpruzenou a nespolečenskou náladu (včetně nechuti nechat se povzbudit), může být třeba někdo povzbuzen tím, jak se moje víra konkrétně projevila, když jsem v neděli dorazila, i když pro jistotu s mírným zpožděním, aby na mě nikdo nemluvil (a i přes můj dřívější odchod z téhož důvodu, jeden nikdy neví).
Poslední dobou mám ještě jeden zásadní důvod: Chci, aby náš téměř dvouletý syn taky zažil to, že do sboru se prostě chodí. Vím, že je důležité, aby se i on časem dobral ke konkrétním důvodům, proč do sboru jít, ale zatím není ve věku, kdy bychom o tom mohli vést rozumnou řeč. Málokdy se nám podaří přijít včas, protože prostě pokaždé snídá jinak dlouho (nechápu, jak někteří rodiče vědí, jak dlouho se bude snídat a kolik času zabere oblékání) a někdy s sebou potřebuje zrovna ten míč, který se někam schoval… Ale dorazíme vždycky.
Jedna kamarádka, která měla děti dřív než já, mi před časem vysvětlovala, že chodit s malým dítětem do sboru nemá moc smysl, protože „akorát ruší a ty z toho stejně nic nemáš“. Je pravda, že se s Dáňovým narozením změnila situace. Nechodím teď do sboru jen kvůli sobě (pardon, kvůli Bohu), ale i kvůli Dáňovi. Ano, omalovánky teď smutně leží doma na poličce. Ale chci, aby syn zažíval, že je součástí větší rodiny, než je ta naše, a že je fajn se s tou širokou rodinou vídat. Nejen proto, že se každý týden najde někdo, kdo si s ním ochotně zakope.
Autor: Johana Ondráčková Foto: Pixabay – ilustrační
Převzato z únorového čísla časopisu Život víry, které se tentokrát věnuje tématu zdravé církve. K čemu je vlastně církev? Jak být církví, která má hloubku? Nad tématem se dále zamýšlejí David Novák, Bohuslav Wojnar, Miloš Poborský a Keifer Lucchi.
V časopise dále najdete rozhovor s Adamem Parmou, režisérem a scenáristou stojícím například za projektem Exit 316. V rozhovoru mluví o tom, jak skrze film předávat zprávu o Stvořiteli, o rozmanitosti církve i tom, jaké to je, být otcem šesti dětí.
Únorové číslo přináší také zamyšlení Petra Grulicha nad nebezpečím upravovat si Ježíše podle svých představ nebo zkušenosti Davida Symona o roli církve při vysílání misionářů. Číslo doplňuje článek o trápení s city a zamilovaností do nevěřícího od Dity Frantíkové.
Ve virtuálním rozhovoru s Gladys M. Aylwardovou se dočtete, jak tato uklízečka bez vzdělání ovlivnila životy mnoha lidí během misijního působení v Číně.
Nechybí příběhy čtenářů, recenze knih, kreslený vtip Pavla Bosmana a zprávy o církvi u nás i ve světě.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz). Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
