Ani po dvou letech není jasné, co bude s pronásledovanými čínskými křesťany, kteří v České republice zažádali o azyl. V průběhu roku 2015 jich k nám přišlo zhruba sedmdesát, a ti všichni stále marně čekají na vyjádření úřadů, ačkoliv lhůta pro vynesení rozhodnutí uplynula už několikrát.

Navíc není zcela jasné, co přesně průtahy způsobuje. Objevila se informace, že na vině je podezření, zda se do skupiny křesťanů neinfiltrovali i komunističtí agenti. Ale opravdu trvá vyšetření podobné záležitosti dva roky? Zároveň už loni mnoho hlasů upozorňovalo, že vzhledem ke snaze naší nejvyšší politické reprezentace pokračovat v upevňování česko-čínských obchodních vazeb přijetí uprchlíků logicky nemůže být pro stát prioritou.

Pokud by totiž Česká republika uznala nárok žadatelů na azyl, vyslala by zároveň do světa signál, že si je vědoma čínského porušování lidských práv. A to by samozřejmě mohlo znamenat přirozené ochlazení vzájemných vztahů. Premiér Sobotka sice tuto spekulaci loni v září odmítl, nicméně uplynul další rok, případ se prakticky nikam neposunul a úředníci vynesení rozhodnutí stále odsouvají. Možná z opravdu legitimních důvodů, možná také ne. To nikdo z nás nezasvěcených posoudit nedokáže.

Jasné ale je, že skupina čínských křesťanů zatím žije v tísnivé nejistotě. Podle médií někteří čekání dokonce už vzdali a svou žádost stáhli. Nemůžeme se divit, že se neustálé průtahy prý negativně odrážely na jejich psychickém stavu.

Před rokem vládu k urychlení procesu vyzvala Ekumenická rada církví, na začátku letošního září se pod další dopis se stejný apelem podepsalo zhruba 130 osobností. Celé jeho znění na svém Facebooku zveřejnil biskup Václav Malý. Dopis adresovaný premiéru Sobotkovi je zakončen výzvou: „Jako svobodomyslně myslící občané ČR a lidé uznávající lidská práva za jednu z nejvyšších hodnot a mnozí z nás též jako křesťané apelujeme na Vás a na vládu a potažmo na příslušné instituce, aby konaly, co mají konat dle evropských standardů, smluv a zákonů a neprotahovaly kladné rozhodnutí ve věci udělení azylového práva v naší republice čínským křesťanům ve své zemi perzekvovaným.“

Ano, lidská práva jako jedna z nejvyšších hodnot byla přirozenou součástí naší zahraniční politiky po revoluci v devadesátých letech. Významnou roli ve formování tohoto směru hráli samozřejmě osobnosti jako Václav Havel, zároveň ale lidé měli ještě v čerstvé paměti, jaké je to žít v režimu, který mnoho základních principů nerespektuje. A důraz na lidská práva se v tak stal naší vlajkovou lodí na mezinárodní scéně – už jen proto, že ve většině ostatních oblastí jsme byli bezvýznamným aktérem, ve světovém měřítku ekonomicky i geopoliticky zanedbatelným. Proto se nám hodilo, že v problematice potlačování lidských práv bylo náš hlas slyšet.

Pětadvacet let je ale dlouhá doba a česká zahraniční politika během ní prošla důležitým procesem ekonomizace a pragmatizace. Což samozřejmě nemusí být nutně špatně, já sama tyto změny v určité míře vítám. Dokonce ani nemám problém s tím, že lidskoprávní témata už dávno nejsou středobodem našeho přístupu k mezinárodním vztahům. Jen si při myšlence na sedmdesát marně čekajících čínských křesťanů občas říkám, že to, co bylo kdysi středobodem, dnes často v naší zahraniční politice nezahlédneme ani periferním viděním. A to mě mrzí.

Autor: Kristýna Gillíková
Ilustrační foto: Wikimedia

[adrotate banner=“28″]