Jeruzalém – Na místě, kde byl podle křesťanské tradice pohřben Ježíš Kristus, stojí Chrám Božího hrobu, který sdílí šest křesťanských denominací a jeho historie je jako dějiny svatého města příběhem dobývání, svárů i náboženského souznění. Dokládá to i fakt, že chrám každý den už 800 let odemykají a zamykají členové jedné muslimské rodiny.
Jeruzalém je rozdělené město. Arabové a Židé žijí v odlišných čtvrtích, chodí do jiných škol, čtou jiné noviny, sledují různé televizní kanály a žijí odlišné životy. Chrám Božího hrobu je však příkladem toho, jak různé kultury a příslušnících různých denominací mohou fungovat bok po boku. Místo každoročně navštíví statisíce turistů. Dveře tohoto křesťanského svatostánku překvapivě každý den otevírá a zavírá muslim, jehož rodině byly klíče svěřeny před 800 lety.
První stavbou na místě dnešního chrámu byla bazilika, kterou nechal ve 4. století vybudovat římský císař Konstantin I. Baziliku stejně jako další křesťanské kostely v roce 1009 zničil chalífa Hákim z dynastie Fátimovců. Dnešní podobu nejnavštěvovanější památce křesťanství dali ve 12. století křižáci. Chrám leží na místě, které většina křesťanů uctívá jako Golgotu neboli horu Kalvárii, kde byl Kristus podle Nového zákona ukřižován. Součástí chrámového komplexu je rotunda, kde stojí malá svatyně, která podle tradice obsahuje Ježíšův hrob.
V 7. století muslimský vládce chalífa Umar převzal kontrolu nad Jeruzalémem a odemykáním Chrámu Božího hrobu pověřil jednoho ze svých generálů, předka rodiny Nusajbů. „Když chalífa Umar přišel v 7. století do Jeuzaléma, doprovázeli ho dobyvatelé, kteří jsou mými předky. Chalífa Umar převzal klíče od patriarchy Sofronia a od té doby mám na starosti odemykání dveří,“ řekl Vádžid Nusajba televizi Al-Džazíra.
Muslimská rodina má však na starosti nejen otevírání dveří, ale někdy dělá i prostředníka mezi křesťanskými denominacemi.
Arménské apoštolské církvi současný stav vyhovuje, říká biskup Aris Širvanian, podle kterého opatření přispělo ke klidu mezi křesťanskými církvemi. Představitel Františkánů Atanacius Macora je odlišného názoru a svěření klíčů hodnotí jako historické politické rozhodnutí, s kterým se teď už nedá nic dělat.
Jeden z pozoruhodnějších důsledků neshod církví je hned při vstupu do chrámu. Takzvaný „nehybný žebřík“ nad vnější fasádou a pod oknem chrámu pochází z roku 1757 a od 18. století stojí na stejném místě. Dočasně byl za tu dobu přesunut jen dvakrát v roce 1997 a 2009. Zůstává, kde je, jelikož se církvím stále nepodařilo dohodnout, kdo má právo ho odstranit. Především jde o trvající spor mezi Řeckou pravoslavnou církví a Arménskou apoštolskou církví – římsa, na které žebřík stojí, spadá do správy řecké církve, a okno, pod kterým stojí, spadá do správy arménské církve. Správu částí budovy mají církve rozděleny mezi sebou na základě osmanského ediktu z roku 1853, který zachovával status quo.
Uvnitř chrámu se však line vůně kadidla a panuje duchovní atmosféra. Vadžíd je křesťanskými rituály často dojat, uvnitř chrámu se však nikdy nemodlí, chodí do Omarovy mešity naproti. Patriarcha Sofronios v roce 637 pozval chalífu na modlitbu, to však chalífa odmítl, aby nestanovil precedens, kterým by ohrozil postavení kostela jako křesťanského chrámu. Namísto toho se pomodlil venku na dvoře před bazilikou. Proto na tomto místě na počest této události v roce 1193 postavil ajjúbovský sultán al-Afdal bin Saladin Omarovu mešitu. U vchodu je mramorová replika Umarova paktu, který křesťanům v Jeruzalémě zaručoval ochranu a možnost praktikovat náboženství.
Arcibiskup pravoslavného jeruzalémského patriarchátu Theodosios (Hanna) pakt označuje za poselství o důležitosti mezináboženského respektu, který by měl fungovat i dnes. „Jsme jeden lid, jedna rodina, muslimové a křesťané v této svaté zemi,“ říká.
Autor: ČTK Foto: WIKIMEDIA COMMONS
