Jsme zvyklí – a naši politikové nás v tom ještě utvrzují – vnímat volby jako svého druhu tržní záležitost: je zde nabídka a my jsme zákazníci, kteří si z předloženého zboží vybírají a rozhodují se podle svých potřeb, zálib a chutí…
A pak už jen hodnotíme, jak dobře námi vybraný pracovník odvedl svoji práci, zdali nás zklamal, nebo nezklamal.
Jenže takto to není!
Vhozením (více či méně dobře vybraného) volebního lístku do urny totiž naše role ve volbách nekončí. Když si někoho vybereme a použijeme svůj hlas, abychom ho delegovali do výkonu veřejné funkce, vzniká mezi ním a námi VZTAH. A jsme za něho (za ni) zodpovědní!
Nemůžeme samozřejmě svému poslanci pomáhat v jeho práci tím, že budeme za něj přebírat jeho úkoly, nemůžeme mu ze svého místa na první nebo druhé šprušli společenského žebříčku radit, jak má jednat, jak se má rozhodovat na jeho vrcholu – ale máme se za něj MODLIT. Postit a přinášet oběti.
Reklama
Právě na tom, jak vytrvale se budeme za své politické favority modlit, závisí, jak dokážou odolávat útokům a pokušením, kterým jsou ve své funkci vystaveni všichni politici, a to křesťané i nekřesťané. Jsou vystaveni tlakům a svádění Zlého, jaké si my, obyčejní lidé, nedovedeme ani představit.
Právě na síle duchovní podpory zdola závisí, jak bude ten který politik dobrý a úspěšný, sám totiž neznamená nic. Snadno se může stát, že se dobrý člověk, za kterého se nikdo nemodlí, změní v člověka zlého – a také naše modlitby mohou vést k tomu, že někdo, od koho bychom to ani v nejmenším nečekali (třebas nešťastník, kterému jsme odevzdali hlas v naprosto slabé chvíli mylného rozhodnutí), v nějaké rozhodující chvíli učiní správné rozhodnutí.
Autor: František Schildberger Převzato ze stránky Skleněný kostel Foto: Creative Common Search
