Češi očima Čechů

Minulý týden jsem se stala součástí skupinky, která měla za úkol sepsat seznam charakteristik typických pro Českou republiku. Po chvilce přemýšlení začaly padat první návrhy: „Naši mladí nemají úctu ke starším. Neumíme se hezky obléknout, nosíme ponožky v sandálech. Škudlíme. Bijeme děti a zavíráme oči před domácím násilím.“ Velký papír se rychle plnil slovy. „Zatím máme samá negativa. Zkusme o Češích vymyslet něco dobrého,“ poznamenala jedna z žen. Zavládlo ticho. Nikdo nic. „Neuklízíme po svých psech výkaly,“ zaznělo po chvíli.

Čím to je, na sobě vidíme jen samá negativa? O dva dny později jsem sedla k internetu, začala googlit a procházet titulky nalezených článků: „Češi patří k nejméně tolerantním národům na světě. Češi patří mezi nejtlustší národy v Evropě. Češi patří mezi největší stěžovatele na světě. Češi patří mezi nejméně štědré národy na světě.“ Opravdu jsme tak nesnesitelným národem, nebo jen už roky bezmyšlenkovitě opakujeme, co kolem sebe od malička slýcháme?

Výstižně to celé před čtyřmi lety shrnula polská režisérka Agnieszka Hollandová „To, co si svět myslí o Česku, o Češích a o české kultuře, je mnohem příznivější, než co si sami Češi myslí o sobě,“ prohlásila, když si přebírala cenu za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Reklama

Rádi se babráme ve svých vlastních chybách. A možná dost oprávněně – i ve stereotypech se často skrývá velký kus pravdy. Opravdu spousta z nás nosí ponožky v sandálech, toleranci si ještě potřebujeme procvičit a pro korunu bychom si občas nechali vrtat koleno. Ale je dobře, že si dokážeme přiznat nedostatky, vždyť umět se na sebe podívat střízlivýma očima a dokázat si připustit vlastní chyby je prvním krokem ke změně.

Jenže na druhou stranu bychom se neměli v negativitě utopit. Někdy mám dojem, jako bychom stále pochodovali pod tíhou neviditelného břemene. Sebemrskačsky se shazujeme a neumíme na sobě ocenit to dobré. Jsme nespokojení, frustrovaní sami ze sebe. A přitom je tu tolik věcí k vděčnosti. Záleží jen na úhlu pohledu.

Pokud mi odpustíte menší dávku generalizace, napsala bych, jak moc je fajn, že nejsme zahledění do sebe, neživíme v sobě nabubřelou národní pýchu. Dokážeme stát nohama pevně na zemi a jsme přímočaří. Rádi si ze sebe děláme legraci, náš humor je tím specifický. Může chvíli trvat, než si někoho pustíme k tělu, jsme ale zvyklí si budovat hluboké vztahy, které vydrží často celý život. Nemáme potřebu okatě dávat najevo majetek, nedíváme se skrz prsty na ty, kteří žijí skromně. Jsme mírumilovní a je mezi námi spousta lidí zapálených pro dobrou věc. A k tomu všemu jsme dostali milost žít ve svobodné a prosperující zemi.

Jen ta vděčnost nám občas trochu chybí. Ale dobrá zpráva je, že vděčný národ tvoří vděční jednotlivci. Takže ani tady ještě nic není ztraceno.

Autor: Kristýna Gillíková  Foto: Pixabay