Rozhovor s Editou Štěříkovou o českých a moravských exulantech.
Paní Editu Štěříkovou mnozí znají díky jejím knihám o českých a moravských pobělohorských exulantech. Jako první v nich do detailu popsala osudy těch, kteří pro svou víru opouštěli naši zem, a otevřela tak našemu národu možnost do hloubky poznat kapitolu vlastní historie, která byla donedávna jen prázdnými listy. Pojďme si s ní na toto téma popovídat:
Paní Štěříková, hned ze začátku mě samozřejmě zajímá, jak Vaše bádání vlastně začalo? Kdy a čím Vás téma českých a moravských exulantů zaujalo tak, že jste se rozhodla jej zkoumat?
Na začátku mého zájmu nestáli exulanti, nýbrž jejich potomci, kteří se v roce 1945 vraceli ze Slezska, Polska a Volyně do země otců. Neměli to lehké a neuměli se bránit. Ti, s nimiž se v Čechách setkávali, jejich historii neznali a oni sami o ní měli jen mlhavé představy. Ačkoli všichni mluvili česky (až na malé děti, které přišly ze Slezska, ale i ty většinou česky rozuměly), nebyli v Čechách přijímáni jako Češi, nýbrž velmi nedůvěřivě jako Poláci, Rusové a Němci. Vyrůstala jsem v reemigrantských sborech a vnímala jsem jejich zvláštnost a bezbrannost. Bližší seznámení se s exulantskou historií bylo tedy jedním z mých prvních odborných předsevzetí. Avšak v době studené války a rozdělené Evropy nebyly pro takové studium dobré podmínky, protože potřebné prameny se musí shledávat po celé Evropě.
Související – Martin Luther a Jednota bratrská: dvě blízké cesty
Když jste se potom do studia pustila, objevila jste v zásadě to, co jste čekala, nebo jste zažívala překvapení?
Hlubší studium historie skrývá vždy mnohá překvapení. Vychází se z literatury, a ta nemůže být nikdy dost podrobná, aby zodpověděla všecky otázky. Literatury o české náboženské emigraci ani tolik nebylo a dosud není, překvapení bylo tedy dost, mezi nimi i řada nepříjemných. Tak například když se vynořily stinné stránky některých významných osobností. Naopak příjemným překvapením byly vždy objevy nových pramenů.
Pokud jde o ony významné osobnosti, přiznám se, že mně osobně vytane na mysli hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf – člověk velmi důležitý pro obnovení Jednoty, jehož zásluhy jsou nezpochybnitelné, ale který byl zároveň složitou osobností, a někdy si s ním nevěděli rady ani tehdejší bratři a sestry…
Nejde však jen o něj. Bylo více těch, kteří se i v církvích lecčíms vyznamenali a o leccos zasloužili, a my si je snadno idealizujeme. Avšak byli to také jen lidé, kteří se někdy dopouštěli i velmi zarážejících přestupků. Pokud jde o Zinzendorfa, musel jako každý člověk bojovat s některými svými nepěknými vlastnostmi, přičemž mu jeho předcházející výchova a sociální postavení byly nemalou překážkou. Chtěl být roven ostatním bratřím, ale nesnášel napomenutí a kritiku a bál se konkurence. Také si rád přibarvoval skutečnost i historii podle svých přání. Byl přesvědčen, že pro něj, v neposlední řadě i kvůli jeho společenskému postavení, platí vzdor pevnému sborovému řádu výjimky. Byl k ostatním nadmíru přísný (později se ta herrnhutská přísnost svalovala na Moravany), ale pro sebe měl jiná měřítka. Jako říšský hrabě požíval jistou autoritu a mohl vznikající sbor v Herrnhutu dlouho chránit. Do vyhnanství se pak dostal nikoliv kvůli exulantům (jak rád zdůrazňoval a jak exulanti také věřili), nýbrž pro svou neortodoxní, někdy až svévolnou teologii. Vzhledem k tomu, že jsme všichni hříšní, musíme být shovívaví, ale učit se můžeme nejen z vlastních chyb.
Jaký příběh Vás osobně zasáhl nejvíc?
Na tuto otázku hledám těžko odpověď. Několik životopisů vypráví o osudech těhotných žen, které byly na cestě do emigrace zadrženy a své děti musely porodit ve vězení. Některé tam i s novorozenými dětmi zemřely (manželka Jana Tlaskala), jiným bylo jejich novorozené dítě nemilosrdně odebráno (Magdalena Pakostová), jiné pracovaly přikované ke káře s dítětem na zádech (Anna Marečková)… Starý Jan Hlaváček, který po třech letech vězení opustil ve svých 76 letech svůj pohodlný statek v Čechách, aby poslední měsíce svého života strávil v exulantské bídě…
Celý rozhovor s Editou Štěříkovou si můžete přečíst v novém čísle Jbulletinu, časopisu Jednoty bratské. Objednat si jej můžete zde: http://www.vydavatelstvijb.cz/brozury/jbulletin
Dále z obsahu tohoto čísla:
Z DOMOVA: Reportáže z dvou významných událostí – bohoslužby smíření na Bílé hoře a oslavy 250 let od založení Gnadenfeldu, osady Jednoty bratrské (dnešní Pawlowiczki v Polsku)
ROZHOVOR s Editou Štěříkovou, autorkou oblíbených knih o českém a moravském pobělohorském exilu
NÁŠ SBOR: Vratislavice nad Nisou – Postupně představujeme sbory Jednoty bratrské. Tentokrát je řada na Vratislavicích
SŠ JANA BLAHOSLAVA: Aktuálně o přípravě nové střední školy Jednoty bratrské, která se v září otevírá v Hejnicích
FREDERICK MARTIN: Příběh otce pravé americké kytary
ZE SVĚTA: Info o dění ve světové Jednotě bratrské (Unitas Fratrum)
Z ARCHIVU MATOUŠE KONEČNÉHO: O jedné nečekané hádce o duby
Starší čísla Jbulletinu si můžete zdarma přečíst na adrese: http://jbcr.cz/index.php/component/content/article/52-casopis/81-casopis
