Všechno na světě je součástí něčeho většího. Květina je součástí louky, strom je součástí lesa nebo zahrady. Les i zahrada jsou součástmi krajiny. Krajina je součástí země. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. V přírodě můžeme rozeznat jednotlivé organismy, ať rostliny nebo živočichy, ale všechno je zároveň součástí nějakého většího celku. Dá se říct – většího organismu. Proč bychom si měli myslet, že my nejsme? Být součástí něčeho většího má smysl. Znamená to mít z toho většího užitek a zároveň se starat o to, aby to (větší) také prospívalo. Jinak bychom z toho přece nemohli mít užitek.
Kořeny stromů čerpají vláhu ze země a zároveň drží v zemi vodu. Vykácení velkého množství stromů může mít za následek ztrátu podzemní vody v krajině a vznik pustiny, zatímco živé kořeny stromů pomáhají udržovat zemi živou a plnou vláhy. Jedno je podmíněno druhým.
SOUVISEJÍCÍ – Stará tramvaj
Mám zahradu a mám i mnoho pokojových květin. Každá má svůj vlastní květináč, takže jejich kořeny jsou oddělené, ale přesto i na nich je možné pozorovat, jak jim prospívá, když jich postavím několik vedle sebe. Živé rostliny si vytvářejí kolem sebe příznivé mikroklima. Probíhá v nich fotosyntéza, látková výměna s okolím. Každá rostlina k tomu vytváření společného mikroklimatu přispívá a každá z něj zpětně čerpá užitek. Daří se jí mnohem lépe, než kdyby stála o samotě v prázdné místnosti. I člověk se na tom pokojovém mikroklimatu spolupodílí a ono mu zároveň také prospívá (pokud není pokoj přeplněn květinami přespříliš). Pokojovým květinám se mnohem lépe daří v obytných místnostech, kde se lidé často zdržují, než v neobydlených prostorách, kam občas někdo vkročí jen kvůli zalévání. Svým tělem a duší spoluvytváříme mikroklima, které je založeno na teplotě, vlhkosti a dalších faktorech.
My lidé ovšem vytváříme také společenské klima. Společnosti prospíváme nejen svou prací a dosaženým vzděláním, ale třeba i tím, že udržujeme v pořádku sebe, svou rodinu i své okolí, že se chováme ohleduplně k druhým. Ohleduplnost k druhým může mimo jiné spočívat například v tom, že v době pandemie nosíme respirátory nebo že se dáváme očkovat. Touto zmínkou nemíním doporučovat očkování, protože není stoprocentní jistota, že to bude fungovat k našemu prospěchu. Je to otázka důvěry vůči státu. Vlastně nejen vůči státu, ale vůči širší společnosti. Já tu důvěru mám, i když jsem si vědoma, že se mohu dočkat zklamání. Bez důvěry by ale společnost vůbec nemohla fungovat.
Apoštol Pavel napsal, že se máme podřizovat vládní moci. Jistě to není žádný absolutní příkaz. Na špatnou vládu, která neplní své poslání, nebo na některé její příkazy se to nemusí vztahovat. Ale to, jaká vlastně je ve společnosti vláda a jaké jsou zákony státu, hodnotí každý z nás s použitím vlastních poznatků a zkušeností, zkrátka svým lidským rozumem. Každý to tedy vidí jinak, a proto plně chápu lidi, kteří se nechtějí dát očkovat, protože očkování proti covidu považují za něco nedobrého, ba dokonce za jakési spiknutí mocných.
SOUVISEJÍCÍ – Kamna
Mocní tohoto světa mohou společnost skutečně ovládat – tomu se dá asi těžko zcela zabránit, ale jsme to my, kdo ji utváříme svou každodenní činností. My všichni máme na společnost a na společenské klima vliv. My všichni tvoříme celek, který žije. Máme vliv na utváření vzájemné důvěry, i ve vztahu k úřadům, na udržování kultury ve společnosti a prohlubování porozumění mezi lidmi. Budeme-li předem vidět všechno černě, bude se to možná promítat i do našeho jednání.
Společnost je jakýmsi kulturním organismem. Je-li člověk součástí většího celku, s nímž se vnitřně ztotožňuje, a na jehož trvání mu záleží, lépe se vyrovnává se smrtí. Protože ten celek, který ho přesahuje, a k němuž svým životem přispíval, tady zůstane i po jeho odchodu. Nepochybuji o tom, že se každý člověk zachvěje strachem, když zjistí, že tento jeho život je u konce. Smrt je strašná a bylo by nelidské to popírat. I Ježíš se bál smrti, přestože byl Bůh a přestože věděl, že bude vzkříšen. Bál se jí, protože byl zároveň člověk jako my. Byl dokonale lidský. Sledoval, co se děje okolo něj. Svým tělem i duchem byl plně přítomen na zemi, v tomto životě, ne v nějakém jiném, nadpozemském životě. Jistě k němu mluvil Otec, ale mluvil k němu v době, kdy Ježíš žil tady na zemi jako její součást.
Ano, i Ježíš se zachvěl hrůzou ze smrti. Vědomí jeho poslání mu patrně pomohlo strach přemoci. Ti, kteří přijali jeho ducha, později utvořili církev, která se nazvala tělem Kristovým. Čili šlo o nový organismus, tentokrát duchovní povahy. Ale církev sama o sobě nebyla a není konečným Božím cílem. Víme, že „až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.“ (1 Kor 15, 28). Jednou tedy všechno, co existuje, bude tvořit dokonalý celek naplněný Božím duchem. Než k tomu dojde, trvá zatím církev. Ekosystém či organismus, v němž je život, růst, zrání… Mělo by v ní být dokonce více života než v okolním světě, proto by se církev neměla světa bát. To, v čem je více života, se přece nemusí bát toho, v čem je méně života. Církev by měla být otevřená, jako všechno, co je živé. Otevřená Bohu, lidem, naději, budoucnosti…
Budoucnost je něco, co všichni společně vytváříme, není předem daná. I ona je otevřená, jinak bychom nebyli svobodní. Když se v lidském vědomí propojuje minulost s přítomností a s otevřenou budoucností takovým způsobem, že to všechno dohromady dává člověku (nebo celé společnosti) smysl, víme pak, že směřujeme k dobrému, i když v minulosti všechno dobré nebylo. I když se v ní odehrálo mnoho zlého, i když vztahy mezi lidmi byly nepřátelské, i když si způsobili různé křivdy. Bůh může dát smysl i nepochopitelným katastrofám, protože je schopen obracet zlé v dobré. Pomáhá lidem reflektovat minulost a brát si z ní poučení.
Věřící mluví o svém odděleni od světa. Jenže oddělení věřícího spočívá v tom, že si je vědom, kdo je, a co je jeho posláním, že se se vším obrací k Bohu o radu. Jiné oddělení od světa snad ani není žádoucí. Křesťané potřebují nejen sebe navzájem, ale potřebují také celou společnost. I oni jsou přece její součástí a mají užitek z toho, je-li to dobrá společnost. To nemohou popřít. A společnost zase potřebuje církev, která by viditelně byla solí země. I když si možná takovou potřebu neuvědomuje.
Autor: Eva Hájková Datum: 15. června 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
27 Komentáře
Karel Krejčí
Paní Hájková, myšlenka vlastního komentáře je nepochybně dobrá a výstižná. Dovolím si však oponovat vůči Vašemu názoru, že smrt je strašná. Ne, není, samotná smrt může a také je, naopak vysvobození. Ježíš se nepochybně nebál samotné smrti, ale toho, co jí bude předcházet. Apoštol Pavel se dokonce těšil na setkání s Pánem, ale pro úkol, kterým byl pověřen, věděl, že zde ještě musí zůstat. Ne, paní Hájková, smrt není strašná, to jenom my jí dáváme takovou nálepku, protože jsme neznalí. Dokonce ztrátou toho, koho jsme měli velice rádi, teprve naplno zjistíme a poznáme lásku a neskutečnou hodnotu života, který je opravdovým zázrakem a Božím darem. Bůh je velice moudrý …
Eva Hájková
No, dejme tomu, pane Krejčí, že strašná není smrt, nýbrž „to, co jí předchází“, čili umírání. Vlastně i jeden známý básník napsal: „smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám, umírání se bojím, kde každý je opuštěn, — a já umírám“.
Ale proč potom apoštol Pavel napsal: „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ (1K 14,26), jestliže smrt sama o sobě není zlá?
Nemyslel to nakonec tak, že jakmile se člověk přestane smrti bát (a začne ji brát jako součást života), přestane tato nad ním vládnout? Čili bude přemožena?
Karel Krejčí
Ne paní Hájková, smrt jistě bude nakonec definitivně přemožena. Bude to nepochybně vyvrcholení a naplnění biblického scénáře, tak, jak je uvedeno v závěru knihy Zjevení.
No a pro toho, kdo věří pouze v jeden život, tak to má přece daleko jednodušší. Narodí se, odžije si „to své“, umře a pak již se bude vznášet na obláčku…
Jiří Aron
Paní Hájková oddělení věřícího od světa podle Vás spočívá na něm, že si je vědom, kdo je a co je jeho posláním. A že jiné oddělení od světa snad ani není žádoucí.
Mýlíte se, protože oddělení věřícího od světa spočívá v rozhodnutí Boha samotného, ne člověka. To Bůh oddělil věřícího od světa.
J 15:18-19: „„Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho. Že však nejste ze světa, ale já jsem si vás ze světa vybral, proto vás svět nenávidí.“.
Také J 17:14: „Já jsem jim dal tvé slovo, a svět proti nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa.“
Mýlíte se také, když píšete, že Ježíš se bál smrti, protože byl zároveň člověk jako my. Asi máte na mysli jeho zápas v modlitbách v Getsemanech a na kříži. Tam nešlo o samotnou fyzickou smrt Krista, ale o něco mnohem mnohem většího: o zástupnou oběť Otci za všechny hříchy celého lidstva. Šlo o to, že jednorozený a odvždy milovaný Syn měl zakusit na sobě oddělení a Otcův spravedlivý hněv určený všem lidem, co kdy žili a budou žít. Takže určený Vám i mně i panu Hitlerovi – a tak dále. Tato hrůza duchovní zástupné smrti nevinného Ježíše, oddělení od věčné a dokonalé lásky Otcovy je pro představivost neobráceného člověka cizí, vzdálená, naprosto nepochopitelná.
Olga Nedbalová
Ano, samotný Bůh nás oddělil od světa, aby nás zachránil. Tato základní myšlenka je důležitá pro uznání Boží svrchovanosti v našem životě. Pokušením procházíme ne proto, že zlomyslný Bůh nás chce trápit, ale protože Satan a jeho svět se nás pokouší stáhnout na svou stranu. Souvisí s tím i strach se smrti, světský člověk může žít „spokojený“ život, přesto má strach ze smrti. Navíc život vystavěný jen na svých zásluhách, dovednostech, se může ve vteřině zhroutit. Základní pokušení je lidská pýcha. Pýcha, že člověk dokázal všechno sám, sám ze sebe je milosrdný, dobrý, vstřícný. Pak umře. Na pohřbu se čte leckdy chvála na jeho život, vystudoval, pracoval, měl děti, vnoučata. Byl dobrý člověk. Dobrý? Vyjde se ven z obřadní síně a už se najdou lidé, kteří na životě nebožtíka najdou i negativní věci. Ano, byl to totiž jen hříšník tak jako ostatní. Bohužel nepoznal za života pravdu sám o sobě. Satan se totiž neustále vrací k osvědčené taktice – uvěř sám sobě. Tak jako Adam a Eva. Sněz jablko poznání dobrého a zlého a budeš roven Bohu. A tento základní hřích, člověk se pyšně staví na roveň Boha, se táhne s člověkem po celou dobu jeho existence.
Olga Nedbalová
Omlouvám se za chybu, správně má být strach ze smrti.
Realtoltek
Ježíš trpěl, byl smutný ale rozhodně neměl strach !!! Není o tom ani verš v písmu. Tvrdit, že Ježíš měl strach je nehorázná lež a nepochopení Svatého písma.
Eva Hájková
O Ježíšově strachu v Písmě možná nic není, nicméně je známo, že Ježíš byl ve všem člověk jako my (kromě hříchu). „Musel být ve všem jako jeho bratří“ (list Židům) -viz
14Protože děti spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla,
15a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.
16Neujímá se přece andělů, ale ‚ujímá se potomků Abrahamových‘.
17Proto musel být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě, a mohl tak smířit hříchy lidu. (Židům 2)
Ale pokud se domníváte, že prožívat hrůzu z ukřižování je hříchem, pak ano, souhlasím, že Ježíš strach neměl.
Olga Nedbalová
Komentář paní Hájkové je zcela jistě na velmi aktuální téma. Lze se oddělit od světa? Bezpochyby lze, vždyť k tomu nabádá i Písmo. Ovšem ono oddělení je ve většině případů na duchovní úrovni ne na fyzické. Otázku, zda se máme oddělit i fyzicky (klášter), nebudu rozvádět. Duchovní oddělení se od světa neznamená, že máme světem pohrdat, být ironičtí a tvrdého srdce. S milosrdenstvím, s pokorou, s tichostí máme šířit Ježíšovu dobrou zvěst. O víře, lásce a naději. Teoreticky se to dobře řekne, v praxi je to daleko horší. Milosrdenství může navádět k měkkosti, která následně vede k opuštění dobré cesty a přizpůsobení se světu. Na druhé straně – některým křesťanům mohou ztvrdnout srdce a z jejich života zcela zmizí láska a naděje. Z víry se stane jen striktní dodržování systému příkazů a zákazů. Myslím, že každý křesťan si musí najít s pomocí Ducha svatého tu správnou cestu. Z osobního vztahu s Ježíšem, z modliteb, čtení Písma, ze sborového života, z života ve víře pokročilejších bratrů a sester. Máme ovšem na té cestě toho nejlepšího vedoucího na světě. Nenakládá nám břemena, která neuneseme, je milosrdný a umí dokonce odpustit i naše zaváhání. I když Petr Ježíše zapřel, přeci mu bylo odpuštěno. Naše naděje na šťastný konec naší cesty a ve výsledku i cesty našich bratří a sester, nespočívá totiž v nás samých. Spočívá v Ježíši Kristu. I já pevně věřím, že pokud dokážeme plně svěřit svou cestu vedení Ježíše, nemůže skončit špatně. Možná i proto zdůrazňuje Ježíš, že je třeba uvěřit jako dítě. Bez výhrad se svěřit Ježíši. A to je další paradox – ve víře zároveň zrajeme, stáváme se dospělými a přitom si necháváme dětskou důvěru. Čím více čtu Písmo a i další křesťanskou literaturu, tím více poznávám nutnost důvěřovat Ježíši. Bez výhrad. A také čím dál více děkovat Bohu za možnost spásy. Za poznání Toho, Kdo je ta správná cesta. A také za bratry a sestry ve víře. I za sestru Hájkovou, která je také s námi na cestě. Ráda bych ji povzbudila a poděkovala za tento komentář, protože v něm zazněly užitečné myšlenky, nad kterými teď můžeme diskutovat.
Eva Hájková
Děkuji za povzbuzení.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, mnohokrát jste mě zase povzbudila vy. Díky Vám jsem si přečetla Hlubinu bezpečnosti. Máme se ve víře navzájem povzbuzovat, podpírat a s láskou vést. Společenství v církvi je velmi důležité a církev by měla být schopna působit i na vnější svět. Ano, je to více riskantní, než když se neprodyšně uzavřeme a budeme si spokojeně notovat, jak my jsme ti bezchybní a vykoupení. Ale snad to po nás ani Ježíš nechce, vždyť i On vycházel do světa za nevěstkami a celníky.
Eva Hájková
Ano, vycházel. Dokonce řekl „celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království“ (Matouš 21, 31)
Paní Nedbalová, pan Aron si myslí, že já nejsem na žádné cestě, ale není to pravda.
Ježíš mi velmi pomohl. Uvedu příklad: Díky němu jsem teď mnohem vyrovnanější a méně depresivní. Jenom jsem nepovažovala za nutné o tom tady psát.
Ano, zajímá mě spousta věcí. A proč ne? Je to snad zakázáno?
Jiří Aron
Paní Nedbalová
podle toho, co píšete, to vypadá, že se vyjadřujete k úplně jinému textu. Paní Hájková v něm rozhodně nešířila Ježíšovu zvěst, nemá tam (opět) nic o osobním vztahu s ním, také nic na téma že On je nejlepším vedoucím na světě. Nic o tom, že šťastný konec naší cesty spočívá v Ježíši Kristu, nebo že se máme svěřit bez výhrad do jeho rukou, nebo o důvěře Tomu, Kdo je ta správná cesta.
Obecně ji tato témata nezajímají, podle toho, co na KD zveřejňuje, se paní Hájková soustřeďuje na různá politická, sociální(vč. vztahů mezi lidmi), kulturní, filosofická, sociologická a náboženská témata.
Píšete jí také, že je s námi na cestě víry… Pozor prosím na to, abyste neměřila falešnými vahami. Falešné váhy jsou pro Hospodina ohavností, milé je mu správné závaží. Přísloví 11,1.
Olga Nedbalová
Pane Arone, neumím a ani nechci soudit. Ani paní Hájkovou ani kohokoliv jiného. Ale jak píše pan Krejčí v prvním příspěvku, myšlenka komentáře paní Hájkové je nepochybně dobrá a výstižná. S posledním odstavcem komentáře se dá jistě souhlasit – křesťané, pokud mají být solí země, musí zemi solit již nyní. Pokud se sůl uzavře do zlaté solničky a raději vůbec nepoužije, aby se snad nesmísila se světským prachem a neznehodnotila, jaký to bude to mít význam? Možná paní Hájkové více rozumím a chápu její přirovnání, protože jsem také žena.
Jiří Aron
Paní Nedbalová je jistě rozdíl mezi souzením a rozsuzováním. Přemýšlíme a hodnotíme všichni a není na tom nic špatného, pokud to není spojeno s nepřátelstvím, argumentačními fauly, s osobním napadáním atd.. A přímo v Bibli jsme mnohokrát vybízeni k tomu, abychom rozsuzovali a zkoumali učení např.
1J 4:1-2 Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků. Podle toho poznávejte Ducha Božího: Každý duch, který vyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, je z Boha.
Nepsal jsem Vám přece o tom, že bych proti myšlence neuzavřít se do sebe. S tímto rozhodně souhlasím, neuzavírat se. Bohužel to není jediná myšlenka článku a je potřeba rozsuzovat všechno, co napsala.
Kristus se smrti samotné rozhodně nebál. Vždyť učedníkům říkal, že bude po třech dnech vzkříšený. Oddělení církve od světa nespočívá v tom, že věřící si je vědom, kdo je a co je jeho posláním. Je to dílo Kristovo, co je podstatou oddělení církve od světa, ne to sebeuvědomění věřících.
Oddělení církve od světa obnáší mj. to, že byla, je a bude nenáviděna od tohoto světa, od společnosti. Stejně, jako byl, je a bude nenáviděný Kristus například Jan 15,18-19. Prvotním úkolem církve není vylepšovat svět, ale zastávat a vysvětlovat evangelium Pána Ježíše Krista. Pokud to neděláme, jsme jako ta sůl v té zlaté solničce.
V článku se nachází další omyl: Paní Hájková tvrdí, že ‚církev sama o sobě nebyla a není konečným Božím cílem‘. Opravdu? Vysvětluje evangelium v 1 Kor 15 tak, že ‚jednou tedy všechno, co existuje, bude tvořit dokonalý celek naplněný Božím duchem‘. A co ti nepřátelé evangelia, které Kristus na posledním soudu položí pod nohy Otce, 1 Kor 15,24? I oni vytvoří, spolu s církví, dokonalý celek, naplněný Božím duchem?
Když to celé shrnu: svět sice potřebuje církev, to je pravda, ale prvotním úkolem církve je vysvětlovat a učit evangelium Kristovo. Pokud to děláme, jsme solí země. Tento prvotní úkol církve paní Hájková zanedbává zcela a soustavně protože nesolí.
Olga Nedbalová
Proč mě téma komentáře tak zaujalo? V poslední době často myslím na to, jak moc se máme my křesťané angažovat ve světských záležitostech. Začíná mi vadit pasivita některých křesťanů, kteří by se nejraději uzavřeli sami mezi sebou. Není to snaha o oddělenost a svatost, spíše za tím vidím sobectví. Sobectví finančně silného sboru pomoci sborům finančně slabším. Sobectví člověka, žijícího v dostatku (jídla, bydlení, zdravotní péče) pomoci člověku žijícím v nedostatku. Pomoc Africe – někteří křesťané hned vidí za každou pomocí buď muslimy nebo líné černochy, kteří se prostě příliš málo snaží. Pro nás protestanty je také příznačná myšlenka, že jen milostí jsme spaseni, nikoliv svou zásluhou. To navádí bohužel některé jedince k tomu, že oni vlastně nemusí a nemají dělat vůbec nic. Ovoce Ducha svatého jim nic neříká. Milovat své nepřátele – mnoho z křesťanů neumí pomoci ani svým přátelům nebo rodině. Raději stráví čas vymýšlením důvodů, proč nemohou pomoci a přitom by jim pomoc paradoxně zabrala daleko méně času. Oddělenost, která je správná, je zneužita k omluvě sobectví. Ježíš po nás chce, abychom se oddělili. Ale zároveň nás nabádá, abychom nezapomněli na dvě nejvyšší přikázání. A je bližním jen ten pravý křesťan? Jak poznám toho pravého křesťana? Podle toho co říká? Každý může tvrdit, co chce. Dokonce i Satan umí citovat z Písma. Navíc nemám dar vidět lidem do srdce. To snad dovede jen Ježíš. Co když někdo mou pomoc zneužije? Co se stane? Budu za to souzena? Nebo mi jen hrozí to, že si někdo ze mě udělá blázna? Tíha zneužití pomoci padá na hlavu toho, kdo pomoc zneužil ne na hlavu toho, kdo pomoc poskytnul. Raději budu za blázna a naivku, než bych žila s představou, že kvůli mému podezírání jsem odmítla pomoc potřebnému člověku.
Eva Hájková
Já jsem uvedla ten příměr s ekosystémem, protože ten představuje určitou rovnováhu. Když je rovnováha, funguje všechno tak, jak má. Dejme tomu louka s květinami – každá rostlina tam má své místo, i když každá je jiná. Pravda, u rostlin nezáleží na jednotlivci (jako je tomu v případě člověka) ale na druhu, takže když bude o jednu pampelišku míň nebo víc, tak na tom nesejde. Ale v každém případě existuje ideální stav, kdy rostliny mají dostatek vláhy, dostatek živin z půdy, dostatek slunečního svitu, dostatek místa (že se navzájem neutlačují, nýbrž žijí v symbióze). Může to však být narušeno. Něčeho se nedostává nebo něco přebývá.
I společnost by měla ideálně fungovat tak, aby tam měl každý člověk své místo, i když netvrdím, že všichni mají být stejní (jako trávník sekaný sekačkou). Rovnost nespočívá ve stejnosti, ale v právu na život a na rozvoj, jakého je ten který člověk schopen.
Ano, do lidské společnosti, do lidského ekosystému patří i ty vztahy mezi lidmi, které mi pan Aron vytkl, že mám o ně zájem. Co jiného vlastně společnost je, než vztahy mezi lidmi? Když fungují špatně, je společnost nemocná. I lidé jsou nemocní, přestože mohou být tělesně zdraví. Domnívám se, že Bůh chce uzdravovat nejen jednotlivé lidi, ale i vztahy mezi nimi. Já si nemyslím, že bychom sami ze sebe byli schopni společnost zcela uzdravit. Ale můžeme se podílet na tom, aby se její stav zlepšoval. Nejdříve třeba jen okolo nás – v rodině, v sousedství, ale je možné starat se i o místa mnohem vzdálenější (třeba i v Africe). Já to v žádném případě nechci klást nikomu jako úkol. Proto to nepíšu. Vím, že mnozí lidé mají sami se sebou co dělat a nechci jim nic vyčítat. Ani si nepřipadám nijak lepší než druzí, když přispívám na nějakou dobročinnost. Nakonec, většina křesťanů také na něco přispívá. Ale připadá mi, že mnozí žijí pouze svými problémy a vystačí si sami. Sami mezi sebou si vydávají svědectví o Bohu. Přesvědčují přesvědčené.
Máte pravdu, paní Nedbalová, že člověk může jemu poskytnutou pomoc zneužít. Nebo pro něj může být dokonce lepší, když projde nějakou tou zkouškou a nedočká se pomoci hned. Ale my nemáme právo tak uvažovat. Máme pomáhat, pokud jsme toho schopni. Když vidím křesťany stýkající se prakticky jen mezi sebou, tak mě napadne „Budete-li milovat jen ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?“
Jiří Aron
Paní Hájková. Nevytkl jsem Vám, že máte zájem o vztahy mezi lidmi, ale že ke svým návrhům, jak ty vztahy s lidmi vylepšovat, vůbec nepotřebujete evangelium Pána Ježíše Krista. Viz můj předchozí dnešní komentář.
Eva Hájková
Pane Arone, já to vidím tak, že Bůh všechno podřídí (položí k nohám) Kristu (lásce), ne že Kristus položí Bohu k nohám nepřátele.. Tedy i všechno, co bylo dosud Kristu nepřátelské, ho pak bude ctít. Všichni ho přijmou.
(25Musí totiž kralovat, ‚dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘.
26Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt,
27vždyť ‚pod nohy jeho podřídil všecko‘. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil.
28Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.)
Jiří Aron
Já Vám rozumím a této víře se říká universalismushttps://www.gotquestions.org/Cesky/univerzalismus.html. Napsali to dobře i když s pravopisnou hrubkou.
Proč řešit jakési evangelium když Krista stejně všichni přijmou.
Eva Hájková
Tak zaprvé, pane Arone, můžete říkat jen to, že evangelium nešířím na webu Křesťan dnes. Nemůžete v žádném případě tvrdit, že ho nešířím vůbec, protože nevíte, zda ho nešířím jinde. Zadruhé. Myslím si, že v naší zemi není člověka, který by neměl o evangeliu vůbec žádné povědomí. Ale asi té zprávě nerozumějí. Myslím, že je třeba, aby to šířili lidé, kteří jsou k tomu povolaní. V Římanům 10, 15 se říká: A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?
Je možné, že já k tomu nejsem poslána.
Nemyslím si, že všichni budou spaseni. Ale o spáse mám určitou představu, která možná neodpovídá představě jiných křesťanů. Nemám své teologické představy ještě tak tak vypracované a promyšlené, abych je mohla snadno a rychle vykládat. Ale snad bych mohla říct, že spása je vysvobození ze závislostí, uzdravení, uschopnění k lásce a k plnému životu. Proto je skutečně důležitá.
Realtoltek
Tak to Vám budu garantovat, že většina ani neví co evangelium znamená 🙂
Jiří Aron
Nemám vůbec tušení, paní Hájková, co říkáte jinde, než v těch článcích a v diskusích na KD. Všechno, co jsem napsal, se týkalo toho, co bylo zde Vámi zveřejněno. V tomto s Vámi souhlasím – opravdu nevím, zda třeba evangelium nešíříte jinde.
Nesouhlasím. Většina lidí vůbec nerozumí evangeliu a povědomí o něm nemají. Chodil jsem dříve mezi lidi s anketami na toto téma a mohu Vám to potvrdit, že to tak je. Drtivá většina z těch, co byli ochotni vůbec odpovídat, si představuje spásu tak, jako když jakýsi Bůh (myšleno pokud vůbec existuje) zváží dobré a zlé skutky člověka a těch dobrých naměří spasenému člověku více. Něco jako výměnný obchod nebo karma. Tím pádem budou spaseni i oni sami, protože ve svých očích nejsou vůbec špatní.
Nerozumím: píšete, že si nemyslíte, že všichni budou spaseni a o komentář výše jste přitom napsala, že všechno nepřátelské jednou bude ctít Krista a že Ho všichni přijmou. Spása tedy podle Vás nesouvisí s přijetím a s uctíváním Krista? A pokud nějak souvisí, jak tedy?
P. S.
S tím popisem spásy je potíž ta, že oproti Bibli vůbec nezahrnuje jméno klíčové osoby Toho, Kdo vysvobozuje, není správně řečeno od čeho a chybí jakým způsobem. Je to Bůh, který odpouští a vyvobozuje, od čeho: z hříchů nevíry či nevěry Bohu samému (tj. nejsou to pouhé naše závislosti). Způsobem: skrze svého Syna Ježíše Krista a skrze Jeho dokonalou oběť za nás na kříži a přijímáme tu spásu vírou jako Boží milost a slitování. S tou láskou bych souhlasil. K tomu plnému životu je potřeba důrazně upozornit, že ne každému bylo po uvěření, tj. po spasení, si jej naplno vyzkoušet. Mnoho došlo spásy až ve vězení a už z něj nevyšlo ven, mnozí také byli spaseni na smrtelné posteli a jeden na kříži vedle toho Kristova. Proto místo důrazu na plný je lépe uvést správný pojem věčný život. Hlavně je to tak biblicky.
Problém s podobnými články, jako je tento, vidím hlavně v tom, že mohou zavést některé lidi pryč daleko od Boží pravdy.
Eva Hájková
Však já jsem napsala, že většina lidí evangeliu nerozumí, i když jistě o něm všichni něco slyšeli. (Tedy mají povědomí o tom, že jakési evangelium existuje).
To, že všichni jednou přijmou Krista a budou žít plný život (a Bůh bude všechno ve všem), chápu tak, že se to týká živých lidí. Že jednou v budoucnu nastane taková doba, kdy bude Bůh všechno ve všem.
Ale na druhé straně věřím také tomu, že ten plný život člověk může zakusit třeba i ve vězení. Nebo krátce před smrtí. Plný život je podle mého názoru totéž, co věčný život.
Peklo také může člověk zakusit už tady na zemi. Na věčné peklo nevěřím. Jenom na věčnou smrt.
Mrzí mě, jestli jsem vás zklamala.
Jiří Aron
Mně osobně se neomlouvejte měla, byste se spíš omlouvat jiným. Jisté je, že slovo „Evangelium“ většina lidí u nás už slyšela. A v tomto je právě ta potíž. Že díky mnohému balastu nejen zde na KD v článcích i v diskusích lidé nevědí nic o tom, co si pod tím slovem představit.
Řím 10:14-15: „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: `Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!´“
Eva Hájková
Víte, pane Arone, že si vlastně ani moc nepamatuji, jestli někdo evangelium přinesl mně?
Ale ano, začalo to tím, že mě Bůh miluje. To se mě dotklo, protože to byla skutečně milá zpráva.
Ale to není celé.
Přeji hezký den.
Jiří Aron
Ano, souhlasím s Vámi že je to milé a že je to jen část zprávy.
Také přeji hezký den.