Bůh mě neobrátil naráz, jako jiné lidi, ale získával si mě pomalu, přicházel ke mně jakoby po špičkách. Nejdříve jsem jen tak trochu záviděla těm, kteří věří, přičemž jsem byla přesvědčena, že mně to není dáno. Že to zkrátka pro mě není. Myslela jsem si, že věřit může jenom ten, kdo byl ve víře už vychován. A mě moji rodiče mě vychovávali v ateistickém duchu, který mi vydržel přinejmenším do věku padesáti let. Pak se to začalo měnit. Je to zvláštní, ale v té mé postupné konverzi sehrál, kromě jiných postav, určitou roli také Jan Ámos Komenský.
S touto známou figurou českých dějin se většina z nás setkala už ve velmi raném dětství. Komenský byl pro mě vždycky symbolem školství a vzdělávání. V den výročí jeho narození (28. březen – Den učitelů) se při školním vyučování většinou nezkoušelo, což bylo pro žactvo příjemné. Komenský byl v tehdejším povědomí žáků (i většiny dospělých) znám jako „učitel národů“ uznávaný po celém světě. Jeho pedagogický odkaz se cenil. Méně se o něm tenkrát vědělo jako o filosoficko-náboženském mysliteli, ač se oceňovaly i jeho dobové snahy o vytvoření lepšího a humánnějšího světa, než byl ten, v němž spolu tehdy rozhádaní křesťané vedli ukrutné války.
Přestože šlo o duchovního, býval za socialismu řazen ke kladným osobnostem českých dějin. Paradoxně to vystihla známá píseň z jednoho oblíbeného českého muzikálu, v níž se zpívalo: „Ač Jan Ámos Komenský byl bratr, nezavrhujeme ho, soudruzi!“
Pokud kdy existovala nějaká česká „národní duše“, nemohl v ní obraz Komenského nezanechat stopu. I v seriálu F. L.Věk, natočeném před padesáti lety, se citovalo z Komenského. Až mnohem, mnohem později jsem si ten citát opsala ze záznamu: „Dnešní den nedávníčko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej a hle – již zmizel. Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul a navěky nevrátí se víc? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě a moudře sobě počínáme, vidouce an tu místa k přebývání není…“ Připadalo mi to krásné a melancholické. Já sama jsem byla od dětství melancholická.
V době, kdy mé starší dvě děti odjely studovat do Prahy, a doma se objevovaly čím dál tím méně často, jsem začala víc a víc přemýšlet o smyslu života. Jednou, když jsem si v archivní knihovně vybírala knihy ke čtení, mi přišla pod ruku knížka Josefa Polišenského (Komenský – muž labyrintů a naděje). Dokud byly děti malé, asi by mě nenapadlo něco takového číst, ale teď jsem si půjčila knížku domů a pustila se do čtení. Četla jsem také jiné knihy a články o Komenském i o Jednotě bratrské. Pak jsem přečetla i některé Komenského spisy – Labyrint světa a ráj srdce, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské a části některých dalších jeho knih. Silně mě to všechno zaujalo, aniž jsem rozuměla proč vlastně. Vždyť jsem se pořád pokládala za ateistku. Nechápala jsem zpočátku, proč mě tak velmi přitahuje, když autor Labyrintu popisuje setkání s Ježíšem Kristem ve svém srdci, i to, jak se stal „vnitřním křesťanem“. Nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomila, že se ve mně nenápadně rodí touha po Bohu a potom víra. Zpětně jsem pak uviděla, jak Bůh byl vlastně po celý můj dosavadní život se mnou, jak se o mě staral, i když já jsem o něm vůbec nevěděla.
Už jsem tu jednou publikovala článek o tom, co tak podivuhodným způsobem ovlivnilo mou cestu k Bohu. Četbu Komenského k těm vlivům, s nimiž jsem se na své cestě setkala, musím připočítat také, ač je to všechno jistě velmi neobvyklé.
Domnívám se, že člověk se skutečně nemusí obrátit náhle a nečekaně, nýbrž obrací se postupně. V někom to uzrává delší dobu, třeba po celá léta. V Mt 13, 8 se píše: „A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek“. Myslím si, že i to, aby se v člověku utvořila „dobrá země“, která měkce přijme „zrno“ evangelia, namísto „skály“, od níž se Boží slovo odrazí, může docela dlouhou dobu trvat. Bůh to bezpochyby všechno moudrým způsobem řídí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 28. října 2019 Foto: Pixabay – ilustrační
7 Komentáře
Karel Krejčí
Ano, Bůh k Vám přicházel po špičkách, přesně tak, jak bylo třeba. K někomu může přijít krásným způsobem tak, jak je uvedeno v Písni písní a k někomu jako „blesk“ z čistého nebe. Kdo jiný ve vesmíru toto dokáže ?
Olga Nedbalová
Je to zvláštní, ale mě také v počátcích víry zaujal Jan Ámos Komenský, hlavně jeho Labyrint světa a ráj srdce. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné, ale přitom krásné a já každý den v údivu očekávám, kudy mě povede. Mohu říct Soli Deo Gloria, jen Bohu sláva, že jsem tam, kde jsem. Díky Bohu, že mě přes mou nedokonalost a hřích stále hledá, zvedá, napomíná, povzbuzuje a dává mi poznat svou nekonečnou milost a lásku.
Eva Hájková
To mě docela těší, že se v tom shodujeme. Neznám téměř nikoho (a určitě ne žádnou ženu), koho by Komenský a jeho Labyrint světa a ráj srdce také oslovil. Vždycky jsem si myslela, že patřím do minulosti.
Olga Nedbalová
Ne, Komenský do minulosti určitě nepatří. Cituji, jen krátce, z poslední kapitoly:
“ Ty jsi, pane, plnost plností: srdce naše neupokojené jest, dokudž se koli neustanoví v tobě. Pozdě sem tě zamiloval, ó kráso věčná, protože sem tě pozdě poznal. Poznal sem pak tehdáž, kdyžs mi se zasvítila, ó jasnosti nebeská. Nechť chvály tvé mlčí, kdo slitování tvých nepoznal; ale vy, vnitřnosti mé, vyznávejte se Pánu. Ó, kdo mi to dá, aby srdce mé opojeno bylo tebou, vůně věčná! abych na všecko zapomenul, což ty nejsi, Bůh můj! Neskrývejž se již srdci mému, kráso nejkrásnější! Pakli mi vezdejší věci tebe zastěňují, umru, ale abych tě spatřoval a s tebou jsa více tě neztracoval. “
Vůbec závěr knihy je nádherným vyznáním. Jako hlavní zdroj víry mám Bibli, ale někdy si přečtu i ostatní knihy. Ještě mám hodně ráda sbírky kázání Jana Hellera Jak orat s čertem a Stezka ve skalách. Jinak třeba knihu Obtížné oddíly předních proroků si dávkuji raději opatrně, musím ji číst po menších částech. Ostatně to se týká celého Starého zákona, k němu se člověk opravdu musí „pročíst“. Nejúžasnější kniha světa je pro mě Bible, každý den tam najdu něco nového – povzbuzení, pokárání, milosrdenství, lásku.
Eva Hájková
Máte pravdu. Komenský není minulost, ale budoucnost. Ostatně, jako celé křesťanství, které někteří lidé považují za překonané, zatímco ono ještě nebylo uskutečněno (protože je příliš náročné, jak kdosi poznamenal). Komenský má skutečně úžasné myšlenky. Třeba i ve spise Centrum securitatis (Hlubina bezpečnosti), kde přirovnává svět ke kolu, které se prudce točí, zatímco uprostřed je nehybný a neměnný Bůh, který je i naším středem. Čím blíž je člověk středu, tím více pokoje zažívá. Čím více se od Boha vzdaluje k obvodu, tím více jím pohyb světa zmítá.
Nebo jak v témže spisu přirovnává člověka ponořeného v Bohu k rybě ponořené ve vodě. Ryba dobře dělá, když zůstává ve vodě, protože je tam v bezpečí, zatímco na suchu hyne. Tak i dobře dělá člověk, který zůstává v Bohu. Odpovídá to vlastně Skutkům apoštolů 17, kde Pavel říká o Bohu: `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´.
Nedávno jsem někde četla, že budoucností křesťanství je mystika. A skutečně, Komenský byl mystikem. A zároveň bychom se mohli ptát – kdo se tak držel Bible jako on? Souhlasím, že Bibli je třeba objevovat, „pročíst“ se k jejímu poselství.
Komenský by také měl být znovu objeven a přiblížen dnešnímu člověku.
Olga Nedbalová
Děkuji za tip na knížku, Hlubinu bezpečnosti si určitě přečtu. Já osobně nemám příliš dar výmluvnosti a možná i proto ráda čtu Komenského, jeho jazyk je nádherný a jako by „za mě“ říká myšlenky, které já neumím tak pěkně formulovat.
Eva Hájková
Není zač, paní Nedbalová. Mimochodem, začátek toho překrásného úryvku („pozdě jsem si tě zamiloval…“), který jste citovala, převzal Komenský od církevního otce, svatého Augustina.
http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=1601
Ale to pochopitelně význam jeho knížky nikterak nesnižuje. Proč bychom nakonec nemohli přebírat myšlenky jeden od druhého. Zvlášť my křesťané, že?