Bůh je zdrojem naděje

Býval to kluk z chudé africké vesnice, dnes je mikrobiologem ve federálním ústavu zdraví v americké Atlantě. Bezstarostnost jeho dětství vystřídala tíha zodpovědnosti za jeho lid. Svoji cestu, která vedla i přes tehdejší Československo, s humorem a zcela otevřeně popisuje vědec se srdcem evangelisty Yibayiri Osée Sanogo. Ptala se Eva Čejchanová

Narodil jste se v Mali. Jaké jste měl dětství?

Mám krásné vzpomínky. Pocházím ze šesti sourozenců – jednu sestru jsem ztratil, takže teď mám už jen dva bratry a dvě sestry. Narodil jsem se na vesnici, která má kolem tisíce obyvatel. Nebyla tam žádná technika – ani elektřina. Vyrostl jsem jako bezstarostné dítě – s kamarády jsme si hráli venku hry, které jsme si sami vymysleli, a to, s čím jsme si hráli, jsme si vyrobili – z pneumatik, ze dřeva. Třeba koně. Nebo jsme běhali za kolem, které jsme roztáčeli pomocí tyče. Neměli jsme elektroniku ani pořádný fotbalový míč. Ale přátelství, která jsem si tehdy vytvořil, trvají dodnes.

Studoval jste na Přírodovědecké fakultě MU v Brně v bývalém Československu. Jak se stane, že se kluk z malé africké vesnice dostane na vysokou školu v srdci Evropy?

U nás na vesnici nebylo moc lidí, kteří chodili do školy. Když jsem tam chodil já, byli jsme jen dva – a ten druhý ve třetí třídě odpadl. Nejbližší základní škola byla osm kilometrů daleko. Bydlel jsem u tety, protože žila ve vsi, která byla blíž. I tak jsem chodil 3 až 4 kilometry do školy a zpátky, každý den až do šesté třídy. Líbilo se mi tam a z nějakých důvodů se mi dařilo. Po šesté třídě jsme museli dělat standardizovanou celostátní zkoušku a další stupeň školy byl v městečku.
Čím víc jsem studoval, tím dál od domu jsem se dostával. Bydlel jsem pak na ubytovně, která nepatřila škole, ale sboru evangelické církve. Vařili jsme si sami a potom mi přijela vařit moje sestra. Byl jsem tam tři roky. Po další celostátní zkoušce jsem šel na gymnázium do okresního města. To už jsem se dostal domů jen o prázdninách. Bydlel jsem u vzdáleného strýce – kazatele. V posledním ročníku se odstěhoval a já jsem hledal bydlení znovu. Hodně studentů je závislých na bydlení u svých příbuzných nebo známých. Gymnázium jsem ukončil v roce 1989.

… a listopad toho roku už jste prožil v Čechách.

Ano. V Mali existoval program, který umožňoval vyslat tři nejlepší studenty ze třídy na studium do zahraničí. Kam, to jsme ovlivnit nemohli. Byl jsem nejlepší ve třídě, celostátně v Mali jsem byl osmý, tak mě vybrali. Ptali se jen, co chci studovat. Původně jsem si vybral medicínu a biologii, ale od dětství nemám rád mrtvoly. Většina lidí je nemá ráda, ale já obzvlášť. To je v medicíně trochu problém. (úsměv) Měl jsem rád lidi, chtěl jsem se o ně starat, pomoct jim od bolesti. Biologie byla moje zaměření na gymnáziu. Chtěl jsem proto studovat mikrobiologii. Kvůli mým výsledkům jsem tajně doufal, že pojedu do západní Evropy nebo do Ameriky, jak to bývalo obvyklé. Ale to se nestalo. Oznámili mi, že pojedu studovat do Československa.

Vaše specializace – krevsající hmyz – asi laikovi nezní lépe než vám tehdy ta medicína. (úsměv) Studoval jste ji, abyste se vrátil do Mali jako odborník na místní problémy?

Chtěl jsem dělat něco, co pomůže lidem v Africe. Nemoci přenášené hmyzem, speciálně malárie, jsou tam velký problém. Bylo přirozené chtít studovat něco takového. Ale cesta k tomuto výběru nebyla přímočará. Na přírodovědecké fakultě jsem dělal obecnou biologii, specializace přišla až potom. O přání studovat mikrobiologii jsem mluvil se svými profesory. Jeden z nich měl jako koníček muchničky – znal je všechny. To jsou takové malé mušky, které taky sají krev a v Africe přenášejí říční slepotu. Nedaleko mé vesnice je řeka a hodně lidí tam říční slepotou trpí. Tak jsem se u něj začal učit muchničky. Ale neměl mě kdo vést, protože on to měl jen jako koníček. Tak jsem skončil u komárů na Akademii věd ve Valticích.

Na českých univerzitách jste pak získal tituly magistra i doktora přírodních věd. Jak zpětně vnímáte úroveň českého vzdělávání? Jak jste ji vnímal tehdy?

Myslím, že jsem dostal velmi dobré vzdělání. Když jsem přijel do Ameriky, neměl jsem s úrovní svých znalostí žádný problém – ani ve studiu, ani ve výzkumu. Připraven jsem byl dobře. Musel jsem se naučit ještě hodně nových věcí, ale nesouviselo to přímo s úrovní odborných teoretických znalostí. Jak se prosadit v USA ve vědeckých kruzích a jak být kompetitivní při hledání práce a psaní grantů, jsem se musel učit.

Stavíte proti sobě Východ v devadesátých letech a Západ. Jak jste vnímal Československo a dobu sametové revoluce?

Do Čech jsem přijel v říjnu 1989. Ihned mě poslali do Dobrušky na jazykovou přípravu. Škola začínala v září, takže jsem měl měsíc zpoždění. Hned druhý den mě poslali do třídy, kde se učili říkat „ř“. A mě bolela hlava. (smích) První dny v Čechách mi tu všechno připadalo šedé. Možná to byl ten kontrast s barvami v Africe, ale myslím, že teď je Česká republika barevnější, než byla tehdy. A všechno bylo organizované, ten nařízený řád byl znát. Pamatuji se, jak jsem se v neděli díval oknem, jak rodiče s kočárky chodí sem a tam, tiše a velmi slušně.
Sametovou revoluci jsem samozřejmě zaregistroval, dívali jsme se na televizi. Ale detaily jsem nevnímal – moc jsem tomu nerozuměl, bylo to v češtině. (úsměv) Takže jsem věděl jen to, co jsem pochytil od starších, kteří už česky uměli. Rozdělení se Slovenskem už jsem sledoval.

Jací tu podle vás žijí lidé?

Já su Moravák jak poleno. (smích) Na Moravě jsem žil jako doma. Mám české „adoptivní rodiče“, kupodivu jsem jich měl několik. (smích) U jedněch jsem měl svůj pokoj. Jezdil jsem k nim na víkendy, tak jako každý student jezdil domů. Chodil jsem k nim na zabíjačky, pracoval jsem s nimi na zahradě… Dodnes jsem s nimi v kontaktu. Když jsme měli svatbu, tak mě vedli k oltáři. Červený kostel v Brně byl plný, bylo tam přes tři sta lidí. Přišlo hodně mých přátel. Já mám Moraváky i Čechy rád. Jsou hodní, krmili mě a vykrmili. (smích) Na lidi ve vaší zemi mám velmi hezké vzpomínky.

Krista jste přijal už v dětství. Jak jste realitu socialismu vnímal jako znovuzrozený křesťan?

To byl jeden z důvodů, proč jsem měl strach, že pojedu zrovna do Československa. Už na gymnáziu jsem slyšel různé příběhy lidí, kteří jeli studovat do komunistických zemí – že některým sbalili kufry a poslali je domů jenom kvůli tomu, že byli křesťané. Tak jsem byl nervózní z toho, jak to bude. Ale pamatuji si moment, kdy jsem se po cestě z Ruzyně díval z okna a viděl jsem v poli křížek. V životě jsem do té doby nikde kříž v poli neviděl. Nemohl jsem pochopit, že v komunistické zemi stojí v poli kříž. Ne na kostele, ale v poli! Myslel jsem si, že v Československu křesťané nejsou. A pak jsem viděl všechny ty kostely. V Dobrušce byl katolický. I když jsem pocházel z protestanského prostředí a i když jsem ničemu nerozuměl, byl jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit bohoslužby. Byl jsem ale překvapen, že po ní nikdo nezůstal v kostele, aby se se mnou bavil.

Po revoluci jste se naplno zapojil do evangelizací…

Ano. Po jazykové přípravě jsem přijel do Brna a hned se spojil s křesťany z Apoštolské církve, kam jsem chodil až do odjezdu z České republiky. Bylo to menší společenství, ale byli to lidé, kteří milovali Boha a hodně se modlili. Naplno jsem se zapojil do církevních aktivit – chodil jsem do mládeže, na pouliční evangelizace na náměstí Svobody, vedl jsem domácí skupinku. Byl jsem také součástí společenství zahraničních křesťanských studentů (FICS). To byla organizace, sdružující věřící zahraniční studenty z různých denominací. Scházeli jsme se po skupinách v Brně a v Praze. Naším cílem bylo jednak se navzájem povzbuzovat ve víře, ale také zasáhnout evangeliem lidi v České republice. Měli jsme pěveckou skupinu a lidi, kteří kázali. Často jsme byli zváni do různých církevních společenství, abychom zpívali africké písničky a sloužili při evangelizacích. Rád vzpomínám, jak jsem hrával na kytaru a někdy i kázal a při návštěvách poznal mnoho křesťanů po celé republice.

Vypadá to, že jste nejel jen na studia, ale i na misii… (úsměv) Byla to úspěšná misie?

Na dobu, kdy jsem žil v Česku jako křesťan, mám krásné vzpomínky. Vlastně i za to, jak mi šla škola, jsem vděčil skutečnosti, že jsem se tak intenzivně zapojil do církve. Mezi křesťany jsem se cítil doma, hodně mi to ve škole pomohlo. Aspoň jsem to tak vnímal. Bylo to pro mě hodně důležité. Živě si pamatuji, jak mě jednou pozvali, abych na náměstí řekl svoje svědectví. Stál jsem tam a najednou před sebou vidím svého profesora, který mě krátce předtím vyhodil ze zkoušky… (úsměv) Ale podruhé jsem ji už udělal.

Kytara a evangelium. Jste srdcem víc evangelista, nebo muzikant?

Za muzikanta se nepovažuji. Mám rád hudbu, ale na kytaru jsem se naučil hrát až v Česku, protože jsem k ní nikdy dřív neměl přístup. Chtěl jsem hrát křesťanskou hudbu, tak jsem začal chodil do kytarové školy. Ale srdcem jsem evangelista. Rád se sdílím o své víře. V apoštolských kruzích se říká, že je člověk zapálený. Tak to já jsem byl. Byl jsem schopen před přednáškou jít a rozdávat všem ve škole evangelizační letáky. Nebo napsat v posluchárně na tabuli před příchodem učitele pro všechny studenty čas a místo evangelizace v Brně.

Jak lidé reagovali na evangelizace? Do revoluce jsme nevěděli, co to je…

Po revoluci přišlo období, kdy byli lidé v Česku dychtiví po duchovních věcech. Bylo to vidět všude – ve sborech, v kostelech i na ulicích. Lidé se zastavovali a poslouchali, mnozí se ptali. Bylo velmi snadné pustit se s někým do duchovních diskuzí. A hodně lidí se obrátilo. Pro mě to bylo pole zralé na sklizeň.

Obrácení jste prožil jako dítě. Co se stalo?

V podstatě jsem vyrostl v církvi. Moje maminka se obrátila ještě před svatbou. Pocházela z vesnice, kde je první misijní středisko oblasti, ve které jsem se narodil. Náš kmen se jmenuje Bwa, někdy nám říkají Bobo. Mluvíme jazykem bwamu/boomu. V mé vesnici byl už v době mého narození malý protestantský sbor. Kazatelem byl maminčin bratr. Tatínek byl nevěřící a zemřel, když mi bylo šest.
Do sboru jsem s maminkou chodil odmalička, učili jsme se veršíky a různé biblické příběhy. A nepřestal jsem tam chodit, ani když jsem byl větší. Když jsem chodil do šesté třídy, konaly se tam evangelizační večery. S dětmi kazatele, se kterými jsem kamarádil, jsem šel dopředu, klečeli jsme a modlili jsme se. Ale výrazný zlom nastal, až když mi bylo šestnáct. Kázání tehdy bylo o tom, že není nic skrytého, co nebude jednou zjeveno. Tam jsem šel dopředu a odevzdal jsem život Bohu.

Máte nějaký zvlášť oblíbený verš v Bibli?

Mám oblíbené verše v Bibli, ale mění se často podle životního rozpoložení, ve kterém se nacházím. Právě teď hodně prožívám skutečnost, že Pán Bůh je věrný. Tak mě oslovuje 5. Mojžíšova 7,9: „Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání.“

Můžete ho říct v jazyce bwamu?

V bwamu/boomu zní: „Tuwatiyanro 7,9: „Ma bun sin mi tawε a zuun lo a li Nawasi míí Deeɓenu a Deeɓenu mu. Dín Deeɓenu so nε a tan’ereso wee εsi mi ɲulεma wá, a bá nε yi wā li, aa fi li tuwεna na, li wee we tetemu han bá, fuwa han uwe bemumuwεn-ɓuwε.“

Proč zrovna tento verš?

Když se dívám zpátky na svůj život, tak vidím, jak mě Boží ruka doprovázela až dodnes – jak v dobách dobrých, tak i zlých. Vědět, že Bůh je věrný a zachovává svou smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení, mi dodává vnitřní klid v tomto světě plném životných nejistot. Boží věrnost mě taky ujišťuje v tom, že životní běh, který běžím, doběhnu úspěšně navzdory všem úskalím a mým vlastním nedostatkům. Toto vědomí mě vede k pokoře a k tomu, abych skutečně bojoval dobrý boj víry až do smrti nebo do příchodu Páně.
Když jsem se stal křesťanem, tedy když jsem Bohu a lidem řekl, že Ježíše budu následovat a sloužit mu celý život, vzal Pán Bůh můj závazek vážně a vstoupil se mnou do věčné, neporušitelné smlouvy skrze svého syna Ježíše Krista. Boží věrnost je zřetelná v celé Bibli, od Genesis po Zjevení, a jeho spasitelné dílo skrze jeho syna Ježíše Krista je důkazem jeho věrnosti k smlouvě, kterou uzavřel s člověkem už v ráji. A tak my jako křesťané můžeme z vědomí Boží věrnosti čerpat svou naději, životní jistotu a klid v tomto rozbouřeném světě. Libí se mi, jak to vyjadřuje apoštol Pavel v 2. Tim. 2:12–13: Jestliže s ním (Bohem) vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.

Kolik lidí na světě mluví bwamu?

Jazykem bwamu nebo boomu mluví přes milion lidí v Mali a ve vedlejší zemi Burkina Faso. V Burkině Faso existují další podobné varianty tohoto jazyka, což se dá k celkovému počtu lidí, kteří tento jazyk používají, připočítat. Jazyk bwamu je jazyk tonální – podle intonace se mění význam slov. Například „naa“ může znamenat mamimka, kráva, stodola nebo pokakat se.

Existuje Bible v tomto jazyku?

Ano. První misionáři přijeli k Bwa někdy začátkem 20. století. Spolupracovali s lidmi, kteří uvěřili, aby mohli přeložit Bibli. Napřed s nimi vymysleli písmo a překládali jen veršíky a pak Nový zákon. Misionáři museli ale napřed učit místní lidi psát a číst, protože první křesťané v Mali neuměli ani jedno ani druhé. Založili misijní školu ve vesnici nedaleko mého rodiště – hodně lidí se tam vzdělává jak v čtení a psaní v bwamu, tak v křesťanství. Funguje dodnes. Mají tam také školu pro mladé ženy, tedy pro dívky těsně před svatbou, kde se nejen učí číst a psát v bwamu, ale učí se také biblickým principům fungovaní křesťanské rodiny. Otevřeli tam i malou polikliniku, která se stala zdravotním střediskem pro celou oblast.
Dalo by se říct, že křesťanství hodně přispělo k intelektuálnímu rozvoji lidí Bwa. První děti, které chodily do státních francouzských škol u Bwa, byly většinou děti katolických a protestantských křesťanů. Od malička si pamatuji, že jsme měli Bibli, vlastně Nový zákon a zpěvníky v bwamu. Starý zákon jsme ale neměli, ten byl vydán teprve v roce 2013. To jsem už byl v Americe. Byla to velká radost a oslava pro křesťany, a hlavně pro kazatele, kteří se museli naučit jiné jazyky (bambarštinu, tj. národní řeč v Mali, nebo oficiální jazyk země – francouzštinu), aby kázali ze Starého zákona.
I když teď mluvím více francouzsky nebo anglicky než bwamu, mít Bibli ve vlastním jazyce je i pro mě velkým přínosem. Jsou jazykové výrazy, které se prostě dají dobře pochopit a vyjádřit jen v mateřské řeči. Například slovo věrnost v 5. Mojžíšově 7,9 se v bwamu nepřekládá jako věrnost ve vztahu. V bwamu by ten výraz neměl hluboký význam – v kultuře Bwa je běžné, že každý člověk je věrný svému partnerovi i rodičům. Pro lidi Bwa je ale hodně důležité „dané slovo“. Člověk dobrého charakteru, je „tan’ereso“, tedy člověk „jednoho hlasu, jednoho slova“ – někdo, kdo nemění svoje slovo hned poté, co ho vysloví. A tak v tom verši je Bůh popsán jako „tan’ereso“. Pán Bůh stojí za svým slovem, nemění ho poté, co ho vysloví. To nás ujišťuje jako křesťany.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

Máte dvě křestní jména, ale lidé vám říkají Osée. To je Ozeáš?

Ano. To je moje křesťanské jméno – podle malého proroka. Vybral jse si ho sám, když jsem se po obrácení nechal pokřtít. Yibayiri je jméno, které mi dali rodiče při mém narození. Ale i v Mali mi lidé poté, co se dozvěděli, že jsem se obrátil, říkají Osée.

Čím je pro vás život s Bohem dnes?

Pořád si uvědomuji, jak velké požehnání bylo, že jsem uvěřil v Krista. Věřím v Boha, a On je pro mě zdrojem naděje, směrem a smyslem života. Když se ohlížím zpátky, vidím, jak mě vedl až do bodu, kde jsem dnes. To je jeho milost, jeho dar. Přál bych si být pořád tak zapálený, jak jsem byl, přál bych si být víc s Ním, stát se lepším křesťanem. Pořád mám kam růst. Ale to, co cítím především, je vděčnost, že jsem mohl uvěřit.

Dnes jste vědcem, až tam vás Bůh dovedl. Mnoho lidí si myslí, že věda a víra stojí proti sobě. Co vy? Objevujete genialitu Stvořitele, nebo mezičlánky evoluce?

Nejsem odborník na srovnávání vědy a nauk víry, takže budu mluvit za sebe. Věřím, že Pán Bůh stvořil svět se vším, co je na něm, a nám lidem dal schopnost, abychom ty věci objevovali. Vidím, že věda a víra nejsou v rozporu. Víra je součástí mého života, je to můj život. Já žiji vírou, vírou v Boží slovo. Věda a výzkum jsou moje profese – to, co dělám, co mě živí.

V první třídě jste odešel z domu a do své vesnice jste se už nevrátil – pracoval jste v genomovém centru v Cleveland Clinic v Ohiu a v současnosti jste vědcem ve federálním ústavu veřejného zdraví v Atlantě. Ale pro Afriku pracujete. Jak?

Pracuji v mezinárodním oddělení, které podporuje zdravotní systémy v různých zemích Afriky. Jsem moc rád, že jsem se mohl zapojit do práce ve veřejném zdravotnictví a svou odbornou kvalifikaci a zkušenosti používat k pomoci lidem, kteří to nejvíc potřebují. Do Afriky služebně cestuji už asi pět let a jsem Bohu vděčný, že mohu Africe něco vrátit.

Pandemii covidu-19 vidíte jako mikrobiolog jinak než my ostatní. Je to tak?
Nejsem odborník na covid-19. I když pandemii vidím z pohledu mikrobiologa a odborníka veřejného zdravotnictví, prožívám ji stejně jako každý jiný občan – pandemie nějak zasáhla každého. Byl jsem kvůli ní evakuován z Konga – měli jsme tam být měsíc, ale po dvou týdnech jsme se museli vrátit. Svět se stal jednou vesnicí a nemoci se šíří všude, takže jsem něco podobného čekal. Ale hodně mě udivila rychlost, s jakou se virus rozšířil. Moje práce je zastavit nemoci – izolovat ohnisko a zastavit nákazu dřív, než se rozšíří. To je to, co dělám. Ale s koronavirem to nebylo možné, najednou to bylo všude. Rozsah pandemie a to, jak nás to přemohlo, mě překvapily.

Máte jako křesťan nějakou teorii, jak může současná situace zapadat do Božího plánu?

Nemám. Ale v Bibli je napsáno, že těm, kdo milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému. Pandemie zasahuje křesťany i nekřesťany, a přijmout, že může napomáhat k dobrému, je těžké. Ale věřím tomu, že Bůh je nad tím. Není to konec světa, nemyslím si, že to je Boží trest. Věřím, že to přejde a že z toho může vzejít něco, co oslaví Boha. Věci se dějí. Pandemie už tu byly. Od Adama je výsledek hříchu smrt. A tu může způsobit mnoho věcí. I virus. To, čím procházíme, je důsledek toho, že žijeme v porušeném světě. I my křesťané bychom si měli víc uvědomovat, že náš život je krátký a křehký. A že máme velmi omezený čas na to, abychom Bohu dělali čest a víc mu sloužili.

Ve své poslední pracovní cestě do Afriky jste provozoval polní laboratoř na diagnostiku vzorků pacientů s podezřením na ebolu. To je jiný kalibr než koronavirus. Míváte strach?

Vždycky mám strach. Vůči virům mám velký respekt, protože vím, co mohou udělat. Dlouho jsem pracoval v laboratoři, pěstoval jsem mikroby v tak velkém množství, že mě kdykoli mohly zabít. Při práci s mikroby se konstantně velmi dbá na bezpečnost. I teď chráním sebe a rodinu – rouškami, dezinfekcí… Není to dokonalé, ale člověk udělá, co může. Opatření proti koronaviru tady v Atlantě pomáhají, tak se jich držíme. Ebola, jak říkáte, je jiný kalibr. Bez léčení nemá šanci na přežití 70 až 80 % nemocných. Takže když s ní pracuji, držím se všech opatření, které nás mají chránit. A pak se paradoxně v laboratoři cítím bezpečně.

Jak prožívají takovou nákazu lidé v ohrožených oblastech?

Lidé v chudých oblastech Afriky mají velkou víru. Jsou to lidé, kteří žijí z každodenní naděje – bez ohledu na to, jak jsou chudí. Ráno vstanou a věří, že do večera to bude dobré. Vyrůstal jsem v chudobě, tak vím, jaké to je. Když teď jedu do Afriky, vidím ten rozdíl mezi lidmi na Západě a v chudých zemích. V Americe každý žije více méně pro sebe a pro rodinu, společnost možná tvoří lidi ze sboru. Lidé v Africe jsou jiní – veselejší, společenštější, život je tam barevnější. Žijí tam všichni společně. A když přijde nějaká nemoc, nehroutí se strachem. Pořád žijí svůj život. Nemoci, a to ani ty, proti kterým tam bojujeme, pro ně nejsou prioritou. Mají další různé starosti – jak nakrmit děti, co jim obléct, jak je poslat do školy. Žijí tam s epidemiemi malárie, žluté zimnice, spalniček… a když přijde ebola, neparalyzuje je to. Nenaříkají: „Všichni umřeme!“ Pro ně je to jen jedna z mnoha nemocí.

Žijete s rodinou v Atlantě, ale nezpřetrhal jste pouta ani s Mali, ani Českou republikou – máte za ženu Češku… Kde se cítíte být doma?

To není dobrá otázka, protože odpověď se manželce líbit nebude. (smích) Vždycky říkám, že doma jsem tam, kde mám největší kufr. Takže v Atlantě. Možná tím, že jsem od malička hodně cestoval, tak se cítím doma tam, kde dělám, co potřebuji a co se mi líbí. Tam, kde mám rodinu a kde se o ni mohu starat.

Když se vracíte do své rodné vesnice, jsou na vás hrdí, nebo je to normální, že se kluk z vesnice stane vědcem v Americe? Můžete jim nějak pomoct?

Je to dost výjimečné – jsem jediný z vesnice, kdo se dostal ve studiu tak daleko. Pořád nesu tíhu, že jim dlužím – rodině, vesnici, Mali. V roce 1993 byl u nás na vsi hladomor. Když jsem se to dozvěděl, řekl jsem to v Česku ve sboru – a oni udělali sbírku. Přispěli různí lidé, kteří mě znali. Vybrali asi dva tisíce dolarů a dali mi to, abych svým lidem pomohl. Dovezl jsem to až tam. V městečku jsem koupil proso pro celou vesnici a oni to pak s koňmi na vozech dopravili do vesnice a rozdávali. Když jsem byl ve Francii, tak jsem jim sehnal grant asi na 6 tisíc eur, ze kterého se postavily veřejné záchody a obecní pumpa, a s dalšími dotacemi z Word Vision pak začali budovat školu. Můj sbor v Americe pak pomohl v naší vesnici postavit modlitebnu. Takže ano, leží mi na srdci. Pomáháme, jak můžeme.

Zažil jste toho hodně. Co jste prožil s Bohem a nikdy na to nezapomenete?

Vyberu si příklad z Česka. Když jsem tam poprvé přijel, absolvoval jsem kompletní zdravotní testy. Něco u mě našli. Pro ně to byl důvod, abych na studium nenastoupil – rozhodli se, že mě pošlou domů. Přestali mi dávat stipendium a v podstatě jsem jen čekal na letenku zpátky do Mali. Žil jsem tehdy takový „život Daniela“ – vyhrazoval jsem si třikrát denně čas na modlitby, byl jsem Bohu hodně blízko. Bylo to těžké, byl to konec mých snů. Všichni to věděli: Osée se vrátí domů. I učitelka češtiny to věděla. Nemusel jsem ani chodit do třídy, mohl jsem zůstat na pokoji a čekat na letenku. Ale nechtěl jsem jen tak sedět, tak jsem do školy chodil.
Byla revoluce a hodně věcí se měnilo. Škola dostala novou ředitelku, která mě měla ráda, protože jsem byl dobrý student. Napsala dopis na ministerstvo s žádostí o vysvětlení. A za nějakou dobu jsme dostali z ministerstva dopis, že mohu zůstat. Myslím si, že to byla Boží milost, odpověď na moje modlitby. Protože byli lidé, kteří se vrátit museli.

Co považujete v životě za nejdůležitější?

Mým posláním teď je starat se o svoji rodinu. Pán Bůh mi dal velmi dobrou ženu, pochází totiž z jižní Moravy. Máme tři krásné děti. Myslím, že Bohu nejlépe sloužím, když se starám o svou rodinu a o ty, kteří jsou mi nejbližší. A to mohu dělat jen s Boží pomocí.

Yibayiri Osée Sanogo (1970)
Studoval mikrobiologii na Masarykově univerzitě v Brně, doktorandské studium absolvoval na Akademii věd ve Valticích. Po pracovní stáži na Université de la Mediterannée v Marseille pracoval na univerzitě v Kentucky. Stal se manažerem genomového centra v Cleveland Clinic v Ohiu, nyní pracuje ve federálním ústavu veřejného zdraví v Atlantě. Je ženatý, se ženou Veronikou mají tři děti: Esther (12), Elianu (7) a Enocha (4). Jsou členy velkého křesťanského sboru v Atlantě.

Zdroj: Časopis Brána – Další články z časopisu Brána naleznete na webu: brana.cb.cz