Břetislav Šípek / Zázrak je Boží zazvonění k obědu 

Před dvaceti lety jsem byl poprvé na evangelizační akci Reinharda Bonnkeho v nigerijském městě Ado Ekiti. Přestože jsem byl obrácený už víc než dvacet let a nějaké zázraky jsem viděl, to, co se mi dělo před očima na pódiu, mi úplně vyrazilo dech…

Bonnke nejprve kázal tak krásné čisté evangelium, že jsem měl silné nutkání zvednout ruku nebo spíš vyskočit a přijmout Pána Ježíše. Nakonec jsem ale zůstal sedět, neboť toto základní životní rozhodnutí jsem již dávno udělal. Pak začaly modlitby za uzdravení a musel jsem se štípat do nohy, jestli se mi to všechno jen nezdá. Živě si pamatuji staršího pána, který přišel na pódium, následovaný svojí plačící dcerou. Pán byl evidentně dezorientován, ale nakonec začal vyprávět, jak po sedmi letech znovu vidí. Další dvě svědectví o uzdravení byla téměř totožná a můj mozek mi hlásil: „Nechápu, neberu, nevím, co s tím.“

Před čtyřmi lety jsem stál na pódiu ve městě Shinyanga v Tanzánii a v slzách přišla mladá maminka a vyprávěla: „Měla jsem v prsu nádor, asi jako malý citron, a teď… teď tam nic není,“ vzlykala radostí. Výraz její tváře odrážel překvapení, vděčnost a radost. Pro africkou ženu je při kvalitě, či spíše nekvalitě místního zdravotního systému nádor (na jehož odstranění stejně nemá peníze) nejspíše rozsudkem smrti. Nejen maminka, ale celá rodina a známí se radovali. Podobných svědectví zaznělo ten večer ještě několik, a není divu, že další večer přišlo na akci o pěkných pár tisíc lidí navíc.

Před týdnem jsem se vrátil z Konga, kde jsme měli několik kampaní v oblasti Kasai. Ve městě Mwene Ditu, které má asi 250–300 tisíc obyvatel, evangelista ve víře proklamoval, že hluší budou uzdraveni a uslyší. Po kázání evangelia přišli na pódium tři lidé, kteří trpěli buď částečnou, nebo úplnou ztrátou sluchu. Vydali svědectví o svém uzdravení a nahlas opakovali: „Ježíš“ – jméno, které šeptem řekl evangelista, a vyzval je, aby opakovali, co uslyší. Během pěti dní pak tuto kampaň navštívilo celkem 261 tisíc lidí, tedy teoreticky téměř všichni obyvatelé tohoto města.

V Bulharsku jsme před několika lety připravovali evangelizační akci „Od minusu k plusu“ a ještě v průběhu příprav došlo v romské vesnici k uzdravení anorektičky, která si chtěla vzít život. Tuto nešťastnou maminku znala celá komunita, a když viděli její uzdravení a proměnu, k Bohu se obrátilo téměř dvě stě lidí. Pastor, který nám to vyprávěl, založil nový romský sbor.

Zázrak je Boží zazvonění k obědu. Všichni se seběhnou. Někteří možná proto, že podobně jako třeba Herodes chtějí vidět nějakou senzaci. Většina však přijde, protože jednoduše zázrak potřebuje. Samozřejmě že zázrak samotný člověka k víře a poznání Boha nepřivede. Právě proto Ježíš vždy kázal a vyučoval a pak uzdravoval nemocné. Víra je ze slyšení a slyšení je z Božího slova.

Někdo může oprávněně namítnout, že… 

Slyšeli jste ukázku z listopadového čísla časopisu Život víry, které má tentokrát hlavní téma „Věříme v zázraky“. Má dnes cenu modlit se za zázraky? Proč se občas „nic nestane“? Jsme ochotni zázraky vidět? Nakolik je důležitá motivace, proč o nadpřirozené jevy stojíme? Zamyšlení a osobní zkušenosti M. Klesnila, D. Nováka a D. Drápala doplňuje recenze knihy „Zázraky dnes“ M. Bužgy. Nechybí ani příběhy čtenářek o Božích zázračných zásazích a kreslený vtip P. Bosmana.

Nový Život víry přináší také rozhovor s bývalým ředitelem Křesťanské akademie mladých Dušanem Drabinou. Mluví v něm o tom, jak přišel k Bohu, o začátcích své práce pro KAM i o tom, jak to celé roky vráželo klín do jeho manželství. V rozhovoru společně s manželkou Danou popisují vykročení do neznáma po dvaceti letech a poodhalují, jak s nimi Bůh pracoval.

V Životě víry najdete i další čtení. O tom, jak chytré telefony a sociální sítě ovlivňují vývoj našich dětí a co s tím, píše K. L. Williamsová. K tématu nedávných povodní a „Božích soudů“ se ve své úvaze vrací T. Dittrich, jak zacházet s emocemiradí psycholog P. Raus. J. L. Grady povzbuzuje, jak obstát, když nás přemáhají zkoušky. D. Novák se zamýšlí nad tím, proč se nechat vést duchovní autoritou, a přidává dojmy z nedávného lausannského kongresu v jihokorejském Soulu.

Číslo doplňují virtuální rozhovor s průkopníkem letničního hnutí v Británii A. A. Boddym, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit

Autor: Břetislav Šípek, výkonný ředitel kampaní organizace „Kristus pro všechny národy“ (Christ for all Nations). Datum: 5. listopadu 2024 Foto: archiv B. Šipka

5 Komentáře

  1. Rekl bych ze v Africe stoji jeden zazrak tak 5 dolaru. Kdyz jsem tam byl tak kazdej tyden byl v kostele minimalne jeden pripraveny …zazrak… tydne. Otazkou je jak se na tyhle komedianty a show makery pro moneys diva jediny Buh.

    Odpověď
  2. No nevím, já jsem zažil pouze jednu evangelizační kampaň Reinharda Bonnkeho. Bylo to před více než 30 lety a ta kampaň trvala asi 4-5 dní. Vzhledem k tomu, že jsem se při té kampani podílel na pořadatelské službě, byl jsem tam po celou veřejného vystoupení tohoto evangelisty. Z celé akce mám však dodnes ambivalentní dojmy. Kázání evangelia bylo jasné a úderné, stejně výzvy k obrácení, to vše bylo v pořádku. Ale problém byl s těmi zázraky, které autor článku (předpokládám že dosud zaměstnanec CfaN) tak nadšeně zmiňuje. To bylo poněkud poněkud tristní, alespoň podle toho, co jsem si mohl ověřit. Na pódium totiž na výzvu k uzdravování přišel i jeden člověk, který tvrdil, že byl slepý na jedno oko, ale nyní že vidí. Nevzpomínám si už, jakým způsobem Bonnke jeho prohlédnutí testoval, ale myslím, že ho vyzval, aby si zakryl zdravé oko a díky tomu „uzdravenému“ oku popisoval, co vidí. Shodou okolností byl tím údajně uzdraveným zrovna zhruba 27letý návštěvník skupinky, kterou jsem tehdy vedl, cigánského původu, který k nám chodil celkem pravidelně asi půl roku. Když ho Bonnke skrze tlumočníka vyslechl, spustil do mikrofonu své halasné hallelujah a chválil Boha za zázrak, který učinil, a vydával ho za potvrzení Boží moci. Problém byl ovšem v tom, že ten dotyčný si své uzdravení vymyslel, jak později přiznal, a na to slepé, zjevně deformované oko neviděl dál. Už si přesně nevzpomínám na motiv, proč lhal o svém uzdravení. Mám dojem, že říkal, že to udělal proto, aby lidé měli radost, já měl však dojem, že se spíše chtěl zviditelnit před davy, neboť vzhledem ke svému zrakovému postižení a výrazně malé výšce trpěl nepochybně komplexem méněcennosti. Podstatné však je, že to Reinhard Bonnke nepoznal a vydával tuto zbožnou lež za Boží zázrak, že se nechal obalamutit od ne příliš bystrého člověka.

    Jako člen pořadatelského týmu jsem rovněž rozdával kartičky těm, kteří se na evangelistovu výzvu zvedli a hlásili k tomu, že přijali do svého srdce Ježíše. Na kartičky měli vyplnit své jméno a adresu, pokud měli zájem, aby je někdo ze sboru kontaktoval. Řada těch, kteří se na výzvu postavili, byla rovněž cigánského původu, ať už Rumungři nebo Olaši. Já jsem pak na základě těch jmen a adres obcházel právě s tím lživě udraveným jeho cigánské soukmenovce, k nimž měl kulturně blíže, abychom je pozvali do sboru. Přitom jsem však zjistil, že řada adres byla falešných, poněvadž domy na těchto adresách neexistovaly. Pokud adresa falešná nebyla, často nám příbuzní nebo sousedé tvrdili, že tam nikdo takový nebydlí, že už se odstěhoval nebo že ho vůbec neznají. Když už se někdo přiznal k tomu, že je to on, kdo kartičku vyplnil, stávalo se, že se hlavně ptal, zda dostane od Bonnkeho organizace nebo od našeho sboru nějaké peníze. Někteří z těchto námi oslovených „obrácených“ slíbili, že do sboru přijdou, ale nepřišel z nich ani jediný. Proto mě udivilo, když po čase vyšla v německé verzi časopisu CfaN reportáž o této evangelizační kampani, kde se uvádělo, že se během ní obrátilo cca 1 500 lidí, pokud si dobře vzpomínám. U nás ve sboře se však na základě této kampaně objevilo tak do 10 nových lidí, takže počet obrácených v té reportáži byl notně nadsazen. Nedělám si iluze, že tomu v Africe bude nějak zásadně jinak. Ale každá liška chválí svůj ocas, jak se říká. Když už se pořádají ty masové kampaně, tak se nějaké zázraky zkrátka najít musí…

    Odpověď
  3. pavla klingerová

    drahý pane Ašere, píšu vám drahý, protože jak víte jste vykoupen převzácnou krví Kristovou. nejste tedy drahý tím co jste nebo nejste. nebo tím kdo jste, nebo nejste.
    nechápu proč zmiňujete že někteří z těch, kteří se na výzvu postavili, byli rovněž cigánského původu, ať už Rumungři nebo Olaši. mají snad jinou duši? a že jste je nenašel na jejich údajných adresách? tedy podle vás nebyli spaseni? nebo to, že nepřišli DO VAŠEHO sboru znamená, že nebyli spaseni? nerozumím tomu. jestli byli nebo nebyli jsou nebo nejsou spaseni, to opravdu ví jen Bůh, protože do srdce člověku nevidíte. a protože k VÁM nepřišli nemohl jste ani posoudit ovoce. víte pro některé pastory a vedoucí už by byl zázrak kdyby jim po evangelizaci do sboru přišlo 10 nových lidí, ale u vás se to možná děje běžně. na světě není jen VÁŠ sbor, ale je mnoho sborů. co když ti lidé přišli do jiného sboru? a co když nepřišli hned po evangelizaci, ale přišli do jiných sborů někdy v budoucnu? a co když jsou z nich dnes stejně křesťané jako jste vy? co o nich víte? nic. já jsem se kdysi modlila v kině modlitbu spasení na filmu Ježíš. nechtěla jsem, aby mě někdo navštívil a nechtěla jsem chodit do církve, a vlastně jsem s tím ještě několik let bojovala. táhlo mě to do křesťanství, ale bála jsem se opustit stávající způsob života. v roce 1995 jsem se Ježíši vydala naplno. myslela jsem si, že jsem se znovuzrodila v roce 1995 , ale po mnoha letech mi věřím, Duch Svatý ukázal, že se to stalo už v kině v roce 1990. jen jsem hned Ježíše nenásledovala a nenesla hned ovoce, ale když my jsme nevěrní, On zůstává věrný a nakonec mě Jeho láska dostala na kolena a od té doby Ježíše následuji.
    při takové velké evangelizační akci, se těžko počítají čísla, ale všichni chtějí čísla slyšet. evangelista ví, co dělá, s čím pracuje a také ví, že nikdy nikoho neobrátí. to je dílo Ducha Svatého. a tak stejně nikdy nikdo opravdu nespočítá kolik lidí se obrátilo, kolik bylo skutečně spasených z těch kteří vyplnili kartičku, ani kolik bylo spasených těch, kdo kartičku nevyplnili. nespočítá se kolik lidí bylo ovlivněno a vydají se Kristu, třeba v budoucnu,
    a že ten člověk evangelistovi lhal? nelhal jemu, ale Duchu Svatému a toho obelhat nelze. a tedy kdo je lhář, ten který lže, nebo ten který mu uvěřil? lhář je vždycky, ten který lže, on ví, že lže.
    jestli vám jde o to, že ne všechny zázraky jsou zázraky pak to tak je. jestli vám jde o to shodit službu bratra Bonnkeho pak vlastně vůbec nechápu o co vám jde.

    Odpověď
  4. Ad pavla klingerová

    Napsala jste:

    „nechápu proč zmiňujete že někteří z těch, kteří se na výzvu postavili, byli rovněž cigánského původu, ať už Rumungři nebo Olaši. mají snad jinou duši? a že jste je nenašel na jejich údajných adresách?“

    Nevím, co přesně míníte jinou duší, ale rozhodně mají jinou mentalitu, stejně jako i jiné národy mají svou specifickou převažující národní mentalitu (viz Židům Žid, Řekům Řek). Za to já nemohu, že ten který obelhal Bonnkeho a ti, kteří lživě vyplnili ty kartičky obrácení, že to nebyli Kréťané, které apoštol Pavel paušálně označuje za lháře (Tt 1:12-13), ale že to byli zrovna zdejší Cigáni, kteří jsou u nás také paušálně za lháře po staletí považováni, jak dokazuje zde vžité synonymum slovesa lhát – cigánit. A pokud si dobře vzpomínám, tak kartičky obrácení vyplněné gadžovskými návštěvníky této evangelizační kampaně lživé údaje neobsahovaly. Proto to zmiňuji.

    Napsala jste:

    „a že jste je nenašel na jejich údajných adresách? tedy podle vás nebyli spaseni? nebo to, že nepřišli DO VAŠEHO sboru znamená, že nebyli spaseni?“

    Nevím, zda byli někdy později spaseni, to ví Bůh, každopádně je však podivné, že člověk, který kladně reaguje na výzvu k přijetí Ježíše, vzápětí potom lže, když uvádí na kartičce nepravdivé údaje. Domníváte se, že takto se projevují spasení lidé? Nebo že spasení lidé po Vás budou chtít hned peníze za to, že vyplnili nějakou kartičku, ale o návštěvu společenství svých nově získaných bratří a sester zájem mít nebudou?

    Napsala jste:

    „na světě není jen VÁŠ sbor, ale je mnoho sborů. co když ti lidé přišli do jiného sboru? a co když nepřišli hned po evangelizaci, ale přišli do jiných sborů někdy v budoucnu? a co když jsou z nich dnes stejně křesťané jako jste vy? co o nich víte? Nic.“

    Samozřejmě nemohu vyloučit, že začali chodit do nějakého jiného sboru. Považuji to však za málo pravděpodobné, neboť jen minimum sborů v oblasti se do té kampaně zapojilo, a pokud ano, tak jen okrajově. Nejvíce lidí, kteří posléze navštěvovali zájemce, kteří vyplnili kartičky obrácení, bylo z našeho sboru. A výsledek jsem popsal ve svém příspěvku.

    Pochopitelně se mohli někteří začlenit do nějakých jiných sborů někdy ve vzdálenější budoucnosti. To já nevím, to ví Bůh, jak správně uvádíte. Avšak to nemohl vědět ani Reinhard Bonnke a jeho tým. Proč tedy ve své reportáži uvedli, že se během kampaně obrátilo cca 1 500 lidí? Kde vzali toto číslo? Pokud by vycházeli z počtu vybraných kartiček obrácení, kterých by možná dohromady mohlo být i 1 500, budu-li velmi optimistický, pak je to značně povrchní závěr vzhledem k tomu, jak reagovali po skončení kampaně ti navštěvovaní, prý obrácení, lidé. Kdyby si Bonnkeho tým vyžádal zpětnou vazbu od těch, kdo ty lidi navštěvovali, nemohl by uvést takové „hausnumero“…

    Napsala jste:

    „při takové velké evangelizační akci, se těžko počítají čísla, ale všichni chtějí čísla slyšet.“

    Kdo chce čísla slyšet? Jen povrchní lidé, kteří se naivně domnívají, že tím, že někdo v návalu emocí vstane nebo zvedne ruku na výzvu, tak je spasen. Toto přihlášení se však často se spasením nemá nic společného, je to jen prozaické působení psychologie davu, které popsal už v 19. století Gustav Le Bon. Proto je zde na místě velká obezřetnost ve vykazování nějakých čísel.

    Napsala jste:

    „evangelista ví, co dělá, s čím pracuje a také ví, že nikdy nikoho neobrátí. to je dílo Ducha Svatého.“

    Když to ví, tak proč vůbec ve svém časopise nějaká čísla obrácených vykazuje? Aby nevyschly finanční příspěvky donátorů? Aby donátoři názorně viděli, že jejich příspěvky nevyšuměly vniveč bez patřičné žně duší?

    Napsala jste:

    „a tak stejně nikdy nikdo opravdu nespočítá kolik lidí se obrátilo, kolik bylo skutečně spasených z těch kteří vyplnili kartičku, ani kolik bylo spasených těch, kdo kartičku nevyplnili. nespočítá se kolik lidí bylo ovlivněno a vydají se Kristu, třeba v budoucnu…“

    Souhlasím. Proč pak ovšem CfaN ta čísla tak ráda zveřejňovala? Četl jsem jejich zpravodaj po dobu asi 20 let, nyní ho už tak 10-15 let nečtu, takže nevím, zda tato praxe ještě pokračuje.

    Napsala jste:

    „a že ten člověk evangelistovi lhal? nelhal jemu, ale Duchu Svatému a toho obelhat nelze. a tedy kdo je lhář, ten který lže, nebo ten který mu uvěřil? lhář je vždycky, ten který lže, on ví, že lže.“

    Otázkou zůstává, proč mu evangelista uvěřil, zda to nebylo hlavně jeho pium desiderium, aby mohl vyhlásit nějaký zázrak. A samozřejmě otázkou zůstává, zda nebyl podobně obelháván i v Africe.

    Napsala jste:

    „jestli vám jde o to, že ne všechny zázraky jsou zázraky pak to tak je. jestli vám jde o to shodit službu bratra Bonnkeho pak vlastně vůbec nechápu o co vám jde.“

    Nejde mi o to shodit ničí službu. Jak jsem napsal, Bonnkeho kázání evangelia bylo jasné a úderné, stejně jeho výzvy k obrácení. Jde mi jen o to, že i správné kázání evangelia může být diskreditováno pseudozázraky, pokud to vyjde najevo. Nevěřící nebo váhající totiž poté, co zjistí, že vyhlášený zázrak byl jen zbožnou lží, nebudou věřit ani tomu kázanému slovu, které měl ten zázrak potvrzovat. Vyhlašováním dostatečně neprověřených zázraků se proto křesťané pouštějí na tenký led a mohou tím evangeliu dělat medvědí službu…

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář