Boření chrámů lze chápat doslovně nebo obrazně. O boření a stavění chrámu mluvil Ježíš a měl přitom na mysli sama sebe, své tělo, které mělo být usmrceno a pak vzkříšeno. Chrámem může být obrazně míněno i něco, co je lidem posvátné. O „boření chrámů v lidských srdcích“ psal kdysi v Epištolách kutnohorských Karel Havlíček Borovský: „Mně zajisté svatá jest víra upřímná každého člověka i v tom pádu, kde ji držeti musím dle svého přesvědčení za pošetilou, neboť umím oceniti ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením, pročež za nedovolené držím bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly), pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly.“
O boření chrámů se zmiňují i jiní autoři. Nedávno mě zaujal například Saint-Exupéry, ačkoliv on zřejmě, na rozdíl od Havlíčka, „chrámem“ neměl na mysli jenom náboženství. Ve své Citadele, vyjadřuje myšlenku, že člověk, který přestal věřit ve smysl své práce, člověk, pro nějž něco, čemu věřil, ztratilo význam, se stává obyčejným cynikem a egoistou, prázdným člověkem, který pak svůj cynismus šíří dál. Boří „chrámy“ jiných lidí.
„Takový člověk ti řekne: „K čemu umírat pro chrám, když je to pouze snůška kamení?“ A ty mu nemáš co odpovědět… Ve skutečnosti však ten člověk postupně ničí všechno tvé bohatství. A ty už nebudeš chtít umírat, a tedy ani milovat, a nazveš to odmítnutí rozumem, zatímco jsi nevědomý a vynakládáš síly na to, abys zbořil, co bylo uděláno, a abys promrhal svůj nejvzácnější majetek: smysl věcí.“
Havlíček a Saint-Exupéry měli asi pramálo společného. Žili v různých zemích a v různých dobách. Havlíček byl patrně racionalista (i když se srdcem), kdežto Saint-Exupéry byl spíš snílek. Zatímco Havlíček se svými slovy odvolává na (osvícenský) rozum, který jemu samotnému nedovoluje některým věcem věřit, Saint-Exupéry rozum odsuzuje jako cynický. Píše o rozumu člověka vedeného iluzí falešné vědy, která si myslí, že má-li poznat, musí rozložit. Rozložením se ztrácí smysl věcí. Jejich kouzlo a nesamozřejmost. Podobnou myšlenkou se zabývá i Karel Čapek ve své Kritice slov, v úvaze Pouhost. Vyjadřuje tam myšlenku, že Bůh nestvořil „pouhý svět“. Pouhost je dílem člověka, který sám zbavuje věci a jevy jejich smyslu a činí je samozřejmými a všedními, místo aby se z nich radoval a byl za ně vděčný. Kdo ví, zda si Čapek myslel, že cynik je „pouhý cynik“? Možná je cynismus jenom maska. Slupka, za níž je něco ukryto.
Havlíček se tedy vyjádřil, že má za nedovolené „bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly)“. Možná se nám zdá, že Havlíček se tím sám neřídil. Že to byl právě on, kdo ty chrámy bořil (už jenom tím, co psal). Ale on se neprezentoval jako cynik, který nemá žádnou víru. Odvolával se jak rozum, tak na srdce . Podle svých vlastních slov nebyl proti víře, která pomáhá prostým lidem překonávat životní těžkosti, je jim oporou, ale vadilo mu, když si někdo na víře druhých postavil dobré živobytí. Kritizoval tedy určitou část kléru. Havlíček doufal v rozum a v toleranci. Nevěřil v samospasitelnost římskokatolické církve: „Každé náboženství je pravé, pokud mu ten, kdo je veřejně před světem vyznává, také skutečně ve svém srdci věří. Falešné náboženství se jen před světem ukazuje, v srdci ale nevěří.“
Je zajímavé, že Havlíček v tom svém výroku připouští možnost postavení jiných „chrámů“ na místo „chrámů model“. Havlíček totiž výslovně píše: „…pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly“. Zřejmě tedy ani podle něj nebylo tak úplně jedno, v co člověk věří.
Na to, zda a do jaké míry byl Havlíček křesťanem, by asi měli různí lidé různý názor. On se za křesťana pokládal. Dokonce prý za katolického křesťana. Někteří mu jeho křesťanství nevěřili, i když se odvolával na Ježíše, jak je patrno z Kutnohorských listů. Možná byl spíš humanistou. Karel Skalický vyslovil v jednom svém článku názor, že Kutnohorské listy jsou jakousi starší verzí „teologie osvobození“. S Havlíčkem v některých věcech souhlasí a v některých ne.
Můžeme si myslet cokoliv o správnosti či nesprávnosti bořit „chrámy model“, čili falešná přesvědčení či falešné naděje. Skutečnost je taková, že stále ještě žijeme v postmoderní době, která je charakteristická tím, že „každý má svou pravdu“. Oficiálně vládne (alespoň v části světa) tolerance i náboženská pluralita. Může ovšem vládnout taková tolerance, aby do sebe jednotlivé víry, náboženství a přesvědčení vůbec nenarážely? Je možné, aby si každý tu „svou pravdu“ udržel napořád?
Co když některé „chrámy“ zboří prostě sám život? A co když sám staví nové? Co když už jenom tím, že jeden člověk nahlas vyznává svou víru, může druhému jeho víru zbořit? Je vůbec možné chránit víru druhých a nezapírat při tom tu svou? Vím sama, jak je těžké smiřovat se se ztrátou víry. Vím, jak to rozbíjí duši. Ale říkám si, pokud člověk svou víru nebude stavět na písku, nemůže o ni přijít. Ta, která je vystavěna na skále, nemůže být přece vyvrácena.
Někteří křesťané si stěžují, že se na jejich víru neberou ohledy. Vadí jim sekulární stát. Chtěli by raději křesťanský. Ztotožňují význam slov „sekulární“ a „ateistický“, ale ono to není totéž. Vlastně by si měli přát, aby boření i stavění „chrámů“ bylo zákonem dovoleno. Vždyť za takových podmínek lze snáze zvěstovat evangelium. Boření nebo stavění „chrámů“ by však určitě neměl dělat sám stát. Stát se nemá a nesmí vázat na náboženství, ale ani na ateismus. Sekulární stát, který by záměrně šířil a propagoval ateismus, tedy určitou ideologii, by nebyl ideologicky nezávislý, a tedy by vlastně nebyl sekulární. Sekulární stát naopak musí dovolovat, aby každý vyznával to, čemu věří. Dovolovat, ale nezajišťovat. Zajišťování toho, abychom vyznávali, v co věříme, je na nás. Někdy to může být těžké. Ne protože nesmíme, ale protože nevíme nebo to neumíme vyjádřit. Nesprávně pochopená slova zkreslují smysl vyjádření. Můžeme se však alespoň to, v co věříme (nebo co cítíme), snažit žít.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 1. října 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
6 Komentáře
Petr Adamec
To je hezký článek, díky. Můj táta měl KHB moc rád, nikdy jsem nechápal proč. Asi si ty Kutnohorské listy přečtu.
Konečný Fr.
KHB byl svým způsobem následovník Husa a Krista, když na jeho rakev B.Němcová položila trnovou korunu, pokud se nepletu. Bojoval proti Rakousku stejně jako dnes třeba Klausové bojují proti diktátu EU. Rakousko dnes můžeme brát skoro jako spojence, když kancléř Kurz prohlásil, že žádné migranty z Řecka si nevezme, protože už jich mají dost. Babiš také chce migraci zastavit, ale EU migraci zastavit nechce, ale zvládnout tím, že musí být V4 solidární a společně vytvoříme svobodnou prosperující multikulturní říši. Po tomhle já netoužím.
Konečný Fr.
Ještě za Rakouska byla většina lidí u nás věřící a chodili do kostela a když se někdo prohlásil za atheistu, tak byl za exota nebo blázna. Dnes je to téměř naopak. Když přijdete někam na úřad, většinou se setkáte s nevěřícími – někteří mají pro věřící pochopení, pro některé jsou věřící hlupáci. Tito nevěřící se ale narodili v zemi, která byla po staletí formována křesťanstvím a jsou jím nakaženi. To znamená, že uznávají, že se nemá lhát a krást a nebo za manželství považují pouze svazek muže i ženy. Když upřímně věří, že Bůh neexistuje, tak když není žádný svědek a kamera, tak prostě ty peníze seberou. Ale nejsou správně sekulární. Pokud by chtěli být skutečně sekulární, pak by museli odvrhnout i naše zákony, protože ty nejsou světské, ale odvozené z náboženství. A Orbán chce křesťanské Maďarsko a s tím nesouhlasí EU, proto je šikanují. Pokud budeme zastánci rovnosti, tak vedle našeho právní řádu necháme právo šaria a třeba další jiná práva.. V Německu se již právo šaria praktikuje.Tady asi musíme diskriminovat a zavrhnout rovnost.
Karel Krejčí
… Jsme zde proto, abychom „se našli“. Abychom zjistili, co nás baví, k čemu máme předpoklady, abychom rozvíjeli své talenty, naplňovali představy třeba nejen své, ale i rodičů atd. A pokud možno, nikoho kolem sebe nezranili. A stejně tak nikdo nemá právo nám v našich snech a představách bránit nebo nás od nich zrazovat. Nikdo tedy nemá právo připravit nás o smysl života. Ve skutečnosti je to snílkovské a nereálné. Je to snaha o přesvědčení sama sebe dát smysl tomu, co smysl nemá. Vezměme v úvahu současnost, myšleno celosvětovou epidemii. Naše představy, plány a sny se rázem sesypaly jako hromádka karet. Kam se vytratila nějaká jistota, lze vůbec nějakou mít? Bůh nám ukázal, jak jsme naivní a zranitelní a především – neznalí! Je to vlastně veliká hanba, pokoření a prohra, že ač se pyšníme úžasnými úspěchy ve všech oblastech vědy, techniky atd., naprosto ignorujeme a záměrně obcházíme Toho, kdo nás stvořil.
Jiří Aron
Přijde mi, že podstatnou část článku dobře vystihuje otázka „Je vůbec možné chránit víru druhých a nezapírat při tom tu svou? “
Ano, možné to je, pokud věřím, že pravdivé či vedoucí k pravdě (k Bohu) je tolik cest, kolik je lidí. Co filosof, to názor. Kvůli našim hříchům chodíme ve tmě a potřebujeme moc a milost Boží, aby osvítil naše srdce i mysli a uvedl nás do pravdy, kterou je Kristus, Syn Boží.
Dobré je vědět to, že citovaní páni Borovský, Čapek i Exupéry nikdy nepřijali jako pravdu Kristova slova o víře v Něj: “ „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Je proto pro křesťany dobré podívat se na životy těch, jimž stavíme pomníky, na jejich myšlenky, z pohledu biblického a pokud je snad něco z jejich života a díla pro nás modlou a není to v souladu s pravdou, „zbořiti“ to.
Karel Krejčí
Ono je vůbec zajímavé, hodnotit toto téma z pohledu pouze jednoho života. Pokud to někdo tvrdí a zastává, pak přece by měla veškerá polemika jít stranou, přestat koketovat s různými vírami, uzpůsobenými sobě na míru a v první řadě zachránit si svůj život před „věčným zatracením“. Máme tedy vůbec v hlavě jasno, proč zde vůbec jsme a co bychom tedy měli dělat? Pokud si tuto realitu plně uvědomíme, pak přece zbývá jediná cesta, jediná spása – evangelium. Vždyť i Ježíš nás upozorňuje, abychom nejdříve hledali Boží království a vše ostatní nám bude přidáno. Stejně ale také Bůh jistě není ten, kdo má potřebu někomu něco vnucovat. Máme přece svobodnou vůli, v tom dobrém slova smyslu. V tomto světě je stále příliš mnoho nesrovnalostí a dezinformací …