„Uctívání je životní styl. Boha máme uctívat neustále, ne jen v neděli.“ Za dobu, co jsem křesťanem, jsem podobné výroky zaslechl mnohokrát. Bezesporu vyjadřují důležitou skutečnost, že máme vydávat „svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu“ (Ř 12,1). Kdo by oponoval? Chceme přece oslavovat Boha celým svým životem. Je tu však jeden háček. Co když tím křesťané nepřímo vyjadřují i něco jiného?
Zapomenutý cíl
Co mám na mysli? Umenšování důležitosti uctívání v den Páně[1]. Ano, možná to zní až příliš tvrdě, ba téměř farizejsky, ale zkusme se nad tím zamyslet. Opravdu současní křesťané (mám na mysli především evangelikály) neopomíjejí nadpřirozený aspekt církevní bohoslužby? Nenechali jsme se ukolébat každotýdenní rutinou natolik, že zapomínáme na podstatu bohoslužby? Položme si otázku, co je cílem bohoslužby. Čeština je v tomto ohledu opravdu výmluvná – v popředí stojí služba Bohu neboli uctívání Boha. Ale co naše duchovní požehnání? Jak správně poznamenává R. Kent Hughes: „Když konáme bohoslužbu a uctíváme Hospodina zpěvem a modlitbami a nasloucháme jeho slovu, naši duši zaplaví Boží pokoj, takže odcházíme s příjemným pocitem osobního požehnání – velké vzpruhy. To je však vedlejší produkt, nikoli cíl.“[2] Nerad bych, abyste mě špatně pochopili – nestavím proti sobě emoce a uctívání. Jen varuji před mylným přesvědčením, že bohoslužba je pouhým prostředkem k našemu požehnání, a nikoliv uctíváním, jehož objektem je transcendentní Bůh.
A jak to přesně souvisí s opomíjením uctívání v den Páně? Tím, že primárně přemýšlíme nad vlastním duchovním požehnáním, které můžeme získat prostřednictvím bohoslužby, umenšujeme její důležitost. Stavíme se do jejího popředí, zatímco Boha odsouváme na vedlejší kolej. Proto občas také v hloubi duše „cítíme“, že vynechat jednu bohoslužbu v neděli nás „prostě nezabije“. Sami sobě nebo druhým pak tvrdíme: „Copak nestačí, že si pravidelně čtu Bibli, modlím se a zakouším společenství s Pánem? Křesťanský život přece nestojí jenom na nedělních bohoslužbách.“ Zní to zbožně a moudře, ale ve skutečnosti se jedná o naprosto individualistický a nezdravý způsob uvažování. Jak vidíte, ze zdánlivě nevinného výroku, který jsem uvedl v úvodu tohoto článku, se může stát nebezpečné klišé. Ano, jedna věc je přílišné zdůrazňování pokryteckého „nedělního křesťanství“, které je i v dnešní době hojně pěstováno. Proč ale skákat do druhého extrému a redukovat bohoslužbu na jednu z mnoha křesťanských aktivit?
Potěšení ze společenství svatých
Není to však příliš zjednodušující? Copak není účelem bohoslužby, abychom se sešli jako církev a těšili se ze vzájemného společenství, které nám bylo vydobyto krví Ježíše Krista (1J 1,7)? Tato otázka může vyplývat z nepochopení vztahu mezi církví a Bohem. Proč stavět proti sobě Boha a jeho vyvolený lid? Církev je s Kristem sjednocena naprosto nadpřirozeným a jedinečným způsobem. Vždyť je jeho tělem a on je její hlavou. Církev „roste a buduje se v lásce, když každá jednotlivá část plní úkol, který jí náleží“ (Ef 4,16). Bohoslužba by se nemohla uskutečnit bez vzájemné služby jednotlivých údů církve. V opačném případě by ji to nijak nebudovalo (v. 12), což je v rozporu s Božím plánem. Asi není třeba tento bod obšírněji rozebírat. Služba bez společenství (a tudíž i potěšení z něho) zkrátka není možná. To ale neznamená, že potěšení ze vzájemného společenství je hlavním cílem bohoslužby. Církev je Boží lid vykoupený Kristovou krví. Uctíváme v moci Ducha svatého. Posloucháme kázání, v němž je vykládáno Boží slovo. Slavíme Večeři Páně, ve kterém duchovně požíváme Kristovo tělo a krev. Zpíváme duchovní písně a chvalozpěvy vyvyšující Boží jméno. To vše více než výmluvně dosvědčuje, kolem koho se bohoslužba točí.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
To ale nic nemění na skutečnosti, že společenství bratrů a sester v Kristu bychom měli usilovně vyhledávat. Služba a vzájemné společenství se ve zdravé místní církvi nemohou omezovat jen na nedělní bohoslužbu. Jak uvádí starobylý spis Didaché: „Vyhledávej denně tváře svatých, aby ses potěšil jejich slovy.“[3] Duchovní vzpruha je v křesťanském životě nezbytná a nerad bych, abyste si křesťanský život představovali jako pouhé plnění povinností. Jen chci zdůraznit, že v bohoslužbě stojí v popředí Bůh. A neplatí to samozřejmě jenom pro bohoslužbu, ale pro každodenní život. Ve všem chceme především oslavit jeho jméno – i za cenu toho, že nás to bude něco stát.
Nedělní křesťanství
Někdo může namítnout: „Písmo jistě učí, abychom uctívali Boha společně jako církev. Nicméně nám nikde nepřikazuje, že se musíme scházet určitý den v týdnu. Můžeme mít přece duchovní společenství, v rámci kterého uctíváme Boha, kdykoli během týdne. Proč přisuzovat nedělní bohoslužbě takovou důležitost?“ Připouštím, že vycházím z určitého předpokladu, a to takového, že církev se během týdne sice schází, ale zpravidla se nejedná o „klasické“ bohoslužby. Na biblické skupince se sejde jistá část církve a spolu otevírá Bibli, modlí se a sdílí se, což je jistě dobré a potřebné. Jiné sbory pořádají modlitební setkání, případně setkání mužů, žen či mládeže. Na tom není vůbec nic špatného. Ale běžná praxe ukazuje, že nedělní bohoslužba zaujímá ve většině církví výsadní postavení. V neděli se schází celá místní církev ke společnému uctívání, v rámci kterého zazní z kazatelny Boží slovo, vysluhují se svátosti, zpívají se chvalozpěvy, předčítá se z Písma, lidé se společně modlí, případně jsou součástí bohoslužby i další liturgické prvky. Kdyby se takové bohoslužby konaly každý den, byla by situace jiná, ale všichni chápeme, že jde spíše o čirou hypotézu. Také z historického hlediska církev vnímala jako vrchol společného uctívání (již zmíněný) den Páně. Proč bychom nemohli kráčet ve šlépějích svých předchůdců?
V kontextu zanedbávání účasti na bohoslužbách se často setkáváme s tímto veršem: „Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje“ (He 10,25), a je to jistě správně. Nicméně tento verš bychom měli vnímat daleko šířeji a chápat ho jako výzvu k aktivní službě v místní církvi. Písmo nám nepřikazuje „Scházejte se v den Páně“, zato nás vybízí k tomu, abychom se povzbuzovali, jak je to jen možné, z čehož plyne ještě větší závazek. Autor listu Hebrejům navíc pokračuje těmito slovy: „Neboť jestliže dobrovolně hřešíme poté, co jsme přijali jasné poznání pravdy, nezůstává již více oběť za hříchy…“ (v. 26). Úmyslné zanedbávání společného shromažďování je hřích, který bychom neměli brát na lehkou váhu. Pisatel o něm hovoří jako o projevu vzpoury proti evangeliu, kterému byl člověk vyučen. Jinými slovy, opomíjení církevního společenství se neslučuje s křesťanským životem jako takovým, a navíc může odhalit skutečnost, že tito absentéři nejsou skutečně znovuzrozeni. Pro individualismus, který se snaží najít způsob, jak se nezúčastnit (nejen) nedělní bohoslužby, zde jednoduše není prostor.
Zaujměte správný postoj
Nicméně ne strach, ale bázeň Boží vycházející z upřímné lásky k Pánu a jeho církvi, by měly být hnacím motorem našich životů. Měli bychom pamatovat, že církev je výjimečná a že právě v ní a skrze ni Pán Bůh unikátním způsobem jedná a upírá na ní svůj zrak. Jsme „Boží pole, Boží stavba“ (1K 3,9). Nejenže jsme Kristovým tělem, ale jsme také plností „toho, jenž všechno ve všem naplňuje“ (Ef 1,23). Jsme „spoluobčané svatých“ a společně tvoříme jednu Boží rodinu (Ef 2,19). Nezapomínejte, že nás pozorují dokonce i andělé (1K 11,10), protože touží nahlédnout do věcí evangelia (1Pt 1,12).
„Jako máme v jednom těle mnoho údů a všechny ty údy nemají stejný úkol, tak i my, i když je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu, ale jednotlivě jsme údy jeden druhého. Máme rozdílné dary podle milosti, která nám byla dána“ (Ř 14,4–6). Máme rozdílná obdarování – proto potřebujete své bratry a sestry v Kristu a oni zase potřebují vás. Táhneme zkrátka za jeden provaz.
Proto bychom neměli svůj křesťanský život vnímat individualisticky. Ano, „každý ponese svůj vlastní náklad“ (Ga 6,5) a bude se zodpovídat před Bohem sám za sebe. Uctívání tedy rozhodně je životní styl a nelze ho omezit na nedělní bohoslužbu. Bůh touží, aby celý náš život byl jednou velkou obětí jeho slávě. Ale nedovolme, aby nás to vedlo k egocentrickému uvažování. Pamatujme, že na věčnosti nebudeme Boha uctívat sami. Apoštol Jan viděl ve zjevení „veliký zástup, který nikdo nemohl spočítat, ze všech národů, kmenů, jazyků a z každého lidu, jak stojí před trůnem a před Beránkem“ (Zj 7,9–10).
Církev je společenstvím ctitelů, kteří se Bohu Otci klanějí „v duchu a pravdě“ (J 4,23–24). Když se v neděli scházíme ke společnému vzývání Pánova jména, ukazujeme tím na slavnou budoucnost Božího lidu. Je to předobraz skutečnosti, že všichni vyvolení budou jednou stát před Božím trůnem. Souzníme tak se zvoláním apoštola Pavla: „Jemu buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení věčnosti věků“ (Ef 3,21).
Autor: Tomáš Zálešák Datum: 13. června 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
[1] Neděle je označována jako den Páně (Zj 1,10), jelikož právě během ní vstal Kristus z mrtvých. Církev si tak brzy osvojila zvyk shromažďovat se ke společnému uctívání právě v tento den (Sk 20,7). V Písmu není přikázáno, že se církev musí scházet právě v neděli, ale to nic nemění na principu pravidelného společného uctívání.
[2] R. Kent Hughes, Muž podle Božího srdce (Didasko, Kroměříž, 2022), s. 133.
[3] Didaché, 4.2
