Libanonsko – americký esejista Nassim Nicholas Taleb, autor známého bestselleru Černá labuť, napsal v roce 2014 knihu, která uvedla do oběhu nové slovo: Antifragilita. Talebova stejnojmenná kniha popisovala antifragilitu jako vlastnost systémů, v nichž se schopnost prosperovat zvyšuje, právě jsou-li vystaveny vnějším tlakům, manipulaci nebo dokonce bolesti.
Fragilní, křehké, zranitelné, jsou věci a systémy, které nemají rády změnu, protože změny je poškozují a oslabují. Křehký systém se rozbije, když do něj strčíte. Jsou ale věci či systémy, kterým náhodné otřesy a špatné zacházení neuškodí, naopak díky nim se stanou ještě odolnějšími. Antifragilní jsou takové věci, lidi, instituce či procesy, které ze změn profitují a posilňují se právě díky nim. Zkrátka, jak praví bonmot připisovaný Nietzschemu: „Co tě nezabije, to tě posílí“.
Jak si všiml autor jedné z českých recenzí Talebovy knihy matematik Tomáš Furst, třeba imunitní systém je přesně takový. Čím víc mu škodíte (očkováním, neumytým ovocem, studenou sprchou), tím lépe funguje.
SOUVISEJÍCÍ – Pomyslete na věčnost!
Pro tuto vlastnost nemá čeština (ba vlastně téměř žádný známý jazyk) přiléhavé adjektivum. Nezbývá tedy než si – aspoň prozatím – vystačit s Talebovým neologismem: antifragilní.
Západu vládne křehkost
Ač může Talebův postřeh znít skvěle, nezdá se, že by antifragility v tomto světě přibývalo, že by s tímto pojmem někdo pracoval. Naopak, zdá se, že současný Západ je stále více zachvacován vlnou křehkosti a zranitelnosti.
Toho si všímá Craig Turnbull, jeden z vedoucích Hope Bible Church v kanadském Oakville, když ve svém blogu na portále Gospel Coalition navrhuje, aby křesťané šli proti proudu a pojmu antifragilita se ujali. Podle něj totiž vystihuje cosi důležitého, co je v samé podstatně křesťanského života.
Současný Západ trpí křehkostí. Netolerují-li se rozdíly, slova jsou vnímána jako násilí, odlišný názor vyvolává úzkost, debaty hrozí toxicitou a neshody jsou chápány jako útoky na vlastní suverenitu. Koncept traumatu je dokonale elastický a zahrnuje vše, co se děje proti společensky uznaným „pravdám“. Veřejnou debatu ovládá snaha eliminovat všechny skutečné i domnělé hrozby, aby někdo nebyl dotčen či nepocítil „úzkost“. Titul „oběť“ je přiznáván téměř komukoliv za cokoliv. Zkrátka, vládne křehkost.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Když se podíváme do Písma, pak pokud by existoval někdo, kdo by byl způsobilý pro titul ‚oběť‘, pak apoštol Pavel by byl určitě první na řadě. „Ve všem jsme sužováni, ale nejsme vháněni do úzkých; býváme v nejistotě, ale nejsme zoufalí; jsme pronásledováni, ale nejsme opouštěni; jsme sráženi, ale nejsme ničeni. Stále nosíme na svém těle Ježíšovo umírání, aby byl na našem těle zjeven i Ježíšův život.“ (2. Kor 4:8-10)
Avšak, co to? Pavel si nestěžuje a neobviňuje! Zdá se, že Pavel není křehký, naopak se naučil být dokonale, hluboce „antifragilní“. Byl v potížích, bezradný, nevěděl, co dělat, trpěl obtěžováním, pronásledováním, ba dokonce ranami kvůli víře, kterou zvěstoval. Avšak tyto bolesti a potíže, než aby jej odradily a odklonily z cesty, posloužily pouze k upevnění jeho odhodlání poslouchat a následovat Pána do všeho, co ho čekalo, což obvykle znamenalo ještě více téhož: ještě více problémů, tlaků, pronásledování.
A samozřejmě Pavel není jediný! Tisíce let církevní historie nám nabízejí mnoho přemnoho dalších lidí podobného ražení. Muži a ženy opuštění světem, obtíženi nesčetnými břemeny, nesoucí nejen osobní trápení a zkoušky, ale také nuceni snášet ne vždy snadnou Boží prozřetelnost v nepřátelských kulturách, válkách, hladomorech a pohromách. Těžkosti a utrpení, které mohou našim moderním uším znít nepředstavitelně. Jejich víra je utvrdila v jejich skutečné naději v Kristu. Čím více na ně život házel, tím více sílila jejich oddanost Pánu. Co je nezabilo, to je posílilo.
Ta síla není z nás
Mírný, pokorný křesťan je nejpravdivější formou antifragility, kterou lze nalézt. I ten, kdo na tebe kouká v zrcadle, je střižen ze stejné látky, i ty na to máš! Možná to tak povětšinou nevypadá a ani se tak necítíš, ale ve skutečnosti se stáváš nezlomnějším každou prožitou ztrátou a bolestí, kterou ti život může připravit.
Důvod je jednoduchý: My sami nejsme zdrojem naší síly. Pavel objasňuje, odkud pramení naše „antifragilita“, když píše, že „ten poklad máme v hliněných nádobách, abychom ukázali, že ta vše převyšující moc patří Bohu, a ne nám“ (2. Kor 4:7). Je to tedy Bůh sám, kdo tě do toho staví. Je to sám Bůh, kdo tě přivede k slavnému dovršení.
Proměňuje tě svým Duchem skrze dobro i skrze bolest, posiluje tě proti obtížím života a utvrzuje tě na cestě. Můžeš vypadat slabě, můžeš se tak dokonce uvnitř cítit, ale jako hliněný hrnec naplněný betonem jsi všechno, jen ne křehký. Dny, které jsou před námi, mohou být ještě náročnější, ale neztrácejme odvahu, s každou zkouškou jen sílíme díky Jeho milosti, která ve vás působí. Jeho milost je pro tebe dostačující a jeho síla se zdokonaluje ve tvé slabosti.
Autor: David Floryk Datum: 17. října 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
16 Komentáře
Karel Krejčí
Stručné a jasné, bez „ód“ na sečtělost a okázalost, odhalující hloubku, smysl veškerého dění a víru ve spravedlivého Boha. Výborně 🙂
Mirek P.
„A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci“ Ef 6,10 v tom mohu s autorem souhlasit. Jinak je Talebův výklad antifragility pojímán jako částečně pravdivý, při hloupém použití až nebezpečný. Např. někdo si z mladické nerozvážnosti zkomplikuje život a s veškerým úsilím to napraví a dokonce se posílí. Někdo druhý se z podobných okolností nevyhrabe už nikdy. Např. většina dětí ve škole šikanovaných si nese ve své duši následky celý život. A ruská vojna z vás dobrého chlapa neudělá. Proto i chápu určitou přecitlivělost ve společnosti, kdy některá slova získala tak negativní konotaci, že jsou nahrazována jinými ( slepý – nevidomý, mrzák – postižený ). Teď mě šokoval klip J. Petersona, kde furiantsky říká : proč bych nemohl říkat negr, žádný zákon mi to nezakazuje.
Matematika T. Fürsta jsem nedávno slyšel mluvit sebevědomě o kovidových datech, aniž by se obtěžoval je prezentovat. Dokonce článek jeho kolegy A. Komárka ze Smis jej usvědčuje https://smis-lab.cz/2022/09/23/prodelani-nemoci-a-ochrana-pred-vaznym-prubehem-reinfekce/ graf č. 3 na JIP končí 4x více neočkovaných než očkovaných proti covidu. Omlouvám se, že to píši sem. V rámci duševního a duchovního zdraví se už neregistruji do žádných dalších diskusí, takže jsem to nenapsal přímo pod jeho video na youtube.
Eva Hájková
Panu Mirkovi
Možná se vám někdy chce plakat nad světem. Já chápu, jak to myslel autor článku, ale na druhé straně – člověk je křehký a zranitelný. Sama píšu básně, které jsou svým laděním spíš smutné. I když někdy mám až výčitky, že to není křesťanské. Jenže píšu to, co právě cítím. Naposledy jsem napsala tuto:
POLNÍ CESTA
Zase jdu polní cestou
za novým hřbitovem
a odpolední slunce
zahřívá chladnou zem
Listí zlátne a rudne
pole je zorané
kolem je měkké ticho
vítr už nevane
V podzimním stesku země
nechybí naděje
Pokorná tichá hlína
přijímá šlépěje
Ten kraj mi býval cizí
a teď mi srdce svírá
až jihne jak ta hlína
a už se nezavírá
A pláču že jsem neplakala
když byl čas na slzy
že srdce bylo jako skála
v bláhové iluzi
Ty moje cesto křivolaká
až smrt mě přebolí
má duše steče po kamení
a vsákne do polí
Jiří Aron
Také děkuji panu Florykovi za povzbuzení ve víře. Je to živá naděje od Boha na věčný život v Kristu, který nám tu antifragilitu dává. V podstatě se nám nemůže nic stát, vždyť Kristus za nás zemřel – byl započte mezi nás zločince – a Bůh jej vzkřísil z mrtvých.
Nedávno mne oslovila 1. kapitola listu 2. Petra. V úvodu píše Petr, že ví, že brzy „složí stan svého těla“. Nijak viditelně se tím dál netrápí, povzbuzuje ještě druhé v oné oddanosti Pánu, jak píše pan Floryk. A spoléhá na Boží sliby: „Podle jeho zaslíbení očekáváme nová nebesa a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.“
Mirek P.
Mohu jen poděkovat za důvěru a svěřenou báseň. M. Pinkas
Dan Drápal
Milý Davide,
skvělé!!!
Mirek P.
Ještě jednou, chápu autorovo poselství, že skrze Ježíšovu lásku můžeme projít mnoha souženími :
„Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Ř 8, 37-39
Jen mi přijde poněkud nešťastný koncept antifragility, přejatý od světského autora s minulostí finančního spekulanta. A představa, že křesťan je blbuvzdorný barel vylitý betonem. Jsme křehké nádoby s mnohem vzácnějším a eteričtějším obsahem. I Ježíš se před svým zatčením v Getsemane modlil tak, že jeho pot byl smíšený s krví ( což věda potvrdila u velmi citlivých lidí ).
Posneste mne trošičku, bratři, i když bývám štˇouravý 🙂 M. Pinkas
Ale chcete-li být jako apoštol Pavel, ze srdce vám to přeji. Atˇ se znaky vašeho apoštolátu projevují s veškerou přesvědčivostí znamení a zázraků v moci Ducha.
Jiří Aron
Paní Hájkové k básni. Verše máte obrazově barevné a melodické, krásnou českou řeč a vyjadřujete jimi hluboké věci. Máte pravdu, ta poslední sloka není křesťanská vůbec. Vypadá to, že nevěříte či netěšíte až se Vaše duše setká po smrti s Kristem, Vykupitelem? Já osobně se těším velmi, nebude tam hřích, bolest a věřící mají zaslíbeno, že jim Bůh utře všechny ty jejich slzy.
2. Kor 5:1 Víme totiž, že bude-li stan našeho pozemského přebývání zbořen, máme příbytek od Boha: ne lidskou rukou postavený, ale věčný dům v nebesích; 2K 5:8 Jsme plni důvěry a raději chceme odejít z tohoto těla a přijít domů k Pánu.
a
J 14:2: V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. Neboť vám jdu připravit místo.
Eva Hájková
Pane Arone, už jsme tu o tom jednou diskutovali, že duše možná, na rozdíl od ducha, není nesmrtelná. Ono ani z Bible není vždycky jasné, o čem přesně je právě řeč.
Co všechno se může myslet pod pojmem duše, je velmi různé. Píše se o tom na německé Wikipedii.
https://de.m.wikipedia.org/wiki/Seele#cite_note-102
Jiří Aron
Paní Hájkové ano, něco málo si z té naší tehdejší debaty vybavuji, nějak to souviselo s tím, že moc nevěříte na posmrtný život duše, mám to tak správně? Přinejmenším ta báseň to naznačuje…
Pokud ano, pak mám pro Vás k zamyšlení 1K 15:19: „Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ a o něco dále „Jestliže mrtví nevstávají, ‚jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.‘“
Eva Hájková
Pane Arone, já nemohu s jistotou tvrdit, co bude po smrti, ani si netroufám říkat, že nebude nic. Nemusí to nutně znamenat konec naděje (a tedy konec nějakého vyššího smyslu, proč vlastně žijeme). Pro mě naděje nemusí být naplněna konkrétním obsahem. Přestože čtu Bibli a snažím se jí porozumět. Život může zůstat tak trochu tajemstvím.
Když píšu báseň, neuvažuji při tom racionálně, nedávám si záležet na tom, aby byla logická, ale nechám ji tak nějak vyplynout z nitra. Kde se skrývá ledacos – třeba smutek, ale někdy také radost. Nemyslím si, že člověk se musí permanentně radovat.
Nejčastěji píšu volným veršem, který to vyplynutí z nitra nejlépe umožňuje, ale někdy mám chuť použít rým anebo rytmus. Dodatečně pak přemýšlím, co jsem vlastně napsala a proč. Právě proto jsem se zmínila o tom, že si zpětně uvědomuji, že báseň není ortodoxně křesťanská. Napsala jsem i básně, které se bez rozpaků mohou pokládat za křesťanské (například verše o stvoření světa nebo o Ježíši Kristu). Před rokem a půl jsem napsala následující báseň, ve které se jistá naděje na vzkříšení objevuje, ačkoliv navenek to také nevyznívá příliš křesťansky. Omlouvám se, že využívám diskusi k prezentaci svých výtvorů, ale možná je to lepší než politická agitace.
ÚNOROVÉ SLUNCE
Toto je slavná chvíle, která vplouvá do věčnosti.
Zkroucené holé větve stromů prozářené sluncem dožluta
ční na pozadí čistého modrého nebe,
odkud zaznívá ptačí cvrlikání.
Chce se mi plakat štěstím a zároveň žalem.
Vždyť ta chvíle se nikdy nevrátí.
Věčná je zima a věčné jaro.
Věčný je led a věčné slunce.
A přece tak rychle pomíjejí,
vejde-li pod naši střechu smrt.
Až jednou zemřu,
půjdu po cestě mrtvých,
rozlehlým údolím tmy,
za vzdálenou hvězdou na obzoru.
A přesto věřím, že jednou, uprostřed věčnosti,
se vrátí tatáž chvíle.
Že znovu uvidím prudkou oslepující záři únorového slunce,
která zbarvuje větve stromů dožluta.
A švitořící hejno ptáků se rozletí modrou oblohou.
Jiří Aron
Máte pravdu, určitě je lepší si navzájem posílat básně, než psát a diskutovat politické agitace. Jak jsem už napsal, ta Vaše první báseň se moc líbila. Co jsem ještě opomněl zmínit, byla její melodičnost – je dobře, že občas používáte ty rýmy a rytmus.
Tato druhá báseň je mi jaksi méně srozumitelná, pokud bych měl do ní vložit něco ze svého nitra, těšení se na záři slunce, ptáky a modrou oblohu bych jistě nahradil těšením se na to setkání s Kristem. Myslím, že se nebudu tlačit do první řady; tu nechám těm, kteří pro Krista trpěli ve vězeních a byli mučeni. Představuji si spíš, že si aspoň ze začátku sednu někam dozadu a budu se těšit z toho, jak se radují z reálné blízkosti Krista ostatní lidé.
Eva Hájková
Myslela jsem si, že lidem, kteří jsou laděni spíš konzervativně, se daleko více líbí rým a rytmus než volný verš. Proto jsem redakci poslala k otištění v sekci Kultura několik právě takových básní.
Tak teď přidám ještě jednu loňskou báseň o vzkříšení, rytmickou a rýmovanou. I když ten rytmus prý je trochu moc úsečný, jak se kdosi vyjádřil.
.
SOBOTNÍ ODPOLEDNE
Husté černé mraky
visí nad zemí
Nebe za oponou
smutné zdá se mi
Chvílemi ji vítr
trhá na cáry
Duben ukazuje
svoje rozmary
Do duše teď vchází
Bílá sobota
na křídlech ji nese
k bráně života
Vzkříšení se blíží
Tajemnou má moc
Mrtvým život dává
na Velikou noc
Jiří Aron
Je to spíš říkadlo pro konzervativní děti z nedělní besídky. Především ta poslední sloka.
Ta první báseň byla o moc lepší.
Eva Hájková
Ta první byla (zatím) moje poslední.
Vy jste mě překvapil svým zájmem o poezii, pane Arone.
Ta báseň o sobotě se nijak moc nelíbí ani mně. Říkankou bude možná i báseň, kterou jsem sem vlastně chtěla napsat jako první, protože je také o rozbití nádoby, čili tak trochu souvisí s tématem článku.
ROZBITÝ DŽBÁN
Hledám džbán.
Prohrávám.
Co mohu dělat?
S čím mohu pro vodu jít?
Na kusy už je džbán.
A každý střep
samotný bude teď žít.
To, co je na střepy,
to už se neslepí.
Voda se ztratila.
Země ji vypila.
Škoda je nádoby hliněné.
Jinou už nebudu mít.
Nezbývá, než vodu z pramene
nabírat dlaní a pít.
Jiří Aron
Popravdě řečeno dříve jsem měl velký zájem o poezii, ale už zčásti vyprchal. Nyní jsem v kontaktu s poezií výlučně v oblasti křesťanských písní. Některé texty jsou nádherné i po stránce českého jazyka i obrazů, některé připomínají spíš ta říkadla. Nebo bývají různě krkolomné, zejména překlady z angličtiny.
Spíš něž kvůli poezii jsem se Vám ozval kvůli tomu, že jsem vnímal, že přestože se už delší dobu zajímáte o křesťanství, postrádám v textech lásku ke Kristu a těšení se na věčný život s Ním.