Režisér Adam Janata popisuje, co ho vedlo k práci na filmu popisujícího utrpení křesťanů během komunistické diktatury v tehdejším Československu.
Můžete popsat ten moment, kdy jste si uvědomil potřebu popsat utrpení křesťanů během komunismu?
Bylo to prakticky ihned, co jsem slyšel první vyprávění o této době. Bylo pro mě šokující, že se o těchto událostech téměř nemluví, a to ani na úrovni církve. Takže zfilmovat téma o těžké době a hrdinech víry bylo jasné rozhodnutí. Otázka pak byla kdy, a musím říci, že jsem ani nečekal, že příležitost bude takto narychlo, protože první příběhy jsem slyšel teprve před rokem.
Film se bude týkat převážně věřících lidí z baptistické církve nebo také i z dalších denominací?
Hlavními příběhy, které inspirují celý projekt, jsou životy bratra kazatele Cyrila Burgeta a Františka Kolaříka. Oba dva byli kazatelé pražského baptistického sboru na Vinohradech. Tato doba a útlak ze strany STB se však netýkal jen baptistů, takže nevylučuji, že v případném pokračování (natáčení celé série) se nedotknu i dalších příběhů z jiných denominací, protože touto tyranií byly také postiženy.
Ve Vašem textu, který jsme na novinách uveřejnili, píšete o mučení a smrti pražského kazatele Cyrila Burgeta. Víte o smrti dalších baptistů, kteří by zemřeli v důsledku represí ze strany komunistickému režimu?
O smrti dalších nevím. Bratr Burget byl v té době předsedou celé Baptistické jednoty a komunisté tak chtěli tímto případem vyslat jasný varovný signál pro všechny ostatní křesťany. Lidé se pak více báli. Je to něco, co si dnes nedovedeme vůbec představit, když mluvíme o víře. A abych úplně neodbočil, řada dalších křesťanů byla uvězněna, mučena a nucena pracovat v uranových dolech, což mělo samozřejmě zdravotní následky. Takže o přímé smrti nemluvím, ale otázka je, jaký dopad měly samotné události na kvalitu a délku života všech postižených. O psychické újmě a znevýhodnění v běžném společenském fungování ani nemluvím.
SOUVISEJÍCÍ – Křesťanský film – Bůh nepřítel
V souvislosti s utrpením církve během komunismu se více méně hovoří hlavně o katolické církvi. Domníváte se, že je to i chyba evangelikálních církví, že málo zdůrazňují tuto část své historie?
Jak jsem se už zmínil, ze začátku jsem byl šokován. Nyní po všech rozhovorech s pamětníky to chápu. Bylo to něco tak hrůzného, že se o těchto událostech moc nemluvilo ani uvnitř rodiny. Z dnešního pohledu si můžeme říci, že je to škoda, protože zajisté nám tyto události mají co předat. Na druhou stranu, nikdo z nás to nezažil, takže si těžko dovedeme představit, jak těžké to bylo a že možná snažit se zapomenout, je to nejsnazší rozhodnutí. To vše jen vypovídá o tom, jak hrozné to bylo.
Co jste si Vy osobně nejvíce uvědomil během příprav a samotného natáčení?
Určitě jsem si ověřil, že je to silné téma, které má světu, co říci, a to nejen křesťanům. Ze životů těchto hrdinů víry si máme co vzít a bez pochyb je to v první řadě jejich síla víry. Protože „položit život za Krista“ se může jen říkat nebo skutečně naplnit.
Žel křesťané i dnes trpí pro svou víru v některých částech světa. Někdy se hovoří a píše o tom, že dnešní křesťané na Západě často vytěsňují problematiku pronásledování pro víru a utrpení obecně. Máte taky ten dojem?
Upřímně, toto tvrzení slyším prvně. Západní kazatelé a sbory, které sleduji, mají většinou misionářské organizace, které se této problematice věnují a nasazují své životy v boji za evangelium. Jsou to aktuální hrdinové dnešní celosvětové církve. Samozřejmě takovýchto bojovníků by bylo třeba vždycky více, ale jak říkám, nepřijde mi, že by někdo něco vytěsňoval. Samozřejmě hovořím jen za ty sbory a organizace, které sleduji.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Michal Nosál Datum: 22. ledna 2022 Foto: Adam Janata
