Když se můj otec Tim Keller loni podroboval lékařským procedurám, zeptal jsem se ho, jak prezentoval evangelium od osmdesátých let do prvního desetiletí nového tisíciletí. Chtěl jsem vědět, jak jej ovlivnili puritáni, Jonathan Edwards a holandský novokalvinismus. Tatínek (dále o něm budu mluvit jako o Kellerovi) řekl, že v prvních letech, která jej utvářela, nenacházel v překladech novokalvinistů, které kladly důraz na vliv křesťanství na všechno v životě, příliš mnoho zmínek o niterné zbožnosti. (Nemyslím tím, že tvrdil, že Kuyper a Bavinck nepsali o zbožnosti založené na prožitku; jen mu tito autoři nebyli dostupní.)
Hledal tedy spisy o niterné zbožnosti u anglických autorů. Četl Edwardse, Johna Owena a puritány, kteří vesměs přetvářeli reformovanou teologii do osobních, zážitkových vzorů.
Keller pochopil, že musíme mít znalost v srdci, ne pouze v hlavě; intelektuální víra v Ježíše není totéž jako vztah s Ježíšem v proměněném srdci. Pak se pomocí svých novokalvinistických zdrojů setkal s reformační odpovědí na otázku, jak lze v prostředí, které se čím dál tím víc vzdaluje od křesťanství, dávat svým životem najevo víru založenou na prožitku. Jedinečně propojil to, oč se opíral u pietistů (Owen, Edwards) a u kulturně zaměřených novokalvinistů (Kuyper, Van Til, později Bavinck). (Za zmínku – což ovšem přesahuje obzor tohoto článku – stojí fakt, že jen málokteří někdy spojili sílu těchto dvou reformačních tradic v jeden celek; Keller to však udělal, aby mohl evangelium předvést světské kultuře v době jejího vzestupu v posledních dvou desetiletích dvacátého století a ve století jednadvacátém)
SOUVISEJÍCÍ – Tim Keller dává v poselství před svou smrtí tři rady pastorům
O tom, jak Kellera utvářel jeho vztah ke kulturně zaměřenému novokalvinismu,, by se dalo povědět hodně, povšimněme si však Kellerova citlivého vnímání podle vzoru pietismu. Za prvé stručně nastíním kontext; za druhé pietistické hodnoty, jichž užíval k jasné prezentaci evangelia ve svém historickém okamžiku; a konečně uvedu pár možností, jak toho využít pro dnešní církev.
Historický kontext
Pochopíme-li kontext Kellerova života a služby, o kterou usiloval, aby lidi oslovil, dopomůže nám to ke kritickému a strategickému zamýšlení nad našimi vlastními kontexty. Narodil se v roce 1950, kdy se už křesťanství přijímané jako mravní autorita z amerického veřejného života vytrácelo. Ústředním příběhem Západu se stal osvícenský individualismus, s nímž se v 18. století střetl Jonathan Edwards.
Když Keller koncem osmdesátých let minulého století přišel do New Yorku, tvořili evangeliem nejméně zasaženou skupinu, s níž se setkal, odborníci, kteří trpěli tlakem z hlediska kariéry. Patřili k nim zastánci liberální politiky, stále pohyblivější a sexuálně aktivní, stejně jako lidé stahující se do soukromí, osamělí, zaneprázdnění a nedůvěřiví vůči organizovanému náboženství – zvláště vůči křesťanství. Měli sklon přemýšlet o sobě v psychologickém výrazivu a neradi se svěřovali. Neznali odpověď na životní otázky širšího dosahu: kdo jsem? Jaký to má všechno smysl? Poč jsem tady? Proč bych měl dělat to, co dělám? Setkal se i s křesťany, kteří měli problém sladit svou víru s kariérou a vypořádat se s morálním tlakem, jímž velkoměsto doléhalo na jejich osobní život.
Jak zvěstoval Keller v tomto kontextu evangelium?
Dvě pietistické adaptace v Kellerově službě
K oslovení lidí použil Keller v tomto kontextu dvou nových prvků od Jonathana Edwardse.
1. Objevíme-li znovu ospravedlnění z víry, vede nás to ke kajícné poslušnosti a modlitbám.
Za „velkého probuzení“ se Edwards setkal s mnoha lidmi, kteří za důkaz své víry prohlašovali různá znamení a zázraky. Žádné ovoce však potom vidět nebylo, ve skutečnosti spatřil opak – vzrůst závisti, pohrdání, zahořklosti a všeobecné podlosti. Na rozdíl od Charlese Chauncyho, který takzvaná probuzení odmítal s tím, že jde o pouhá citová vzplanutí, se však Edwards nevzdal myšlenky, že je možno opravdu prožít zkušenost s Bohem. Trval na tom, že důkazem víry nemohou být vnější projevy (1 K 13,1-3), ba ani praktické projevy poslušnosti. Jiní stoupenci probuzení jej kritizovali, Edwards však trval na tom, že jistotu, že jej Bůh přijal, může člověk získat jen na základě dokonaného díla Kristova.
Podobně se v těch osmdesátých letech rozhlížel kolem svého sboru: a zjistil, že jak křesťané, tak nekřesťané si myslí, že Bůh mne přijme za to, že ho poslouchám. Již Kellerův profesor Richard Lovelace poukázal na to,že mnoho křesťanů má sklon zakládat své ospravedlnění na svém posvěcení, místo aby si správně uvědomili, že naopak jejich posvěcení se zakládá na jejich ospravedlnění.
Uvedení této duchovně obrodné dynamiky do praxe vedlo k obrácení nevěřících světáků, a tím i k probuzení formálních křesťanů. Keller často zdůrazňoval: „Bůh vás nepřijal a nepřijme za to, že ho posloucháte; naopak – vaše poslušnost poplyne z toho, že vás přijal.“ Tento prostý obrat je shrnutím toho, co Lovelace přijal od Edwardse. Veškerá poslušnost musí vyplývat z vděčného věřícího srdce; jinak nejde o skutečnou poslušnost.
SOUVISEJÍCÍ – Timothy Keller / Nietzsche měl pravdu
Co nového tím Keller přinesl? Radikálním krokem bylo, že v osmdesátých letech upozornil mnoho křesťanů, kteří učednictví často oddělovali od evangelizace, na to, že základní problém nekřesťanů (nevěřících), totiž nevíra, je tentýž problém jako ten, který trápí křesťany. Jak křesťan, tak nekřesťan ve chvíli, kdy zhřešil, nevěří, že jej Tvůrce všehomíra miluje a ospravedlňuje. Křesťany vzrušilo a zneklidnilo, když si uvědomili, že pokud vidí zdroj svého ospravedlnění jen ve svém posvěcení, neměli asi nikdy tu víru, která vede k přijetí spásy. A nekřesťanům zas pomohl k tomu, aby si uvědomili, že evangelium neříká „hodně se snaž a buď dobrý a pak tě bude Bůh mít rád“; že Boží láska je naopak vepsána do příběhu Bible – že se Bůh snaží získat vzpurné lidi tím, že žije pro ně a zemřel za ně v Ježíši.
Jak ale jednoduše vyjádřit Edwardsův důraz na ospravedlnění? Jak mluvit k lidem mimo církev, nebo k těm, na které se církev často dívá svrchu, aby porozuměli evangeliu i bez znalosti teologické hantýrky?
Keller nám jako výbavu dává jeden princip: „Jsem hříšnější a dopustil jsem se více chyb, než jsem se kdy odvážil si pomyslet, a přitom mne Bůh přijímá a miluje víc, než jsem se kdy odvážil doufat.“ Ta stručná věta shrnuje podstatu evangelia. Keller jasně vyjádřil napětí mezi troskou, jakou je naše nitro, a bezměrnou láskou a přijetím, jež nám Bůh přináší prostřednictvím Krista. Keller ze složitých teologických koncepcí vyextrahoval poselství, které je přístupné všem.
Toto konstatování je mostem, který umožňuje lidem mimo církev, i těm, na které se církev často dívá svrchu, aby porozuměli jádru evangelia, a zve je, aby si do hloubky uvědomili, jak potřebují milost a nesmírnou lásku milosrdného Boha, který čeká, že se stulíme do jeho náruče. Je zároveň vůdčím světlem, které věřícím ukazuje cestu k hlubšímu pochopení jejich identity v Kristu a pomáhá jim k tomu, aby se přetvářejícím, vykupujícím a obnovujícím způsobem setkali s milostí.
Nestačí učení čistě intelektuálně shrnout.
V osmdesátých a devadesátých letech si Keller povšiml, že se křesťané stahují z veřejného života a že jednotlivci v křesťanských rodinách odpadají od víry. Vznikla tak trvalá potřeba pastorace: „Věřím v Boha, ale nevnímám, že by byl tady. Jak mohu zakusit jeho přítomnost?“ Edwards přichází s významnou a přesvědčivou odpovědí: s poznávací složkou (hlavou) se musí propojit složka citová (srdce). Pravé poznání přesahuje intelektuální složku a zahrnuje i složku zážitkovou.
Výmluvně vyjádřil Edwards toto pojetí v kázání „Božské a nadpřirozené světlo,” které se zaměřuje na podvojný charakter poznání:
Způsobilost dodává lidské mysli Bůh dvojím poznáním dobra. Prvním, které je jen teoretické … a druhé tkví ve vnímání srdcem, když srdce v přítomnosti poznávané myšlenky pociťuje radost a potěšení … Je tedy rozdíl mezi pouhým úsudkem, že Bůh je svatý a milostivý, a pocitem lásky a krásy, kterou ve mně ta svatost a milost vyvolává. Mezi rozumovým závěrem, že med je sladký, a vnímáním jeho sladkosti.
Tato myšlenka měla na Kellerovo kázání významný vliv. Kázání pro něj nebylo jen pódiem k předávání informací, ani jen prostředkem k vyvolání citové reakce. Jeho cílem bylo něco více než pouhé intelektuální zpřístupnění biblických pravd; koncipoval svá kázání tak, aby pomáhala posluchačům se těchto pravd dotknout a osobně je prožít.
Na základě přijetí Edwardsova přesvědčení, že duchovní skutečnosti lze objevit díky pozemským zážitkům, rozpoznal Keller v kázání jeho potenciální schopnost překlenout tuto propast imaginativní silou živých obrazů a hluboce působivých ilustrací. Zjednodušující heslo „Jen kažte Písmo“ by Edwards nepodepsal, protože poznal, že úkolem kazatele je víc, než jen celou dobu vysvětlovat a očekávat, že si pak posluchač uvědomí, oč jde.
„Edwards by řekl,“ tak uvažoval Keller, „že když vás pravda o Ježíši Kristu nerozechvěje, nepohne vámi, nerozpustí ve vás ledový balvan, neelektrizuje vás a nepromění – pak jste ji ve skutečnosti nepochopili.“ To je transformační cíl kázání: jít dále než jen k intelektuálnímu porozumění a vést posluchače k setkání s živoucímu pravdami, které jim změní život.
SOUVISEJÍCÍ – Kázání Tima Kellera po útoku z 11. září
Jednou Keller to, jak jej Edwards ovlivnil, zachytil v osobní poznámce:
Edwards mi ukázal, jak jsou mnohá ta vykladačská kázání dvacátého století nedostatečná. Je v nich spousta poznatků a abstrakce. Že však řešením NENÍ vyhledávat … sentimentální historky působící na city., nýbrž naučit se zhmotňovat pravdu konkrétními prostředky – obrazy, ilustracemi a vyprávěním. Kdysi v semináři mne Ed Clowney poučil o kázáních, „jejichž středem je Kristus“ … a Richard Lovelace o Edwardsově službě, jejímž cílem bylo probuzení … avšak nic z toho má kázání doopravdy neovlivnilo, dokud jsem byl uzavřen v evangelikální subkultuře. Tam si u mne cenili tradiční výklad, který toto vše často postrádal … Jistě bych býval tehdy vyznal, že „středem mých kázání je Kristus“, ale ve skutečnosti jsem Ježíše vyzvedal jen jako nějaký příklad a nutil lidi, aby žili jako on. K mému probuzení bylo třeba intenzívních zkušeností s kázáním v New Yorku … Když jsem se začal střetávat s poznáním, co je třeba změnit, začal jsem si uvědomovat, že potřebuji všechny ty teologické a historické prameny.
To by nás mělo vést k nadechnutí a k otázce: které nevyužité zdroje by mohly zlepšit náš přístup, budeme-li ochotni jich využít ke změně? Dovolujeme-li, aby potřeby našeho nynějšího kontextu měly vliv na to, jak budeme představovat evangelium, jak jinak bychom mohli tuto prezentaci utvářet? Keller už měl k dispozici různé koncepce, pravdy, kategorie i obsah. Ještě se ale potřeboval střetnout s naléhavými potřebami nového kontextu. Tento proměňující posun nezměnil pravdu Písma ani charakter evangelia, přetvořil však způsob sdílení těchto věčných pravd. Postaral se o to, aby našly odezvu u různého posluchačstva – tedy o všeobsáhlý proces přizpůsobení kázání kontextu.
Dobrá zpráva pro každý věk
O čem se z toho můžeme poučit?
Za prvé nám rozbor Kellerových pietistických hodnot ukazuje, že evangelijní dobrou zprávu není třeba znovu objevit. Kdysi – jako nováček mezi kazateli – jsem úpěl, že nepředkládám nic nového. Keller mi – s „taťkovským“ kloboukem na hlavě – odpověděl: „Nemám v těle ani jednu originální kost. Všechno, co jsem kdy řekl, vzešlo od někoho jiného.“ To je důležité: cílem žádného kazatele ani křesťana by nemělo být objevit něco nového. Jestliže je dobrá zpráva evangelia objektivně pravdivá, není třeba ji měnit. Pro svou útěchu si připomeňme, že naším úkolem není udělat něco nového. Dobrá zpráva evangelia nepotřebuje být objevena znovu.
Za druhé si Keller posvítil na rozhodující princip: evangelium se nemění, avšak kultura ano. Naše měnící se kontexty vyžadují neustálé přehodnocování způsobu, jímž vykládáme evangelium. Posluchači protestanty prezentovaného evangelia v devatenáctém a na počátku dvacátého století – to bylo biblicky vzdělané obyvatelstvo, které okamžitě chápalo například termín „hřích“. Keller se však setkával s jedinci žijícími po uplynutí osmdesátých let, kteří takové základní pojetí a termíny zpochybňovali. Evangelium pro ně „neobjevil znovu“, avšak přizpůsobil svůj přístup.
Použil Augustinovy formulace, která ukazuje srdce ne jako orgán bez lásky, nýbrž jako útočiště lásek postrádajících řád. Z dobrých věcí se staly ty nejhorší, které porušují životní rovnováhu. Pro posluchače, kteří se bránili termínu „hřích“, použil jazyka z oblasti modlářství: nenáležitě považovat něco za tak důležité, že to vede až k uctívání, které má škodlivé následky. Keller jednotlivcům nevytýkal neznalost určitých kategorií, nýbrž překládal pro své posluchače evangelium do termínů, které jim byly dostupné. Dal tak najevo hluboké porozumění svému kontextu.
To by se mělo odrážet i v našem přístupu. Musíme dobrou zprávu průběžně přizpůsobovat kontextu (nikoli ji měnit!), aby u našich lidí s jejich vyvíjejícím se způsobem chápání nacházela odezvu. Jakými novými způsoby prezentujeme evangelium lidem, které chceme oslovit?
Za třetí má uprostřed kulturních posunů zásadní význam rozpoznat permanentní paralely napříč historickými kontexty. Pátrání po tom, jaká ponaučení si můžeme odnést z prezentací evangelia v minulosti, není jen procvičováním dějepisu – je to cenný zdroj pro komunikaci v současnosti. Je to výzva, abychom pravdy o hříchu, přijetí a lásce dnešnímu pokolení, pro které nemusejí být okamžitě srozumitelné, překládali do jeho výraziva.
Stále má zásadní význam informovat o tom, že s nevírou se potýkají všichni, křesťané i nekřesťané. Pouhé zdůrazňování intelektuálních poznatků nestačí; evangelium si žádá aktivaci osobního prožitku a proměny, která vede k přetvoření. Evangelium také není jen pojmem; musí námi také pohnout a změnit nás. Rozlišujeme pečlivě, co v našich historických kontextech přetrvává a co ne? Dbáme o to, aby naše prezentace evangelia přemostily propast mezi někdejšími a nynějšími skutečnostmi?
A konečně – přetvářející moc evangelia musíme neustále překládat jak po křesťany, tak pro nekřesťany. Mnoho křesťanů možná teoreticky věří, že „mne Ježíš přijímá, a proto vedu dobrý život“, ale v praxi si myslí: „Vedu dobrý život, a PROTO mne Ježíš přijímá.“ Tento rozpor mezi teorií a praxí se projevuje jako všepronikající úzkost, nejistota a přílišné kritizování jiných.
Především přitom chybí prostor pro osobní zkušenost s Boží přítomností a láskou. Evangelium se v těchto případech, místo aby bylo živoucí realitou, smršťuje na teoretický pojem, který nezapustí kořeny v hloubi srdce. Chceme-li překlenout tuto propast, musíme pravdu evangelia neúnavně a nepřetržitě překládat. Dbát o to, aby jeho přetvářející moc nebyla chápána pouze jako nějaké učení, nýbrž aby ji posluchači (působením Ducha svatého) hluboce prožívali a aby se v našem každodenním životě projevovala i navenek.
Jedině když křesťané vskutku znovuobjeví Dobrou zprávu, uvědomí si, že si dříve mysleli, že jí rozumějí, ale že ji tehdy ve skutečnosti nepochopili. Nyní jí však porozumějí (alespoň více než předtím), protože se začne vytrácet jejich úzkost, hněvivost, závist i nedostatek odolnosti a nahradí je spokojenost, vděčnost a pokoj. Což se stane lákavým i pro nekřesťany: jedině když si uvědomí, že křesťanství není jen nějaká okázalá varianta na téma „buď poslušný a dočkáš se přijetí“, nýbrž úplně nová cesta k tomu, aby prožili bezpodmínečné přijetí a spatřili vše v novém světle, takže je to povzbudí, aby se odvážili radikálních změn – bude to na jejich život mít přetvářející vliv.
Autor: Michael Keller Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 30. ledna 2024 Foto: Redeemer Prebysterian Church – Tim Keller Překlad Ivana Kultová
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
