A co když je křesťanský život volání do docela obyčejného života?

Během svého dospívání jsem řešil otázky, které řeší každý mladý člověk, nehledě na to, jestli je věřící nebo nevěřící. Zajímá nás, čím budeme a jak se zapíšeme do pomyslné kroniky historie. Pokud se zeptáte dětí ve školce, snad každé má své vysněné povolání – od astronauta, přes policistu, lékaře až po popeláře. Jakoby v nás vězela nevymazatelná touha po tom něčeho dosáhnout, možná být přínosem světu kolem nás a přiložit ruku k dílu, aby byl lepším místem, než doposud. Zdá se, že to nemá nic společného s tím, čemu věříme. Je tomu opravdu tak? Co když je biblické křesťanství volání k obyčejnému a možná až nudnému životu?

Když mi bylo devatenáct roků, protloukl jsem se školními léty až do maturitního ročníku a kromě této „zkoušky dospělosti“, před očima stála výzva co dál. Jakou školu studovat? Čemu se věnovat? Kromě toho mít jasno, co chci, ještě zbývalo tento plán realizovat a na vysněnou školu se dostat a v ideálním případě ji i úspěšně dostudovat. Vždycky jsem chtěl být právníkem a nikdy o tomhle směřování nepochyboval, ostatně i rodiče to kvitovali. Ani mé obrácení ke Kristu pár roků dříve tohle nenegovalo – „vždyť se nemusím věnovat advokacii a obhajovat zločince, právničina se dá dělat i s čistým svědomím,“ říkal jsem si. Tenhle plán začal dostávat první, avšak vážné trhliny, když jsem se na právnickou fakultu v Brně nedostal tak mizivým rozdílem, že jsem musel volat k Hospodinu, proč to tak je. Vždyť jsem se chystal, nepodcenil jsem to! Jediná záložní cesta byla v mých očích podřadná „ekonomka“, na kterou jsem opravdu moc nechtěl. Nic jiného mi však nezbylo. Kde budu pracovat s touhle školou? Kolik budu brát? Jak budu držet reputaci naší rodiny, kde ten, kdo neměl titul a nebyl úspěšný, jakoby neexistoval?

Tehdy jsem začal chápat, že Pán Bůh má pro můj život dost možná jiné kontury, než jak jsem si je kreslil ve své mysli. Navíc mě usvědčil, že velký plán s právním vzděláním a úspěšnou kariérou nevzešel z tázání a hledání na modlitbách, kde mě chce v životě mýt, nýbrž spíše z toho, kde bych se sám rád viděl. Začalo mi docházet, že můj život možná nebude tak jedinečný, jak bych si přál. Pán Bůh však pracoval dále a když se ohlédnu zpět – již jako inženýr – nemohu nevidět rukopis, který v uplynulých sedmi letech Hospodin zanechal. Vnímám, že kdyby život plynul dle mých propozic, nikdy bych neodjel na rok studovat intenzivně biblickou školu do zahraničí. Tedy tam, kde mi Bůh začal klást na srdce volání k tomu, abych Mu vydal svůj život tak, že možná většinu času budu věnovat službě Kristově církvi.

***

Když sleduji křesťany ve svém okolí, jako bychom měli často pocit, že přidáme Krista do jakéhosi duchovního inventáře, ale stále pokračujeme bez zamyšlení v honbě za sny a plány, které s našimi životy máme. Nezpochybňuji naše spasení, ale jakoby obrácení ke Kristu, které zcela mění realitu našich životů, nebylo hodné i přehodnocení našich plánů. Nalezení milosti v Kristu mění naše směřování z věčného zatracení a odloučení od Boží tváře do věčného obecenství a radosti s Bohem. Jak by se mohl změnit kurz našeho věčného údělu, ale spolu s ním neproběhla i korekce kurzu pozemského života, který je v porovnání tak malicherně krátký?

Boží slovo vybízí v 1 Korintským 10:31, abychom „všechno činili k Boží slávě“, nehledě na to, co děláme. Mluví o malých a každodenních věcech, jako je jídlo a pití. O co více záleží na tom, koho nebo co oslavíme tím, do čeho investujeme to nejdražší, co máme – náš čas, naše životy! Mám za to, že se jako křesťané dopouštíme smutného omylu, když naše životy považujeme za něco vlastního, na co máme nárok. Pokud ale pochopíme, že čas svěřený zde na zemi je hřivnou od našeho Stvořitele a Pána, pak se musí radikálně změnit i pohled na to, jak jej prožít a jaké mít cíle.

Nemohu se ubránit dojmu, že pro většinu z křesťanů může být život zdánlivě velmi obyčejný a snad až nudný. Zdaleka ne každý bude úspěšný ve vědě, obchodu či politice. Drtivá většina křesťanů bude chodit do zdánlivě obyčejné práce, přicházet zdánlivě obyčejně za svými rodinami domů a dělat zdánlivě obyčejné domácí práce – pořád dokola. Jistě, mezi křesťany známe i příklady opaku a věřím, že to je součástí Božího plánu a chvála Jemu za to. Moje pointa v tomto zamyšlení však je, abychom přehodnotili, jakým způsobem se díváme na naše životy. Zdánlivě obyčejný totiž nemá mít negativní konotaci. Pokud máme v životě Krista a tedy i opravdový smysl, skutečnou naději a nový směr, pak žádný z našich dní není obyčejný! Nové ráno spolu totiž nese nový čas chození s Pánem, nové příležitosti naplňovat poslání, které jako Církev máme (Matouš 28:19-20), nové otevřené dveře k tomu svědčit o lásce a milosti, které se nám samotným nezaslouženě dostalo.

Povzbuzení, které bych prostřednictvím tohoto článku chtěl předat, je spojené s radostí a spokojeností. Namísto naříkání jak obyčejný život máme a že nevynikáme z davu si vzpomeňme, kde bychom byli bez Krista. Ach, jaká milost! Co by nám prospělo, kdybychom získali celý svět a všechno jeho uznání, ale ztratili své duše? (Marek 8:36) Každý den v naději Boží a životě věčném je mnohem více, než ta největší „jízda“, kterou si jen dokážeme představit.

Věřím, že už začíná dávat smysl, proč jsem na začátku článku nastínil, že naše plány s životem mají co dočinění s tím, čemu a v koho věříme. Pokud jsme našim pánem my samotní, pak dává smysl, že chceme život po svém. Pokud je však našim Pánem Ježíš Kristus, potom se mu musí naše plány podřídit. Neexistuje nic jako promarněný život s Kristem a příliš nudný nebo obyčejný život. Také smýšlení poukazuje na absenci spokojenosti s tím, co máme. To, že za nás Kristus položil život, svatý za hříšné, a vysvobodil nás z prokletí hříchu (Římanům 5:8) – to je nesrovnatelně více, než jakákoliv pozemská výsada.

***

Až budete příště přemýšlet o tom, kam se ubírá, nebo snad ještě teprve ubírat vaše budoucnost, nevynechejte ze svého uvažování Pána Pánů a Krále Králů. Možná naše životy nebudou vyčnívat nad ostatními a budeme pomyslné „šedé myšky“. Pokud však jsme Boží děti, náš život už je neobyčejný! Skutečnost, že jsme smířeni s Bohem, je jedinečná, nezasloužená a úchvatná. A tak, namísto reptání – proč je náš život obyčejný – spočiňme v moudrých rukách Božích s tím, že každé místo, kde se můžeme kdy nacházet, je příležitostí – k tomu, abychom Jej zvěstovali, abychom mu sloužili, abychom jej oslavili. Tedy přesně k tomu, k čemu jsme byli stvořeni.

Ostatně, nezapomeňme na to, co říká Boží slovo. Naše životy nebude Hospodin měřit podle toho, čeho jsme dokázali a co jsme udělali. Dokonce ani podle toho, jak vyčnívaly nad ostatní křesťany. Měřítkem v onen den, kdy Pán posoudí naše dílo, bude to, pro koho jsme život prožili a věci dělali – nehledě na to, jak zdánlivě obyčejnými byly. Podle 1. Korintským 3:10-15 bude život křesťana podroben zkoušce podle jeho motivů. Tak jako oheň zkouší ryzost kovů, bude vyzkoušena ryzost všech skutků. Jen co bylo vykonáno pro Krista, obstojí. Vše ostatní shoří a jako by nikdy nebylo.

***

Co říci závěrem? Nezáleží na tom, jak výjimečný bude náš život. Nezáleží na tom, kudy povedou naše cesty, ale jaký bude náš cíl a motivace. Jedině Kristus, Jedině Bohu buď sláva!

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autor: Tomáš Ilgner  Datum: 15. listopadu 2019  Foto: Pixabay – ilustrační