Charles Grandison Finney byl americký presbyteriánský duchovní a lídr Druhého velkého probuzení ve Spojených státech. Je také nazýván otcem moderního probuzenectví. Jeho náboženské názory ho rovněž vedly k podporování sociálních reforem jako například zrušení otrocví nebo podpora rovného přístupu ke vzdělání pro ženy a Afroameričany. Noviny Křesťan dnes přinášejí na pokračování jeho životní příběh a jeho vyučování o probuzení.
Když bylo Finneymu 32 let, oženil se. Bylo to v říjnu 1824. Jak úzce byl spojen se svou manželkou, uvidíme později. Naléhavé úkoly jej nutily, aby hned po svatbě nechal svou ženu samotnou. Volaly jej mnohé sbory, které toužily po evangelizaci. Bylo nutné začít práci v Perchu, hned nato v Riveru, pak v Brownville a Le Rayville. Všude vznikl nový život. V Le Rayville se po několika týdnech obrátila k Pánu většina obyvatelstva, mezi nimi i místní soudce, nejvlivnější muž v kraji. Požádal Finneyho, aby se u něho na čas s manželkou ubytovali.
Nedaleko Le Rayville, v Ruthlandu, světáckém městě, se stala následující událost: Finney měl kázat v jednom kostele. Cestou spěchal a usedl celý zpocený do jedné z lavic, protože přišel brzy. Pozvolna se lavice naplňovaly posluchači. Najednou slyší Finney šustot drahých šatů. Když se obrátil, spatřil mladou, pyšnou dámu, která dávala najevo, že jí jde o to, aby na sebe upoutala pozornost. Žena se posadila do lavice, hned za Finneyho; ten se k ní obrátil a tázal se jí šeptem: „Přišla jste, abyste v domě Božím obrátila všecku pozornost na sebe a abyste si přivlastnila úctu, která patří Bohu?“ Dáma se začervenala; leknutí její bylo o to větší, když hned nato uviděla, jak člověk, který jí napomenul, vystupuje na kazatelnu. Po kázání vyzval Finney ty, kteří by se chtěli vydat Pánu, aby přišli vpřed. Ona dáma byla první, která povstala, poklekla před kazatelnou a hlasitě plakala.
[adrotate banner=“22″]
I mnozí jiní přišli a nalezli jako tato žena pokoj s Bohem. Ještě po letech měl Finney příležitost přesvědčit se, že tato mladá dáma, kdysi tak pyšná, zůstala Pánu věrná a sloužila Mu. V Readingu se podobně obrátil jistý advokát, jeden z nejpřednějších mužů města. Přišel do shromáždění, aby si s Finneyem promluvil.
Oslovil jej: „Jsem ztracený člověk a nemyslím, že je pro mne ještě naděje. Studoval jsem v Pricetonu. Tam mi probudil Bůh svědomí, jakož i dvěma mým přátelům. Šli jsme tedy společně k řediteli ústavu, doktoru Ashbelu Greerovi, abychom se ho zeptali, co máme dělat. Potěšil se z našeho příchodu a dal nám následující ‚Nejprve se vzdalte veškeré špatné společnosti, za druhé čtěte pravidelně Bibli a za třetí proste Boha o nové srdce. Podle toho jednejte a Bůh vás obrátí.“
„A co dál?“ vyzvídal Finney. „Poslechli jsme tu radu. Odpověď od Boha však nepřicházela a my jsme přestali a ztratili touhu dosáhnout spasení. . „A . .“, dodával se slzami v očích, „moji oba přátelé podlehli opilství a jsou už mrtví a nedosáhnu-li já milost k pokání, budu je následovat.“
Finney pozoroval v obličeji vypravujícího známky opilství, ač to bylo ráno a advokát byl střízlivý „Ukazoval jsem mu“, vypráví Finney, „že zarmoutil Ducha svatého tím, že očekával od Boha něco, co vlastně Bůh očekává od něj. Že Bůh nemůže činit něco za něj, co je jeho úlohou. Bůh žádá pokání a nemůže ho činit za něj. Bůh žádá víru a nemůže věřit za něj. Bůh žádá, aby se Mu odevzdal a nemůže se odevzdat za něj. Snažil jsem se mu ukázat, jak působí Duch svatý, aby přivedl hříšníka k pokání a k obnovení srdce. Nejprve přivádí hříšníka k sebepoznání a vybízí jej, aby zanechal hříchů, a tak utekl budoucímu hněvu, a aby šel k Pánu Ježíši.“
„A což necítíte sám“, pokračoval Finney, „působení ducha Božího ve svém svědomí v tomto okamžiku, že vás vybízí, abyste se Mu odevzdal, věřil mu a hledal nové srdce“?
„Samozřejmě“, odpověděl advokát. „Cítím a vidím to všechno. Ale nejsem už od Boha opuštěn? Nepromarnil jsem již čas milosti?“
„Ne! Naopak je zřejmé, že vás Duch Boží vede k pokání a vzbuzuje ve vás touhu, abyste se ho snažil dosáhnout.“ „Právě to, co mne znepokojuje, by mělo být působení Ducha svatého?“ Tázal se muž. „Zajisté“, pravil Finney v plném přesvědčení jako lékař, který má zkušenosti. „A to je právě důkaz, že nejste od Boha opuštěn. Nechtěl byste právě nyní uposlechnout Božího hlasu a vrhnout se k nohám Ježíšovým?“
Advokát padl na kolena a dojatými slovy dával najevo, že se odevzdává Bohu. — „Ó kdyby Dr. Greer s námi mluvil takto“, dodal, „byli bychom se hned tenkrát obrátili. A moji přátelé podlehli, a jaká milost — jaká podivuhodná milost — já jsem zachován!“
Nejhorší je snad jednat s nevěřícími. Ale i s těmi si Finney věděl rady. Jeden případ z Rochestru to dokazuje. Jistý dobře postavený muž, který se dal ovládat pochybnostmi, řekl Finneyovi: „Jsem pochybovač. Dokážete-li mi, že je Bible slovo Boží, budu rád“. — „Věříte v existenci Boha? tázal se Finney.“ „To věřím; nepatřím k ateistům,“ odpověděl muž.
Finney mu položil další otázky: „Jak ctíte Bohu? Milujete Jej? Myslím, že dle svého poznání, byste se Mu měl snažit sloužit a uctívat ho“ „Ano, to bych měl,“ připouští muž. „Jednal jste podle toho?“ otázal se Finney „Ne, musím vyznat, že jsem nedělal, co bych měl ,“ přiznává muž.
„Tak vidíte“, řekl mu Finney. „Proč bych vám měl tedy sloužit k dalšímu poznání, když nejednáte dle vlastního poznání?“ A po chvilce pokračoval: „Budete-li z toho činit pokání, že jste nejednal v souladu se svým poznáním, a rozhodnete se ctít Boha dle svého poznání a plnit jeho vůli, pak se vám pokusím ukázat, že Bible je Boží slovo, vždyť dokud se v této věci nezměníte, bylo by to marné.“ — Finney nenabídl hostu židli, pro muže to bylo znamením, že jejich rozmluva skončila a on odešel se slovy: „Nežádáte ode mne nic, co by nebylo rozumné.“
Ráno druhého dne zaklepal někdo na Finneyovy dveře. Stál tu onen pochybovač. „Pane Finney„, zvolal. „Bůh učinil zázrak!“ A vyprávěl mu, jak byl náhle osvícen Bohem a jak se octnul před Kristem Ježíšem, jen když byl ochotný činit Boží vůli.
Zdroj: jesus.707.cz
Foto: Wikipedia
