Šla jsem po Karlově mostě. Byl květen. Bylo mi patnáct a byla jsem za školou. Najednou jsem uslyšela kytaru – stáli tam dva kluci a zpívali křesťanské písně. Posadila jsem se, poslouchala a k některým písním jsem se i přidala. Za chvíli se mě jeden z nich zeptal: „Ty jsi věřící?“ Chvíli jsem nevěděla, co říct. A pak jsem odpověděla: „Já nevím, kdo jsem.“
Moje cesta k Bohu začala už dávno před tím. Holka z nevěřící rodiny, které vrtalo hlavou, jestli je to náhoda, že jediná spolužačka, která se k ní chová vytrvale hezky, je katolička. Ve třinácti jsem začala číst Bibli a došla k závěru, že Bůh existuje a Bible je pravdivá. Bibli jsem četla pravidelně a vypisovala si z ní verše do malého notýsku. Červeně jsem si podtrhla verš Jan 3, 16: „Neboď Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl živo věčný.“ Začala jsem se považovat za křesťanku. Bylo ještě před revolucí, být věřící mělo tak trochu protistátní nádech. Snažila jsem se chodit na bohoslužby různých církví, před rodiči jsem ale svou víru tajila. Když pak zjistili, že jsem si začala dopisovat s jednou řádovou sestrou, jejíž adresu jsem našla na nějaké kostelní nástěnce, bylo z toho doma velké drama. Moje hledání to ale nijak neumenšilo, spíš naopak.
Čím více jsem ale četla Bibli, tím více jsem měla dojem, že nemám u Boha šanci. Připadalo mi, že Bůh čeká, co špatného zase udělám. Víc a víc jsem viděla, že nejsem schopná dosáhnout Božího standardu, a cítila jsem se před Bohem špinavá. Prošla jsem si několika pubertálními láskami a každý rozpadlý vztah mne vedl do většího pocitu beznaděje. Rostl ve mě strach, že můj život dopadne dost špatně. Můj tehdejší kluk zrovna začínal s drogami a já měla pocit, že spolu s ním se řítím po spirále někam hluboko dolů. Stále častěji jsem chodila za školu. Asi půl roku jsem se skoro každý večer brečela a modlila se: „Bože, prosím, zachraň mě! Něco udělej!“
[adrotate banner=“20″]
A pak jsem šla po Karlově mostě a tam uslyšela tu otázku: „Ty jsi věřící?“ A najednou jsem nemohla odpovědět, že ano, jako tolikrát před tím. Vypadla ze mne ta podivná, a přitom pravdivá odpověď: „Já nevím, kdo jsem.“ Tehdy jsem poprvé slyšela o tom, že mě Bůh má rád. Nic takového jsem v žádném kostele žádné církve před tím neslyšela. Připadalo mi to, že ti dva kluci jsou naprostí blázni. Mě? Jak by mě mohl mít Bůh rád? Jak by mě vůbec někdo mohl mít rád? Než jsem ale odešla, vzala jsem si přece jen na jednoho z nich telefon. Zavolala jsem mu po dvou týdnech. Sešli jsme se, já opět za školou, pod sochou věrozvěstů Cyrila a Metoděje. A tam jsem od něho slyšela ten známý verš – Jan 3, 16. Jen místo „svět“ dosadil moje jméno. Něco se ve mně zlomilo a já se tam tehdy na místě modlila. Za Boží odpuštění. Za Boží milost. Za to, aby Ježíš vzal do rukou můj život. Najednou jsem věděla, že se to stalo. Že Bůh odpověděl na moje zoufalé volání. Že „něco“ udělal a že můj život už nikdy nebude stejný. O měsíc později jsem byla pokřtěná.
Občas slýchám, že pouliční evangelizace je zbytečná, že nefunguje. Jsem důkaz, že fungovat může. Od té doby se toho stalo hodně. Mohla bych vám vyprávět o tom, jak těžké pro mé rodiče bylo, že jsem se rozhodla následovat Ježíše. Nebo o tom, jak jsem našla své místo v církvi. O tom, že jsem o pár let později potkala skvělého muže, se kterým mám tři děti. Či o tom, jak mi Bůh v různých oblastech mého života pomáhá. Mohla bych vám vyprávět i o těžkých chvílích, pochybnostech, rozpadlých přátelstvích. O chvílích, kdy se mi nechtělo být na světě. Ale vždycky, když se ohlédnu a všechno to sečtu, vyjde mi to samé. Nikdy nebudu litovat chvíle, kdy jsem uvěřila, že Bůh mě miluje.
