Dan Drápal / Nejsem hoden…

Církev je jediné společenství lidí, v němž podmínkou členství je nehodnost kandidátů.

V poslední době jsem si vyměnil několik dopisů (vlastně e-mailů; na klasické dopisy už vesměs jen s nostalgií vzpomínám) ohledně takových základních témat, jako je obrácení, jistota spasení, vztah k Ježíši Kristu, role církve aj. Jde vesměs o základní témata, o kterých už jsem toho dost napsal. Zmíněný bratr nemůže pochopit, jak jsem se mohl stát kazatelem, když jsem „neznal Pána“. 

Proto se k tomuto tématu chci vrátit, byť už předem vím, že ho v tomto článku nepojednám vyčerpávajícím způsobem. 

SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Morální dilema migrace II.

Každý z nás je jedinečný. Každý z nás má svůj vlastní příběh. I můj příběh je jedinečný, a docela chápu, že pro mnohé těžko pochopitelný. 

Kupříkladu moje maminka pocházela z kazatelské rodiny a v církvi žila od nejútlejšího dětství. Její dědeček byl jednou z nejvýznamnějších osobností tehdejší Svobodné církve reformované (dnešní Církve bratrské). Říkala mi, že si nepamatuje dobu, kdy by nevěřila. Jelikož ale vyrůstala v evangelikální církvi, v níž se kázalo pokání a znovuzrození, očekávalo se od ní, že se také obrátí. Ona tomu ovšem nerozuměla. Cítila určitý tlak. Vyřešila to tím, že na jedné evangelizaci „vstala na výzvu“, a byla tedy v očích ostatních „obrácená“, a vše bylo v pořádku. Dala se rovněž pokřtít, nicméně říkala mi, že křest pro ni nebyl tak významný krok jako pro jiné. 

Nemám sebemenší pochyby, že skutečně milovala Pána a že mu byla věrná a současně od něj čerpala sílu, nejvíce snad, když byla v padesátých letech několik měsíců vězněna.

 SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Morální dilema migrace

Jelikož znala ten tlak prostředí, snažila se mne i mého bratra vychovávat jinak, bez onoho tlaku. Kromě toho si vzala muže, který byl evangelík (Českobratrská církev evangelická), a v této denominaci zmíněný tlak neexistoval. To sice zní pěkně, problém byl v tom, že v této církvi se o obrácení a pokání nemluvilo (až na některé sbory) vůbec a na evangelikály se často hledělo spatra (a já jsem tento neblahý postoj zpočátku plně sdílel). Dnes si myslím, že maminka ve snaze na nás nijak netlačit to možná přehnala maličko na druhou stranu – o víře se u nás sice mluvilo, ale asi méně, než by bylo zdrávo.

Já jsem vedl hříšný a nezodpovědný život a přišla doba, kdy jsem narazil do zdi. Byla léta, kdy jsem se ani nepovažoval za věřícího. Bůh mne zavedl do kotelen, kde jsem pracoval jako topič, a vlastně jsem přestal počítat s tím, že jednou uplatním své teologické vzdělání. 

            Své obrácení jsem již vícekrát popsal v různých knížkách a článcích. Realita ale byla taková, že na rozdíl od maminky bylo pro mne uvědomění si, že bez pokání zahynu a že Pán Ježíš je má jediná naděje, něčím naprosto zásadním. Co je důležité, je zda nalezneme vztah k Ježíši Kristu a skrze něj k Bohu jakožto jeho – ale i našemu – Otci.

Dnes vím, že před okamžikem, kdy jsem Ježíše Krista přijal jako svého Spasitele a Pána, jsem tento vztah neměl. Pokud jsem vůbec o víře přemýšlel, chápal jsem ji jako mentální přitakání určitým skutečnostem, které považujeme za pravdivé. To je ovšem něco jiného, než nalezení vztahu s Bohem. Pro mne to uvědomění si, že jsem hříšný, že sám sebe nespasím, a že Ježíš se mi chce dát poznat a chce mne vést, bylo naprosto klíčové, byť rozhodující krok nebyl doprovázen nějakými silnými emocemi.

Otázka, kterou mi mnozí lidé kladli a kladou i dnes, je, na čem ta víra stojí. Jistě, teoreticky se s většinou křesťanů shodneme, že znamením toho, že patříme Bohu a že naším Pánem je Ježíš, je křest. Nicméně každý ho prožíváme jinak. Pro mne byl – na rozdíl od mé maminky – naprosto nezbytný. Ale i pro maminku to byl nesporně krok poslušnosti. 

Pokud se člověk dá pokřtít na základě vlastního vyznání víry, pak si tento křest bude jistě pamatovat, ať už se nechá pokřtít v moři, v řece nebo v bazénu. Proto Pán Ježíš křest ustanovil – když se dáme poslušně pokřtít, a když tímto křtem vyznáme, že přijímáme Ježíše jako svého vykupitele a krále, můžeme si být jisti, že v něj věříme. 

Znamená to snad, že po křtu už nehřešíme? Nikoli. Pokud ale neopustíme svůj vztah s Ježíšem Kristem, hřích nám vadí. Duch svatý, který si v nás učinil příbytek, když jsme činili pokání a přijali Ježíše jako svého Spasitele a Pána, nám nedá pokoj, dokud nebudeme ze svého hříchu činit pokání. Moc hříchu je nad námi skutečně zlomena, a my se stále více svých hříchů zbavujeme – tím, že je vyznáváme před Bohem a přinášíme před golgotský kříž. 

Setrváváme-li na této cestě, zakoušíme to, co Pavel v listu Římanům (8,16) vyjádřil slovy: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ Jak? Prostě víš, že víš, že víš. Jistotu spasení ti dává pouze Duch Boží. Prostě věříš. Tuto jistotu ti nemůže dát otec či matka, kmotr či kmotra, přítel či přítelkyně, kazatel nebo kněz, a nemůžeš ji mít založenou ani na tom, že už nehřešíš a místo toho konáš dobré skutky. Spásu – jako všechny podstatné věci od Boha – přijímáme vírou. Je to dar, nikoli odměna.

A náš život je naplněn vděčností.

Někteří lidé na jistotu spasení reagují velmi negativně. „To nemůžeš vědět! To se pozná až na Božím soudu! Mluví z tebe pýcha!“ Jiní lidé nepřistoupí k Večeři Páně, a když se jich zeptáte proč, odpoví: „Ještě nejsem hoden…“ Odpovídám: Až budeš mít pocit, že jsi hoden, tak k Večeři Páně nechoď. Ta je určena těm, kdo poznali, že nejsou hodni. 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 8. ledna 2025 Foto: Pixabay