Právě jsem se vrátil z konference Království Nebes, kterou jsme pořádali v rámci iniciativy Národní Probuzení (NP). Zaujalo mě tam slovo Prokopa Mejstříka, jednoho z mladých vedoucích NP. Mluvil velmi dobře o našem závazku pro Boží království, kdy zajímavě používal citace ze Starého i Nového zákona. Za základ kázání si vzal 2. knihu Letopisů 14.-16. kapitolu, kde jsou popsány radostné ale i tragické události za vlády krále Asy. Ten na počátku své vlády vedl lid k uzavření smlouvy s Hospodinem. Šlo o velice vážnou a zároveň nesmírně radostnou událost. Během jeho panování tak Izrael zažíval vzácných 10 let míru. Po zhruba 20 letech – uplynula tedy pouhá jedna generace (!) – však Asa porušil svou věrnost slíbenou Bohu, byl nepřáteli poražen, onemocněl, a dokonce ani tehdy nehledal Hospodina. Pak už to byl v lidu Izraele a Judy jeden velký průšvih, který trval v různých obměnách několik staletí. Až teprve když si Židé sáhli na samotné dno vší potupy – kdy je babylonský král přesídlil z jejich země o několik tisíc kilometrů na východ a v podstatě téměř způsobil zánik jejich národa, klekli znovu na kolena a „rozpomněli se na smlouvu s Hospodinem.“
Ano, náš Bůh je Bohem smlouvy. Většinu mého křesťanského života pozoruji paralely mezi osudy generací Židů, jak je popisuje Starý zákon v rovině mnoha staletí a životů nás křesťanů v rovině délky průměrného života: obrácení, smlouva, úspěch, pády, naprosté dno, rozpomenutí se na původní slib Bohu…a takto neustále dokola v různých obměnách. Tímto nehořekuji, nelamentuji nad děním v církvi; jen konstatuji, že obrovské nadšení „celého Izraele“, kdy za jásotu vší země přísahali Hospodinu, trvalo pouhých 20 let. Na druhou stranu, bráno méně historicky: za 20 let obráceného života mnozí znovuzrození Boží mužové a ženy dokázali udělat obrovský kus práce pro světovou misii, křesťanskou literaturu a věrouku obecně, a zanechali tak nesmazatelný otisk v dějinách křesťanstva. Pravdou však je, že ne všichni to „ustáli“ bez velikého pádu. Teď nebudu nikoho jmenovat – nemám vůbec v úmyslu hanět bratra, který upadnul. (Mně se to ostatně stalo taky.) Musíme se hodně snažit, abychom „běželi až pro vítězný věnec“ a „bojovali dobrý boj víry.“ Satan obchází jako lev řvoucí…ale, to přeci všichni vědí. Nebo ne? A pokud to víme, bereme to natolik vážně, abychom se modlili za sebe i za druhé, abychom ve zkouškách obstáli?
SOUVISEJÍCÍ – O smrti a umírání – díl 3.
Mám za to, že Písmo nás vede ve více rovinách než jen v jasném teologickém návodu k danému tématu. Myslím, že právě dějiny Izraele a Judska jsou jakýmsi mementem naší ultimátní lidskosti, která vždy bude…inu – člověčí, tedy tělesná, nedokonalá a proto chybující.
Díky Bohu za Jeho milost a smírnou oběť Ježíše na kříži, kdy si vždy můžeme přijít k Němu pro odpuštění!
Druhou část kázání se Prokop Mejstřík zamýšlel nad Ježíšovým podobenstvím o hřivnách. (Matouš 25, 14-30). Někomu přinesly zisk veliký, jinému menší a někomu nevynesly nic. Ježíš jim pak vyčítá: „Proč jste je nepoložili alespoň na stůl penězoměncům?!“ Penězoměnec byl tehdejší bankéř. Spravoval uložený vklad a po určité době vyplácel úrok – tedy zisk. Prokop, dle mého soudu velmi správně, vykládá toto místo z Písma jako návod pro ty, kteří nejsou „rození“ misionáři, kazatelé, pastoři, spisovatelé či chváliči. Zkrátka nemají „geny“ na oslovování lidí na ulici a nejsou apologety víry na potkání, ani nevedou worshipovou kapelu, která má miliony shlédnutí na You Tube. Domnívám se, že takových je nás většina. Proto bychom se měli „alespoň položit na stůl“ těm, kteří to s hřivnami umějí, a tak podpořit zisk Nebeského království. Jinými slovy: nejsi velký řečník za mikrofonem, ani nevnímáš povolání jet do Afriky a kázat tam Evangelium? Nejsi typ vedoucího, ani nepíšeš objevná teologická díla? Nedokážeš obejmout zapáchajícího bezdomovce nebo sloužit dvacet let narkomanům, kteří si stejně „šlehnou“ znova? Dobře, nezoufej. I tak jsi „údem téhož těla“, kde každý přeci nemůže být rukou či okem. Někdo musí být…třebas nehtem na palci u levé nohy. To však nic nemění na tom, že i ten nehet patří tělu Kristovu – tedy církvi. A jakožto takový by ses měl podílet na celkovém metabolismu tohoto těla.
SOUVISEJÍCÍ – O smrti a umírání – díl 2.
Myslím, že je to skvělá zpráva a návod, jak nebýt od Pána „zhulákán“, až přijde. To hrozí jen tehdy, když nebudeme dělat nic! Pokud se však alespoň „položíme do služby“ jako modlitebníci, donátoři, uvaděči v sále, řidiči, uklízečky po shromáždění, když poskytneme ubytování, postíme se za službu či problémy druhých; když se zajímáme o dění ve svém sboru více než v rovině běžných pomluv; když aktivně hledáme dobro a sytíme vdovu a sirotka – pak naše naděje není jen v přijetí do Nebe, ale rovněž se můžeme těšit na pochvalu a odměnu od Pána.
Přeji proto všem nadšeným pro Boží věci, aby jim jejich elán vydržel. Aby ho denně sytili na modlitbách, když ráno vstanou o půlhodinku dříve, aby mohli prosit za zdar Božího díla v jejich městě a sboru. Přeji jim mnoho zjevení pro jejich skvělé vize a vytrvalost běžet pro věnec vítězů. Nedostane ho totiž každý.
Autor: Ondřej (Andy) Janeta Datum: 12. listopad 2024 Foto: Unsplash
Autor je administrátor iniciativy Národní probuzení, člen sboru My Father’s House Turnov.
Tyto úvahy nejsou vyjádřením stanovisek zmíněných institucí.
Informace o autorovi zde.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
