Na významné osobnosti nedávné historie se snadno zapomíná. Možná jste o Etě Linnemannové nikdy neslyšeli, ale její příběh stojí za připomenutí.
Jako studentka proslulého teologa Rudolfa Bultmanna (1884-1976) v 50. letech 20. století zdědila jeho skepsi vůči Bibli a událostem, jako je Kristovo tělesné vzkříšení. Tyto skeptické názory přednášela svým studentům na německé univerzitě. Když však v 70. letech 20. století dosáhla středního věku, opustila dosavadní trajektorii a vyznala víru v Krista. Během posledních 30 let vyučovala a hlásala pravdu Bible a jejího poselství evangelia. Promlouvala ke studentům a církvím v Německu, Skandinávii, Indonésii, Spojených státech a jinde. Její knihy se dodnes prodávají a rozšiřují mezi věřícími.
Než se budeme zabývat její vírou, podívejme se, jak se vyvíjela skeptická fáze jejího života.
Pouť do nevíry
V dětství na severu Německa navštěvovala Linnemannová kostel jen sporadicky. Vzpomíná si, že její luteránskou skupinu mládeže vyučovali mladí asistenti pastora, kteří se však často střídali. Během konfirmačních lekcí (v raném dospívání) dospěla k závěru, že pastor „nebyl znovuzrozený, a cokoli se [naučila], nedávalo žádné spojení s Pánem“. Evangelia považovala „jen za odlišné životopisy Ježíše“. To, co se naučila, nemělo žádný trvalý účinek na její život.
SOUVISEJÍCÍ – Kázání o sexualitě, které si získalo celostátní pozornost
Po válce hledala smysl života a zúčastnila se desetidenního tábora. Plánovaný řečník se kvůli chřipce odhlásil. Náhradník, který přišel na poslední chvíli, se ukázal jako posila. Linnemannová říká:
„Měl něco zvláštního: opravdu věřil v Krista. Teď bych řekla, že byl znovuzrozený křesťan; v té době jsem o znovuzrození nikdy neslyšela. Jednoho dne se nám tento pastor odvážil říct, že jsme hříšníci a potřebujeme Spasitele – Ježíše Krista. Z asi dvaceti studentů nás asi šest nebo sedm s ním souhlasilo a přijalo Krista. Po našem rozhodnutí následoval den plný radosti a pak se všichni museli vrátit domů.“
Zdá se, že tato víra však neměla dlouhého trvání. O několik měsíců později začala studovat na univerzitě v německém Marburgu. Učili ji, že Ježíšovo zmrtvýchvstání není historický fakt; je to jen představa, kterou sdíleli jeho učedníci. To udalo tón celému jejímu teologickému vzdělání. Dozvěděla se, že navzdory předpovědím Kristova návratu v Písmu druhý příchod nikdy nenastane. Dozvěděla se, že Bible ve skutečnosti není „slovem Božím“; nanejvýš můžete při jejím čtení vycítit dojmy z Boha.
Celkově Linnemannová vzpomínala: „Učili nás, že když něco čteme v Bibli, musíme si uvědomit, že se to nikdy nemohlo stát.“
Díky své píli studentky a talentu vědkyně Linnemannová nakonec následovala své učitele (Bultmanna, Gerharda Ebelinga, Ernsta Fuchse a další) a začala učit. Stala se součástí společnosti učenců, kteří učili univerzitní studenty (mnozí z nich mířili do vedení církve), že Bibli a křesťanskou víru je třeba radikálně reinterpretovat, aby šly s dobou. Jako novozákonní badatelka byla autorkou publikací (včetně Gleichnisse Jesu – Einführung und Auslegung), které patřily k prvním kriticky oceňovaným studiím ženy v branži, kde dominovali muži.
Když se Linnemannová ohlédla zpět, vyznala, že jí Bůh odpustil její kritické názory a to, jak jimi zasáhla generaci univerzitních studentů. Co ji přivedlo k živé víře v Ježíše Krista?
Od kritickému pohledu ke Kristu
Když Linnemannová učila studenty nedůvěře v Bibli, zjistila, že se do ní vkrádá skepse k její vlastní skepsi. „Pán mi pomohl slyšet skutečné evangelium,“ vzpomíná. Stalo se tak v průběhu několika let zdánlivě nepravděpodobných událostí.
Při posuzování disertační práce narazila na dobře doložené zprávy o zázracích, které se děly v afrických církvích. Podělila se o to se studenty, kteří byli šokováni, že univerzitní profesorka připouští možnost, že zázraky jsou skutečné. Studenti se za ni začali modlit. Stejně tak se modlily i jejich rodiny. Byl by to zázrak mít profesorku teologie, která by věřila, že alespoň některé zázraky, o nichž se píše v Bibli, se mohly stát.
Studenti vycítili příležitost a začali Linnemannovou zvát na svá měsíční modlitební setkání. Dlouhé měsíce odolávala. Nakonec přišla. Rok pozorovala lásku studentů, jejich potvrzení spasení skrze víru v Krista a modlitby, o které se dělili – mnohé z nich byly viditelně vyslyšeny. To Linnemannovou fascinovalo.
Jednoho měsíce pak studenty vyzval řečník: „Je tu někdo, kdo chce věřit v Krista?“. Linnemannová říká, že její první reakce byla: „Ach, to není pro mě, protože já už v Krista věřím.“ Všichni studenti se snažili o to, aby se jim dostalo odpovědi. Ale když se ohlédne zpět, přemýšlí:
„To je problém teologů: myslí si, že jsou věřící. Pak to ale zopakoval a zeptal se, kdo je ochoten odevzdat svůj život Kristu. Pak jsem věděla, že je to pro mě. Zvedla jsem ruku, Pán viděl mé srdce a můj život se změnil.“
O Etě Linnemannové jsem poprvé slyšel na začátku osmdesátých let. Její nový život v Kristu se teprve rozbíhal. Byl jsem doktorandem ve Skotsku. Dva z mých spolužáků byli Němci a ti mi vyprávěli o změně jejího srdce.
Začal jsem se setkávat s publikacemi, které odrážely její nový pohled na věc. Časem jsem se s ní seznámil osobně a přeložil jsem tři její knihy, které stále vycházejí: první z nich byla Historical Criticism of the Bible: Methodology or Ideology?
Mezi její další publikace patřil článek zkoumající důkazy o údajném zdroji evangelií zvaném Q. Na někdy neomalený způsob Linnemannové vrhá světlo vtipná historka: známý redaktor časopisu Biblical Archaeology Review Hershel Shanks se pustil do překladu německé verze tohoto článku. Poslal svou práci Linnemannové, aby zjistil, zda bude souhlasit s jejím zveřejněním v časopise. Při čtení jeho překladu Linnemannová nahněvaně reagovala: „To není překlad! Je to podvrh!“ Překlad se jí nezdál přesný.
Shanks měl dostatečně hroší kůži, aby se neurazil. Vyzval ji, aby si našla překladatele podle svých představ, což také udělala. Výsledek následně zveřejnil.
Odkaz Ety Linnemonnové: Pro a proti
Tato výměna názorů se Shanksem odhaluje jeden aspekt Linnemannové odkazu: ne vždy byla v jednání s ostatními diplomatická. Měla pocit, že evangelikální učenci by měli být na válečné stezce proti „historicko-kritické teologii“ (jak ji označila), která ovládla západní biblistiku. Někdy byla nespravedlivá vůči evangelikálním kolegům (zejména Němcům), kteří v této misi nebyli na stejné vlně jako ona.
Přesto se domnívám, že v jiných ohledech můžeme její dílo hodnotit příznivě. Před lety jsem hodnotil recenze její poněkud svérázné práce o synoptické problematice. Tehdy stejně jako nyní se domnívám, že předložila správné argumenty a nabídla skutečně kritický pohled na téma, kde příliš mnoho lidí považuje příliš mnoho za samozřejmé… a kde konsenzus o řešení tohoto „problému“ stále uniká.
V době „ex-evangelikalikálů“ je přínosné uvažovat o její trefné kritice obecně liberální teologie, která málem udusila její víru – a kterou někteří nespokojení evangelikálové zřejmě rádi alespoň částečně schvalují.
Především je však povzbuzující připomenout si působení Boží milosti, která Linnemannovou vyvedla z temnoty skepticismu, jemuž se naučila a který se snažila vštípit svým studentům. V úvodu jejího písemného svědectví je uvedeno toto:
Chci vám předat své svědectví, které začíná veršem z Božího slova, 2. Timoteovi 3,16: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k vyučování, kárání, nápravě a výchově ve spravedlnosti.“ V tomto verši se píše, že „Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k vyučování, kárání, nápravě a výchově ve spravedlnosti“. To je velmi důležité. Desítky let jsem byla teoložkou, ale o inspiraci Písma svatého jsem nevěděla. Musela jsem se znovuzrodit, abych to zjistila.
Linnemanové příběh není ojedinělý. V roce 2011 Mary Schertzová, profesorka Nového zákona na anabaptistickém mennonitském biblickém semináři, zveřejnila zprávu o zásadní změně svého pohledu na svět. Od odmítání „představy osobního vztahu s Ježíšem“ přešla k navázání tohoto vztahu.
Mnoho biblistů a teologů samozřejmě vyznává víru v Krista. Mezi učenci v mezinárodním měřítku jsou však ve výrazné menšině. Univerzitní svět není přátelsky nakloněn představě Bible zjevující pravdu a jediného pravého živého Boha zjeveného v Ježíši Kristu.
O to více proto děkujeme za příběhy, jako je ten Linnemannové a Schertzové. Boží slovo není v poutech (2 Tim 2,9), i když mocné instituce, mainstreamoví vědci a normativní společenský pohled popírají, že takové slovo vůbec existuje.
Autor: Robert W. Yarbrough je profesorem Nového zákona na Covenant Theological Seminary v St. Louis ve státě Missouri. Je také aktivní v oblasti šíření evangelia na různých kontinentech.
Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 8. srpna 2024 Foto: The Gospel Coalition
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
