Dan Drápal / Stále je co obdivovat

Nedávno jsem meditoval nad jedním z nejznámějších biblických veršů: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. (Ze souvislosti vyplývá, že to „všechno“ jsou základní tělesné potřeby – jídlo a pití, ošacení.) A přemýšlel jsem o tom, co vlastně hledáme. Domnívám se, že je to především zdraví. I mezi křesťany slýcháme při rozloučení: „Tak se mějte dobře a hlavně to zdraví, že?“ Dále bychom mohli uvést prosperitu a význam. A dnes ve stále větší míře i pomoc od duševního strádání – nás samotných i našich dětí.

Když jsem se nad tím zamyslel, dospěl jsem k závěru, že křesťané a nekřesťané se v této věci příliš neliší. I my hledáme zdraví, prosperitu a význam. 

 SOUVISEJÍCÍDan Drápal / Proč projevovat úctu

Ježíš nám nevyčítá, že hledáme tyto věci. Dokonce nás ujišťuje, že náš nebeský Otec ví, že tyto věci potřebujeme. 

Problém je v prioritách. Většina z nás ví, že i zítra bude mít co jíst, a že ani zítra nebude nikdo z nás hledat, „kde by hlavu složil“. Co nám tedy schází? Co znamená „hledat Boží království?“

Člověk může být těžko šťastný, když jen tak přežívá ze dne na den. Ostatně k tomu nás Bůh nestvořil. Potřebujeme vědět, jaké nám určil poslání. 

 Naše poslání od Boha má celou řadu rovin. Rodiče mají poslání dobře vychovávat své děti. Posláním manželů je činit dobré jeden druhému. Někteří lidé mají určité konkrétní poslání v církvi, v těle Kristově. 

 SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Jsme schopni změnit názor?

Na jedné rovině se ale můžeme sejít všichni: Jsme tu od toho, abychom oslavili Boha. A církev jako celek je tu od toho, aby adorovala. 

  

U předchozí věty se zastavím, protože pro mne znamená mnoho. Kdysi jsem byl ve velkém trápení, ve velké krizi. A nečekaně mne navštívil evangelický farář Luděk Rejchrt z Prahy-Braníka. Přišel mě potěšit, a během rozhovoru, který netrval nijak dlouho, vyslovil tuto větu: „Církev je tu od toho, aby adorovala.“ 

            Aniž to můj kolega tušil, pomohl mi víc, než kdyby mne nějak psychologicky rozebíral. 

            Jordan B. Peterson často říká, že zabývat se sebou samotným je téměř totéž jako trpět depresemi. Řídím se radami těchto moudrých mužů a hned jak se ráno probudím, pomyslím na Boha, na jeho svatost, na jeho velebnost, na jeho milosrdenství. Podívám se z okna a děkuji Bohu za hluboké lesy na Zlatém Chlumu, které mám před očima. A je to pro mne stále důležitější. Snad díky tomu jsem nepoznal to, čemu se říká „Krize středního věku“. Vím, jaké je mé poslání. 

Proto všem křesťanům radím: Udělejte si čas a pohovořte si s Bohem o tom, jaké je vaše poslání.

 Mnozí, ne-li všichni, máme nějaké trápení. Někdy se ho nezbavíme ani do konce pozemského života. To ale nemění nic na tom, že Bůh je dobrý, plný milosti, a vší chvály hodný. Snad nikdo netrpěl tolik jako biblický Jób. Když se nakonec s Bohem setká, ani nestačí položit Bohu všechny otázky, které mu chtěl ve svém trápení položit. Bůh mu ukazuje velkolepost stvoření a Jóbovy otázky náhle nejsou důležité. 

Psal jsem, že křesťané i nekřesťané často hledají totéž. Jedním z projevů je, že (někteří) lidé čekají, že církev jim pomůže vyřešit jejich duševní problémy. Církev je pro ně jakousi alternativou Linky důvěry. Psychologové a psychiatři mohou jistě v konkrétních případech hodně pomoci, a pastorace skutečně může být alternativou. Nicméně „světský“ psycholog či psychoterapeut vám neporadí, abyste chválili Boha za všechnu tu krásu, která nás obklopuje. Já nevím, jestli budu schopen tomu nebo onomu člověku pomoci. Některým jsem pomohl, mnohým patrně ne. Vím však s jistotou, že pokud se člověk neobrátí k Bohu a k něčemu, co není on sám, ze svých depresí se nevyhrabe. Onen kolega, který řekl, že církev je tu od toho, aby adorovala, mi mohl vypočítávat chyby, kterých jsem se v životě dopustil. O některých jistě věděl. Nicméně on řekl něco, co způsobilo, že jsem přestal přemýšlet výhradně o svém trápení. Bůh je veliký, přestože nám se právě nedaří. Nebesa vypravují jeho slávu, přestože mne právě někdo šeredně pomluvil.

Duševních chorob přibývá. Odborníci bijí na poplach: Nedostává se dětských psychiatrů. Dnes ráno jsem v rozhlase slyšel zprávu, že mladí lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, musí čekat v průměru třicet dnů, než se jim bude věnovat nějaký psychiatr. 

            Než jsem uvěřil, škodil jsem jiným i sobě. Byl jsem sám sobě středem. Ježíšova slova „zapři sám sebe“ lze chápat vícero způsoby, které se navzájem nevylučují. Můžeme je parafrázovat i takto: Nebuď sám sobě středem. Středem je Bůh. Je hoden chvály. Je hoden uctívání. A vysvobozuje nás od nás samotných. 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 24. července 2024 Foto: Pixabay

Tags: ,,

41 Komentáře

  1. Pane Drápale,
    i Vy jste mi umožnil pochopit neúprosnou realitu vnitřního boje, který se v každém člověku různými způsoby a formami zde na zemi odehrává. Je to neustálý boj mezi realitou dvou království, toho pozemského a Božského. Vaše spisovatelská aktivita napříč oběma královstvími-světy sice napovrch vzbuzuje obdiv nad univerzálními znalostmi a odhalení kladů a záporů obou světů, ale čím dál více se mi jeví, že skutečnost je jiná. Nelze podle konkrétních potřeb přeskakovat z jednoho světa do druhého, to nemůže fungovat. S odstupem času jsem pochopil, že nejste výjimka a i ve Vás se odehrává vnitřní boj mezi těmito dvěma světy a příliš bych nesázel na klid Vaší duše – ač to z komentářů jež jsou postaveny na Boží moci, napovrch snad tak působit může. Je pouze otázkou času, kdy zde vyrukujete s komentářem, jenž bude sice aktuální, bude rozebírat konkrétní odehrávající se problémy a děje ve světě, ale jejich základem již nebude absolutní Boží moc, ale lidská, nedokonalá mysl.
    Boha zmanipulovat nelze, ale nedokonalou mysl ano.

    Odpověď
  2. Duševních chorob přibývá:
    víceméně náhodou jsem shlédl jeden krátký vyučovací program určený pro žáky ZŠ, zaměřený na politiku, jejímž autorem byl křesťanský pracovník. Tak touto opravdu příkladnou formou vymývání mozků dětem, jsem byl skutečně překvapen. Proč bych měl být tedy překvapen, že toto vše, co se kolem nás odehrává ve světě nezvládají dospělí lidé a natož pak děti? A zajímá to vůbec tuto společnost?
    Ne, ona si ani ve své pýše nepřipustí, že je nemocná …

    Odpověď
  3. Allahu akbar. Eucharistická adorace je katolická záležitost. Black rock je mocná investiční společnost. Černá barva je barvou hříchu stejně jako černá magie. Křesťané mají bílou skálu – Krista. Bílá barva je barva čistoty a svatosti. A na tuto skálu se má křesťan postavit. Život je boj a přítomná církev má být církví bojující. Životní okolnosti nás srážejí k zemi, vlastními silami mnoho nedokážeme – ale – to je to vítězství, které přemáhá svět – vaše víra.
    Volil bych Trumpa, protože slíbil ukončit válku, ale mám dojem, že nevyhraje. Ať se děje Boží vůle, ta je patrně lepší než vůle moje. Křesťan zde na zemi nemá svůj domov, ale má usilovat o to, aby v tomto přechodném bydlišti vládl pokoj a spravedlnost.

    Odpověď
  4. No…ikdyby mel clovek vsechno co potrebuje tak nakonec bude nestastny protoze mu vlastne chybi ono kralovstvi nebeske. Bohaty mladenec ho nakonec nenajde prave proto ze ma vse. Naopak kdo najde kralovstvi nebeske tak nepotrebuje paradoxne nic pridavat…protoze pozna pravdu ktera ho …ohromi … Poslani vsech lidi a tedy i bozi vuli je … Abychom jedineho boha poznali ALE osobne realne. Nikoliv formou blabolu z ruznych doktrin ktere pak vedou valky pro prave bozi jmeno atd.

    Odpověď
  5. Ackoliv jedineho boha znam misto abych byl stastny jsem zdesen a smutny z toho jak je svet bezbozny a jak prazdne a falesne jsou pozemske cirkve.Je naprosto jasne, ze jediny buh se musi vratit aby sam sebe dosvedcil u vsech…tato skutecnost je nevyhnutelna. Na tomto svete je tolik falesnych cirkvi, ze je to jedina cesta. Sam nejvyssi musi znova prijit a sam debe dosvedcit a to presne tak jsk je psano. A ano je dulezit hledat sve poslani, to me je doprovazeni a s tim souvisejici cekani na Jezise. Za 2000 let se nic nezmenilo, lide jsou stejni jak za dob Noea ale to bylo jasne, tak je psano. Cilem evangelia bylo naplnit pocet , nebeskou archu ..Svatou cirkev. A jeji hlavou kapitanem je Jezis a ten PRIJDE.

    Odpověď
  6. A ano, stale je co obdivovat… v mem pripade jedineho Boha a lidi co jej skutecne prijali. Pak snad lidi co zustali verni manzelstvi. Ono v podstate manzelstvi je takova zkouska vernosti. Kdo je neverny v manzelstvi tezko zustane verny jedinemu Bohu. Vcera si tak jedu a zpivam si ze Svatym duchem .. ty a ja jsme jedno z nekonecno casti … kez by to vedeli vsichni .. je to cesta ke svatosti. Tak on prijde a vsechny ty casti se stanou jednim a poznaji pravdu a vsechny falesne osobni jmena bohu se rozplynou a zustane jen Svaty duch a ten jmeno nema …proste je….Jsem ten ktery jsem, ktery budu.

    Odpověď
  7. To p. Krejčí: Víte, je úplně v pořádku věcně diskutovat o článcích. Vy to ale pořád překračujete a rozebíráte duchovně autora. Nejste jeho pastor ani blízký přítel, který o to byl požádán. Co kdybyste se toho vyvaroval? Proč si myslíte, že docela osobními útoky ho nějak napravíte? Co kdybyste se spoustředil více na témata a myšlenky článků? Třeba by to bylo více ku prospěchu čtenářů… Takto to vypadá, že proti článku nic nemáte, tak aspoň zaútočíte na autora… Kdybyste psal každý týden článek Vy, asi by pro Vás také nebylo příjemné a smysluplné, aby Vám někdo psal podobné komentáře. Nebo si snad myslíte, že by všichni byli unešeni Vaší duchovností?

    Odpověď
  8. Pan Krejci pise dobre a slusne. Kazdy by mel prijimat nazory druhych a pripadna sebereflexe neni na skodu. Jinak autor u me budi velkou davku naivity co se tyce politiky jak lokalni tak mezinarodni. Krestanske clanky maji hloubku a jsou kvalitni pokud tedy nejsou michovany s politikou…

    Odpověď
  9. Vetsina lidi je ale bohuzel naivni a povrchni. Tak napriklad …. Adolf Hitler se dostal k moci pomoci organizace THULE. No Hitler (Satan) prohral a THULE najednou jakoby …zmizlo .. ale nezmizlo… jen se preorganizovalo a ve svem puvodnim (Satanem rizenym) zamer neboli projektu pokracuje v daleko lepsim krytim. Proto jen s udiven sleduji …jak si postavili kopii babylonu primo lidem na ocich…vlajku se svatistikou nahradili vlajkou jinou.Taky neni nahoda ze tato organizace nema v ustave krestanske hodnoty.

    Odpověď
  10. Pane Adamče,
    s Vaší výtkou souhlasím a nepřekvapuje mne. U pana Drápala je chvályhodné, že použije nějaký výrok nebo úryvek z Písma, na jehož základě sestaví zajímavý a poutavý komentář. Na tom není vůbec nic špatného, ba naopak, dělá to velice dobře. Například základem nebo inspirací pro tento komentář mu posloužil známý biblický verš. Potvrzuje, že se Bůh o nás stará jako starostlivý Otec neboť On ví daleko lépe než my sami, co potřebujeme. Když tedy postupně čtu komentář od samého začátku, vše se v podstatě točí okolo této nezastupitelné Boží role a tam, kde chybí – protože je z naší strany potlačena – tam je otázkou času, kdy se nějakým konkrétním způsobem zviditelní problém. To si plně uvědomíme, po přečtení odstavce, ve kterém je zmínka o přibývajících duševních chorobách a že mladí lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, musejí čekat na pomoc od psychiatra až třicet dnů.
    Nechci panu Drápalovi podsouvat názor, že změnou nedostačujícího počtu psychiatrů by byl zmíněný problém vyřešen, to jistě ne. Ale tímto se právě dostáváme na ono pomyslné rozhraní, kdy autor opouští rovinu biblické pravdy, ze které na začátku komentáře vychází a ke konci komentáře sklouzne do roviny, ve které už lze řešit pouze následky, ale ne příčiny. Ovšem to je podstatou všech problémů, buď budeme vycházet z Boží roviny a té se budeme držet a pokud ne, no tak potom nám nezbyde nic jiného, než počítat kde, kdo a v čem nám kolik a čeho chybí. Takto se ale správného výsledku nikdy nedopočítáme. Tak tedy co? No opravdu nám nezbyde nic jiného, než vrátit se do roviny biblické pravdy a uvěřit, že samotný Bůh ví nejlépe, co potřebujeme.
    Ovšem, ví to i svět?

    Odpověď
  11. Je dobré a potřebné chválit Boha. Ne, že Bůh by snad byl ješita, který naši chválu vyžaduje, ale my sami si potřebujeme připomínat, kdo je to Bůh a co všechno pro nás udělal. Chválení Boha je osvědčená metoda jak v radosti tak i ve strastech. Svědčí o tom na mnoha místech Písmo, svědčí o tom příklady našich bratří a sester ve víře. Pokud se díváme na Boha, odvracíme zrak od zlého. Bůh je náš maják na rozbouřeném moři a dokud se budou na Něho upírat naše zraky, dotud neutoneme v moři. Třeba v moři hříchu. Další věcí je, že žádný člověk nám nemůže Boha nahradit. Byť by to byl sebezdatnější kazatel/farář. Upnout se k čemukoliv lidskému je zásadní chyba. Můžeme mít oblíbené křesťanské autory, můžeme mít oblíbeného faráře. A pak jednoho dne zjistíme, že i oni činili chyby. Není na tom nic divného, člověk nikdy nemůže být na úrovni Boha – vševědoucí a bez jakýkoliv pochybení. Žádný z křesťanů nemá všechny dary/ctnosti. Proto je lépe být ve sboru, než být ve víře osamocen. Používám výraz „lépe“, který nevylučuje ani jiné formy křesťanského života. U kazatelů/farářů si cením upřímnosti, se kterou dokáží přiznat svá selhání. Pro nás věřící je to dobrý příklad, jak se zamyslet sami nad sebou. Protože ani my nejsme dokonalé ovečky, které jen poslušně cupitají za svým pastýřem. Někdy pro nás sám náš Pán Ježíš Kristus musí do křoví, aby nás vytáhnul a zachránil.

    Odpověď
  12. A ještě přidám dodatek – jako povzbuzení pro všechny faráře a kazatele. To, že křesťan se má primárně upínat na Boha neznamená, že pro věřící nemá farář/kazatel žádný význam a je to jen zbytečný mezičlánek. Všimla jsem si, že hodně farářů/kazatelů prožívá různé těžkosti a je jedno, jestli je to ve formě jejich rodinného nebo sborového života. Přijde mi, že zlý se soustředí se svými útoky právě nejvíce na faráře/kazatele a jejich rodiny. Je to pochopitelné, farář/kazatel má daleko větší potencionál vést lidi ke Kristu, než „řadový“ věřící. Taktika zlého je jasná – narušení důvěry v kazatele, překážky v podobě nesnází v jeho vlastní rodině, je prostě „efektivní“ a zlému se může podařit odvrátit daleko více lidi od víry v Ježíše Krista než kdyby útočil pouze na jednotlivce. Nevěřící nebo vlažní (formální) křesťané pak pro zlého nejsou vůbec zajímaví. Útok na rodinu, jako na místo, kde se člověk normálně cítí v bezpečí, je také vcelku pochopitelná taktika. V článku byla zmínka o faráři Luďkovi Rejchrtovi. Jeho píseň „Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá“, mi hodně pomohla v těžkém životním období. Najednou jsem se z „bezstarostného“ života spadla do starostí o dvě nemocné maminky a v tehdejší době ještě malé děti. Někdy jsem měla pocit, že mám před sebou jen tmu a nic nevidím, padám do neznáma. A tehdy jsem si tu písničku hodně zpívala a moc mi pomohla. Díky ní jsem viděla, že Ježíš Kristus je s námi v životní tmě. I když se zdá, že už nikdy nic nebude jasné, že slunce snad nikdy nevyjde. Nemusela jsem vymýšlet slova své modlitby, na to jsem v té době byla příliš unavená. Měla jsem po „ruce“ píseň, kterou jsem si mohla zpívat. V duchu a nebo i nahlas. Když jsem jela ráno do práce, stihla jsem jí přezpívat vícekrát. Při svých modlitbách nezapomínám ani na faráře a kazatele. A snažím se, sice nedokonale, ale snažím, pomáhat i skutkem. Milí bratři a sestry v Kristu, připomínejme si, proti komu vlastně bojujeme: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Efezským 12). Nebojme se, náš boj bude vítězný, pokud budeme následovat našeho Pána, Ježíše Krista. Dokud budeme sedávat Ježíši Kristu u nohou a naslouchat mu, dokud budeme mít Ježíše Krista ve svém středu, zlý nad námi nemá moc. O tom si máme navzájem svědčit. Pokud je nutné druhého napomenout, tak to čiňme s láskou a se snahou mu pomoci a ne ho ponížit.

    Odpověď
  13. Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá (autoři Luděk Rejchrt, Miloš Rejchrt)

    Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá,
    zůstaň s námi den se nachýlil, 
    zůstaň s námi, už se připozdívá,
    zůstaň s námi, když ubývá sil. 

    1. Nad bázlivou duší a nad slabým tělem
    slituj se, Pane, lačným chléb svůj dej. 
    U svého stolu teď buď nám hostitelem
    a v kalich prázdný nové víno vlej. 

    2. Otevírej oči, které nevidí Tě,
    nevidí pravdu, znají jenom klam. 
    Důvěru probuď v nás, jakou mívá dítě,
    promluv k nám, Pane, řekni: „Pokoj vám.“ 

    3. Do svých ran vlož ruce skleslé pochybností,
    zrno v zem vseté zas nám připomeň. 
    Pozvání k slávě Tvé, bílé roucho hostí,
    čas, který chystá přebohatou žeň. 

    Odpověď
  14. Jak moc se máme my, křesťané, angažovat v záležitostech tohoto světa? Nebylo by lepší zůstat někde na obláčku svatosti a raději se světu vyhnout? V Písmu je příběh o Milosrdném Samaritánovi. Nebyl to navenek zbožný člověk, patřil k Samařanům, kterými pravověrní Židé pohrdali. Přesto ho Ježíš vyzdvihuje nad kněze a levitu. V moment, kdy Samaritán vidí zraněného, nepřemýšlí o tom, zda je jeho skutek Bohu milý. Jde a pomůže potřebnému. Nezabývá se v ten moment, zda je to vhodné, zda si neposkrvní svůj oděv. Možná i to je důvod, proč se kněz a levita zraněnému vyhýbají – nechtějí se poskrvnit „špínou“ tohoto světa. Oni jsou přece ti čistí, ti dokonalí, tak co jim je do bídy tohoto světa, do těch, co pravým Bohem pohrdají. Beztak proto tu leží zbitý a zraněný. Dobře mu tak, má co chtěl. Dokonalá zbožnost v tomto pojetí se vyznačuje tím, že vlastně ani Boha nepotřebuje. Nač se namáčet do záležitostí světa, u toho nám hrozí, že bychom se mohli pošpinit. Nebo nás svět stáhne. Bezpochyby je bezpečnější izolace a povzdalí můžeme vést vznešené řeči, jak je celý svět zkažený. Jen si nejsem jistá, zda to po nás náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus takto chce.

    Odpověď
  15. Ano presne tak ! “Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Efezským 12)“

    Bohuzel nekterym toto unika a bojuje proti vetrnym mlynum. Ostatne neni nahodou ze tito lidsti nepratele eskaluji nenavist a tvori valky.

    Ano ve skutecnosti bojujeme proti duchovnim silam ktere byli srazeny z nebes a od veku skodi a manipuluji s lidmi.

    Odpověď
  16. Ano paní Nedbalová,
    Vaše komentáře jsou vždy povzbuzující a jsou směrovkou nebo ukazatelem k jedinému správnému cíli – k Bohu.
    Je ale čím dál více zarážející, že ačkoli Bůh stvořil člověka k obrazu svému a člověk by si měl tuto nejvyšší formu života v celém Stvoření uvědomovat neboť Bůh mu jistě tuto schopnost dal, svým vnitřním vedením začíná spíše připomínat robota …

    Odpověď
  17. V článku se píše:

    „Člověk může být těžko šťastný, když jen tak přežívá ze dne na den.“

    Jaký člověk? Křesťan nebo člověk ze světa? Křesťan totiž nepotřebuje být šťastný, stačí mu Ježíšův pokoj (J 14:27). Štěstí (od praslovanského sъ-čęstьje = „dobrá část“, “dobrý úděl”) je závislé na vnějších okolnostech tohoto světa, na „osudu“, pokoj Ježíšův však nikoliv. Nastolit lepší vnější okolnosti tohoto světa (alespoň deklarativně) se snaží ti, kdo se věnují politice. Křesťan se ovšem za chimérou štěstí nehoní, neboť obdržel pokoj Boží převyšující všeliký rozum (Fp 4:7). Proto se také nezabývá politikou tohoto světa. Je signifikantní, že štěstí v Novém zákoně vůbec není zmíněno (s výjimkou vlastního jména Eutychos Sk 20:9). A podle Starého zákona je to vlastně démon Gad (Iz 65:11 – LXX: καὶ ἑτοιμάζοντες τῷ δαίμονι τράπεζαν)…

    Co budeme jíst, co budeme pít a co si budeme oblékat (Mt 6:31) – tyto starosti tvoří jádro každé světské politiky. Ježíš však říká, že těmito starostmi, tedy politikou, se zabývají pohané (Mt 6:32). Ježíšovi následovníci se ale o tyto věci starat nemají (Mt 6:31), nýbrž mají hledat nejprve Boží království a toto všechno jim bude přidáno (Mt 6:33 pasivum), takže to není odvislé od jejich politické angažovanosti, nýbrž od Boží milosti. Nemají se tudíž starat o věci pozemské, nýbrž o věci nebeské (Kol 3:1-2). Pokud skutečně přijali nebeské občanství (Fp 3:20), nesmýšlejí pozemsky a jejich bohem není břicho (Fp 3:19) – čili jejichž bohem není politika slibující zajistit právě nasycení břicha a uspokojení dalších tělesných potřeb.

    Odpověď
  18. Pro pana Ašera: Máte pravdu, že bohem křesťana nemá být břicho. Ale věcem spojeným se světem se až tak docela nemůžeme vyhnout. V ČR je asi málo lidí, kteří by umírali hlady. Jinde na světě to není ale až tak vzácné. V ČR je málo lidí, kteří trpí hmotnou nouzí. Spíše jejich nouze je duchovní. Možná proto je i tolik depresí, lidé nepoznali pravého Spasitele Ježíše Krista. Anebo Ježíše Krista poznali neúplně, zprostředkovaně skrze církevní rituály a ty je spíše od Krista odvedly. Jak v této souvislosti vnímat podobenství z Písma Dělení na ovce a kozly z Matouše 25:31-46? A jak další podobenství Hřivny z Lukaše 19,11-27? Nebo v mém příspěvku výše zmíněné podobenství o Milosrdném Samaritánovi? Ptám se i proto, že v poslední době mám dost intenzivní pocit, že Ježíš po mně osobně chce, abych „šla do světa“. Dávám výraz do uvozovek, nevím, jak lépe to napsat. Začala jsem ve své víře totiž upadat do jistého stavu strnulosti. Velmi ráda večer ve volném čase čtu Písmo. Ráda diskutuji na křesťanských webech. Těším se na nedělní bohoslužby, protože uslyším slovo Boží. Můj příspěvek o Milosrdném Samaritánovi byl určen i pro mě. Uzavřela jsem totiž do bezpečného prostoru, odkud pozoruji svět, který se bezesporu žene do záhuby. Ale myslím si, že Ježíši Kristu se toto moje počínání až tak moc nelíbí. Zakopat své hřivny, raději nikam nechodit a nic nezkoušet, abych nic nepokazila, není z Ježíšova pohledu správné jednání.

    Odpověď
  19. „Člověk může být těžko šťastný, když jen tak přežívá ze dne na den.“
    Touto větou chtěl autor bezpochyby říci něco jiného, než to, co si o tom myslí jeho kritik – pan Ašer.
    „Přežívat ze dne na den“ totiž může znamenat různé věci – buď to může znamenat „mít ve světě nedostatek materiálního zabezpečení“ anebo to může znamenat „žít bez hledání smyslu života, bez hledání Boha“.
    Stejně tak na tom, že lidé chtějí být šťastní, není vůbec nic špatného. Důležité je však vědět, kde, v čem to své štěstí mohou a mají hledat.

    Odpověď
  20. Co je vlastně posláním křesťana? Jsem stejného názoru jako autor, že poslání každého křesťana je poněkud jiné. Například proto, že každý dostal od Pána jiné „hřivny“. Nicméně jedno poslání určené Ježíšem je pro všechny křesťany stejné:

    „Vy jste sůl země. Když už sůl by měla ztratit svoji chuť, čím se bude solit? Sůl bez chuti se nehodí k ničemu a může být jen vyhozena a zašlapána. Vy jste světlo světa. Město postavené na hoře je odevšad vidět. Také svíčku nerozsvěcujete proto, abyste ji schovali, ale stavíte ji na svícen, aby svítila každému v domě. Tak ať svítí vaše světlo všem lidem; ať za vašimi dobrými činy vidí Boha a jeho chválí.“ – SNC 5,13-16

    Je tedy zřejmé, že nikoliv slova, ale činy jsou posláním křesťana. Z jiných Ježíšových slov vyplývá, že těmi činy jsou skutky lásky, přičemž láskou je míněn soucit s trpícím člověkem (viz Ježíšovo kázání o posledním soudu). Ježíšův život je v tomto směru vzorem. On pomáhal lidem od jejich trápení. Když lidé zakusili ovoce jeho milosrdenství, pochopili, že byl poslán samotným Bohem.

    Ježíš uzdravoval a vyháněl zlé duchy zdarma. Tak i my máme uzdravovat svět – vyhánět z něho zlého ducha – stavět se proti zlu. Co je tím zlem? Je to všudypřítomné pokrytectví. Například lidí, kteří tvrdí, že chtějí mír, ale ve skutečnosti chtějí nespravedlnost – křivdu, která se děje jinému.

    Odpověď
  21. to Olga Nedbalová

    Jako katolík jsem byl vychováván k tomu, abych byl co nejdokonalejší – abych neměl žádné hříchy. Jako dítě jsem věřil, že když umřu bez těžkého hříchu, nebe mě nemine. Dnes vím, že jsem věřil nesmyslu. I kdybych byl schopen žít zcela asketicky, nemuselo by to se mnou dopadnout dobře. Takový asketa může být sobecky zaměřen na své vlastní spasení. Snad mi dáte za pravdu, že sobec nemá v Božím království co dělat, ani kdyby od rána do večera dlel na modlitbách.

    Skutečným návodem, jak se dostat do Božího království, je Ježíšovo kázání o posledním soudu. Tam je příznačné, že u posledního soudu nejsou zkoumány tělesné slabosti člověka, ale otázka, „co jsem udělal pro trpícího člověka“. Je pravdou, že když vím o trpícím člověku a nepomohu, je to také hřích. Kdybych to vzal doslovně, byl bych příšerný hříšník, vždyť trpících jsou na světě miliony. Znamenalo by to, že v naší civilizaci by mohl být spasen snad jen Albert Schweitzer a Matka Tereza. Znamenalo by to, že lidé, kteří ve světě umírají hlady, mají proti nám, co žijeme v civilizaci, obrovskou výhodu – oni nemají nazbyt žádné statky, které by mohli obětovat ve prospěch druhých. Požadavky na ně kladené jusou nepatrné proti nám, co žijeme v přepychu – většina z nás je obézních.

    Kolik by měl křesťan v bohaté části světa obětovat ze svého majetku? Na tuto otázku nemám odpověď. Je však otázkou, zda je tou správnou cestou sytit hladové v rozvojových zemích. Ukazuje se totiž, že jim to může být na škodu, protože pokud takovým lidem zajistíme bezpracný komfort, oni ztratí schopnost se o sebe postarat sami. Jsme pak nuceni vyživovat je permanentně. Největší chudoba je ve státech, kde není nikdo, kdo by tam zajistil řád. Vláda je buď slabá nebo žádná a v zemi zuří občanská válka. Za těchto okolností se o sebe nedokážou postarat ani extrémně pracovití lidé – ozbrojené gangy jim práci jejich rukou uloupí. Takovým zemím by pomohla jen vojensky silná koloniální vláda, která by zločince postavila před soud a vytvořila v zemi příslušné instituce (armádu, policii, soudy…). Je to paradox, ale pomoc těmto extrémně strádajícím lidem (např. Haiti) vede přes politiku.

    Odpověď
  22. Ad Eva Hájková

    Napsala jste:

    „Stejně tak na tom, že lidé chtějí být šťastní, není vůbec nic špatného. Důležité je však vědět, kde, v čem to své štěstí mohou a mají hledat.“

    Ten, kdo chce být šťastný, miluje svou duši v tomto světě. Ale to je právě to, co následovník Ježíšův nemá dělat, ten má svou duši v tomto světě nenávidět (J 12:25). A nenávist k vlastní duši se jen stěží může slučovat s představou štěstí. Ježíšův následovník se ovšem nemá honit za démonem štěstí, nýbrž má přijmout Ježíšův pokoj. Ježíš nikomu nenabízí štěstí, ale pokoj. To však zřejmě mnozí křesťané, omámeni světskými úvahami o štěstí, nejsou schopni pochopit.

    Odpověď
  23. P. Ašer
    Jste tedy zásadně proti tomu, aby se pokládal za šťastného ten, kdo má Ježíšův pokoj?
    Proč tedy Pavel říkal: „Pokládám se za šťastného, králi Agrippo, že se smím dnes před tebou hájit proti všemu, z čeho mě Židé obviňují“ (Sk 26, 2)?

    Odpověď
  24. Pro pana Pavla: Já vnímám hříchy jako něco, čím ubližuji ostatním a většinou také sama sobě. Například nestřídmost v jídle – jednak peníze, co utratím za nadbytečné jídlo, mohu raději dát potřebným, jednak si nestřídmostí ničím sama svoje tělo. Varování před hříchy, které nám skrze Písmo dává Bůh, považuji za velmi cenné rady. Nevnímám varování jako příkazy, co mi mají kazit radost ze života. Spíše je beru jako rady, které mi umožní život v plnosti a v pokoji. Co se týče spasení skrze víru/skutky – někteří jedinci vidí rozpor v Pavlových listech (spása je skrze oběť Ježíše Krista) a v Listu Jakubovu (víra bez skutků). Já žádný rozpor nespatřuji, skutečně jsme spaseni jen skrze Ježíše Krista a nemůžeme si připsat žádné zásluhy. Ale naše víra v Ježíše se projevuje skutky. Nelze aby ten, kdo skutečně přijal Ježíše Krista dál kradl, pomlouval, byl nemilosrdný a navíc se tím ještě chlubil. Ano, někdy můžeme sejít z cesty a minout se v ten okamžik s Boží vůlí, ale to minutí by nás mělo pálit a do příště bychom se tohoto jednání měli vyvarovat. Na cestě za Ježíšem ale také neustále objevujeme něco nového. Rosteme ve víře. Já si osobně myslím, že selhávám v evangelizaci. Buď se stydím, bojím se, abych lidi příliš neobtěžovala nebo snad něco nepokazila. Ale teď mám pocit, že už bych se mohla pohnout z místa. Vyjít ven z bezpečí, které se tak snadno může změnit v poněkud zatuchlé zázemí. A moc Vám děkuji za Vaši reakci, je vždy dobré si vyslechnout názor více bratří a sester v Kristu.

    Odpověď
  25. Ad Eva Hájková

    Napsala jste:

    “Jste tedy zásadně proti tomu, aby se pokládal za šťastného ten, kdo má Ježíšův pokoj?“

    Za blahoslaveného ano, ne však za šťastného. Ježíšův pokoj totiž na lidi nepřichází jako nějaký „dobrý osud“ (ευτυχία) bez jejich přičinění, bez jejich rozhodnutí se pro následování Krista. Jak by asi mohl být šťastným ten, kdo, chce-li být vůbec Ježíšovým učedníkem, pak musí nenávidět svého otce, svou matku, svou ženu, své děti i svou duši (L 14:26), přičemž zároveň bude nenáviděn od nich (Mt 10:21-22.34-36)? Avšak podmínkou obdržení Ježíšova pokoje je právě to, že se člověk napřed stane Ježíšovým učedníkem, poněvadž svévolníci nemají pokoj (Iz 57:21), respektive mohou mít jen zdánlivý pokoj, který dává tento svět (J 14:27). Čili stane-li se člověk Ježíšovým učedníkem, aby vůbec mohl obdržet ten Ježíšův pokoj, zároveň s tímto pokojem se stane v tomto světě nutně nešťastným, poněvadž bude muset nenávidět své blízké i sebe a stejně tak bude nenáviděn od nich. Pro skutečného Ježíšova učedníka je tedy štěstí nemožné, ačkoli obdržel Ježíšův pokoj a je blahoslavený. Za šťastné asi těžko můžete považovat ty, kteří jsou pronásledováni, tupeni a lživě osočováni. Přesto právě takoví lidé jsou Ježíšem prohlášeni za blahoslavené (Mt 5:10-12` srov. 1 Pt 3:14; 4:14), přesto právě takoví lidé mají Ježíšův pokoj, pročež se jejich srdce nemusí děsit a být bázlivé (J 14:27b), ačkoli vnější okolnosti jim nejsou nakloněny a jejich úděl v tom světě je tristní, takže nemůže být vůbec řeči o jejich nějakém „dobrém démonu“ (ευδαιμονία) či „dobrém údělu“ („sъ-čęstьje“  „štěstí“).

    Napsala jste:

    “Proč tedy Pavel říkal: „Pokládám se za šťastného, králi Agrippo, že se smím dnes před tebou hájit proti všemu, z čeho mě Židé obviňují“ (Sk 26, 2)?“

    Zavádějící překlad. Správně má být: „Pokládám se za blahoslaveného…“ V řeckém textu Sk 26:2 je totiž použito adjektivum μακάριος – tedy stejné adjektivum, které používá opakovaně Ježíš ve svém horském kázání (Mt 5:3-11), kde je standardně překládáno jako „blahoslavený“. Není tedy dobrý důvod překládat toto adjektivum na tomto jediném místě v NZ (Sk 26:2) jako „šťastný“, když na všech ostatních 49 místech v NZ, kde se vyskytuje, je překládáno jako „blahoslavený“. Na základě jednoho takto nevhodně přeloženého místa tudíž nemůžete zpochybňovat to, co jsem napsal o tom, že křesťané se za štěstím nemohou honit.

    Odpověď
  26. Milí bratři a sestry v Kristu, ještě mě napadlo, že když jsem ve svém příspěvku povzbuzovala faráře/kazatele, tak bych mohla povzbudit vlastně nás všechny. Přijde mi, že někdy v shonu života se zapomínáme navzájem povzbuzovat ve víře. A že je to velká škoda. Dnes k večeru jsem si vyšla u nás za obcí na kopec. A dívala jsem se na oblohu, zapadající slunce, zvlněné kopce v okolí. Cítila jsem vděčnost Bohu, že mi tak pěkně připravil scenérií pro mou procházku. V evangelickém zpěvníku je píseň Krásná je modrá obloha. Je to krásná píseň, která se zpívá často na pohřbech, protože se v ní mluví o umírání. Nevěřící člověk by si řekl: „Co může být tak pěkného na umírání?“ Ale my, křesťané, můžeme společně s apoštolem Pavlem říci: „Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ Římanům 8:38-39

    Krásná je modrá obloha

    1.Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít,
    člověku ten dar od Boha je těžko vyjádřit.

    2.Často však světlo svítání zastře strach z večera,
    když člověk pozná zklamání a zmizí důvěra.

    3.Víc nežli smutek loučení je jenom tichý hlas,
    který náš život promění a neopustí nás.

    4.Ten tichý hlas nám zvěstuje, že život má svůj cíl,
    a kdo v životě miluje, u Boha zvítězil.

    5.Zvítězil, i když umírá a jde vstříc setkání,
    nový věk se mu otvírá a píseň nová zní.

    6.Dej, Bože, ať umíme přát všem lidem kolem nás
    tu sílu, kterou mít a znát nás naučil tvůj hlas.

    7.Hlas, který přišel na zemi a zazněl na kříži,
    hlas, k němuž všechno stvoření nevědouc vyhlíží.

    8.Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít.
    písněmi ten dar od Boha můžeme vyjádřit.

    Odpověď
  27. pro paní Olgu

    Také mě těší, že se mnou vedete dialog, vždyť dialog je cesta k nalezení pravdy.

    Říkáte, že hříchem je ubližovat jinému člověku. Souhlasím. Je však pro spasení postačující nikomu neubližovat? Troufám si tvrdit, že ne. To by Ježíšovo kázání o posledním soudu vypadalo jinak. Jako ovce by byli označeni ti, kdo neubližovali, jako kozli ti, co ubližovali. V tom kázání je to jinak. Ovcemi jsou lidé, kteří projevili milosrdenství (mírnili utrpení), kozli pak ti, kdo byli k cizímu utrpení lhostejní.

    V kázání o posledním soudu není ani slovo o tom, že budou spaseni ti, kdo vyznali Krista. Ba dokonce Ježíš říká: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích.“ Souhlasím, že víra se projevuje činy, nikoliv slovy. To znamená, že člověk, který koná milosrdenství, je na cestě do Božího království bez ohledu na to, zda se verbálně hlásí ke Kristu. On se k němu ve skutečnosti hlásí, ale třeba o tom neví. Nějaký ateista může konat mnoho milosrdenství, protože k tomu byl vychován. Netuší, že zdrojem jeho výchovy bylo Ježíšovo učení.

    Odpověď
  28. to P. Ašer a Eva Hájková

    Zdá se mi, že příčinou vašeho rozporu je pouhé nedorozumění. Každý si pod pojmem štěstí představujete něco jiného. Šťastný je člověk, který je spokojený. Spokojenost je synonymem štěstí. Spokojený je člověk, který je s-pokojem (v pokoji). Když Ježíš říká: „odkazuji vám svůj pokoj, pokoj svůj vám dávám“.., říká tím, že činí člověka šťastným. Ježíš ještě dodává: „Já dávám jinak, než jak dává svět.“ Štěstí, které dává svět, je přechodné. Například se těšíme, že dostaneme nějakou věc, ale když ji konečně máme, pocit štěstí vyprchá. Filozof říká, že peklo je místo, kde se okamžitě splní každé přání. Nakonec zjistíme, že nejvíc šťastni jsme byli, dokud jsme se na něco jen těšili. Ježíš slibuje štěstí, které nikdy nevyprchá. Nevyprchá v pozemském životě, protože je stále se na co těšit, nevyprchá ani v tom budoucím, který nelze popsat, protože nemá žádný ekvivalent v pozemském životě. Je to jako byste chtěli popsat vůni fialky někomu, kdo k ní nikdy nepřivoněl.

    Opravdový pokoj mohou zažívat jen lidé, kteří nemají výčitky svědomí.

    Odpověď
  29. Pan Ašer
    Dobrá, „blahoslavený“ se vám zdá vhodnější než „šťastný“, pokud jde o Skutky 26, 2. Zřejmě jste fundovanější než mnozí překladatelé. Já jsem se dívala do několika překladů a většinou všude stojí „pokládám se za šťastného“. V Pavlíkově překladu je „považuji se za blaženého“.
    Blaženost a blahoslavenství člověku ovšem také nezní úplně stejně. Blahoslavenství je archaické slovo. Blaženost ne, ale ta je myslím také synonymem štěstí. Pokud vím, hledáním blaženosti se zabývali řečtí filosofové, jako například Epikuros. Ten se blížil pojetí pana pana Pavla V. – blažený je ten, kdo (m.j.) nemá špatné svědomí: hlavní podmínkou blaženosti je vedle tělesného zdraví „vyrovnaný stav lidského nitra, úplný duševní klid (ataraxie)“ Člověk se o takový stav musel trochu snažit, nešlo o pouhý „dobrý osud“ – „Štěstěnu“.
    Zdá se mi však, že apoštol Pavel byl vstřícnější jazyku lidí ze světa, než je pan Ašer. Více se snažil o to, aby mu porozuměli ti, kdo ještě nebyli křesťany.

    Odpověď
  30. Ad pavel v

    Za štěstím se pachtí pohané, leč marně:

    „…nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.“ /Kaz 1:8)

    Štěstí je to, co nenasytí a co po dosažení vyprchává…

    Za štěstím se proto nemohou pachtit Ježíšovi následovníci, jejichž následování nespočívá v tom, že by se měli cítit spokojení. Cítil se snad spokojen Ježíš, jemuž nikdo nerozuměl a jehož opustili i jeho nejbližší souputníci (Mt 26:56). Budete se snad cítit spokojeným (šťastným), když musíte zapírat sám sebe (Mk 8:34), když musíte ukřižovat sám sebe se svými vášněmi a žádostmi (Ga 5:24)?

    Napsal jste:

    „Ježíš slibuje štěstí, které nikdy nevyprchá.“

    Ne, Ježíš štěstí nikomu neslibuje. Vždyť ho ani sám ve svém tragickém životě plném nepochopení a zakončeném tou nejpotupnější smrtí neměl. Slibuje však pokoj (J 14:27), pokoj převyšující všeliký rozum (Fp 4:7). V předchozích příspěvcích jsem snad dostatečně objasnil, v čem se tento pokoj od štěstí liší.

    Odpověď
  31. Pro pana Pavla – myslím, že ke spasení je třeba hlavně uvěřit v Ježíše Krista a přijmout Ježíše za svého Pána a Spasitele. Přijmout křest Duchem svatým. Ale máte jistě pravdu, že přijmutí Ježíše Krista musí být na křesťanovi vidět. A ano, máte také pravdu, skutky milosrdenství jsou jedním z velmi důležitých ukazatelů. Někdy je těžké soudit opravdovost víry u ostatních lidí, nakonec nejlépe to ví sám náš Pán Ježíš Kristus, koho nakonec přijme do svého království. Spása neznamená jen život věčný, ale život věčný ve společenství Boha a jeho Syna. Ve Zjevení Janovu 21 je doslova napsáno:
    1A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova.
    2Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy.
    3A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit,
    4budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno.
    5Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.
    Tedy v životě věčném budeme sloužit Bohu a Beránku a budeme hledět na jeho tvář. Lidé, kteří v tomto životě hledí jen sami na sebe, vyvyšují se nad ostatní, pohrdají jimi, by těžko mohli být v tomto věčném světě šťastní. Myslím, že ten, kdo dokáže být milosrdný k druhým, kdo dokáže sám sebe ponížit (ve smyslu potlačit své sobectví) a upřednostnit službu druhým, ten naopak bude v tomto věčném uspořádání velmi šťastný. Lidé někdy mají zkreslené představy o věčnosti. Když umře herec nebo zpěvák, tak říkají: „Už je jistě v hereckém/pěveckém nebi mezi svými.“ Ale takové nebe neexistuje. Existuje nebe takové, jaké ho stvořil Bůh, který v něm bude kralovat s Beránkem. I to bychom si měli navzájem připomínat. A také pravdivě svědčit ostatním o tom, co je vlastně život věčný a s kým tam budeme.

    Odpověď
  32. Ad Eva Hájková

    Napsala jste:

    „Dobrá, „blahoslavený“ se vám zdá vhodnější než „šťastný“, pokud jde o Skutky 26, 2. Zřejmě jste fundovanější než mnozí překladatelé. Já jsem se dívala do několika překladů a většinou všude stojí „pokládám se za šťastného“. V Pavlíkově překladu je „považuji se za blaženého“.“

    Nemusím být fundovanější než oni mnozí překladatelé, stačí mi používat řeckou konkordanci. Proto pro mě není vůbec směrodatné, že mnozí překladatelé překládají řecké adjektivum μακάριος ve Sk 26:2, jen na tomto jediném místě NZ, zcela nevhodným českým adjektivem “šťastný”, které evokuje fatalismus. Vy se však tohoto jediného nevhodně přeloženého místa chytáte jako tonoucí stébla, jen abyste jím obhájila své scestné úvahy o tom, že “pokoj” a “štěstí” můžeme považovat za synonyma.

    Takže ještě jednou. Pokud mnozí překladatelé na ostatních 49 místech výskytu tohoto řeckého adjektiva v NZ překládají českými adjektivy “blahoslavený” či “blažený”, museli by mít závažný důvod pro to, aby se zrovna ve Sk 26:2 od tohoto svého úzu odchýlili a toto adjektivum přeložili pouze zde odlišně oproti těm ostatním místům výskytu. Jakýže to tedy měli podle Vás důvod?

    Já tvrdím, že žádný důvod k tomu překládat adjektivum μακάριος speciálně jen ve Sk 26:2 českým adjektivem “šťastný” neexistuje. Naopak zrovna zde je třeba překládat adjektivem “blahoslavený”, případně “blažený”, aby vynikla jeho konkordantnost s notoricky známými Ježíšovými slovy. Ježíš totiž praví:

    “Blahoslavení (μακάριοι) ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes. Blahoslavení (μακάριοι) jste, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.” (Mt 5:10-11)

    A právě tato Ježíšova slova na sebe Pavel nepochybně vztahuje, když stojí před králem Agrippou jen proto, že byl Židy lživě obviněn a pronásledován (viz Sk 25:11):

    „Ohledně všeho, z čeho jsem obviňován od Židů, králi Agrippo, pokládám sebe za blahoslaveného (μακάριος), že se smím dnes před tebou obhajovat.“ (Sk 26:2)

    Je tudíž zcela namístě překládat řecké adjektivum μακάριος ve Sk 26:2 právě českým ekvivalentem „blahoslavený“, aby vynikla souvislost s Ježíšovými slovy v Kázání na hoře, a ne je překládat zavádějícím adjektivem „šťastný“ evokujícím evangeliu zcela cizí konotace.

    Proto nevěřte tolik překladatelům. Raději se naučte řecky, pokud se už chcete pouštět do diskusí o takových lingvistických nuancích.

    Napsala jste:

    „Blaženost a blahoslavenství člověku ovšem také nezní úplně stejně.“

    Základ je stejný. Třeba ČEP ovšem často místo tradičního kralického „blahoslavení“ používá „blaze těm“ a na dalších místech jiné odvozeniny od stejného slovního základu. Patrně ve snaze o nějakou modernitu. Není v tom však důsledný, protože na některých místech se drží tradičního ekvivalentu „blahoslavený“.

    Napsala jste:

    „Blahoslavenství je archaické slovo. Blaženost ne, ale ta je myslím také synonymem štěstí.“

    Blaženost může být synonymem štěstí v dnešní profánní mluvě, nikoli však v novozákonní. Tam se pojem štěstí (ευδαιμονία či ευτυχία) vůbec nevyskytuje, patrně především proto, aby nekontaminoval evangelium pojmy souvisícími s vírou Řeků v osud.

    Napsala jste:

    „Pokud vím, hledáním blaženosti se zabývali řečtí filosofové, jako například Epikuros. Ten se blížil pojetí pana pana Pavla V. – blažený je ten, kdo (m.j.) nemá špatné svědomí: hlavní podmínkou blaženosti je vedle tělesného zdraví „vyrovnaný stav lidského nitra, úplný duševní klid (ataraxie)“

    Epikura s jeho hédonistickou ethikou bych sem už vůbec netahal. Jeho klíčový pojem „rozkoš“ (ἡδονή) je Novém zákoně zmíněn 5x (L 8:14; Tt 3:3; Jk 4:1.3; 2 Pt 2:13), avšak vždy v negativním smyslu. Pokud jde Epikurovu ataraxii („bezděsnost“), která se k rozkoši váže, pak ta je založena na zcela jiném základě než (mohli bychom to tak nazvat) ataraxie Ježíšova, která vyplývá z pokoje, který nám Ježíš dává. Ježíš totiž učedníkům říká, že se jejich srdce nemá děsit: μὴ ταρασσέσθω ὑμῶν ἡ καρδία (J 14:27 srov. J 14:1). Ano, Ježíšovi následovníci se nemají děsit proto, poněvadž Ježíš přemohl smrt. Proto jim ani smrt nemůže uškodit:

    „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, jistě nezemře na věčnost.” (J 11:25-26)

    Naproti tomu Epikuros tvrdí, že smrt se nás vůbec netýká, takže se kvůli ní nemusíme děsit:

    „A tak nejobávanější zlo, smrt, není vzhledem k nám ničím, protože když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my. Netýká se tedy smrt ani živých ani mrtvých, ježto se na ony nevztahuje a tito již tu nejsou.“ (Diogenes Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů X,125, Pelhřimov 1995, s 419)

    Toto je naprosto diametrální rozdíl v pojetí Vámi zmíněné ataraxie.

    Napsala jste:

    „Zdá se mi však, že apoštol Pavel byl vstřícnější jazyku lidí ze světa, než je pan Ašer. Více se snažil o to, aby mu porozuměli ti, kdo ještě nebyli křesťany.“

    No to bych zrovna netvrdil. Proč se asi tak důsledně vyhnul použití termínu „štěstí“ (ευδαιμονία, ευτυχία) ve svých listech? Asi mu hodně záleželo na tom, aby evangelium nebylo zapleveleno pohanskými pojmy spojenými s vírou v osud, které by čtenáře jeho listů mohly svést na scestí.

    Mimochodem Vulgata překládá adjektivum μακάριος ve Sk 26:2 ekvivalentem beatus (“blahoslavený”), ne fortunatus (“šťastný”).

    A katolická církev své významné osoby před kanonizací beatifikuje, a ne fortunifikuje…

    Odpověď
  33. Olga Nedbalová

    V Labyrintku světa a ráji srdce J. A. Komenský v kapitole 53 Poutník za Božího domácího přijat píše:
    To když já dopovím, ozve mi se z prostřed trůnu Spasitel můj Pán Ježíš a rozkošnými těmito ke mně slovy promluví: „Nebojž se, milý můj, já s tebou jsem, tvůj Vykupitel, já Utěšitel tvůj, neboj se. Aj, nepravost tvá odňata jest od tebe, a hřích tvůj shlazen. Radůj se a plésej, nebo jméno tvé mezi těmito napsáno jest, když mi věrně sloužiti budeš, jako jeden z těchto budeš. Cos viděl koli, uživ toho k bázni mé, a větší věci nad tyto uzříš časem svým. Ostříhej se jen v tom, k čemu sem tě zavolal, a jakť jsem cestu k slávě této ukázal, tak ní kráčej. Buď v světě, dokud tě tam nechávám, poutníkem, podruhem, příchozím a hostem: u mne pak zde domácím mým, právo nebešťanství tobě se dává. A protož zde obcování své míti hleď! a měj mysl ke mně co nejvýš vždycky zdviženou, k bližním co nejníž skloněnou; zemských věcí, dokud tam jsi, užívej, v nebeských se kochej; buď povolný mně, odporný a odbojný světu a tělu; ostříhej vnitř tobě ode mne udělené moudrosti, zevnitř tobě ode mne poručené sprostnosti; měj hlásné srdce, tichý jazyk: k čitedlnosti bíd bližních buď outlý, k snášení vlastních křivd otrlý; duší služ mně samému, tělem, komu můžeš aneb musíš; coť poroučím, čiň, co na tě vzkládám, nes; k světu buď neochotný, ke mně vždycky se vinoucí; v světě buď tělem, ve mně srdcem. Tak budeš-li činiti, blažený jsi a dobře bude tobě. Odejdiž již, milý můj, a stůj v losu svém až do skonání svého, užívaje potěšení, k němuž sem tě přivedl, s radostí.“

    Odpověď
  34. Olga Nedbalová

    Omlouvám se za překlep, název knihy je Labyrint světa a ráj srdce. Pro jistotu přidávám vysvětlivky k textu, některá slova se významově v průběhu času posunula.
    Vysvětlivky k textu:
    rozkošnými – vlídnými
    uživ – užij
    podruhem – nájemníkem
    příchozím – poutníkem
    odporný – odpor kladoucí
    outlý – citlivý
    Lidská slova jsou často nepřesná. Jejich význam se může v čase měnit, některá zaniknou, nová vzniknou. Lidé mohou abstraktní pojmy vnímat různě a vznikají spory, jak si vlastně daný výraz vyložit. Ale nad tím vším je SLOVO, které bylo od počátku, Jan 1:
    1 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
    2 To bylo na počátku u Boha.
    3 Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
    4 V něm byl život a život byl světlo lidí.
    5 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

    Odpověď
  35. Eva Hájková

    Pan Ašer
    „Vy se však tohoto jediného nevhodně přeloženého místa chytáte jako tonoucí stébla, jen abyste jím obhájila své scestné úvahy o tom, že “pokoj” a “štěstí” můžeme považovat za synonyma.“

    Mýlíte se. Do diskuse jsem se vložila z toho důvodu, že vy jste vytrhl z kontextu autorova slova. „Člověk může být těžko šťastný, když jen tak přežívá ze dne na den“ – a začal jste je kritizovat s tím, že křesťanovi se nejedná o štěstí. Shodil jste ten pojem, jako by šlo o něco nízkého.
    Přitom z textu před i po této větě vyplývá, že Danu Drápalovi nejde o povrchní štěstí, ale ví, že skutečně šťastnými nás může udělat jen Bůh. Tak mi ta vaše kritika připadala poněkud nespravedlivá.
    Omlouvám se všem, zase jsem se nechala vtáhnout do vašich diskusí. Dan Drápal koneckonců mou obhajobu nepotřebuje.

    Odpověď
  36. Ad Eva Hájková

    Ano, štěstí je z novozákonního hlediska něco nízkého a křesťan by tento pojem vůbec neměl používat. Proto moje kritika. To není žádné vytržení z kontextu. Jestliže křesťan tvrdí, že je či není šťastný, je to naprosto totéž, jako by tvrdil, že mu přeje či nepřeje osud. A taková slova bychom od Ježíšových následovníků těžko mohli akceptovat.

    Odpověď
  37. Ten, kdo přichází ke Kristu v domnění, že ho to učiní šťastným, bude zklamán a nejspíše odpadne. Proto je třeba, abychom lidi nebalamutili tím, že se přijetím Ježíše stanou šťastnými, nýbrž abychom jim jasně zdůraznili, že od něj neobdrží štěstí, nýbrž jeho pokoj, který jim umožní bezpečně proplout vším neštěstím pozemského života do Božího království.

    Odpověď
  38. Karel Krejčí

    Pane Ašere,
    ač máte ve víře v Boha jasno, přesto se ve Vašem posledním odstavci dopouštíte vlastně protimluvy. Pokud nepřipouštíte existenci štěstí v křesťanském životě, pak ani nelze vycházet z pravdivosti existence neštěstí v pozemském životě. Já s Vámi plně souhlasím, štěstí je velice relativní a nejistý pojem, pak ale stejnou měrou i neštěstí.
    Tyto dva pojmy nahrávají „šťastným či nešťastným“ náhodám. Existují ve vesmíru náhody?

    Odpověď
  39. Eva Hájková

    Dobrá. Mohu to chápat tak, že vám jde o přesnost, exaktnost, o přesné vymezení pojmů, aby se nepletly dohromady. Nezajímá vás, co si kdo pod těmi pojmy představuje, neboť vy víte, co si pod nimi představuje „svět“. A každý, kdo není křesťan, s pod nimi podle vás nutně musí představovat totéž, co si představuje „svět“.
    Dnes ráno mě napadlo podívat se do latinsko-českého a česko-latinského slovníku na slovo šťastný. Stálo tam felix; beatus; fortunatus. Uznávám, že každý z těch výrazů znamená něco trochu jiného, i když my v současné češtině pro to užíváme jednoho slova.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář