Nedávno jsme na přípravném výboru Modlitební konference řešili otázku, máme-li v přihlášce požadovat, aby dotyčný uvedl, z jakého je společenství. Myslím, že mezi námi celkem panuje shoda v tom, že křesťan společenství potřebuje, nicméně řada lidí dává přednost domácí skupince před účastí na nedělním (případně sobotním) shromáždění a formálním členství v nějaké denominaci.
Není pochyb o tom, že prožívání našeho křesťanství se v posledních čtyřiceti letech hodně proměnilo. Tato proměna se výrazně urychlila v posledních pěti letech, a to díky jedné neutrální a jedné negativní okolnosti. Tou neutrální okolností míním rozvoj technologie, který umožnil virtuální setkávání přes Zoom nebo podobné platformy. Ostatně i porady o „naší“ modlitební konferenci se odehrávají na této platformě, byť konference sama bude setkáním „naživo“. Tou negativní okolností míním Covid a jeho lockdowny, který řadu sborů a skupin přiměl k setkávání přes Zoom. Zvláště velké sbory lockdown přinutil k významným proměnám. Současně se ještě zintenzivnilo vyhledávání kázání a vyučování na internetu, zejména na YouTube. Když pak covidová vlna skončila, některé sbory se už ke klasickým bohoslužbám nevrátily, jiné se k nim sice vrátily, ale někteří lidé už na ně nechodí. Jsou ale i velice úspěšné sbory, které obojí možnost kombinují, a tak se scházejí na klasických bohoslužbách, které ovšem on-line přenášejí do éteru, a někdy prý mají i třikrát tolik posluchačů, než měly před covidem.
Myslím, že tyto proměny křesťanského života dají sociologům a statistikům ještě zabrat. Kdesi jsem četl, že ve Spojených státech se minimálně dvacet milionů křesťanů schází na domácí skupince každý týden a dalších dvacet milionů alespoň jednou za měsíc. Účast na „klasických“ bohoslužbách sice výrazně klesá, pokud je ale vykompenzována domácími skupinkami, nemusí být situace až tak tragická. (Ano, vím, že z hlediska duchovní moci není počet až tak důležitý. Jednota bratrská a později na ni navazující Moravian Church nikdy nevynikala počtem, a ani se o to nesnažila, a přece byl její duchovní – a rovněž kulturní – vliv impozantní.)
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Znovu o nedůvěře
Nemá cenu stavět se do cesty technologickému vývoji. Virtuální konference a různé „webináře“ už tu s námi zůstanou. V něčem je internet jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. Porada po Zoomu je užitečná věc, ale to, čemu se v Písmu říká obecenství (řecky koinónia), setkávání po Zoomu nahradit nemůže. Znám několik křesťanů, kteří sice každý týden navštíví nějakou internetovou bohoslužbu, ale skutečné společenství s nikým nemají. A co je ještě vážnější, ono jim ani nechybí. Tedy… oni si to myslí.
Takové křesťanství je ovšem čistě konzumní. Posluchači ovšem něco dává, ale posluchač církvi nedává nic. Jistě, může přes QR kód přispět do sbírky, ale nikoho nepotěší třeba slovem moudrosti nebo proroctvím. Nikomu nenabídne modlitbu. Moc se nedozví o tom, s čím druzí křesťané bojují, v čem vítězí a v čem prohrávají.
Nedávno jsem v jednom článku napsal, že když se Božímu nepříteli podaří vytáhnout někoho z církve, snáze ho pak vytáhne i z manželství. Platí to i naopak, vytáhne-li někoho z manželství, snáze ho vytáhne i z církve. A pokud člověk už jednou ze sboru odejde, může se stát, že čím déle žije bez církve, tím více se mu zdá, že to v tom sboru bylo opravdu strašné (není tomu tak vždycky, ale lze říci, že se to děje často). Vzpomínám na dnes již profláknutá slova amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, nepřemýšlej o tom, co může vlast udělat pro tebe, přemýšlej o tom, co ty můžeš udělat pro vlast. Jako „volný radikál“ toho pro církev mnoho neuděláš. Pokud do žádného sboru nechodíš, nemůžeš ani přispět k jeho nápravě. Takových „volných radikálů“ je v našich krajích celá řada. Kdyby se zapojili do církve, mohli by dohromady dát menší sbor – nebo dokonce sbor střední velikosti.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Zamyšlení nad střelci
Můžeš se sám zamyslet nad tím, jak společenství vlastní vnímáš. Jako Boží nástroj, jímž bude Bůh naplňovat tvé potřeby? Nebo jako místo, kde se společně s ostatním učíš milovat?
Netvrdím, že nikdy nenastane situace, kdy je správné ze sboru (nebo z manželství) odejít. Fyzické napadání v rámci manželství nebo hlásání bludů ve sboru není třeba tolerovat. Nicméně zdá se mi, že rodiny a sbory se mnohdy rozpadají z podnětů mnohem méně závažných. Mnohdy chybí ochota o vztahy zápasit. Bez této ochoty se ale nezlepší ani manželství, ani společenství sboru. Člověk může být pravověrným křesťanem, a přitom zcela minout, oč v zápase o vztahy jde a proč je tento zápas důležitý. „Volní radikálové“ mohou být hodně radikální, nebo třeba hodně konzervativní, nebo třeba hodně progresivní, ale nejsou pro církev přínosem a mnohdy žijí v sebeklamu. Z bezpečného povzdálí kritizují církev a neuvědomují si, že velký problém mají oni sami.
Rád to přirovnávám k učení se cizímu jazyku. Můžeme mít silnou motivaci a první tři lekce jsme nadšení. Postupně nám dochází, co jsme vlastně tušili už na začátku: Cesta k cíli bude dlouhá a nesnadná. A teď je přede mnou patnáctá lekce… Původní nadšení se vytrácí, cíl ale neztrácí na hodnotě. Vzdáme to? Pak jsme jen ztráceli čas. Nedorazíme do cíle. A jak si často připomínáme, řecké slovo pro hřích, hamartia, znamená minutí se cíle. Vyzývám volné radikály, aby svůj postoj přehodnotili. Přitom je mi jasné, že pokud tak učiní, přidělají církvi problémy, protože se vrátí – nebo nově zapojí – i se svou kritičností. Jenže problémy jsou od toho, aby se řešily, a ne abychom před nimi utíkali. V církvi nejsem proto, aby vyřešila mé problémy. Jsem v ní proto, abych se naučil milovat.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 26. června 2024 Foto: Baptist Press – ilustrační
10 Komentáře
Realtoltek
No ta charakteristika ,,volneho radikala,, celkem sedi na Jezise teda tak nejak ho mohli vnimat farizejove. V podstate je kritizoval a ,,skodil,, jim. Vlastne Jezise pokrtil Jan a ten byl taky dost radikalni a hlavne proti stavajici vlade. Me prijde pozemska cirkev a hlavne jeji vedeni davno na urovni tehdejsich farizeju. Vubec nevidim duvod byt clenem sboru pozemske cirkve. Naopak je nutne pozemskou cirkev kritizovat, ukazovat jeji nesvatost a privadet lidi zpet k Jezisi a jeho neregistrovane cirkvi. Lepe receno neznam ani jednu pozemskou cirkev ktera by se drzela Svateho pisma. Proc bych byl tedy clenem neceho co nema oporu ve Svatem pismu. Prinosnejsi pro me je setkavat se s lidmi a hovorit o Jezisi, jeho skutcich, jeho lasce nez se podilet na farizejstvi a okazalosti v poz. sborech a jejich kostelich. Kde vetsina kouka jak je kdo obleceny, kolik hodil do kadicky atd ..
Realtoltek
Cilem evangelia je sirit dobrou zpravu a privadet lidi k Jezisi a jeho Svatemu sboru. Nikoliv plnit pocty v kostelich.
Karel Dvořák
Realtotek, krásně potvrzujete tyto věty: „… nejsou pro církev přínosem a mnohdy žijí v sebeklamu. Z bezpečného povzdálí kritizují církev a neuvědomují si, že velký problém mají oni sami.“
To, co píšete, je jen půlka pravdy. Církev, i ta pozemská, ja pro „pozemský život s Bohem“ potřeba.
Olga Nedbalová
Kdysi jsem slyšela slovní spojení: „Mít Krista ve svém středu.“ Bohužel si nevzpomínám na přesný zdroj, dopředu se tímto omlouvám za neuvedení citace. Možná vychází z Písma: Matouš 18:20 „Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Co ale vlastně znamená shromáždit se ve jménu Ježíše Krista? Jde o prosté slovní vyznání nebo je za tím něco hlubšího? Bezesporu je správné Ježíše Krista vyznávat slovně. Ale slova nesmí jít jen z mozku jako naučená básnička, kterou odříkám paní učitelce a dostanu jedničku. Slova mají vycházet z našeho srdce. Ta slova nás mohou někdy povzbuzovat ale někdy i napomínat. Někdy nás bodnou do srdce, když uvidíme, jak špatní jsme ve skutečnosti byli. Máme se odvrátit od zlého a obrátit se k Ježíši Kristu. S pomocí Ducha svatého pak můžeme růst v Kristu. Ve sboru je také nutné počítat s tím, že každý člen může být v jiné fázi na cestě za Ježíšem. Někdo na ni teprve vykročil, druhý po ní už nějakou dobu jde a další už je těsně před koncem. Všichni jsou pro sbor důležití. Ti, kteří jsou na cestě déle, mají začátečníky povzbuzovat, být jim příkladem. A mít pro ně pochopení. Naopak starší mají být moudří, rozvážní a trpělivý. Pro všechny je pak velmi důležitá pokora. Jen člověk, který umí přiznat, že potřebuje vedení Ježíše, může k Ježíši doopravdy přijít. Pokud si člověk myslí, že on je ten dokonalý, vlastně ani Ježíše nepotřebuje. Z mého pohledu je dobré být součástí sboru. Takového, kde jsou věřící údy a Kristus je jim hlavou. Každý z křesťanů má dary, které může ve sboru uplatnit. Žádný z bratrů/sester není méněcenný, každý je potřeba. Někdo může mít dar výkladu Písma, někdo umí dobře povzbuzovat, někdo je tichý, ale v pravou chvíli se umí ozvat. Vím, že můj text působí na první pohled frázovitě a idealisticky. Možná trochu jako politická agitka. Věty z Písma koneckonců ale zůstanou frázemi, pokud si je nepřipustíme do srdce. Dokud Písmo budeme jen číst a nebudeme ho žít, tak nám to moc platné nebude. Nechci uvádět, která z pozemských církví je ideální. Jsou různé církve – některé mají své IČO, některé to odmítají. Pro mě ani není důležité, kdo je členem které církve a nemyslím si, že úkolem církví je si navzájem přetahovat věřící. Pokud vznikne zdravý sbor, ve kterém se káže pravé evangelium, své věřící si přitáhne sám. Co mi naopak v církvích vadí je pokrytectví, pýcha, sobectví, nesnášenlivost. Ne, neříkám, že nemůžeme vůbec napomínat svět, který leží ve zlém. Ale napomínat se dá s láskou a se snahou dotyčného zachránit a ne ho ještě dorazit. Celý svět nespasíme, toto opravdu nechme na Ježíši Kristu. My máme jít příkladem, na nás má být vidět Kristus. Jsem Bohu vděčná za každý sbor, který má Ježíše Krista ve svém středu. Modlím se za to, ať každý věřící má ve své blízkosti takový sbor. Ať v něm může poznat, co je to být bratrem/sestrou v Kristu. Ať má blízko sebe toho, kdo ho umí povzbudit, pomoci mu, ale také v pravé chvíli napomenout, když schází z cesty. Jak věřící tak i sbor může žít v sebeklamu. Pokud si chce sbor dělat pravidelně hodnocení, jak na tom vlastně je, pak je ideální vzít pasáž z Písma Zjevení 1-3. A opravdu poctivě se zamyslet, jaký jsme sbor? Co by nám Ježíš řekl? V tuto chvíli je také dobré si poslechnout, co o nás říkají i lidé zvenku. Nejsme náhodou pokrytci? Nejsme vlažní? Nejsme bez lásky? Jinak církev/sbor upadne do sebeklamu. Který je o to horší, že se nejedná o jednotlivce, ale o více lidí.
Realtoltek
Ano spravne pane Dvoraku. Nejsem pro pozemskou cirkev prinosem a nikdy nebudu tak stejne jako Jezis nebyl prinosem pro farizeje ale naopak byl prinosem pro lidi ktere od farizeju odloucil. Pozemske cirkve ale budu soudit jediny Buh….myslim ze je nekde psano ci se stane z jejich kammennymi chramy. V sebeklamu neziji, jsem verny Jezisi – Svatemu duchu a prave proto vidim v jakem sebeklamu jsou pozemske cirkve a co delaji namisto sireni cisteho evangelia. V sebeklamu bych byl kdybych cinil jako Saul, ktery nepoznal jedineho boha a pronasledoval skutecne krestany. Jsem ale nedokonaly to je pravda.
Realtoltek
Ano, mit Jezise nestaci jen na jazyku ale v srdci.
Realtoltek
Ježíš řekl: Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
Petr Adamec
Není ta vůle Ježíše Krista, abychom se navzájem milovali? Pokládali s pokorou druhé za přednější sebe? Nechtěli být všichni učitelé? Vytvořili nějaké společenství vzájemné lásky? Pokud je pro nás naše poznání pravdy důležitější než cokoli z toho, je to ta správná pravda Ježíše Krista? Samozřejmě je v pořádku, pokud máme nějaké přesvědčení. Pokud ale nejsme schopní najít ani gram poučení u druhých, kteří to vidí třeba trochu jinak, máme problém. Správná ortodoxie vede k ortopraxi. Tedy pravé křesťanské učení vede k pravému křesťanskému jednání. Tedy mimo jiné k životu lásky ve společenství. Pokud to mé přesvědčení nevede, ale vede mne k pýše a izolaci od druhých, mohu mít klidně v některých oblastech pravdu, ale jsem zásadně mimo…mimo Kristovu pravdu. Hlavním ovocem našeho života nemá být dokonalá ortodoxnost, ale láska k druhým…
Petr Adamec
Myslím, že za tímto jevem může být též silné zaměření nás evangelikálů na učení, Písmo. Radikál může mít názor, že rozumí Písmu lépe než kazatel a nepotřebuje nic slyšet, event. že mu stačí si velmi dobré kázání poslechnout na internetu. Protože nevidí, k čemu jinému by mu církev měla být. Potřeby, které člověk může mít naplněné jen ve společenství (společná modlitba, chvála, vyznávání hříchů, večeře Páně, křest, služba duchovními dary) evangelikálové příliš nepociťují a v mnoha společenstvích jde o zcela okrajové věci. A mohou mít tedy pocit, že společenství potřebují jen k získávání informací. Chybí důraz a realita života zaměřené též na svátosti. Společný život. A na vzájemné vyznávání hříchů, službu dary atd. Naštěstí se lidské potřeby časem mění. Co člověk potřeboval v nějakém životním období, může být úplně jiné v dalším životním období.
Myslím, že v této oblasti se projevují slabé stránky evangelikálních důrazů. Bez změny důrazů k větší vyváženosti není problém řešitelný. Pokud mohu ze svých malých zkušeností posoudit, v pravoslavné či katolické církvi tento problém není, aspoň rozhodně ne v také míře.
Lída
To Petr Adamec
Mám za to, že “tam nahoře” bude mnoho lidí, kteří neměli beze zbytku správnou teologii. Pravda je Kristus a těžko ho kdo bude vlastnit. Církev je směrovka, a já sama jsem aktivní členkou církve, ale nesouzním s autorovým pojmem “volný radikál”. Připadá mi to vůči lidem bez církve neadekvátní, pokud zmírním své výrazivo. Mám velké pochopení pro lidi bez církve, poněvadž si nemyslím, že každý takový člověk je sobec či se vyhýbá zodpovědnosti. Často je takový člověk užitečnější než člen církve a je v kontaktu s Ježíšem, a prostě nevidí smysl v tom poslouchat mnohomluvná kázání nebo má jiné důvody. Jeho “církev” se nachází v těch, kteří jsou mu nejblíž. Pro členy církve, zvláště ty radikální, bývá překvapení, že i takový člověk může být požehnáním, i když není členem církve. Evangelikální pohled nesdílím, ale v dílčích detailech může být pro jinověrce přínosný. Bez vyváženosti se to však neobejde. Nyní nemám na mysli radikály, kteří mají potřebu evangelizovat neevangelikály, aby se stali evangelikály -:). Mám na mysli věřící, kteří se neobávají diskusí s jinou křesťanskou tradicí, a i takoví evangelikálové jsou mými přáteli. Také registruji, že důrazy proklamované evangelikály – chození do sboru, čtení Písma, osobní vztah s Bohem a další jsou na ústupu v praktickém životě někdy. Mám za sebou evangelikální etapu, proto mi evangelikalismus není cizí, ale bez vyváženosti se to nepohne. Myslím, že nelze donekonečna poslouchat mnoho slov, ale nerozjímat v tichu. Mám k evangelikalismu úctu, ale domov jsem našla v katolické církvi, i když i ta má své slabiny jako vše organizované. Osobně si myslím, že se křesťanské tradice mohou vzájemně obohacovat. To je úkol pro zralejší křesťany vystoupit ze své komfortní zóny.
S pozdravem Rohalová