Pomíjivost

Častou metaforou pomíjivosti je v Bibli „polní tráva“, či pouze „tráva“. Trávou jsou patrně myšleny různé byliny rostoucí nejen na polích či pastvinách. Někdy je k trávě přirovnáván nepřítel či mocný člověk. Ten, kdo je slabší, se totiž rád utěšuje tím, že i ten mocnější je pouhý člověk a není zde navěky. Sám Bůh ústy Izajáše připomíná: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? (Iz 51, 12)

Podobná myšlenka se objevuje také v Jakubově listu: „Bohatý ať myslí na své ponížení – vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své“ (Jk 1, 11). Přirovnání slavných k polní trávě dokonce vešlo jakožto přísloví do obecného povědomí: „Všechna sláva polní tráva.“

Proroci a žalmy připomínají, že kterýkoliv člověk, stejně jako tráva, časem zanikne. Je dobré si uvědomit, že jsme jako tráva. Pokorní si jsou vědomi, že jsou součástí stvoření.

SOUVISEJÍCÍSíla naděje

„Každý člověk je jako tráva, všechna jeho sláva jako polní květ. Usychá tráva, kvítí uvadá, slovo Hospodinovo však věky přetrvá.“ Tuto větu napsal apoštol Petr ve svém prvním listu (1P 24-25). Cituje tím vlastně slova Žalmu 103,15 a zároveň slova proroka Izajáše (Iz 40, 6).

Ano, vše okolo nás je pomíjivé, i my sami.

Pokud si v nějaké elektronické verzi Bible budete chtít vyhledat slovo „pomíjivost“, zjistíte pravděpodobně, že nejčastěji se vyskytuje v knize Kazatel. Možná tam těch slov napočítáte třicet, jako já. Záleží však na konkrétním překladu. V B21 nebo v Kralické Bibli byste to slovo možná nenašli, protože tam se dává přednost označení „marnost“. Vyjádření „marnost nad marnost“ se také docela dlouho udrželo v obecném povědomí (i když teď už ho slyšívám zřídka). Kazatel marné lidské počínání přirovnává též k „honbě za větrem“. I vítr bývá v běžné mluvě symbolem jakési rychlé proměnlivosti nebo prázdnoty – „honit se za větrem“, „mluvit do větru“, „být do větru“… Ale v biblické řeči známe vítr i jinak. Tam může (možná právě pro svou čerstvost a proměnlivost) symbolizovat také ducha – to, co oživuje. Vždycky záleží na kontextu. Vítr může působit i zkázu. V Bibli jsou ukázky, jak nebezpečný bývá lodníkům na širém moři. V citátu z Izajáše i v Žalmu 103 je zmínka o větru, působícím vadnutí trávy. Tu Petr při svém citování z nějakého důvodu vynechal.

Izajáš: „Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva“

Žalm 103: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“

Vítr Hospodinův, který jindy občerstvuje či dokonce oživuje, zde přináší konec toho, co není věčné. Jakub místo o větru mluví o slunci, které spálí trávu svým žárem. Ježíš v Matoušově evangeliu o polní trávě říká, že bude hozena do pece (Mt 6,30). Přitom si oba zjevně všímají její krásy. Trávou jsou zde možná myšleny polní nebo luční květiny. Ježíš je nazývá „polními liliemi“.

Jak už bylo řečeno, pomíjivost se někdy překládá jako marnost (viz Kazatel). O marnosti se zmiňuje také list Římanům 8, 20 („neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal“). Zde možná marnost nevyjadřuje pouhou pomíjivost, ale i jistou porušenost. Marnost u člověka také označuje leccos – nejen dočasné trvání lidského života, ale někdy i nenaplněnost (lidských) tužeb a snažení, vycházejících naprázdno.

Marnost dnes často chápeme spíš jako zbytečnost. Pomíjivost ne. To, co je pomíjivé, není zbytečné v tom smyslu, že by to snad vůbec nemuselo nebo nemělo být. Všechno má svůj význam. Copak biblické pasáže o stvoření, které je pomíjivé, ukazují na jeho zbytečnost? Naopak. Krása květů (a přírody vůbec) je v Bibli poměrně často připomínána, nejenom v Písni písní. Myslel si snad Ježíš, že polní lilie, o kterých řekl, že je Bůh obléká nádherněji než byl oblečen král Šalomoun, jsou věcí zhola zbytečnou, když skončí v peci? Jistě neplatí, že to, co je pomíjivé, je zbytečné, a proto by to užuž mělo zaniknout. Pomíjivé není zbytečné. Příroda nezná ani pocit marnosti a prázdnoty. Ten zná jenom člověk a jistě i to má svůj význam.

Je-li marnost člověkem chápána jako prázdnota, kterou on pocítí, pak začne hledat nějaký smysl, něco, co ho může naplnit a je to věčné. Je tu naděje, že pomíjivé se setká s nepomíjivým, že bude naplněno či prostoupeno věčností (a mělo by být naplněno také vděčností – vždyť všechno stvoření se má radovat ze života); prázdnota bude naplněna smyslem. To, co usychalo, znovu rozkvete a přinese plody. Vždyť v Bibli je tolik slov nejen o zániku, ale také o novém rašení a pučení. Znovu vypučet a rozkvést tu může nejen tráva, kvítí či vinná réva, ale třeba i suchý strom, hůl nebo dokonce i lidské kosti. Země a to, co se na ní nachází, žije a je to neustále obnovováno Boží mocí. A člověk Božím slovem, které „přetrvává věky“.

Pomíjivost je vlastně potřebná věc. Bez zakoušení vlastní pomíjivosti my lidé nemůžeme poznat věčnost. A dotyk věčnosti nám zase pomáhá poznat a prožít svou pomíjivost.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Eva Hájková Datum: 17. června 2024 Foto: Pixabay – ilustrační

2 Komentáře

  1. Ano paní Hájková,
    obdivuhodně jste vystihla krásu života a význam pomíjivosti. Bibli je možné použít pro citace s „chirurgickou přesností“ pro černobílé vidění ANO-NE (ovšem bohužel), ale stejně tak pro důkaz nepomíjejícího života, že smrt znamená nový život a obráceně. Umírání a zrození je zcela přirozené a je opakem zákonického vidění a chápání. Je paradoxem, že v přírodě tento princip pozorujeme a dokonce vnímáme jeho krásnou a smyslnou proměnlivost, ale v životě člověka ze sebe děláme buď podařené či nepodařené roboty.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář