Statistiky vypovídají o znepokojivých skutečnostech. Hlavní církve se dramaticky zmenšily. Počet katolíků, kteří pravidelně navštěvují mše, se snížil na polovinu. Počet členů baptistické církve se dostal na 47leté minimum. „Nevěřící“ – skupina ateistů, agnostiků a těch, kteří své náboženství označují jako „nic konkrétního“ – jsou nyní nejpočetnější skupinou v USA (28 %). Počet dospělých bez vyznání převyšuje počet katolíků (23 %) nebo evangelikálních protestantů (24 %).
Pozorovatelé navrhují možné příčiny tohoto poklesu, který se po ničivé pandemii plně nezvrátil. Poškodily prominentní skandály pověst církve natolik, že ji nelze napravit? Nebo jen následujeme sekularizační skluz, který začal před lety v západní Evropě?
Příští neděle…budoucnost církve
Při přemýšlení o těchto otázkách se mi dostala do rukou podnětná kniha Příští neděle: Upřímný dialog o budoucnosti církve, kterou napsal tým matky a dcery. Nancy Beachová vedla více než 20 let program ve Willow Creek Community Church na předměstí Chicaga. Do bohoslužeb zapojila divadlo a další kreativní umění, což byl model kopírovaný po celém světě – dokud se na veřejnost nedostaly problémy vedení církve. Nancy přibrala jako spoluautorku svou dceru Samanthu Beach Kileyovou, aby do knihy zahrnula pohled mileniála. Obě zažily to nejlepší i nejhorší v církvi, cestou vstřebaly několik ran, a přesto nadále slouží v místních církvích na pomezí umění a víry.
Nancy popisuje několik různých přístupů k církvi. Při čtení jejího vyprávění mě napadlo, že jsem za léta svého působení v církvi vyzkoušel každý z nich, s jejich různými silnými i slabými stránkami.
Přitažlivost
Tento přístup se snaží, aby bylo společenství co nejatraktivnější. Willow Creek začal průzkumem, při kterém se zakladatelé ptali nechodících do církve, co je od něj odrazuje. Nepohodlná sedadla, požadavky na peníze, nudná kázání, podivná hudba, neznámé rituály – Bill Hybels a jeho tým vymysleli formát, který měl všechny tyto stížnosti řešit. Dobře připravené „bohoslužby pro hledající“ představovaly základy křesťanství srozumitelným a přívětivým způsobem, často s využitím dramatu, aby poselství posílily. Pravidelní návštěvníci pak byli povzbuzováni k tomu, aby se zapojili do aktivit – jako jsou malé skupinky, letní tábory, misijní výlety nebo zájmové skupiny -, které posilují to, co znamená stát se Ježíšovým následovníkem.
Kvalitní programy vyžadují prostředky a v posledních letech se rozmohly megasbory – definované jako sbory s týdenní návštěvností 2000 a více osob – často postavené na hvězdném řečníkovi, který dokáže přitáhnout davy. Zatímco v hlavních církvích se kázání vejde do 15 až 20 minut, v mnoha megasborech trvá 45 minut i déle. Při návštěvě některých z nich jsem si říkal, který seminář naučil tyto machistické pastory (téměř všechny muže), jak být tak zábavní a poutaví a jak vyměnit hábity a obleky za svalnatá trička a tetování.
Církev, kterou navštěvuji, začínala s talentovaným mladým pastorem, který pomohl k růstu sbor z 250 na více než 1 000 členů. Po roztržce s představenstvem pastor odešel a vzal s sebou několik set členů. Tento sbor stále existuje, i když nyní se nás asi 30, většinou seniorů, schází v neděli v pronajaté školní místnosti. Sbor nemá žádný dětský program, protože nemáme děti. Většinu týdnů zpíváme na staženou hudbu podle slov promítaných na videoplátno.
Připomínám si, že náš sbor o několika desítkách členů je mnohem typičtější než nablýskané megasbory dole u dálnice. Průměrný sbor v USA má přece jen 65 členů, takže jsme na půli cesty.
Společenství
Někteří lidé hledají církev, aby uspokojili svou touhu po společenství. Kde jinde může člověk najít náhradní rodinu, která zahrnuje různorodou směs dětí, dospělých a seniorů?
Společenství – budoucnost církve
Když jsme se s manželkou poprvé přestěhovali z centra Chicaga do Colorada, navštěvovali jsme neformální společenství, které se rozhodlo odmítnout placeného pastora a církevní budovu. Namísto toho se ve vyučování střídali různí členové a sbor si pronajímal místní sál. Vyučování bylo mírně řečeno nevyrovnané, ale peníze ušetřené za zaměstnance a údržbu budovy jsme použili na podporu užitečných věcí.
Pro nás nově příchozí byl však nejdůležitější pocit společenství. Při bohoslužbě byl vyhrazen čas na to, aby se lidé zmínili o radostech a starostech: dozvěděli jsme se například o Troyově snaze dostat se do lyžařského týmu na zimní olympiádu a pravidelně jsme slýchali aktuální informace o nemocných členech sboru – a dokonce i o Janině nemocném koni. Sbor se nakonec rozpadl, ale členy této skupiny stále počítáme mezi své nejdražší přátele.
Ve Velké Británii chodí do kostela jen 6 procent obyvatel, a přesto se během pandemie 25 procent Britů připojilo k online bohoslužbám. Kurzy Alfa, které vedou malé skupinky lidí 11týdenním kurzem základů křesťanství, také vzkvétaly online. V době krize hledali lidé, kteří nebyli členy církve, společnost a útěchu i ve virtuálním společenství.
V měsících lockdownu jsem se pravidelně připojoval k londýnské církvi, která stála u zrodu kurzu Alfa. Vytvořili pravidelný nedělní program, který obsahoval skvělou hudbu a videorozhovory s nedávno obrácenými, zajímavými členy církve a týmy, které zavřeným lidem přinášely jídlo a léky. Kázání – spíše duchovní zamyšlení – byla živá a inspirativní a žádné netrvalo déle než 15 minut. Povznášející svižný styl udržoval mou pozornost, což byl světlý bod v těchto ponurých dnech. Cítil jsem se součástí společenství, které aktivně žije svou víru tisíce kilometrů daleko.
Osvětová činnost – budoucnost církve
Samantha Beach Kileyová vzpomíná: „Nikdy jsem neměla štěstí, aby někdo z mých přátel z chicagské divadelní scény navštívil v neděli můj sbor – ani o Velikonocích nebo Vánocích. Ale o jednom víkendu náš sbor zrušil bohoslužby, abychom mohli jít sloužit do města. Přihlásila jsem se, že budu pomáhat třídit oblečení v útulku pro bezdomovce. Když nám vedoucí mé skupinky napsal, že bychom potřebovali ještě pár dobrovolníků, rozeslala jsem v neděli brzy ráno zprávu osmi přátelům – lidem, kteří nikdy předtím nebyli v mé církvi. Během hodiny se všech osm objevilo v útulku pro bezdomovce. Bylo to nejjednodušší pozvání, jaké jsem kdy učinila.“
Když jsem ve svých třiceti letech žil v Chicagu, patřil jsem k církvi v centru města, která zahájila komunitní služby, jako je doučování ve škole, poradenské centrum a právní poradna pro chudé. Moje žena vedla program pro seniory. Zanedlouho se v tomto převážně bílém sboru objevilo několik lavic plných afroamerických seniorů z nedalekého sídliště, spolu s mladšími klienty poradců a dobročinných právníků. Chtěli patřit do skupiny, která jim pomohla v těžkých časech.
Začátkem tohoto měsíce jsem navštívil Resurrection Church v Kansas City, největší sbor Sjednocené metodistické církve v USA, který má 24 000 členů, a je tedy skutečným megasborem. A přesto, když se zeptáte lidí v Kansas City, co vědí o Resurrection, pravděpodobně zmíní její práci pro Habitat for Humanity nebo osídlování uprchlíků, školy, které financují, aby chudým dětem poskytly bezplatné snídaně a obědy, potravinovou spíž nebo nákladní auta, která zdarma rozvážejí postele všem dětem, kterým chybí.
Spisovatelka patřící k mileniálům Samantha považuje praktickou pomoc potřebným za klíč k budoucnosti církve. Říká: „Většina lidí v našem světě chce něco změnit a chopí se příležitosti pomáhat praktickým způsobem. Jejich zkušenost často vede ke společenství, k navázání vztahů. A nakonec to u některých vede ke kroku víry a závazku ke Kristu.“
Často citovaný výrok svatého Františka z Assisi zní: „Hlásejte evangelium za všech okolností, a pokud je to nutné, používejte i slova.“ Ježíš dělal obojí. Jeho první kázání koneckonců hovořilo o dobré zprávě pro chudé, o svobodě pro vězně a o navrácení zraku slepým (Lukáš 4). V kázání, které lze považovat za jeho poslední veřejné kázání (Matouš 25), Ježíš chválil ty, kdo sytí hladové, oblékají nahé a navštěvují vězně. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejmenších bratří a sester, pro mě jste udělali,“ řekl.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je publicista a spisovatel Zdroj:autorův blog Datum: 30. května 2024 Foto: Wikimedia Commons – Philip Yancey
4 Komentáře
Realtoltek
Je to zajimavé, nedávno tu byl článek, který se chvástal jak přibývá křesťanů. Za pár dní článek který tvrdí opak a dle mého názoru je to přesně tak a křesťanů ubývá a to zejméně opravdových křesťanů…tedy nepočítám ty formální kteří ve své podstatě ani křesťané nejsou… ale jsou spíše podobní farizejům.
Tedy nezbývá dodat, že budoucnost pozemských církví je zcela zoufalá protože se staly služky (družičky) tohoto světa.
P. Ašer
Divadlo v církvi? Neříkal Ježíš náhodou:
„Běda však vám, zákonící a farizeové, herci.“ (Mt 23:13)?
Svalnatá trička a tetování pastorů? Nenapsal snad ap. Pavel:
„A nepřizpůsobujte se tomuto věku.“ (Ř 12:2)?
Jestliže lidé ve světě nebo dokonce i křesťané nabývají dojmu, že církev je místem, kde by se měli dobře bavit, pak je jim patrně zvěstováno nějaké jiné evangelium (2 K 11:4; Ga 1:8-9), než kázal Ježíš či Pavel.
A že se denominace vylidňují?
Neříkal náhodou Ježíš:
„Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (L 18:8)?
Eva Hájková
K názoru pana R., že církve jsou služky tohoto světa:
Nedávno jsem četla na Facebooku nějaké povídání od Pastoral Brothers. To jsou ti dva mladí komičtí faráři. Zabývali se ve svém vstupu problémem, že lidé by chtěli být pokřtěni, ale nechtějí se stát součástí církve, což ti dva chápali jako jejich nezadatelné právo. V diskusi si taky pár lidí stěžovalo, že se někdy chtěli dát pokřtít (někteří i jako nezletilí) a byli farářem odmítnuti a chápali to jako újmu.
Na to reagovala jedna paní, mimochodem katolička, těmito slovy (doufám, že jejich citací se ničeho nedopustím, i když ona o tom neví):
„Být součástí církve je součástí víry, a součástí úcty k předkům, kteří ji po tisíciletí rozvíjejí, předávají a nesou, často se pletou, hřeší, mýlí se, kteří pro víru umírali, kteří pro ni vraždili. Uchovali nám samotné Písmo. I to, že je i dnes dokážeme číst a mu rozumět. Přese vše je spojovala jen jedna naděje, jedna víra, jedna myšlenka.
Dějiny jsou a byly složité a nelze z nich vystoupit. Vím, že dnes se každý štítí být s čímkoli a kýmkoli spojován.
A že on sám má tu svou svobodu a na ni své právo. Svobodu ale určují mantinely, uvnitř kterých se může naplňovat. Beztak každý z nás z 90% přejímá vše, co ví a co si myslí, přes rodiče, školu, a všechny, kteří byli před námi a jediné, co máme ve svých vlastních rukou, je s tím naložit, předávat dál, co jsem převzal, a svým životem žil. Veškeré vzdělání je přebírání poznání minulých dob, kontinuální proces, který nekončí.
Zda se ale, že kulturní vzorec naší doby je touha být si každý svou vlastní církví, protože všichni ostatní jsou zkrátka blbci. Jen každý sám to letadlo.
Kam asi bez navigace doletí?“
Už dlouho o těch slovech přemýšlím. Problém je myslím v tom – co vůbec znamená „být součástí církve“?
Znamená to zúčastňovat se pravidelně obřadů? Znamená to být někde registrován? V kterékoliv církvi?
Ano, přemýšlím o tom, co vlastně z člověka dělá součást církve. To, že se tak cítí?
Stále nevím.
Realtoltek
Milá paní Hájková,
je jenom jedna pravá církev/sbor a její hlavou je Ježíš (nikdo jiný). O tom kdo je součást jeho pravé církve rozhoduje on a ví on. Členem této církve by měl být každý kdo přijimá Svatého ducha…problém je v tom, že většina nechápe jediného Boha a tedy nezná Svatého Ducha. A neměj te mi za zlé ale přijmout do sebe fyzickou osobu opravdu nejde :). Pokud tedy pozemské církve učí bludy pak brání lidem k vstupu do pravé církve. Tito lidé jsou pak v zajetí doktrín a je jim bráněno ve vstupu…ostatně je o tom psáno i ve Svatém písmu.
Součástí Svaté církve se tedy stává člověk, který přijme Svatého Ducha…téhož ducha jež obýval v lidském těle Ježíše Nazaretského a téhož ducha který byl od věky věků…dříve než povstal prvorozený.