Když jsme se měli stěhovat do jiného státu USA, protože tam můj manžel dostal nové místo pastora v malém venkovském sboru, vyslechli jsme oba modlitbu našeho pastora, který nás tam vyslal. V modlitbě zmínil naše budoucí utrpení ve službě. Nemohla jsem to tehdy pochopit: proč se modlí kvůli něčemu takovému? S jakým utrpením v našem případě počítá? Není snad církev pro pastora i jeho manželku tím nejbezpečnějším místem?
Je tomu téměř dvacet let, a kdybych mohla dnes mluvit s tou mladší ženou, kterou jsem tehdy byla, pověděla bych jí, že jí máloco způsobí tolik zármutku jako ten místní sbor. Řekla bych jí však také, že její utrpení ve službě bude rozhodně stát za to.
Oheň od přátel pálí nejvíc
Po deseti letech ve službě jsme oba, manžel i já, byli připraveni ten „ručník do ringu“ hodit. Služba pastora byla náročná, plná emocionálních i duchovních břemen, která jsme nemohli oddělit od jiných stránek našeho života. Mási v našem sboru najít kamarádky? Prala jsem se s tím nápadem – vždyť členové sboru, kteří mu kdysi odpřisáhli svou oddanost, ho valem opouštěli. Kritika způsobu služby skoro pokaždé přerostla v útoky na osobní charakter, a pokud byli lidé s mým manželem nespokojeni, obvykle se mi to doneslo. Možná těmi poznámkami a stížnostmi nemířili na mne, ale nebolelo mne to proto o nic méně.
SOUVISEJÍCÍ – Jsme připraveni jít do shromáždění? Pět způsobů, jak tam být opravdu přítomen
Zaskočila mne hloubka zranění, jaká přináší život v duchovní službě. Církev – to je rodina, a rány od bratří a sester se dokáží pořádně zaseknout.
V těchto raných letech zmatku ve sboru u nás pobýval jeden misionář na dovolené, a s něčím z našich zápasů jsme se mu svěřili. „Oheň od přátel vždycky pálí nejvíc,“ odpověděl. V zemi, kde sloužil, zakusil velké pronásledování od nepřátel evangelia. A přesto, jak nám vysvětlil, ho nic nebolelo tolik jako problémy uvnitř jeho církve a mezi dalšími misionáři.
Jako lidé, které evangelium sjednotilo a kteří Ježíšovým prostřednictvím nalezli smíření s Bohem i mezi sebou navzájem, nemáme jen kráčet bok po boku, nýbrž se navzájem milovat „bratrskou láskou“ (Ř 12,10). Zaujímáme-li vůči sobě bojový postoj, je tu nebezpečí, že se ono smíření rozpadne. Místo, kde očekáváme bezpečí a láskyplné přijetí, se může pro nás stát místem nejobávanějším. Pro mne se sbor takovým hrozným místem stal, avšak opustit Kristovo tělo jsem nemohla. Věděla jsem, že Ježíš tuto svou nevěstu miluje – a tudíž ji musím milovat i já.
Ježíš svou církev miluje
Nový zákon Ježíše průběžně nazývá ženichem, a dozvídáme se z něj, že jednoho dne svou čistou a neposkvrněnou nevěstu představí Otci (Ef 5,27). Pavel užil manželské metafory, aby nám pomohl vidět, jak je církev pro Ježíše důležitá. Položil život za to, aby ji učinil novou a spravedlivou. Je-li takto oddán své církvi, měli bychom jí být oddáni i my.
Církev – i když se může stát, že naše vztahy v ní poškodíme svou hříšností – je nejpřednějším prostředkem, který nám Bůh dává na pomoc pro naše posvěcení a vytrvání ve víře. Nejde o činnost, které se věnovat můžeme, ale nemusíme (Židům 10,25). Je to Boží dar pro každého z nás, kteří jsme bývali dalecí, ale Kristova krev nás učinila blízkými. Je to prostředek milosti, který nás posvěcuje, kázní i povzbuzuje.
SOUVISEJÍCÍ – Společensky přijatelné hříchy v křesťanské službě
Pavel napsal: „Kárejte neukázněné (podle jiného překladu: nezodpovědné), těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost“ (1 T 5,14). Tělo Kristovo skýtá ochranu vrtkavým, útěchu truchlícím, zaopatření chudým, a všechny vyučuje. Jan věřící opakovaně napomíná, aby pěstovali svou poslušnost a vzájemnou lásku, a často podotýká, že právě skutečná láska je odliší od světa (J 13,35; 1 J 4,20; 5,1).
Láska znamená vzájemné odpouštění a laskavost, jako nám je dává Kristus. Předpokládá dobrou vůli, vede s milostí a nese ty, kteří procházejí zápasem. Máme-li problém církev milovat, pomůže nám, budeme-li ji milovat aspoň z poslušnosti.
Sbor může zranit – avšak též uzdravit
Díky Boží laskavosti náš sbor desetiletí zmatku přežil a začal rozbroje uzdravovat. Někdy tou dobou jsem se poprvé zúčastnila konference žen. Přihlásila jsem se na seminář o zranění ve sboru a o vysvobození z takového zážitku. Se slzami v očích jsem naslouchala, jak Jackie Hill Perryová říká: „Bůh může církev použít k vyléčení zranění, které vám způsobil váš sbor.“
Je snad možné, žasla jsem, aby k uzdravení došlo v tomtéž sboru, kde jsem utrpěla tak hluboké zranění? Uvěřila jsem, že ano, a vrátila jsem se domů s obnovenou vroucí touhou milovat tělo, do nějž nás Bůh povolal. Vztahy v naší sborové rodině se stávaly osobnějšími, učili jsme se opět si navzájem důvěřovat – a já jsem nesměle začala usilovat o přátelské vztahy, které jsou pevné a trvají dodnes.
Brzy s manželem oslavíme devatenácté výročí společného života s naší sborovou rodinou. Jsme živým důkazem, že Bůh má se svým lidem dobré záměry. Může se stát, že nás povolá k tomu, abychom při službě zakusili utrpení, a že nás bude muset dlouhodobě učit trpělivosti čerpající z víry – mohu vás však ujistit, že to bude stát za to. Radost z lásky k vlastní sborové rodině ty trampoty daleko převáží. Třeba to vždy správně nepochopíme, můžeme se však pevně držet Božího zaslíbení, že nás jednoho dne představí Otci čisté a bez poskvrny.
Glenna Marshallová je manželka pastora a matka dvou synů. Je autorkou knih The Promise Is His Presence (Boží přítomnost je jeho zaslíbením), Everyday Faithfulness (Víra pro každý den) a Memorizing Scripture (Učíme se Písmu nazpaměť). Pravidelně na svých stránkách píše o biblické gramotnosti, o utrpení a Boží věrnosti. Je členkou Biblického společenství milosti v missourském Sikestonu.
Překlad Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 14. března 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
